Únorový výjezd mezi uprchlíky do Řecka

Únorový výjezd mezi uprchlíky do Řecka

   Na podzim roku 2014 jsem opět s dobrou partou nadšenců pro misii navštívil uprchlíky v řeckém přístavu Patra, kam se již pár let jezdí. Vše bylo moc fajn, ale trochu smutné když člověk vidí lidskou bídu a beznaděj. O to víc mě potěšilo, když místní řecká Evangelická církev má na srdci pomoc těmto lidem a usilovně pracuje na tom, aby netrpěli hlady a nouzí s oblečením. Každý týden je z jejich úkrytů vozí auty do církve a připravují pro ně program, aby se mohli setkat s Kristem.

   Při návštěvě uprchlíků ve staré zkrachovalé továrně mi vždycky ukápne slza, když se začnou z útrob továrny trousit ustrašené tváře mladíků ve věku od čtrnácti do dvaceti let, kteří vůbec netuší, kdo jsme, proč jsme přišli, a myslím, že mají spíš obavy, jestli nejsme od policie, nebo z imigračního úřadu. Až když si všimnou, že máme v ruce jídlo, deky, nebo boty, se začnou pomalu jejich obavy rozplývat a s radostí ve tvářích si berou přinesené věci.

   Vidět rozzářené oči člověka, který vás vůbec nezná, neví, odkud jste a co po něm vůbec chcete, bylo pro mě tou nejkrásnější odměnou za tu dlouhou a únavnou cestu. To bych nevyměnil za nic. Myslím, že můžu mluvit za všechny, kteří tam byli se mnou, když řeknu, že jsme byli  doslova políváni  Boží láskou a dobrotou. Až tam si člověk plně uvědomí, jak Pán Bůh miluje člověka a proč byl ochoten za nás obětovat svého jediného syna Ježíše Krista.

   Tedy úkol je splněn, pomoc a evangelium jsou rozdány a jede se domů. Zpět si člověk veze spousty vzpomínek, ale i kontaktů na uprchlíky, nebo na lidi z církve. Dodnes si píšu téměř každý den s jedním Íráncem, kterému se podařilo uprchnout do Belgie, a dle jeho slov uvěřil v Ježíše Krista. Píše mi spousty svých osobních zkušeností a zázraků, které pro něj Pán udělal. Připomíná mi to moje začátky víry, kdy pro mě Pán dělal bláznivé věci a zázraky, abych porozuměl Jeho lásce a přijetí. Jsou to zvláštní příběhy lidí, které jsme poznali na naší misii, a tyto příběhy pořád obíhají kolem nás.

   Takže unaven, ale nadšen a spokojen s vykonaným dílem jsem doma. Asi začátkem prosince sedím na bohoslužbě, užívám si shromáždění ještě „s hlavou v oblacích“ a slyším hlas: Jeď znovu do Patry. Hahaha, tak se chlapče uklidni a přestaň pořád myslet na Patru, říkal jsem si v duchu s lehkým úsměvem a nechal to plavat. Za týden se situace opakovala… Jeď zpátky do Patry, uslyšel jsem znovu a prožíval silný, ale pokojný hlas ve svém nitru. Pane, myslíš to vážně???? Zeptal jsem se, ale věděl jsem, že tato otázka je zcela zbytečná. Myslel to vážně.

   Tak jsem se po třech měsících ocitl zpět v Patře mezi uprchlíky.

Ale proč? Proč mám jet zpět do Patry, ptal jsem se Ježíše. A protože jsem nedostal žádnou odpověď, tak jsem cestu pojal tak, že navštívím uprchlíky, církev, přivezu nějakou pomoc a prostě si udělám takový soukromý misijní týden a uvidím. Třeba ke mně Pán bude mluvit tam. Byl jsem rozhodnutý, že pojedu klidně sám, když se nikdo z oslovených lidí nepřihlásí a tento čas strávím prostě s Bohem. Koupil jsem si letenku a čekal, zda se ještě někdo ozve. V té době před Vánoci jsem na setkání s naším druhým pastorem upekl myšlenku, že by nebylo špatné vzít na cestu našeho prvního pastora. Měli jsme k tomu své důvody. Oslovili jsme pár lidí ze sboru a tento plán uskutečnili za jejich podpory  a pastor Pavel dostal krásný dárek k vánocům. Řecko? Uprchlíci? Letecky? Nikdy!!! Řekl Pavel a nezapomněl dodat, že jsem mu zkazil Vánoce. Časem však trochu roztál a řekl mi, že si musíme promluvit a co a jak, o co jde a co to znamená ta letenka. A po novém roce, když to všechno rozkousal a přežvýkal (samozřejmě se musel hoooodně modlit) řekl… dobrá poletím, lépe bude dvěma než jednomu, ale uvědom si, že sebou bereš “malé dítě”. Neumím žádný jazyk, nikdy jsem nikde nebyl a nikde se nevyznám. S tím jsem samozřejmě počítal, že mu budu dělat průvodce a Pavel se dokonce začal těšit na nové výzvy v jeho životě a překonal i strach z létání. Dnes je naprosto nadšen z té práce a s láskou vzpomíná na řeckou církev a na uprchlíky.

Vzpomínám si na jeden moment, kdy byl zase Pavel mým průvodcem. Navštívili jsme navečer uprchlíky Paštuny, kteří seděli vedle přístavu na haldách hlíny (kdo už byl v Řecku v Patře, ví kde to je) a dívali se upřeně na odplouvající  lodě. Povídali jsme si s nimi a jeden mi řekl se smutným výrazem v očích. Nemáme žádnou naději. Nemáme co jíst, nemáme peníze a ztratil jsem teď práci (chodil na nějakou brigádu zřejmě na černo). Když jsme odcházeli, tak říkám Pavlovi, že se musíme za nimi druhý den zastavit, nakoupit jim nějaké jídlo a Pavel mi odpověděl… proč zítra? Naproti je obchod tak jim můžeme nakoupit hned. Nač to odkládat. Až jsem se zastyděl, jak jsem byl hloupý. Tedy skočili jsme do obchodu, nakoupili jídlo a šli za nimi k přístavu. Bylo toho tolik, že jsme to nemohli skoro unést a jen jsme si říkali, že jestli tam už nebudou tak to nebudeme schopni odnést domů a budeme to muset nechat tam. Byli jsme asi 8km od našeho bydlení.  Naštěstí tam ještě byli. Pavel šel neohroženě po rozbahněné cestě a já klopýtal za ním opatrněji, abych si příliš neumazal jediné boty a v tom se mi naskytl naprosto úžasný pohled, kdy zhruba 190 cm vysoký Pavel stál nad sedícími malými uprchlíky, oni se otočili, pohlédli nahoru na Pavla s naprosto vyděšeným výrazem v očích, myslejíce si snad, že si pro ně přišla policie. Nikdo nepromluvil ani slovo, když jim Pavel předával tašky s jídlem a v tom se jejich oči tak rozjasnily, jejich tvář se zalila radostí a vděčností. S radostí volali na ostatní a zjišťovali, co je taškách. Tento den pro ně skončil šťastněji. My jsme s radostí v srdcích kráčeli těch osm kilometrů domů a ještě v noci vzpomínali na ty nezapomenutelně rozjasněné tváře.

Stále jsem ale neznal přesný (Boží) důvod naší návštěvy Patry. Jedno bylo jisté. Protože jsme bydleli u jednoho bratra a s dalšími jsme se často viděli, měli jsme možnost víc mluvit o jejich církvi, o práci s uprchlíky a celkově se s bratry hlouběji seznámit. Každý, s kým jsme se v církvi potkali, nám říkal, jakým jsme pro ně povzbuzením, když jsme ochotní jet takovou dálku a pomáhat jim v té práci. Samozřejmě nemluvili jen o nás dvou, ale o všech, kteří pravidelně přijíždí do Patry sloužit. Skutečně je to povzbuzuje a motivuje. Ani si neumíme představit jak je to pro ně cenné. Myslím, že jsme zbořili i ty úplně poslední pochybnosti pokud ještě nějaké měli. Pro budoucnost nám otevřeli svá srdce a domovy k přespávání služebníků, ale to mi stále nestačilo jako hlavní důvod naší návštěvy. Náš pobyt se pomalu chýlil ke konci a já jsem se pomalu zapomněl Pána ptát, proč jsme tam. Rozlučka s uprchlíky, s lidmi z církve a hurá na autobus do Atén. Když jsme trochu unaveni jeli pohodlným autobusem, Pavel trochu podřimoval a já jsem si ještě znovu promítal náš pobyt v Patře. V tom jsem měl vidění mapy světa a nad ním světlo jako slunce, jehož paprsky byly přes tu mapu světa a zářili na různá místa na mapě. Přijal jsem k tomu toto slovo. Vzdělávejte a vyučujte lidi a já je budu do pěti let vysílat jako misionáře. A ještě jednu věc jsem přijal, že někdy člověk musí odjet takhle daleko, aby s ním Hospodin mohl mluvit. Doma člověk dělá věci automaticky, tak jak je naučen jezdit ve vyjetých kolejích, ale pro mne bylo důležité zastavit a ptát se Pána co bude dál. Připomíná mi to příběh Kornélia ve skutcích v desáté kapitole, kdy k němu sestoupil anděl a řekl mu, aby přivedl Petra, který k němu bude mluvit. No nemohl mu to anděl sdělit sám? Přeci logicky by to mělo být tak nebo takto a Petr by si neošoupal boty a… a tak dále...

Někdy jsou věci v našem životě, kterým nerozumíme. A musíme se spolehnout jen na Něj.

Konečně musím také poděkovat všem, kdo se podíleli na této misii. Bez Vás, kteří jste přispěli, by se žádná z těchto věcí nestala. Byly to církve i jednotlivci, jejichž jména a názvy si nechám pro sebe, abych je nepřipravil o odměnu od Otce v nebesích, ale moc vám všem děkuji. Vaše prostředky znovu pomohly na místě, kde to bylo potřeba a myslím, že nikdo nepřijde zkrátka. Bůh se stará. Prožíval jsem to jak před cestou, tak i během pobytu.

Ještě bych měl hodně co vyprávět, ale nechám to třeba na příště.

Janis.