Honza

   Asi víte, že jsme na podzim navštívili uprchlíky v Řecku a otevřeli jsme i spolupráci s křesťany místní církve… Všichni nás zvali, ať přijedeme znovu, co nejdříve. Jelikož další cestu plánujeme až za rok, ale nechtěli jsme, aby vychladly čerstvé kontakty, poslali jsme do oblasti dva bratry, kteří prohloubili navázané vztahy a oslovili Evangeliem další uprchlíky. Zde přinášíme jejich zprávu:

   Pro svoji cestu jsme si vybrali vánoční prázdniny, kdy jsme měli téměř 14 dní na naši cestu. Letadlem jsme se dostali do Athén a odtud jsme vlakem pokračovali do Korintu. Zde jsme se po příjezdu za tmy vydali do Starého Korintu hledat nějaké vhodné místo, kde bychom postavili stan a přespali. Za hlasitého doprovodu štěkotu potulných i nepotulných psů se nám nakonec nějaké místečko mezi olivami podařilo najít (i když po probuzení jsme pak zjistili, že jsme se asi někomu utábořili na zahradě).

   Ráno po probuzení jsme vyšli zpátky do Nového Korintu na průzkum. Nějaké uprchlíky jsem tam zahlédl na dálku, ale žádný bližší kontakt. Ve městě jsme pak potkali jednoho Řeka, který byl velice otevřený (možná až trochu přehnaně), který se zmínil o tom, že další den se chystá jet autem do Patry, a navíc nám nabídl i přenocování v bytě, který prý patří jeho přítelkyni a že prý momentálně je prázdný. No, jenomže když jsme pak s ním jeli autem, tak z konverzace vycházely na povrch takové věci, že jsme usoudili, že se bude jednat asi o nějakého homosexuála. Takže když nás vysadil na jednom místě s tím, abychom na něho počkali, že si zajede jen pro klíče, tak nám to celé tak nějak došlo a rychle jsme vzali nohy na ramena a utíkali na nádraží na autobus (ten za půl hodiny odjížděl do Patry. Navíc moc častých spojů tam nebylo. Takže paradoxně jsme do Patry dorazili nakonec jako uprchlíci. 

   Cesta tam byla opravdu náročná s různými problémy, až mi to nakonec i připadalo, že se bude jednat asi i o útoky od ďábla. Protože mě navíc v autobusu do Patry rozbolel zub - občas mě někdy zabolel když kombinuji teplé/studené ale toto bylo úplně něco jiného a s něčím takovým jsem se ještě nesetkal – protože ten zub vždycky zabolel (takové štiplavá bolest) asi tak po pětiminutových intervalech a vůbec nereagoval na to, když jsem pil něco hodně studeného. Takže to vypadalo, že v Patře asi budu muset jít na pohotovost. Nakonec jsem ale nešel a pokusil se jen nějak usnout a druhý den to bylo už OK.

   V Patře jsme se utábořili na parkovišti – na naší pláži, takže za sousedy jsme měli naše známé uprchlíky. Zjistili jsme, že asi tak 30 uprchlíkům se podařilo dostat do Itálie (když jsme v listopadu odjížděli, modlili jsme se za ně, aby se jim to podařilo). Mezi nimi byl i náš íránský věřící, pak i „šéf“ z té Afghánské továrny nebo i jeden, se kterým se fotila Karin při odjezdu (na jedné fotce je s ním vyfocena, kde je po její levici).

   V úterý jsme trochu odpočívali, navštívili jen sousedy a večer vyrazili do církve na vánoční program. Přišli jsme o půl hodiny pozdě, protože se nám nějak v noci změnil na mobilech čas zpátky na český. Ale o nic jsme nepřišli, na programu byla jen vánoční diskuse mezi třemi lidmi, která stejně byla v řečtině. Poté bylo menší pohoštění se svařákem a tak jsme se domluvili na týdenním programu, kdy co mají v církvi a to bylo asi vše, poté jsme vyrazili zpátky do stanu.

   Ve středu jsem zamýšlel návštěvu továrny s pořádným nákupem pro Afghánce. Jenomže mě zaskočilo to, že o vánocích jsou tam všechny obchody zavřené (naposledy měli otevřeno v to úterý, ale to jsem nevěděl, že je to poslední den). Takže jsem měl jen Bible, které jsem mohl nabídnout. U vchodu mě poznal jeden Afgánec z minula, a tak mi řekl, ať přeskočím za nimi. Pak přišel jeden, který teprve dorazil den předtím z Athén a který nám ten den pomohl s tlumočením. S jeho pomocí se nám pak podařilo i najít aspoň malý otevřený obchůdek, kde jsme pro ně nakoupili aspoň něco na pořádnou snídani. Pozvali nás k ohni na čaj a na kávu. My jsme se jich blíže ptali na některé lidi, a kdo všechno se dostal do Itálie. Byli tam i nové tváře.

Ve středu večer jsme ještě vyrazili do církve na modlitební shromáždění. Po chválách jsem dostal 5 minutový prostor na to, abych jim řekl něco o naší službě a o tom, co tam děláme. Tak jsem jim řekl důvody mé cesty a to, že jsme byli ráno navštívit Afghánce v továrně. Zejména jsem se zaměřil na ten důvod, že jsme přijeli slavit vánoce „zvláštním“ způsobem (mezi uprchlíky), protože dnem, kdy se narodil Ježíš, tak se z Něj stal také uprchlík.
   Po shromáždění za námi přišel jeden vedoucí s tím, že se jich to hodně dotklo, že si vlastně uvědomili, že i Ježíš byl uprchlíkem. Dokonce na konci toho modlitebního udělali na naší službu sbírku. Tato modlitební byla takovým zlomovým okamžikem a velkým mezníkem v tom týdnu. Protože hned po modlitební nás pozvali na večeři a už plánovali, jak bychom další den jeli s nimi nakoupit a navštívit uprchlíky. Navíc také chtěli, abychom navštívili i církev v Korintu.

   Dokonce nám i nabídli, že bychom mohli u nich přespat, že bychom nemuseli ve stanu, ale to jsem odmítl. Takže nás večer odvezli jen autem ke stanu, což mi připadalo trošku komické, zejména když druhý den pro nás před stan přijelo auto s Georgem (vedoucí/pomocník v církvi), se kterým jsme hledali nějaký otevřený obchod, kde bychom nakoupili pro uprchlíky něco pořádného k jídlu. Nějaký jsme pak našli, ale nakoupili jsme pro ně v restauraci i hotová/připravená kuřata.

   A pak jsme s jídlem nejdříve vyrazili za Afričany do jejich továrny, zejména se jednalo o Sudánce a Eritejce. Tam jsem byl tedy poprvé. Dali jsme jim jídlo i pár arabských Evangelií. A krátce jsem jim řekl jen to, že dnem, kdy se narodil Ježíš, tak tím dnem se stal uprchlíkem. Že Jeho příběh je i jejich příběhem.
A ještě jsem sdílel jeden můj oblíbený verš - pro vánoce („jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“) Že se hlavně zaměřujeme na začátek verše a že si myslíme, že to Bohu zkrátka trvá, když pracuje, jenomže ten verš pokračuje – a že těch tisíc let očekávání, kdy Abrahám, Mojžíš, David čekali na Mesiáše, tak se naplnilo v jediný den – o vánocích. Že Bůh je stále sleduje, že stále nad nimi bdí a že je schopen v jediném dnu celou jejich životní situaci otočit naruby.

   Pak jsme vyrazili za Afghánci, kde to probíhalo úplně stejně, možná až na to, že jsem je už znal z minulého dne a některé i z listopadového výjezdu, takže tam byli přeci jen nějaké vybudované vztahy. V té továrně mi jeden Afghánec bokem, o samotě, sdělil, že je tajným křesťanem, že se dostal do Švédska a že ho poslali zpět a že v papírech má uvedeno, že je křesťan. Tak říkal, že nikdo to tam neví a že je to těžké. Takže prosím modlete se za něj, i já jsem mu řekl, že se budeme za něj modlit. 

   No a v pátek ráno pro nás přijelo auto, které nás odvezlo do Korintu, kde jsme se setkali a strávili den s Janisem (synem pastora jedné letniční církve). Provedl nás Starým Korintem a zmínil se o tom, že korintská církev by ráda uvítala misionáře, že by tam rádi něco evangelizačního rozjeli. Večer jsme navštívili i jejich církev -bylo to nějaké modlitebně-sdílecí shromáždění.

   Ještě se mi v ten pátek podařilo navštívit jednoho Íránce v uprchlickém táboře v Korintu. Začalo to tak, že před cestou do Řecka jsem dostal od Jardy bojový úkol se s ním zkontaktovat. Jenže po příletu do Athén se to vůbec nepodařilo – vypadalo to jako by telefonní číslo neexistovalo nebo bylo nějak odpojené. Až když jsme se pak vraceli zpět do Athén přes Korint, tak jsme zkusili znovu zavolat, a to už to vyzvánělo, zvedl to a sdělil nám, že je v uprchlickém táboře v Korintu. Tak jsem se s ním domluvil, že ho přijedeme navštívit. Když jsme tam dorazili, tak dovolili pouze jedné osobě jít dovnitř tábora, takže jsem šel já. Setkal jsem se tam s ním poprvé, tak jsme se tak nějak představili a co tam dělám atp. – byl křesťanem a jeho kamarádovi se podařilo dostat se do ČR a do církve. Bylo vidět, že je nesmírně rád za návštěvu, stráž mě nechala s ním mluvit jen 5 min. Ale aspoň tak, taky jsem mu řekl, že se budeme modlit, protože když jsem pomalu už odcházel, tak se zmínil, že je to těžké být křesťanem v tom táboře.

   Jinak zima nám tam nebyla, jenom u toho moře hodně foukalo, což ve stanu nevadilo, jen jsme pořádně kameny museli ukotvit stan. Dokonce mělo tam pršet několik dní, ale nakonec tam pršelo jenom v ten poslední, kdy jsme odjížděli. Sice nám promokla polovina věcí, ale mohlo být daleko hůř, protože parkoviště bylo jedno velké jezero, ale na našem místě se voda nedržela.
   O jídlo taky nebyla nouze – první polovinu týdne jsme měli spoustu svých zásob, májku s chlebem apod. a další půlku týdne se o nás starala církev (sama se nabídla), takže jsme byli v té druhé polovině spíše přejezeni. Dokonce jednou jsme si z restaurace nechali zabalit jídlo do dvou krabiček (zbytky, které jsme nesnědli), ale bylo toho i tak moc, že nakonec jsme to večer rozdali i afghánským sousedům.
Nicméně i ve městě se dalo utrhnout čerstvé ovoce, přestože byl prosinec. No a v sobotu odpoledne jsme odlétali z Athén, takže ráno jsme měli i chvilku na prohlídku města. Z Korintu do Athén nás hodil jeden kluk z místní církve, který přijel do Korintu na návštěvu. Pak nás krátce provedl Athénami. Díky nám zase na oplátku viděl poprvé Akropolis. On tam totiž žije několik let, ale nikdy tam na kopci se nebyl podívat na Akropolis, až když jsme platili vstupné, tak se zjistilo, že ho má jako student zadarmo, takže tam mohl prakticky chodit každý den (bydlí totiž v centru kousek od ní). Byl z toho překvapený.

   Takže děkujeme za modlitby během našeho pobytu, a když byste si při modlitbách ještě vzpomněli na ty dva křesťanské uprchlíky – jednoho tajného v Patře, druhého netajného v Korintu.

   A přeji vám požehnaný nový rok 2014 a někdy zase na viděnou!

                                                                                                                  Honza