Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice IX.

19.09.2018 17:14

   Dnes pokračuje naše „minisérie“ úvah a hodnocení o způsobech zaštítění misijní práce různými subjekty, v rámci celkového našeho vzpomínání na uplynulá léta právě misijní služby.

   Doposud jsme se blíže podívali na zaštítění ze strany misijních organizací a ze strany sborů, dnes si přiblížíme, jak vypadá, nebo jak by mohla vypadat záštita celé jednotlivé denominace.

   Zde, v denominaci, jak osobně věřím, se skrývá úspěch (nebo neúspěch) misie, misionáře či konkrétního misijního díla. Organizačně i finančně. Podívejme se na tyto dva aspekty:

   Organizační: Tak díky určitému propojení či provázání sborů a osob, ale i dalších složek (různé odbory, časopis, vydavatelství, škola, rekreační zařízení, vazby na zahraniční partnery, apod.) v rámci jedné denominace, je tu organizace, která sdružuje křesťany podobných hodnot, podobného smýšlení, atd. Takový misionář, pokud se bude pohybovat napříč touto organizací, bude pro ostatní srozumitelný svým slovníkem (vyjadřováním), způsobem odívání, ale podíváte-li se zblízka, zjistíte, že i účesem, postojem těla, rysy tváře, apod. 8-) Podle těchto vnějších znaků se dá celkem dobře rozpoznat příslušnost k té které denominaci 8-) Pokud se např. někdo vymyká (nevykazuje tyto sekundární znaky), ostatní často bývají zmateni a puzeni touhou vše si zařadit, zaškatulkovat, vehementně kladou otázky typu: „Odkud jsi?“ „Z jaké církve?“ „Kde jsi uvěřil?“ apod. 8-) Nakonec tedy, pokud prezentujete službu v některé církvi, strávíte po shromáždění čas zodpovídáním těchto otázek, a když uspokojíte potřebu bratří vše si ujasnit, zařadit, aby mohli s uspokojením odejít na nedělní oběd, tak zjistíte, že mezitím Vám utekli lidé, které jste potřebovali oslovit kvůli službě: Hledáte přece pomocníky a podporovatele. 

   Takže své určitě sehraje i zažitá a dobře srozumitelná citace Písma v projevu, používaný preferovaný překlad Bible, znalost písní z kancionálu, společná historie církevního hnutí, a další znaky totožné identity. A samozřejmě známosti s představiteli této denominace 8-)

   Pokud se misionář bude pohybovat na této, pro něj pevné půdě, předem má napůl vyhráno, ve velké míře jsou vyloučeny různé omyly, nedorozumění, komunikační šumy, apod. Má záruky konkrétních vedoucích, využívá síť sborů, které spolu snadno komunikují, apod. Jednotlivé sbory v rámci denominace mají pocit: „toto je náš člověk“.

   V celé denominaci je také ústředí, které, pokud dobře zafunguje, může podat pomocnou ruku, vyslat jednotlivým sborům jasné signály, využít svého nadhledu a pomoci tak regionálním sborům zorientovat se v některých otázkách, u kterých třeba nemohou samy zhodnotit všechny aspekty, dohlédnout souvislosti, apod. Pokud v některých sborech vzniknou nějaké pochybnosti o osobě misionáře, dotazy, nesrovnalosti, atd., tyto se mohou obrátit na ústředí se žádostí o vysvětlení, odpověď... Je tu zkrátka někdo, kdo pomůže vyjasnit různé záležitosti, předejít hlubším problémům.

   To, že misionář bude pracovat v rámci své denominace, samozřejmě neřeší vše, např. může být velká misijní příležitost v oblasti, kde jeho denominace nemá své zastoupení v podobě místního sboru, či tam nebydlí nikdo z jejich členů, ale jako taková hlavní opora mu to pomůže a později konkrétní jednotlivosti už může řešit individuálně, podle potřeb...

   Jisté nebezpečí tohoto modelu spočívá v tom, že z misionáře se může stát služebník své denominace, namísto aby sloužil Bohu, jak nás to učí Bible. Je tu tenká hranice, která se dá snadno překročit a každý by si na toto měl dát pozor.

   Také finanční zajištění misijního díla by v denominaci mohlo být snazší: Pokud ústředí zřídí misijní odbor se svým rozpočtem, má misionář, ale nejen on, i sbory, které mají výdaje s misií, kde zažádat o příspěvek. Jsou někde uložené peníze, které jsou vyčleněny na misii a v případě potřeb se dá někam sáhnout, nemusí se reagovat pozdě, teprve vypisovat nějaký projekt, zakládat účet, vysvětlovat lidem stávající potřeba. Je to jasné: Jsme Církev, máme od Boha daný úkol dělat misii, ta bude něco stát a potřebujeme se na to předem připravit. Bohužel s tímto modelem jsem se nikde nesetkal, jak popíši ještě níže.

   Takto to probíhá i ve světských institucích. Např. praskne Vám vodovodní řad, tak přece nepíšete projekt na jeho opravu a nezačnete dělat sbírky. Prostě celý rok platíte nějaký poplatek (vodné a stočné), a když se něco semele, prostě přijede bagr, nastoupí parta chlápků s krumpáčem a lopatou a zanedlouho si už zase můžete doma pustit teplou sprchu. Nebo popelnice: Myslíte, když se naplní a začne to za domem páchnout a rozlézají se krysy, tak obyvatelé jedou na konferenci o popelnicích, shánějí příslušnou literaturu, píší oběžníky, zvou si řečníka? Ne: celou dobu platili poplatek za odpady, a služba jim pravidelně vyváží popelnice, všude je čisto a pořádek, žádná epidemie. A tak dále a tak dále: Všichni používáme chodníky, jezdíme po silnicích, technické služby Vám posekají trávu na sídlišti. Jsme sociálně, zdravotně, havarijně a já nevím jak ještě pojištěni, a vše toto funguje na stejném principu.

   Stejně tak i církve mohou mít svůj misijní fond, její členové do něj mohou pravidelně přispívat, může se zde za čas nasbírat velká částka a pak se rozdělit mezi jednotlivé misijní projekty...

   Bohužel, toto myšlení jsem v církvích nezažil, a tak nebylo možné se opřít o instituci, o nějakého silného partnera, namísto toho jsem musel (stejně jako každý jiný misionář) shánět prostředky sám, což znamená stále znovu a znovu vysvětlovat lidem, co vlastně dělám, o co usiluji, jezdit a navštěvovat sbory, soupeřit o přízeň dárců s dalšími misionáři (takže namísto kolegů z nás byli konkurenti). Mnoho energie jsem věnoval potencionálním sponzorům, dárcům, namísto těm lidem, ke kterým mě Bůh skutečně posílá. A stejně to vše bylo tak naslepo, nikdy nebylo jasné, jestli Vám sbor nebo člověk, se kterým jednáte, poskytne nějaké prostředky, nebo jestli jen ztratíte několik dní propagací, představováním, prezentováním, až bych už i řekl „tajtrlíkováním“. Možná, že se to tak nikomu okolo nejevilo, ale když na to vzpomínám, tak Vám řeknu upřímně: Prezentovat stále dokola stejné myšlenky, mluvit stejná slova, promítat stejné fotografie... No nakonec jsem se cítil jako nějaké cirkusové číslo, které objíždí obce a čeká, kdo z přihlížejících hodí něco do klobouku. Nejen, že to bylo strašně náročné (na čas a lidskou energii, ale i na peníze za dopravu na cesty k těmto sborům), ale také vlastně ponižující – i když se našli bratři, kteří řekli, že se tím povyšuji a mám pýchu 8-) ale ve skutečnosti mě to ponižovalo a frustrovalo.

   Nakonec se tento model ukázal nežitelným. Nebudu zde vypočítávat drobnosti, ale pro některé velké problémy jsem jej musel opustit. Tak které to byly: Jeden už jsem jmenoval, míjelo se to celé cílem, byl jsem prostě někde jinde, než kde mě Bůh chtěl mít. Dále si vezměte, že ve skutečnosti nemůžeme jako misionáři sdílet „odborné“ věci s laiky, potřebujeme se radit s odborníky a s nimi také konzultovat různé kroky, aspekty práce, atd. Jednotlivé církve, zdá se, si však odborníky nevychovávaly, stačily si s tím, občas si pozvat nějakého zahraničního řečníka, který oslní posluchače v sále, a zase sedne na letadlo a odfrčí... Co se týče sdílení misijních vizí, plánů, ale i pravd, zážitků, atd. s laiky, nese to s sebou určitá rizika. Za jedno realita misie může být dost vzdálená běžné představě nezasvěceného člověka, takže po prezentaci vznikaly různé zdlouhavé debaty, otázky o základních záležitostech, mylné výklady slov, které jsem pronesl, všelijaké „dobře míněné“ rady, atd. Pokud sbor uspořádal odpolední debatu, tak to šlo, tam byl prostor pro otázky, odpovědi a náměty, bylo to konstruktivní, ale pokud se to vše řešilo v běhu mezi zamykáním budovy a cestou na rodinný oběd, tak Vám jen lidé na chodbě navalili do hlavy spoustu slov a emocí, které nemáte šanci ani zaznamenat, ani zpracovat, zvlášť, když Vám proudí tolik adrenalinu v žilách, když slezete z kazatelny (když jen neplácáte, ale nesete poselství, na kterém Vám záleží, tak se to celkem stává 8-). A nakonec přičtěte, pokud přicházíte do nějakého shromáždění poprvé a máte se před cizími lidmi otevřít s tím, co žijete, není to snadné, když nevíte úplně přesně, kdo je tu domácí, kdo host, jak kdo naloží s informacemi, které tu o sobě podáte, jestli se do davu nezamíchali nějací satanisté, čarodějové, lidé z islamistické buňky, nebo prostě psychicky narušení jedinci, kteří se na Vás přilepí, budou Vás zahlcovat vším možným, aby Vás odvedli od Vašich cílů, budou Vám posílat obtěžující maily, smsky, volat Vám uprostřed noci, atd. Kvůli některým podobným útokům si pak musíte změnit telefonní číslo nebo malovou adresu... I takové věci se prostě dějí.

   Takovým vrcholem, který už mě doopravdy přesvědčil, že toho mám nechat, bylo, že když jsem se nemohl opřít o vedení své denominace a čerpat z jejích zdrojů, a musel-li jsem si hledat sám podporu, dělal jsem to (pochopitelně) všude tam, kde se mi k tomu otevíraly dveře, takže i ve sborech jiných denominací, kde jsem nacházel jak podporu, tak spolupracovníky na dílo, tak přátele... nakonec to dopadlo tak, že mi vlastní denominace řekla, že jsem k ní neloajální, že nezastupuji její zájmy. Paradoxně, nejprve mě sami její vedoucí vyzvali, abych si našel sám lidi a peníze, se kterými budu budovat misijní práci, a když jsem je poslechl a udělal to, tak to bylo špatně.

   Už nějaký čas jsem dostával více signálů od Boha, že tudy cesta nevede, ale tento argument vedení byl pro mne jasným signálem, abych odešel z této denominace.

   Samozřejmě nebylo to hned, ještě jsem nějakou dobu usiloval o to, aby se podmínky pro misii změnily, přinášel jsem různé návrhy, žádal o to, aby zde nakonec přece jen vznikl misijní odbor. Názor vedoucích denominace byl však nezlomný: Misionáři se mají sdružit v nadačním fondu, kde mohou na jeho webu a v časopise psát o své práci a žádat o podporu čtenáře. Na tomto webu i v časopise se však zároveň s misijními potřebami zveřejňovaly i humanitární potřeby, vedle kterých jsme my, misionáři, nemohli prostě obstát. Pokud se zde objevily fotografie plačících nebo vyhublých dětí z Afriky či Asie, bědující lidé po různých potopách či zemětřeseních, tak samozřejmě to čtenáře chytilo u srdce a směřovali své dary sem. Vždy v závěru roku to potvrzovaly i výroční zprávy nadace, kde v číslech bylo jasně vidět, že na humanitární projekty jde několikanásobně více peněz, než na misii. Jistěže darovat na humanitu není chyba, chybou bylo tyto dvě různé věci směšovat. Humanitární a misijní činnost jsou opravdu dvě různé věci, které se někdy mohou protnout. Navíc si uvědomte, že zprávy o stejných humanitárních katastrofách, plus zveřejněná čísla účtů, kam zaslat svoji pomoc, uveřejňují i média ve světě. Stejně tak na tyto potřeby přispívají další světské humanitární organizace, mezinárodní společenství, banky a vlády jednotlivých států. Na misii Vám však určitě nedá žádná banka, žádná vláda některé země. Opravdu odjinud, než z církve, my misionáři podporu své práce nedostaneme. Proto věřím, že podpora misie (i ta propagační) ze strany církve měla být větší.

   Byly tam i jiné chyby, ale o to nejde, chyby lidé prostě dělají, to je jasné, špatné bylo to, že nebylo možné o těchto věcech jednat, měnit je, neexistovala vůle věci posunout, proměnit, misie tak nemohla růst, byl jí předem vymezen prostor, ve kterém měla přežívat. Pokud vedoucí církví společně s misionáři nehledají schůdný model, misionáři jsou tedy předem odsunuti na nějaké podružné místo. Nejsou plnohodnotní partneři, ale ocitají se v závislém postavení. Což je naprosté nepochopení důležitosti misie i pro samu církev, pro její život, někdy i přežití, pro její pokračování. Když to řeknu zkráceně: Pokud se nebude dělat misie, neuvěří lidé, v církvích ti staří jednou vymřou, mladí jdou na vysokou školu do velkých měst, už tam zůstanou nebo odjedou do zahraničí, a sbory zejí prázdnotou... Však se jděte podívat do spousty sborů, kde se opakuje tento scénář. Smrt nepřichází náhle, ale vleče se v dlouhé agónii, sbory si neví rady s opravami budov, ty se rozpadají, pár osob bez pastýře se tam potácí, neví kudy kam, klopýtají od neděle k neděli. Mnoho církevních budov je na prodej, někde je pronajímají firmám jako kanceláře, sklady či dokonce tržnice (ale viděl jsem z kostelů udělané i hotely, diskotéky, výstavní galerie). V jiných částech Evropy se kostely předělávají na mešity, otázka času, kdy k tomu dojde i u nás. Jestliže se neevangelizuje, nemohou lidé poznat Krista, nepřijdou mladí muži do církve: Kolik je po církvích k vidění mladých křesťanek, pro které prostě není partner! Nedostatek manželů, nedostatek kněží, nedostatek kazatelů, všude je to podobné. Nedostává se vize, chybí směr, perspektiva. Život křesťana se přesouvá mezi skříňky s knihami, k obrazovce počítače... Práci církve přebírají kdejaká občanská sdružení či vládní instituce.

   A prosím Vás: Přestaňte věřit tvrzením, že tuto situaci zavinil komunistický režim, v západní Evropě, kde byl jiný politický vývoj, to totiž vypadá úplně stejně.

   Některé církve se ještě vezou na vlně, ve které uvěřila řada lidí v devadesátých letech (tato vlna se trvale zmenšuje), jiné přetahují členy z jiných církví, další se to aspoň snaží zachránit svojí vysokou porodností. Kdy si někdo vzpomene na misii a navrátí jí čestné místo, které jí patří v Církvi?

   Některé církve zářily před sto lety, dnes pohasínají... Možná ta Tvá církev dnes září? Nenech se uspat a bdi nad tím, jestli tam funguje život tak, aby také do sto let nezhasla? Nebo do padesáti... do dvaceti... do deseti... ?!

   Ale jdeme dál: Jednu denominaci jsem tedy opustil, ale ještě jsem se nevzdával a zahájil jsem jednání s dalšími, zdali by zde neměli zájem o služby misionáře, zjišťoval jsem, jestli zde mají, nebo chtějí mít misijní odbor, kde bych se mohl uplatnit?

   Tak v jedné církvi mi řekli, že vlastně nejsou denominace s jednotným ústředím, které by mělo jednotlivé odbory. Dokonce zde není ani jednotná teologie, scházejí se zde spolu pouze lidé, kteří uvěřili, každý si může věřit, jak chce. Nechápu tedy, proč právě někteří lidé z této církve mi vyčetli, jak dělám svoji misii, když ji dělám tak, jak tomu věřím? 8-) Je jasné, že tady vždy bude chybět směr, nezískají nikdy nějaký vliv ve společnosti, je tu nebezpečí, že je budou vláčet proudy různých nauk, které se v budoucnu objeví. No dobře, když to tak chtějí...

   Horší bylo další jednání (poslední, pak už jsem na to fakt neměl buňky se tímto prostředím prodírat). Šel jsem na ústředí církve se stejnými dotazy a návrhy. Ani jsem to vlastně nevymyslel já, ale pozval mě tam jeden člen rady církve, se kterým jsme tehdy dělali misii společně. Tady mě čekal opravdu šok: Předseda rady návrh shodil ze stolu, tento návrh (člena rady, ne můj) se k radě ani nedostal, nikdo nehlasoval, nikdo se ani nedozvěděl o této možnosti... Měl jsem do té doby za to, že předseda ze své funkce pouze předsedá radě, zahájí hlasování, sečte hlasy, vyhlásí výsledek, atp. Ale že by předem sám rozhodoval za celou církev? Takže kvůli jednomu člověku se nikdy členové této církve nemohou dozvědět o našich misijních nabídkách, nikdy nemohou slyšet výzvy, které reflektují znamení doby, neuvidí v jiné, než té televizně-novinové perspektivě některé palčivé jevy ve společnosti, které je obklopují (imigrace), neuvidí možné řešení těchto jevů (evangelizace migrantů). Namísto, aby měli možnost se aktivně účastnit nějakých programů, tak budou dále pasivně doma sledovat internet a stavět se k celé věci tím, že budou vést diskuzi na nějakých internetových fórech.

   Ještě dodám, co jsem si vyslechl na oné zmíněné poslední schůzi od „předsedy“: „Naše církev si nepřeje mít misionáře: ti ať si založí své organizace a my si je podle potřeb budeme najímat.“ No na svoji činnost mám už deset let živnostenský list a ještě si mě nikdy nenajali 8-) Kdybych se však chtěl najímat, tak si založím maňáskové divadlo, a ne misijní organizaci: všude ve sborech jsou děti, tak to by mne snad pozvali, ale kdo je zvědavý na cizince, že? Pokud nechtějí misionáře, tak jak chtějí dělat misi? A proč, když Ježíš založil Církev, aby dělala misii, proč jí dělat vně církve v nějaké organizaci? Celé to nějak nehraje.

   Dále jsem si vyslechl ponaučení, že misie se nedá dělat ,,shora", ale ,,zespod" a že jejich církev nic sborům ,,nenařizuje" shora. No, opravdu jsem nezačal svojí misii shora, ale celou dobu jsem ji vypracovával zespoda, několik let, než jsem ji přinesl ,,nahoru." Dále nevidím, že by ,,zespod" této církve vznikali nebo vycházeli noví misionáři, znám jen dva (na celkový počet několik tisíc členů této církve, to je skutečně málo). No a nakonec vím o tom, že spoustu věcí se nařizuje shora sborům, nebo doporučuje, např. aby každý sbor minimálně jednou za rok přijal zástupce biblické školy, nechali jej udělat prezentaci o škole, udělali sbírku na tuto školu a nabídli svým členům studium zde. Také např. vedení církve pošle výzvu sborům, aby kazatelům zvedli plat. Takže je vidět, že některé věci se dají zařídit nebo iniciovat shora, proč ne misie?

   Takže v jedné církvi nebylo žádné vedení, v druhé bylo vedení despotické... Dva extrémy, ve kterých se skutečně nedá organizovaně rozvíjet misijní práce. Nezbývá tedy, než se věnovat misii na osobní rovině, osobně přijmout zodpovědnost za svůj život víry, nečekat, až se nějaká skupina lidí pohne, nečekat na podmínky či příležitosti, ale sám tyto podmínky a příležitosti vytvářet (a možná i ostatním). To je tedy důvodem, proč naší práci děláme tak, jak ji děláme, i když jsme pod palbou kritiky, proč nepracujeme pod konkrétní církví... Ne, skutečně, nemohu nikoho nutit ani přemlouvat: Potřebuji dělat to, co mi uložil můj Pán, rád k tomu pozvu ostatní, nehledě na to, z jaké církve přichází. Proto jsou naše týmy smíšené, různorodé, a pokud se k nám na čas připojíte, potkáte mezi námi různé lidi, uslyšíte různé pohledy na věc či různé názory, zažijete různou praxi víry jednotlivých účastníků. Jsme různí nejen v naší víře (ve společného Boha), ale i ve způsobu života, v politickém přesvědčení, atd. Kdo se toho neděsíte, jste mezi námi vítán 8-)

   Po různých zkušenostech jsem tedy zjistil, že církevní organizace nechtějí ani mít profesionály, budovat si je (a zaplatit si je), ani využít ochotu dobrovolníků, jejich nadšení, mládí a sílu... Misionáři se tam nemůžeme ani dovolat nějaké pomoci, ani nemáme právo tam o něco žádat. Proč to tak je? Napadají mě tři možné odpovědi: Na tyto organizace se nalepil nějaký duch, který vyšel od satana a má za úkol bránit šíření Evangelia, zaslepil oči zodpovědným lidem. Nebo do vedení církví se po hierarchickém žebříčku dostali praví nepřátelé Krista, nějací satanisté, zednáři, nebo někdo takový (vlci v rouše beránčím Mt.7:15 a Sk.20:29). Nebo poslední varianta: Nejsou to vlastně ani Církve v pravém slova významu, jen pouhé organizace, lidská zřízení.