Tentokráte to byl běs-děs, ale „i takové dny jsou“ i to je součást života, není každý den posvícení, jak se říká, a tak tedy napíši i o tom, co jsme prožívali poslední měsíc:
Byli jsme všichni v rodině nemocní, u dětí to ještě tak bereme, že to tak chodí, takové ty rýmičky, pak měly záněty v očích a nemohly do školky, museli jsme je hlídat doma... Ale tentokráte to nějak seklo i s námi: Lucka dostala revma do kolen, sotva chodila a já jsem měl angínu, nějak velkou, bral jsem 17 dní prášky a když jsem přestal, pořád mi bylo blbě a ještě jsem dostal závratě, točila se mi hlava, tak mě vyšetřovali, co mi je, nasadili mi další prášky, po kterých mi bylo také blbě, takže 8-( 8-( 8-(
Jediná misie, kterou jsem dělal, byla v Třinci, jak jsem tam jezdil k doktorům, tak cestou mezi autobusem a jednotlivými ordinacemi vznikly nové provozovny, které tam dříve nebyly, tak jsem tam zašel...
Spoléhal jsem na to, že se dám nějak do kupy a v druhé polovině měsíce přeci jen vyrazím na misii, ale i když už jsem byl podle doktorky zdravý, pořád jsem kašlal, chrchlal, smrkal, a to není dobré na misii v době korony, kdy se všichni okolo bojí každého kýchnutí. Představte si, že někam přijdete a vysmrkáte se, tak se na Vás všichni dívají jako na přenašeče, šiřitele a vraha (i když skuteční přenašeči vypadají na první pohled zcela zdraví).
Do toho mi telefonoval bratr, že máma nějak blbě spadla, ale ona mi nic neřekne, musel jsem jí jet zkontrolovat osobně.
No, alespoň jsem zjistil, že nejsme roboti, ale lidi (roboti nemarodí 8-) a je třeba udělat i něco pro své zdraví. Když už jsem byl u mámy, tak mi bratr nabídl jet společně do Alp. Vzpomněl jsem si na rozšířené úsloví „to rozchodíš“, tak jsem se rozhodl své problémy neřešit po doktorech, ale skutečně to rozchodit, a asi se to povedlo: Přešli jsme strašně vysoké hory, pochodovali jsme tři dny v kuse, spali jsme na čerstvém vzduchu, zmokli jsme, zmrzli jsme, pak jsme se zase rozmrazili, při pohledu do propastných srázů mě přešly závratě (jak jinak byste je také chtěli léčit, že? 8-) nesl jsem celou dobu na zádech dvacetikilový batoh, to mi asi srovnalo záda, potápěli jsme se ve studeném jezeře a myslím, že tato terapie v celku zabrala a už jsem zase „funkční“ 8-)
No, pokud mám najít nějaký pozitivní pohled na ten čas nemocí, tak je to, že jsme si to vybrali všechno naráz, jeden měsíc jsme si to odbyli všichni společně a neměli jsme to roztahané třeba během půl roku, to by nás v misii zbrzdilo daleko více. Takto jsme si to vyřešili a zase děláme plány do budoucna!
Že se neudělalo vůbec nic, se také říci nedá, rozesílal jsem opět balíky zájemcům (Bible, které oni rozdají ve svém okolí) a vytiskli jsme novinku: Evangelium Lukáše berbersky.