Na misijním poli I.
Poslední dobou se zde věnujeme tématu, kdy jsme si jako mladí novomanželé hledali svoji církev: Abychom měli své společenství, ale i proto, aby naše misie dostala nějakou oficiální záštitu. V tomto vyprávění několikrát po sobě zaznělo, že jsme byli hodně na misiích v zahraničí, takže se naše hledání sboru posouvalo na neurčito; teď je hodně misijních příležitostí a je třeba je využít.
Společenství jsme měli s křesťany, kteří sem za námi přijížděli účastnit se misie a dělat misijní zkušenosti. S nimi jsme si večer po práci poseděli na některém z pokojů nebo v nějaké zasedací místnosti, kde jsme si probírali zážitky z uplynulého dne, hodnotili jsme rozhovory, které jsme měli s uprchlíky, doplňovali si ze společné bedny do osobních tašek Evangelia, vzájemně jsme si sdělovali poznatky o různých kulturních zvláštnostech, se kterými jsme se během dne setkali, sdíleli jsme se o tom, jak k nám promluvilo Písmo v souvislosti s tím, co zde zažíváme. Také nám přes smsky chodily verše, které přijali modlitebníci, kteří se za nás přimlouvali na dálku. Takže to, co znáte pod názvem „skupinka“, na kterou chodíte třeba jednou týdně, tak my jsme měli každý den, pokud tu byl s námi tým. Pokud se zrovna týmy střídaly a my jsme byli pár dní sami, spíše jsme „leželi“ v Bibli, vstřebávali všechny ty zážitky a nasávali energii na další pracovní dny, které měly brzy přijít… Co se týče „záštity“ naší misie, my dva už jsme sice byli mimo nějaké církevní struktury, denominace či misijní organizace, ale křesťané, kteří za námi přijížděli, byli „zaštítěni“ svými církvemi, které je sem za námi vyslali, takže o nás dva ani tak moc nešlo… Takže doposud věci fungovaly a neměli jsme potřebu naše členství nějak „hrotit“, prostě to vyřešíme, až pomine uprchlická vlna a vrátíme se do Česka.
Dnes se tedy trochu zdržíme u této naší životní etapy, kdy jsme dva roky intenzivně sloužili v zahraničí: Proč jsme tu byli tak dlouho? Co jsme zde dělali? Píši to pro lepší pochopení kontextu všech těch událostí, které budou brzy následovat a lépe tak půjde pochopit další vývoj naší misie i našeho vztahu s církvemi 8-)
Tak my jsme se brali v květnu 2014, v červnu Lucka chodila ještě do práce, kde měla ve škole do vysvědčení smlouvu na dobu určitou, od září už novou smlouvu nepodepsala… O prázdninách se byla podívat do mého rodného kraje, seznámit se více s mojí rodinou a po nedělích se sbory a s křesťany, se kterými jsem sloužil a pracoval na různých místech České republiky. Někde měli kvůli sezóně dovolených „zavřeno“, tak jsme ještě ty sbory objížděli v září, a potom v říjnu už jsme jeli na svůj první společný výjezd do Řecka. Protože jsme museli splnit podmínku rodičů, že pojedeme na svatební cestu, zdrželi jsme se na Balkáně šest týdnů, během kterých jsme navštívili místa, která se nám časem stala „osudnými“: Na první pohled se tu nic nedělo, normální vesnice a městečka, kde jsme během naší cesty nenápadně, zlehka evangelizovali mezi místními muslimy… Jenže už tu šlápla naše noha do nových krajů, a co říká Písmo? „Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne…“ (Joz 1:3) No a přesně to se splnilo! Napřesrok (v roce 2015) vypukla „uprchlická krize“, šla ohromná vlna uprchlíků ze Sýrie přes Turecko a Balkán do západní Evropy a když jsme sledovali zprávy, ty reportáže byly přesně z těch míst, kudy jsme minulý rok projížděli! Četli jsme ve zprávách a slyšeli z televize názvy obcí, které jsme dobře znali, a bylo jasné, že to byl Boží plán: Bůh nám představil tyto lokality a teď nás do nich volá! Kdo si vzpomíná, tak to byly názvy jako: Idoumeni, Gevgelija, Tabanovce, Preševo, Bujanovac, samozřejmě Bělehrad, Subotica, Horgoš… Ve zprávách zaznívaly názvy míst, která jsme dosud neznali a jen „náhodně“ jsme tudy minulý rok projížděli… Najednou o těchto obcích psal i český Blesk!
Vše bylo tak jednoduché: Evangelia jsme měli natištěná předem, spoustu křesťanů z okruhu našich známých nebo pocházejících ze sborů, kde jsem do té doby prezentoval naši službu, tak bylo připravených „na startu“, stačilo jen dát pokyn, a už se jelo. Tyto pokyny jsem zadával na dálku přes mail, jen jsem zadal čas a místo, kde se setkáme, podle počtu zájemců jsem zamluvil auta, objednal jsem počet pokojů a lůžek na hotelu či v pensionu; v té době ještě byly výhodné ceny nafty, benzínu, jídla a ubytování. Pak jsme jen počkali, až dorazí tým, ubytovali jsme jej, vybavili evangelizačními materiály, vytištěným minislovníčkem (arabština, kurdština, perština) a šlo se.
Sotva po týdnu tým odejel domů, už jsme tu vítali nový, někdy mezi těmito týmy byl čas, třeba týden, abychom se my nadechli, vyprali si oblečení, vyřídili si maily… Asi po čtvrt roce jsme vždy zajeli do Česka, za rodinami, ať vidí, že jsme v pořádku, zašli do pár církví pozvat nové dobrovolníky, naložit do auta Evangelia a sbírky oblečení, obuvi, zdravotního materiálu apod. A takto to šlo celé dva roky, během kterých se nám vystřídaly desítky dobrovolníků z českých církví, kteří tak měli možnost dotknout se misie a zažít, o co vlastně v misii jde.
Jak vypadala vlastní práce v poli: Měli jsme různá stanoviště, kde jsme si otevřeli „stánek“ – prostě jsme na zemi rozložili dvě deky, na jednu jsme vyskládali Evangelia a na druhou věci ze sbírky, oblečení, obuv apod. V muslimských zemích je to naprosto běžné, viděli jsme např. v Istanbulu, jak si někdo rozložil deku na chodníku a prodával na ní hodinky… Takže i „našim“ uprchlíkům to přišlo normální, a zastavovali se u našich dek. Kdo potřeboval nějaké věci, mohl si je vzít zdarma, např. bundičku pro dítě, boty pro sebe, čepici (když foukal vítr), ponožky, když ty jeho už byly „jeté“ 8-) A vedle, kdo chtěl, tak si vzal Evangelium, které jsme nijak zvlášť nenabízeli, prostě byla vystavená a kdo měl zájem, vzal si pro sebe. Samozřejmě takto jsme jich rozdali stovky, zásobu jsme museli pořád doplňovat 8-) Když říkám stovky, myslím během jednoho pobytu, celkem to byly samozřejmě tisíce…
Tato stanoviště jsme měli buď někde u vlakového či autobusového nádraží, u stanoviště taxíků apod. Jeden čas fungovaly koridory mezi dvěma příhraničními městečky: do poslední vesnice jednoho státu přivezly autobusy uprchlíky, neziskové organizace za asistence Policie vytvořily koridor, kterým měli tito lidé pěšky přejít přes hranici do první vesnice druhého státu, kde už čekaly nové autobusy… Takže jsme si udělali své „stánky“ někde uprostřed tohoto koridoru, nemuseli jsme nikde hledat uprchlíky po křovích a rozbořených domech, tak jako kolikrát předtím, a policisté nám naváděli uprchlíky přímo do náruče 8-) Pak jsme to vylepšili a přivezli si elektrocentrálu, vyráběli si v poli elektřinu, a přes notebook a reprobedničky jsme pouštěli chvály oslavující Boha v jazycích národů, které procházely kolem. Vypadalo to takto: Přijel autobus a vyrojili se lidé, dali se na pochod naším směrem… Na dálku jsme podle chůze, oblečení apod. odhadli, jaká je to národnostní skupina a pustili jsme v notebooku písně právě v tomto jazyce. Tak např. šli Kurdové, tak jsme pustili kurdsky, oni když se přiblížili, tak to zaregistrovali, hned se kolem nás shlukli, udiveně poslouchali, dali se s námi do řeči, vzali si Evangelium, někdy se přidali ke zpěvu, někdy vytáhli z batohů hudební nástroje a začali hrát, někdy tancovali, většinou si u nás vybalili svačinu, rozložili své deky, pozvali nás k posezení, sblížili jsme se, popovídali si, někdy jsme se mohli spolu modlit, častěji jsme jim však žehnali…
Nebyla to jen reprodukovaná hudba, náš tým se také učil po večerech texty chval, které známe v češtině, tak nyní jsme je trénovali v perštině a dalších jazycích 8-) Kdo uměl na něco hrát, přivezl si svůj nástroj a my ostatní jsme zpívali, já osobně jsem se také přičinil tím, že jsem jim to aspoň nekazil 8-)
Vezměte si, že uprchlíci nebyli jen prostí lidé, kterým bomba zničila dům, a tak šli hledat nový domov, nebo lidé, kterým vyhrožovali radikální islamisté smrtí, nebo mladí chlapci, aby se vyhnuli naverbování do jedné z mnoha ozbrojených skupin, které vedly svoji soukromou válku a neví se přesně za čí zájmy, ale šli i političtí odpůrci režimu a teď si představte, že časem se v zemi změní režim, tito političtí uprchlíci se vrátí domů, v nové vládě zaujmou nějaký post a budou ovlivňovat vývoj ve své zemi… To by bylo přece hezké, kdyby cestou na útěku dostali Evangelium, někde v Německu navštěvovali církev, poznali Krista, dali se pokřtít a v budoucnu vedli svoji zemi podle křesťanských zásad, jako znovuzrození lidé…
Zpět od vizí světlé budoucnosti k smutné realitě dní, které jsme prožívali: Zmíněných hraničních koridorů bylo několik: Mezi Řeckem a Makedonií, mezi Makedonií a Srbskem, mezi Srbskem a buď Maďarskem nebo Chorvatskem… Škoda, že jsme se nemohli rozdělit a být na více místech naráz 8-) Ale o to šlo, trénovat zde dobrovolníky a motivovat je, ať si složí svůj tým, my jim poskytneme Evangelia a mohou zajet na nějaký jiný hraniční přechod… Snad se nám to trochu podařilo a jedna skupina jezdila potom na bulharsko-tureckou hranici, druhá skupina do Řecka, další skupina do Bosny… A my vždy podle toho, kde bylo zrovna nejvíce práce, to jak se trasa postupně upravovala. O tom nás informovala místní média… Nejčastěji jsme asi pobývali v Srbsku.
Protože jsme měli spuštěnou elektrocentrálu, chodili si k nám uprchlíci i nabíjet telefony, dále jsme vařili čaj, ve městě kupovali většinou ponožky, čepice šály a rukavice… Prostě trochu jsme jim zpříjemnili cestu, na které prožili tolik nesnází. Byly to dny, kdy jsme si připadali jako ve fabrice u běžícího pásu: Ráno vstávat, postavit se na cestu, rozložit své nádobíčko, a už přijížděl první autobus. Na oběd jsme se vystřídali a odpoledne jsme tu stáli do setmění… Kolem nás chodil nějaký statistik pro vládu či pro média, a ten nám řekl, že denně tu projde tři tisíce uprchlíků, jeden den jich bylo sedm tisíc… Autobusy přijížděly postupně, takže vždy prošla skupinka tak padesáti lidí, rodiny s dětmi, nějaké děti se narodily přímo tady, pak starci na invalidních vozíčcích, manželské páry, ženy-vdovy… Do toho česká média skandovala: „Jdou samí mladí vycvičení muži!“ – to jen tak na okraj, ale od té doby moc nevěřím, co se píše v novinách. Ještě psaly, že jdou samí islamisté, ale bylo tu i velké množství syrských křesťanů, prchajících právě před islamisty a např. Kurdové jsou také nemuslimové... Opravdu tehdy noviny dost lhaly a nevím, proč bych jim měl věřit dnes, např. co píší v souvislosti s válkou na Ukrajině. Vidím, jak je nutné najít si ještě alternatiivní zprávy, poslechnout si svědectví lidí, kteří pocházejí z místa konfliktu, nebo těch, kteří tato místa navštívili...
Udělali jsme tedy službu, lidé odešli a už přijížděla další várka…
Pak se stalo, že v Bruselu se rozhodlo, že koridory skončí, takže naopak místa, která do té doby byla průchozí, tak tam jednotlivé vlády za finančního přispění EU postavily ploty z ostnatých drátů, EU sem poslala komisaře a policejní jednotky, aby dozírali na místní pohraničníky, aby nepropouštěli uprchlíky, ale zachytávali je zde. A protože peníze z dotací šly na žiletkové ploty, kamery, uniformované hlídače, sledovací vrtulníky apod., tak nezbyly peníze na zajištění zázemí pro uprchlíky: tábory, ubytování, sprchy, WC, lékařská péče atd. To vše chybělo, teprve časem to zde začali budovat dobrovolníci a nějaké organizace, až asi za dva roky tuto starost od nich převzal stát… Zatím zde před hranicemi vznikala rozlehlá stanová městečka, uprchlíci si prostě na místě, kde jim Policie řekla, že dál nesmí, postavili stany, že tu počkají, až se cesta uvolní, nebo to zkoušeli v noci nějak projít… Největší městečko, které jsme viděli, mělo asi jedenáct tisíc obyvatel. Ze stanů tu byly vytvořeny hlavní i vedlejší ulice, ty hlavní byly zároveň obchodní, Arabové jsou totiž rození obchodníci 8-) Mladíci zašli do města nebo k statkářům nakoupit suroviny, ze kterých připravovali saláty, tortily, falafely, kebaby, atd. Naše služba vypadala takto: Ubytovaní jsme byli v sousedním městě a jezdili jsme sem do stanového městečka: Šli jsme po hlavní ulici, koupili si jídlo, které tu připravovali, vedle jsme zašli na čaj nebo kávu, pak tu bylo holičství, kosmetické salóny… Dále obchůdky se šicími potřebami, s nabíječkami, a všemožné další… To vše jsme obešli, najedli se a nakoupili si, tím jsme podpořili uprchlíky, kteří se o něco snažili a neleželi zde nečinně nebo v depresi… Všude jsme si samozřejmě popovídali, seznámili se, rozdali Evangelia a druhý den jsme tu byli znovu, abychom prohlubovali navázané vztahy… Po nákupech nás většinou někdo pozval do jedné z vedlejších uliček k sobě „domů“, do rodiny. Tedy jsme seděli ve stanu, popíjeli čaj, povídali si a jak jsme uměli, zvěstovali Evangelium.
Tady jsme zblízka poznali různé kultury. Nejen, že jsem změnil názory na islám (o tom bude někdy celý článek), ale změnil jsem i své názory na kapitalismus, který, jak vidíme, přerůstá v imperialismus a v militarismus, na demokracii, EU, NATO, OSN, Izrael a na ostatní opěrné zídky mého dosavadního světonázoru i mého dosavadního křesťanství. Byla to tvrdá srážka s realitou, která mi otevřela oči i na jiné věci v životě, o kterých jsem zatím nepřemýšlel. Zde jsem dostal novou potravu pro mozek, zásobu „materiálu“ ke zpracování, co mám promyslet, prostudovat, pročíst, promodlit, přehodnotit…
Dvě takové „perličky“ z našeho poznávání cizích kultur (ale opět o tom chci někdy napsat více): Jeden Arab nás zval k sobě do stanu na čaj – to neznamená napít se, abyste neumřeli žízní, ale strávit čas spolu, popovídat si, my můžeme prezentovat Krista, vyslechnout si jejich vyprávění, dozvědět se tak více o dané zemi, o válce, kterou známe jen z televize, o islámu, o křesťanech na Blízkém východě a zároveň trochu nahlédnout, jaká bude budoucnost, kam se vyvíjí situace… Nešlo jen o vyprávění, ale viděli jsme mnoho fotek a videí ze soukromých telefonů… Když ženy, které byly ve stanu uviděly, že se blíží návštěva, rychle si zavazovaly šátky, abychom neviděli jejich vlasy… Normálně doma sedí bez šátku, ale když jdou ven, nebo někdo má přijít, tak si vezmou šátek. Usadili jsme se, začali popíjet čaj, a manželka našeho hostitele si rozepla oblečení a začala před námi kojit dítě 8-)
Druhý příklad: Byli jsme s Luckou ve stanu u Afghánců. Žena se zeptala, kde máme děti? Byli jsme už více jak rok manželé a ještě jsme odkládali první dítě, ale to tyto kultury nemohly pochopit, u nich se má první potomek narodit do roku po svatbě… Věděli jsme, že by to nepochopila, že v Evropě můžeme dítě mít později, např. kvůli studiu či práci, ale už můžeme spolu žít jako manželé… Prostě jsme řekli, že nemáme dítě. Ona to pochopila po svém a zvolala: „Tak Vám Alláh nedopřál dítě?“ Dala nastoupit pět svých dětí (pamatujete: „jdou samí mladí vycvičení muži“ 8-) a řekla, ať si jedno vybereme, že nám je daruje.
Vzpomínám na to dnes, kdy se u nás přijímají „horem dolem“ Ukrajinci a média říkají, že blízkovýchodní lidi jsme odmítali, protože je to jiná kultura než ta naše, ale Ukrajinci jsou nám blízcí, že jako Slované máme podobnou mentalitu… No: O Slovanech se mluví jako o pohostinných lidech, což jsme mnohokrát mohli zažít na Balkáně mezi Jihoslovany, kdy nás zatáhli k sobě domů na jídlo, nabízely nám u sebe přespat a když jsme chtěli být v autě, tak nám nabízeli deky apod. Mluví o tom cestovatelé, jakou zažili pohostinnost v Rusku, jsou o tom knihy a videa těchto cestovatelů, vypráví mi o tom kamioňáci na parkovištích, kteří projeli tuto zemi… Takže do tohoto poznávání slovanských národů mi nějak nesedí, že Ukrajinci naopak pořád očekávají, že my jim něco budeme dávat. Např. na mé poslední cestě na Ukrajinu (hned jak jsem vystoupil z auta, abych zašel do obchodu) oslovila mě nějaká žena a když zjistila, že jsem z Čech, prohlásila: „Aha, takže jste nám přijeli pomáhat, co mi dáte?“ 8-) Dnes mě kontaktuje jedna Ukrajinka, abych jí vozil po nějakých úřadech, sedí doma, studuje si zákony, vyhlášky apod. A všude chodí a tvrdí, na co má právo, co ještě nedostala… Vlastně tam nechodí o něco žádat, ale komandovat úředníky, poučovat je a nakazovat jim, co mají dělat… Když jsem jí pozval na oběd, tak to nemohla moc pochopit, řekla, že u nich nikdo nikoho nezve, dokonce že mají přísloví, které se dá přeložit asi takto: „i když jím, a už nemůžu, stejně nikomu nedám!“ 8-)
Tak si vzpomínám, jak nám „lidé jiné kultury“ nabídli své dítě, nebo své poslední jídlo… Kdy arabský novomanželský pár prodal své snubní prsteny, aby měli na jídlo, a o to se pak s námi rozdělili…
Z těchto návštěv jsme se vždy vraceli obdarováni, naloženi různými šampony, toaletním papírem, zdravotním materiálem apod. Co dostali tito lidé z humanitárního konvoje, tak se o to s námi ihned rozdělili… V době, kdy nám klesly sbírky na misii (trest za to, že „pomáháme migrantům do Evropy“), a ani naše rodina neměla moc prostředků, tak jsme ještě z těchto dob měli doma krabici s drogerií a hygienickými potřebami, ze které jsme čerpali. To nám ulehčilo naší situaci a vzpomínali jsme na naše misijní zážitky 8-)
Takže zpět k příběhu: Jsme ve stanovém městečku, vedle nějž tu bylo několik menších, např. pohraničníci zastavili na hranici uprchlíky s tím, že nemohou pokračovat, ti se tedy otočili a na nejbližší benzínové stanici si postavili stany, že tu počkají na příhodnější čas pro překročení hranice. Na benzínku chodili na WC, do umýváren, prali si tu oblečení, seděli na wi-fi apod. Provozovatelé čerpacích stanic byli samozřejmě rádi, protože Syřané byli hodně bohatí, tak zde kupovali dětem sušenky, objednávali si kávu nebo čaj, dělali zde útratu a to možná větší, než by místní utratili za benzín 8-) Nakonec si tu uprchlíci pronajali nějaké prostory, založili tu vlastní pekárnu, venku opět probíhala výroba salátů, různé služby… Obyvatel těchto čerpacích stanic mohlo být tak dvě stě, takové benzínky tu byly v okolí dvě…
K té místní ekonomice: Uprchlíci nemohli dopředu, nechtěli dozadu, takže zůstávali na místě, ale nechtěli nečinně sedět a shnít tady. Proto hned rozjeli ty své obchůdky, pekárničky, dělali zeleninové saláty, falafel, měli tu své holičství či kosmetický salón… Dopadlo to tak, že přijely nějaké úřady a zakázaly jim to s tím, že se jedná o černou ekonomiku, černý trh, nedaní se to a zlikvidovali to tu. Hned nastoupily humanitární organizace, které uprchlíkům vydávaly snídaně, obědy, večeře, drogerii, šatstvo apod. Před našima očima se dělo to, že evropské instituce vyráběli z aktivních, podnikavých, schopných lidí příjemce sociálních služeb, tedy připravovaly je na to, až přijdou do EU, že nepůjdou pracovat, ale postaví se do fronty na sociální dávky. To, co naše společnost kritizovala, že jdou ekonomičtí uprchlíci se záměrem vysávat náš sociální systém, bylo přesně naopak! To se ukázalo např. v Turecku, kde Syřané, kteří nechtěli do EU a zůstávali u hranic se Sýrií, že po ukončení konfliktu budou mít kousek zpátky domů, tak se ukázalo, že si přinesli s sebou kapitál, ten tu vložili do drobného podnikání a oživili v chudších pohraničních regionech místní ekonomiku… Evropské instituce toto nechtěly připustit, aby se to opakovalo zde. Stejně tak tímto krokem utrpěli řečtí zemědělci a obchody: Od Řeků totiž Syřané nakupovali suroviny, potraviny, drogerii, boty, oblečení, telefony, nabíječky, jízdenky, bonbóny, zmrzliny, platily si služby atd. Místním to přineslo oživení, a naopak noviny psaly, že to přineslo ekonomické ztráty a že EU jim musí vyplatit nějakou náhradu několik milionů eur…
Tuto hrůznou skutečnost jsme viděli mnohokrát – např. před lety, když jsme hladovým Afgháncům chtěli koupit jídlo, tak bychom je tím urazili, tak hrdá to byla kultura, museli jsme svůj nákup jakoby „zapomenout“ u nich na návštěvě, aby si to vůbec vzali a najedli se… Pak najeli neziskové organizace, udělali své kejkle mejkle a příště, když jsme přijeli na misii, sotva jsme zaparkovali, tak kdysi tak hrdí Afghánci vytvořili frontu u auta a ptali se nás, co se bude rozdávat? Děsivé! Někdo se hodně snažil, aby tito lidé už do Evropy přišli vycvičení na fronty a sociální dávky. Ještě dodám, že právě tyto neziskové organizace nejvíce měli zájem a aktivně pracovaly na tom, aby vznikly výše vzpomínané koridory pro uprchlíky: Tímto je odvedli z nádraží ke hranici tak, aby se vyhnuli obchodům, restauracím a hotelům. Syřané totiž měli peníze, utráceli by zde, místním by to pomohlo (celkový dojem z příchozích byl vlastně pozitivní) a oni by zůstali soběstační. Bylo potřeba je dovést do polí, do stanů, kde se nedalo nic koupit a šlo z nich udělat příjemce pomoci, vytvořit hloučky v polích, kde nebyli odpadkové koše či popelnice, takže logicky se tu hromadily odpadky, ty bylo nutné nafilmovat a poslat do Česka do TV Nova, aby opět obraz o těchto lidech byl co nejhorší (to ne NATO je špatné, že jim rozstřílelo domy, ale uprchlíci jsou špatní, že když nikde není popelnice, tak hodí papírek na zem 8-)
Abychom více nahlédli do prostředí těchto neziskovek, nechali jsme se tu na dva dny zaměstnat, tím jsme trochu poznali zákulisí a opět by to vydalo na dlouhé povídání…
Takže stanová města, obydlené čerpací stanice, jindy to byly opuštěné objekty jako stará cihelna, továrna, prázdné nádraží, nebo něco takového… Časem i unibuňky od nějakých organizací…
A co jsme zažívali přímo mezi uprchlíky? Skutečně Boží přítomnost, viděli jsme, jak On jedná, měli jsme skvělé rozhovory a viděli jsme, kolik lidí je tu připravených, jen se potřebovali setkat s křesťany, aby to „zapadlo“.
Tak např. jsme měli vyloženou literaturu na dece a kolem šel manželský pár z Íránu. Řekli, že uvěřili v Krista ještě ve vlasti a že se těšili, že si v Evropě koupí Bibli a teprve si přečtou o Ježíši něco více. Teď se úplně tak snadno do Evropy nemohou dostat, a velice se radovali, že si mohou od nás vzít Evangelium v perštině a už si začít číst základní věci o Kristu.
Nebo jsme někam přijeli, vešli do hloučku uprchlíků, jeden Arab vyskočil a rozběhl se ke mně s tím, že mě tu noc viděl ve snu, a že určitě mu mám něco důležitého sdělit! Dal jsem mu Evangelium v arabštině s tím, že to, co mu mám sdělit, je v této knize. Druhý den ráno přišel s úplně červenýma očima, řekl že knihu četl celou noc, což jsem mu věřil, bylo to na něm vidět 8-) a že prý pochopil tu zvěst a přijímá Ježíše, abych mu sehnal křížek na krk, že si jej pověsí, aby dal najevo kámošům, že teď jde za Ježíšem.
Jednou jsme oslovili jednoho starého pána na vozíčku (samí mladí vycvičení bojovníci IS 8-), zeptali jsme se, jakou řečí mluví. Odpověděl, že kurdsky, tak jsme mu dali Evangelium. Druhý pán, co ho tlačil, se také podíval, zeptal se, jestli toho máme více? Ano, odpověděli jsme, kolik? Prý dvacet, tolik má tady příbuzných. Vyndali jsme knihy z batohu, on nás vzal do velkého stanu, kde měl manželku, tři syny, snachy a vnoučata. Jako patriarcha rodu se postavil doprostřed a řekl: „Chci, aby každý v mé rodině četl Evangelium!“ A rozdal Je všem přítomným. Od nás by to mohli vzít, nebo nemuseli, ale na pokyn stařešiny neměli na vybranou 8-) Pak nás pozvali na domácí koncert na nějaké strunné nástroje, snachy upletly našim dívkám vlasy a strávili jsme tu příjemně nějaký čas…
Jednou byl s námi jeden dobrovolník, který se vrátil z nějakého evangelizačního kursu a tvrdil, že se máme lidem modlit za bolavá kolena 8-) „No, tak jestli najdeš někoho s bolavými koleny, tak se modli“, řekli jsme mu. Vyšla proti nám skupina Pákistánců, on se jich zeptal, jestli je něco nebolí? Všichni odpověděli, že kolena. „Jak to?“ „No zkoušeli jsme se dostat přes zadrátovanou hranici a podplavat nějakým potokem, tak jsme nastydli (byl prosinec) a z té vody nás bolí kolena…“ Náš kamarád se za ně pomodlil a šli jsme někam na čaj. Za chvíli přiběhli Pákistánci a volali: Všechny nás přestaly bolet kolena, co jste udělal? „No prosil jsem Ježíše“ „Tak to nás zajímá, řekněte nám více o tom Ježíšovi!“
Jednou jsme vešli k někomu do stanu, pán byl Turek. Věděli jsme, že spolu se Syřany jde celá řada jiných národů, lidé, kteří se letecky přepravili do Istanbulu, tady se zamíchali do davu válečných uprchlíků, který se valil do Evropy, tvrdili, že jsou Syřané, ale byli od Maroka až po Pákistán, odevšad… Ale Turek, to nás překvapilo. Vyprávěl nám, že si dělal rodokmen a zjistil, že jeho předci byli křesťané, které dobyvatelé násilně přinutili ke konverzi na islám. On se chce vrátit k víře svých předků, tedy jde do Evropy, tam si chce koupit Bibli a najít církev, ale musí se odtrhnout od své komunity a bývalé identity. Donesli jsme mu z auta Evangelium v turečtině, byl překvapený a měl radost, popřáli jsme mu na cestu a šli dál…
Nebo jsme oslovili dva muslimy, oba byli takoví bílí, přepadlí… Ptali jsme se, co se děje? Prý dodržují ramadán, tak jsou fyzicky zesláblí. Jeden přijal Evangelium, a jak si Je četl, tváře mu zrůžověly, oči se rozsvítily, vrásky se vyhladily… Jak stáli ti muži vedle sebe, byl poznat rozdíl, kdo v půstu četl Boží Slovo a kdo ne 8-) Ježíšova slova jsou skutečně chléb znavené duši, tady to bylo krásně vidět 8-)
Jindy se stalo toto: Opět, jako vždy, v davu uprchlíků někdo přijal Evangelium (myslím knihu, jestli do srdce, to vidí pouze Bůh 8-) a jiní ne. Pak se strhla nějaká rvačka, což se někdy stávalo mezi jednotlivými etniky. Dvě skupiny se praly mezi sebou a třetí strana je od sebe odtrhávala, uklidňovala je. Pak jsme si všimli, že ti, kteří byli „mírotvorci“, tak jim z kapes čouhala naše Evangelia. Bylo vidět i na povaze lidí, kdo přijímal a kdo ne. A ještě nás potěšilo, že ti, kdo přijímali, byli aktivní v urovnávání sporů, že jen tak neseděli a netečně se nedívali…
Nebo se stalo: Byli s námi dva bratři ze sboru, který se doma v Česku snažil dělat službu cizincům, zatím bez výsledku. Jak vyjeli do zahraničí a pracovali pro Pána bez naděje na to, že někdo uvěří a přijde k nim do sboru, protože tito lidé mířili do Německa, prostě teď to dělali nezištně, tak jim volali ze sboru, že v tom týdnu začali přicházet cizinci k nim do církve. Ano: Doma to někteří služebníci (často na tlak ze strany vedení) dělali pro to, aby se jim rozrostl sbor, přišli noví členové, mohli si tyto lidi nějak vykázat. Ale to pravé, Boží, je, že to děláme z lásky, že něco darujeme, přejeme to těm lidem. Na jejich cestě k Bohu jim nějak pomůžeme, ale nenárokujeme si je. A splnilo se Ježíšovo „Dej a bude Ti dáno“ -tito bratři dali Evangelium lidem a byli jim dáni noví bratři do jejich společenství... Ale úplně jinak, než mysleli 8-) Tento princip vidíme v evangelním příběhu, kdy Ježíš vyslal apoštoly na misii (Mt. celá 10. kapitola) a mezitím, co šli, tak sám, osobně šel kázat do jejich měst (Mt. 11.1) Tak i my: Když jdeme na misii, Ježíš jde do našeho města, sboru, rodiny...
Často jsme slýchali v církvích, že to nemáme dělat, tuto misii mezi uprchlíky, že je mezi nimi mnoho teroristů. No a teroristé nepotřebují Evangelium? 8-) 8-) 8-) S pár z nich jsem se skutečně setkal, a mohu říci, že to byly nejhlubší rozhovory o Bohu! Upřímně hledali, četli si Nový Zákon a hledali v Něm porovnání s tím, čemu sami věří. Sekulární muslim mi třeba řekl, že to nebude číst, že nečte ani Korán, že si zajde na pivo a tak, ale teroristé a Talibánci to brali vážně. Dokonce mi pomohli, když jsem dělal pozvánky a potřeboval jsem je napsat v různých jazycích, tak mi takový echt Tálibánec vzal notebook z ruky a sepsal mi to v paštunštině. Podivil jsem se, řekl mu, že to je přece pozvánka do církve?! Odpověděl, že to nevadí, že vidí, že to myslíme upřímně a že určitě pomůžeme jeho lidem.
Někteří uprchlíci nám časem poslali přes facebook zprávy a fotky, jak se dali pokřtít a kam chodí do církve...
Takových příběhů by byla celá řada, zapsal jsem některé, jejichž jsem byl sám svědkem, ale bylo jich určitě více, také ostatní účastníci výjezdů by mohli vyprávět…
Často se nás lidé ptají, jak se dorozumíváme s uprchlíky? Jakou řečí mluvíme? Že neumí anglicky, a tak s námi nemohou jet… No já také neumím anglicky a dělám vesele misii 8-) Tak dívejte, jak to má Bůh připravené: Jednou se nám přihlásila na výjezd Bulharka žijící v ČR. Pracovali jsme na makedonsko-srbských hranicích, chodili jsme na nádraží, kde čekalo na vlak množství utečenců. Dali jsme se s nimi do řeči a oni řekli, že je na rok zadrželi v Bulharsku, kam je dali do tábora, a že se tu naučili bulharsky… A ona nám to překládala 8-) Byli jsme ubytováni u jednoho Albánce v hostelu. On vyprávěl, že celý život jezdil do Bulharska kamionem. Tam se naučil bulharsky a zase nám to kamarádka vše domlouvala 8-)
Jindy se přihlásil Řek žijící v ČR. A zase jsme potkali uprchlíky, kteří strávili nějakou dobu v Řecku, kde se naučili jazyk a kamarád se s nimi domlouval 8-)
Pak zase šla vlna uprchlíků, kteří chtěli do Německa, a tak se učili německy. Já jsem se to učil někdy v sedmé třídě na základní škole, tak jsme na tom byli tak nějak podobně a domlouvali jsme se touto školní němčinou 8-)
Jindy šli starší Afghánci, kteří za sebou měli studia v Moskvě, tak jsme zase vytáhli tu naší školní ruštinu 8-)
Většinou se k nám přihlásil někdo, kdo umí ze školy anglicky, tak nám to překládal, ale není to jen angličtina: Jednou jsme jeli s jedním kamarádem jen tak ve dvou na misii. Potkali jsme mnoho Berberů. Berbersky ani arabsky neumíme, ale kamarád měl na gymnáziu francouzštinu, tak se s nimi domluvil francouzsky 8-)
Nebo jsme potkali skupinu uprchlíků – jeden strávil rok v srbské nemocnici, kde se naučil srbsky, tak jsem to mohl zase překládat já…
Vždy to Bůh nějak předem připravil, takže jsme zažívali Jeho jednání, což nás vždy povzbudilo a ujistilo, že On je tu s námi.
Většinou když jsme přijeli někam mezi uprchlíky, tak jsme nejprve museli překonat ten kulturně-seznamovací rituál, nějak navázat kontakt, přiblížit se (což nebylo vždy jednoduché, často se uprchlíci báli cizích lidí), vyptat se na zdraví rodiny, na to a ještě na to… Vždy to zabralo hodně času, než jsme se seznámili, získali si důvěru, a mohli jsme přejít k rozhovorům o Kristu, o Evangeliu, o víře… Přemýšleli jsme, jak to zjednodušit (a urychlit 8-). V té době mi Bůh dal vidění, jaký si mám koupit kříž na krk: Velký, nápadný, zlaté barvy (ne zlatý samozřejmě 8-) Nechtělo se mi, nebyl jsem zvyklý na nějaké přívěšky, ale Boha se musí poslouchat 8-) Jednou jsme šli v Bělehradě na nádraží, kde hodně uprchlíků čekalo na vlak. Před budovou byl stánek s nějakými suvenýry a prodávající paní na mne zavolala, ať si koupím kříž. Vypadal jako ten z toho vidění. Váhal jsem, ale Lucka mi řekla, že jestli mi to ukazuje Bůh, ať poslechnu. Koupil jsem tedy kříž, ale řekl jsem, že na krk si jej dám až jako posvěcený, mezitím jsem totiž zjistil, že místní lidé si dávají posvětit křížky na krk (o tom bude také celá kapitola 8-). Když se tak stalo (jak říkám, příběh na celou kapitolu, ale nebojte: Bude! 8-) a poprvé jsem vešel někam mezi uprchlíky s tímto křížem viditelně na hrudi, vždy se nějací vydělili z hloučku, přišli sami ke mně a zeptali se, jestli jsem křesťan. Když jsem odpověděl, že ano, někam mě zatáhli a vyptávali se na naši víru, na Krista, na Bibli… Mohl jsem s nimi mít rozhovory a rozdat jim Evangelia, která vděčně přijímali. Takže to byl ten způsob, jak si pomoci ve službě 8-) Vyznat se v tom, kdo má zájem o zvěst, kterou přinášíme, být tu prostě pro ty, kteří na to čekají, kteří po tom touží, nemuset se nikde zdržovat, někoho otravovat nebo do něčeho se zamotat a vyvarovat se tak omylů… Zároveň jsme opět viděli Boží jednání: Ptali jsme se Boha, co udělat, On mi dal odpověď, sama ta prodavačka mě oslovila, ukázala mi ten kříž, Lucka mě v tom potvrdila, potkali jsme kněze, který neměl problém s tím, že jsme protestanté a posvětil mi kříž, uprchlíci skrze něj poznali, kdo jsme a sami si řekli o více… Vše šlo hladce a opět jsme se cítili v Boží ruce! Tedy do chvíle, než jsme se vrátili do Česka a potkali křesťany, kteří mi řekli, že mám na krku modlu 8-)
Tyto výjezdy tedy, jak jsme si nyní řekli, daly něco uprchlíkům (národům), a co daly nám? Tak jako manželům to, že jsme byli spolu, poznávali jsme se v těchto situacích, sblížili jsme se. Lucka zažila, co děláme (a s kým) na těchto misiích a dnes, kdy je doma s dětmi a já jedu s týmem, nemusí se vyptávat a chápe, co tam děláme, ví, co je za lidi se mnou atd., a nadále jsme spolu v duchu, v jednotě. A když je možnost, jede také 8-)
Dobrovolníkům pak, tedy církvi, to určitě dalo inspiraci, co se dá dělat, zkušenosti, poznávali zde různé kultury, atd. Také poznávali zblízka misii, že je to něco normálního. Do té doby znali spoustu misijních projektů, které byly ale vzdálené... Např. Někdo mohl odcestovat do nějaké země, posílá jim zprávy a fotky, a oni to sledují z dálky... Jednou za rok tam jede nějaký vedoucí na kontrolu. Toto se dá samozřejmě i zneužít, může někdo třeba něco nafotit a sepsat (papír snese všechno 8-), vedoucímu jednou za čas zahrát nějaké divadlo, ale pak si tam žít po svém a dělat si, co ho napadne. Pokud tam nejste s ním, tak vůbec nevíte, co tam vlastně dělá a proč tam je. S námi byli dobrovolníci u toho, jak v akci, tak na ubytování, tak cestou v autech. Byli jsme spolu několik dní v kuse, takže nás i naší službu poznali hodně zblízka, jak se říká, na vlastní kůži. Mohli poznat, že nejsme nějací superduchovní tentononc, ale normální lidé z masa a kostí, se svými chybami, tedy přesně takoví lidé, se kterými se Bůh rozhodl konat své dílo: Nechce to udělat přes anděly, ani že by to udělal sám, protože to umí nejlépe, nebo nenasadil bezchybné roboty 8-) Vybral nás, lidi 8-)
No ale vlastně tady píši o tom, jak jsme si hledali svoji církev: Tím, jak jsme se setkávali s živým Bohem v poli, zažívali jsme Jeho jednání, byli jsme u toho, když dělal zázraky, dotýkal se nás, dával nám sny, mluvil k nám… Byl to prostě Život s Ním! Zároveň jsme byli v kolektivu křesťanů, takže jsme si plně připadali jako součást Církve, měli jsme všechno: Chvály, modlitby, kázání (to když přijel nějaký bratr s touto potřebou někomu kázat 8-) Asi ho nepustili u nich doma v neděli ke slovu, tak si to ventiloval u nás 8-) Nechyběla nám tudíž ani teplá nedělní židle, ani „papírové“ členství. Tuto otázku jsme tedy odložili do budoucna a o tom zase příště…