Má Cesta k Pravoslaví XX. – Eucharistie
Dnes se v našem vyprávění konečně dostáváme k bodu, který mě přesvědčil o správnosti Pravoslaví a proč jsem nakonec pochopil, že to je Církev přesně pro mne:
Zjistil jsem, že je to jediná Církev, která dělá skutečnou Eucharistii. Dalo by se říci, že ještě evangelická, luterská, husitská a starokatolická církev Ji dělají také, ale tady je to sporné v mnoha bodech (na které se zaměříme níže), zejména pak „kněžství“ žen.
Dosud mě mé studium Pravoslaví pouze inspirovalo, čerpal jsem odsud různé myšlenky a pravdy, ale neměl jsem v plánu sem vstupovat. Nakonec mi ani nic jiného nezbylo: Kde jinde by mi dali Eucharistii?
Bylo to však dobře, že jsem si nejprve vše prozkoumal, pročetl a vyptal se zde na různé věci, teď to mám konečně vše „pohromadě“. Nejen, že jsem prozkoumal samotné Pravoslaví, ale i všechny ostatní církve, takže mám jasno i v tom, proč bych nemohl vstoupit někam jinam.
Cesta k tomuto rozhodnutí, či poznání, byla dlouhá… Jak to vše začalo: Na samém začátku, v době, kdy jsem poznal Krista a odevzdal Mu svůj život, jsem toho o křesťanství moc nevěděl a nerozlišoval jsem jednotlivé církve, asi jsem jen matně chápal rozdíl mezi katolíky a protestanty a věděl jsem, že katolická církev není pro mne. Proto jsem zamířil do protestanství, ale v té době jsem ještě nevnímal, že i to je rozdělené a existuje v něm mnoho různých směrů, takže v tu chvíli mi to bylo jedno a šel jsem prostě někam, kam jsem to měl nejblíž, a to byla Apoštolská církev.
Začátky byly skvělé: Tím, že jsem začínal úplně od nuly, mnoho věcí jsem se tu naučil, jako jak se dělí Bible, historie Jejího vzniku, jak se vlastně mám modlit atd. První léta ve víře jsem vše „nasával“, obohacovalo mě to a rostl jsem v Pánu. Celé mě to uchvátilo a ponořil jsem se do studia, absolvoval jsem určitý biblický kurs a jeho vedoucí mě přesvědčoval, ať jdu dále na biblickou školu.
Jednou se nějak bratři mezi sebou bavili a házeli divnými pojmy, jako „cébéčko“ „káesko“ apod. Vůbec jsem nechápal, o čem je řeč a když jsem se jich zeptal, o čem to mluví, vysvětlili mi, že existuje mnoho církevních denominací. Pomyslel jsem si, že je to jedno, že to je vše stejné a všichni „táhneme za jeden provaz“. Poté, co jsem se seznámil i s dalšími křesťany, ti mě pozvali k nim na shromáždění, na kterých jsem zase slyšel něco jiného než dosud. Pomyslel jsem si: „Fajn, aspoň se zase dozvím něco nového, nebo se podívám na některé věci z jiného úhlu“. Chtěl jsem i nadále růst a přišlo mi to vhod. Dopředu mě hnala zvídavost, která je mi vrozená…
Jenže tady jsem poprvé narazil: Vedoucí z mého společenství mi začali říkat, že mám chodit jenom k nim a ne jinam. V té době jsem byl součástí jedné komunity a tady si nás chtěli uzurpovat pouze pro sebe. Např. mě pozval jeden dobrý kamarád k nim do sboru na odpolední bohoslužbu (dopoledne jsme byli společně na té „naší“) a můj vedoucí dělal vše proto, abych tam nešel: Vymýšlel mi nějakou práci, ačkoliv bylo nedělní odpoledne. Pak u mne našel křesťanský časopis, který vydávala jiná církev a začal mi to kritizovat. V tom časopise byl uveden program té církve, pořádali na jaře nějaký hudební festival chval, který se konal několik zastávek autobusem od místa, kde jsme bydleli. Řekl jsem mu, že tam chci jít, podívat se mezi ostatní mladé křesťany. Strašně mi to rozmlouval. Tuto zkušenost měli i jiní bratři, jeden mi vyprávěl, co se mu stalo: Zašel na nějakou bohoslužbu a v týdnu ho sháněl jeho kazatel, kde byl v neděli, že nepřišel do shromáždění? Když mu odpověděl, že byl se svým sousedem u nich na bohoslužbě (sousedské vztahy je dobré udržovat), tak mu kazatel řekl, že je smilník. „Jak to?“ Podivil se. Milý kazatel mu to vysvětlil: „Když máš ženu a jdeš k cizí, tak jsi smilník. A když máš sbor a jdeš do jiného, tak jsi také smilník!“
Tyto zážitky byly pro mne šokem, ve kterém jsem zjistil, že církve netáhnou za jeden provaz, ale konkurují si, nevraží na sebe atd. Co bylo horší: Zjistil jsem, že často je to jejich misie, přetahovat členy druhých církví do té své, namísto, aby šli mezi nevěřící hlásat Evangelium. Jako člověka, který má touhu zasáhnout Evangeliem ztracené a hledající, se mi to opravdu nelíbí, když někdo nedává tuto energii do nevěřících lidí, ale do věřících. Také mě to štve z důvodu, že sám jsem byl ztracený a také nikdo za mnou nezašel, až nakonec se někdo takový našel. Kdyby to udělali dříve, mohl jsem si ušetřit několik let trápení. No a samozřejmě to říká Bible, že máme Evangelium zvěstovat nezasaženým, a ne ostatním křesťanům: Ř.15:20,21.
Asi to byla příprava na mé budoucí povolání misionáře: Přesně na toto jsem později narážel pořád: Chtěl jsem v nějakém městě dělat misii a vytvořit zde tým z místních křesťanů, oslovil jsem proto místní sbory, ale ony často nechtěly spolupracovat společně. Říkávaly mi, že musím spolupracovat pouze s nimi, protože „oni jsou ta správná církev s pravým poznáním“, ať nejdu v tom městě shánět spolupracovníky do druhého sboru. No jo, ale co když tam byl třeba právě člověk, který se na tu misii hodil? Nesměl jsem ho přibrat. Nebo mi ty sbory řekly, že „Co když my budeme dělat misii společně, naši lidé do toho dají energii, někdo uvěří a začne chodit do toho druhého sboru?“ No to by byl vážně problém, kdyby někdo uvěřil v Krista a začal chodit někam do sboru 8-) Vycítil jsem, jak jsou nepřející: Nepřáli ani někomu, aby poznal Krista, ani nepřáli druhému sboru, aby do něj začali chodit noví lidé. Jak to asi tak mohlo dopadnout? Samozřejmě potom ani k nim nezačali chodit noví lidé, spíše zde začali ubývat i ti stávající členové…
Tím, že jsem si udržoval toto nastavení, že každá církev má něco, co může nabídnout, jsem i nadále rozvíjel spolupráci s každým, kdo byl ochotný. Díky tomu vznikly skvělé týmy, kde se lidé vzájemně doplňovali svými obdarováními a taková misie nesla ovoce. V těch městech, kde si zakládali na exkluzivitě, se ani misie nevydařila, naopak tam, kde byli ochotni spolupracovat různé církve, se této misii dařilo. Jeden příklad: Zahájili jsme v jednom městě spolupráci, misie se pěkně rozvinula, mnoho lidí zde uvěřilo, pokřtilo se i začalo chodit do církve. Pak si jeden vedoucí postavil hlavu, že to vše přebere jejich sbor, ať prý napříště nezvu ty ostatní služebníky – a tato misie se samozřejmě rozpadla.
Ale zpět k těm začátkům: Nenechal jsem se rozhodit, pořád jsem měl svůj sbor, kde jsem byl členem a občas jsem se podíval někam jinam, ať slyším a zažiji s Kristem i něco nového. Také jsem si začal shánět různé knihy a číst i něco jiného, než co se protlačovalo u nás. Hlavní pro mne bylo dozvědět se co nejvíce, rozšířit si obzor a potkat další lidi, kteří mají zase své zkušenosti, které mě obohatí. A také samozřejmě potkat se s dalšími věřícími vrstevníky a třeba něco podniknout. To chce přece každý mladý člověk.
Prostě to byly momenty, kdy jsem si uvědomil, že nejsem v té jediné a správné církvi, která má to pravé poznání, ale že každá má něco… Tím, jak jsem toužil růst, hledal jsem všude nějaké plusy, věřil jsem, že každá církev má nějaké plus. Tím, jak jsem hledal tyto plusy, našel jsem postupně samozřejmě i ty mínusy 8-) Holt jsme chybující lidé, dopouštíme se omylů, a tak v každém lidském společenství je i nějaké to mínus, tak to prostě je.
Ale naučil jsem se přestat nekriticky nasávat to, co se u nás učilo a začal jsem kriticky zkoumat učení, kázání i praxi. To nás přece učí Bible, abychom kriticky přistupovali k tomu, co se káže, mluví či prorokuje, abychom hned slepě všemu nevěřili, ale řečené zkoumali: Sk.17:11; 1.Tes.5:21,22; 1.J.4:1; Ef.5:6; Kol.2:8. Pravdu máme sami hledat: Lk.11:9,10 – jinak bychom dopadli jako ve středověku, kdy kněží a šlechta udržovali lid v negramotnosti a pak stačilo v kostele zapůsobit na dav nějakým pokrouceným veršem vytrženým z kontextu, dát prosťáčkům ten „správný“ výklad a poslat je udělat to, co potřebovali uskutečnit. Asi jste viděli nějaké filmy znázorňující tu dobu, kdy na nějakých shromážděních tito kněží napumpovali lidi, aby si kupovali odpustky, aby někoho chytili a upálili, aby udávali své sousedy, nebo aby se připojili ke křižáckému tažení. Tito zneužití lidé pak namísto toho, aby naplnili Boží vůli, naplňovali záměry mocných tohoto světa…
Dnes tento osvědčený model využívají majitelé hromadných sdělovacích prostředků a zadavatelé zpráv, které se v těchto prostředcích mají objevit. Lidé sice už umí číst, ale neumí pracovat s informacemi a ověřovat si je…
Ještě v době, kdy jsem byl krátce křesťanem, kazatelé trvali na tom, abychom si na shromáždění nosili s sebou Bibli a kontrolovali si ty verše, ze kterých se káže: Tehdy, když šli lidé na Bohoslužbu, tak snad každý měl v podpaží Bibli… Asi jsem ještě chytl tu správnou dobu, toto se časem vytratilo a dějí se věci, že třeba kazatel řekne verš v opačném významu, než je zapsán, a nikoho to nepobouří (zažil jsem jednoho kazatele, který to udělal naschvál, aby si vyzkoušel, jestli se najde někdo, kdo ho upozorní, i já jsem to jednou během svého kázání vyzkoušel a fakt si toho nikdo nevšiml).
Zkrátka musíme být ostražití, jak to řekl Ježíš? „Bděte!“
Jedné věci jsem si během svého průzkumu všiml: Že ačkoliv se v různých církvích vyučovaly různé věci (asi ty základní byly totožné, ale při rozvíjení teologie se rozvíjely i různé pohledy, praxe atd.), tak co bylo všude stejné:
- Provázanost s USA (finance, směr teologie, texty písní přeložené do češtiny, autoři knih a učebnic v teologických školách, oblíbení a často zvaní řečníci, a hlavně zde byl nekritický obdiv ke všemu americkému).
- Učení proti Panně Marii a proti úctě ke svatým v nebi, také proti církevní Tradici (sola scriptura) a
- Učení proti Tělu a Krvi Páně, prý Večeře Páně je pouhá památka na tuto poslední večeři Krista s Apoštoly.
Ne, že bych s tím nesouhlasil, byl jsem v tom vyučen, a tak jsem se s tím ztotožňoval, ale už jsem nabyl té schopnosti kriticky přemýšlet o věcech, zkoumat je hlouběji, něco si o daném tématu najít a prostudovat a nespoléhat jen na to, co jsem léta slýchával a pak to slepě opakovat po někom stále dokola. Také přemýšlet nad verši z Bible, které čtu, hledat si kontext, v jakém byly napsány a zaznamenány, a ne se pouze spoléhat na jeho výklad, který mi představuje určitá církev…
Zkrátka jsem se naučil pracovat s biblickým textem, a nejen slepě přijímat, co říká můj představený v církvi…
Ale to hlavní samozřejmě bylo Boží vedení, kdy mě Bůh prováděl všemi těmito texty různých knih, časopisů a kázání (proto je dobré ke každému čtení přistupovat s modlitbou). Bůh mě vedl do něčeho nového…
Začalo to takto: Byl jsem křesťan už asi šest nebo sedm let. V té době jsem měl těžkou fyzickou práci a ve volnu jsem se zabýval misií, do které mě Bůh nedávno uvedl. Dělat tyto dvě věci zároveň mě vyčerpávalo. Žil jsem v Praze, tzn. velké anonymní město, kde jsem byl téměř bez přátel. Dostat se na nějakou skupinku v týdnu bylo téměř nemožné, ze zaměstnání jsem se dostal domů asi v půl šesté (už značně unavený) a trávit někde v dopravě hodinu a půl, dvě hodiny na skupince a opět hodinu a půl v dopravě domů a pak brzy ráno vstávat do práce, to nebylo možné nejen pro mne, ale i pro mnoho dalších křesťanů… A nějaké dvě hodinky v neděli na bohoslužbě, kde jsme seděli v sedačkách a nekomunikovali mezi sebou, to se moc nedá počítat jako společenství…
Celé to na mne začalo doléhat a začal mě bolet žaludek. Jednou večer jsem četl 1. Kor.11:23-30, kde Apoštol Pavel říká, proč jsme slabí a nemocní: Je to proto, že nerozeznáváme Tělo a Krev Páně a přijímáme tyto dary nehodně. Zamyslel jsem se nad tím. Protože Bible radí, abychom kvůli žaludku pili malinko vína (1.Ti.5:23), měl jsem doma nějaké a přistoupil jsem k experimentu: Nalil jsem si trochu vína, ukrojil kousek chleba a pomodlil jsem se nad tím, zda by to Bůh skutečně „proměnil“ na Tělo a Krev Krista? Pak jsem to snědl a vypil a vida: Okamžitě mě přestal mě bolet žaludek.
Tato zkušenost u mne nastartovala zájem o toto téma a fakt jsem se pustil do zkoumání Večeře Páně, jak to vlastně je doopravdy?
Použil jsem tyto metody: Zkoumal jsem to v Písmu a v knihách a vyptával se různých teologů, a také jsem dělal „pokusy na lidech“, tedy nejprve sám na sobě, pak i na druhých 8-)
Tak z Bible jsem vyčetl, jak skrze krev jednal Bůh ve starozákonní době: Tady se jednalo zejména o zvířecí krev, ale i o krev lidskou.
Krev z obětních zvířat měla očišťovat od hříchu lid, nastolit rovnováhu mezi člověkem a Bohem tam, kde byla porušena. Ale odstraňovala také důsledky hříchu na určitých místech, která byla poskvrněna hříchem. Krev obětí nejen, že očišťovala tato místa, ale i posvěcovala.
Tak toho je v Bibli plno, to známe: Začalo to hned po prvotním hříchu, kdy čteme, že Bůh udělal Adamovi a Evě kožené suknice. Jestliže použil kůži zvířete, tak je jasné, že musel nejprve nějaké zvíře zabít (prolít jeho krev). Noe také Bohu obětoval z čistých zvířat poté, co opadla voda potopy a zachránění lidé a zvířata vystoupili na souš. Bůh tuto oběť přijal. Abraham vlastnil obětní nůž (1.M.22:6), takže také měl zvyk obětovat zvířata. Bůh nařídil Abrahamovi obřízku jako znamení smlouvy mezi Sebou a lidmi (1.M.17:10-14), tedy jednalo se opět o prolití určitého množství krve. Mojžíšova manželka tím, že obřezala svého syna, čímž prolila trochu jeho krve, zachránila ho před smrtí: 2.M.4:24-26. Dále Bůh použil krev jako znamení pro Egypt, kdy Mojžíš svojí holí proměnil vody Nilu v krev. Později měli Izraelité nařízeno vybít mečem původní obyvatelstvo Kenaanu, takže svoji novou zemi si získali opět proléváním krve…
V době Levitů pak už to byl celý propracovaný systém zvířecích obětí, ale někdy bylo nutné prolít i lidskou krev, např. už to, jak se dostali Levité do svého úřadu: Měli projít tábor a vybít mečem ty z Izraelitů, kteří se zpronevěřili Hospodinu a uctívali zlaté tele. Za to, že pobili své bratry a přátele, jim byl dědičně dán tento kněžský úřad: 2.M.32:26-29. Také před vstupem do zaslíbené země byla obnovena obřízka, takže znovu akt prolití krve, aby se něco mohlo stát…
Co lidská krev? Bůh utvořil ženu z Adamova žebra (hebr. též: boku, tedy z poloviny člověka), ale nevíme, jestli u této operace tekla krev? Ale patrně ano, jako tomu už bývá u operací… Dále, jako důsledek hříchu, Bůh určuje ženě, že bude rodit syny v utrpení, víme, že u porodu prostě teče krev… Také v tomto případě Bůh zaslibuje, že símě Evy hadovi rozdrtí hlavu a had jemu rozdrtí patu. To je předzvěst budoucího prolití krve Ježíše Krista.
V levitské době pak Bůh určuje řád manželství, kde si Izraelité, zejména Levité (3.M.21:13), mají brát za ženy panny (u pohanů to bylo jinak). Tzn. během svatební noci opět tekla krev, která se dokonce vystavovala na prostěradle očím veřejnosti jako znamení uzavření a stvrzení právoplatnosti manželství.
Už jsem zmínil ono očišťování a posvěcování jak lidí, tak konkrétních míst. Podle levitského zákona jednou za čas kněží posvěcovali lid tím, že na něj stříkali krev obětních zvířat, ale také při zasvěcování oltáře či chrámu (stánku) se používalo toto kropení krví, a dokonce i při obřadu uvádění kněží v úřad jim pomazával velekněz části těla touto krví. To vše se dočteme v knize Leviticus.
Co ta místa? Opět čteme, že pokropením krví obětovaných zvířat se mohla očistit, např. ve 14. kapitole knihy Leviticus se popisuje, jak postupovat při očišťování domu postiženém malomocenstvím. Kněz podřízl ptáčka, jeho krev nachytal do vody a postříkal tím zdi domu, pak byl dům očištěn.
Ale někdy bylo zapotřebí lidské krve: Čteme, že má zemřít ten, kdo znesvětí den odpočinku: 2.M.31:14, kdo se rouhal Hospodinově jménu: 3.M.24:10-16, kdo zlořečil rodičům, kdo spal se ženou svého bližního, kdo spal se svou příbuznou, muž který spal s mužem a kdo obcoval se zvířetem: 3.M.20:9-16.
Pak tu vedle zabíjení lidí máme jejich mrzačení, lámání kostí, vypichování očí a vyrážení zubů: 3.M.24:19,20, tedy opět prolévání krve.
Příklad, kdy bylo nutné prolít lidskou krev, aby nastal smír: 2.Sam.21:1-6. David musel dát popravit nějaké Saulovy příbuzné: Nejen, že pak nastal smír mezi určitými skupinami lidí, ale byla také očištěna země, protože ta do té doby kvůli bezpráví nerodila…
Elijáš pobil 450 Baalových proroků a 400 Ašeřiných proroků: 1.Kr.18:40. Jehú poručil svrhnout Jezábel z okna: 2.Kr.9:32,33. Oba tyto kroky měly očistit Izrael od modloslužby a odstranit překážky pravé bohoslužby.
Bible mluví o nutnosti zabít vraha: 3.M.24:17; 4.M.35:16-21 a 4.M.35:31-34. Tady se opět hovoří o očištění místa: „Země se poskvrňuje krví zabitého a očistit ji lze zase jenom krví toho, kdo prolil krev“. A tady to trochu rozvedeme: Asi chápeme, že dnes nekamenujeme cizoložníky a ty, kdo šli v sobotu na šichtu, ale nepopravit vraha?! V 90. letech se diskutovalo o zrušení trestu smrti. Nebyla to věc, ke které jsme sami dospěli, ještě jako tehdejší Československo, ale věc, která nám byla nařízena Západem: Zrušení trestu smrti byla podmínka v rámci přístupových jednání ke vstupu do Evropské Unie. Mezi lidmi byla vůči tomuto kroku značná nevole, to si pamatuji. Pak se tato debata přenesla i do církví. Tady se hodně křesťanů vyjádřilo pro zrušení trestu smrti, takže vidíme, že více než podle Božího Slova, tak se řídí jakýmsi falešným humanismem. Amerika je určitě více křesťanská, než Evropa a tam mají v právním systému trest smrti. Během rozhovorů s křesťany na toto téma zaznívalo, že zrušení tohoto trestu chrání nevinné lidi v případech justičních omylů. V tom případě nejlépe to vyřešilo Rusko, kde je trest smrti, ale je na něj uvaleno moratorium, takže odsouzenec je stále v cele smrti, poprava nebude vykonána a je tu prostor pro případné znovuotevření případu, pokud jsou pochybnosti nebo se objeví nová fakta… Každopádně ohánět se justičními omyly je trochu mimo v případech, které jsou jasné. V Americe tedy mohou popravit nevinného kvůli omylu, u nás zase nepopraví usvědčeného masového vraha… Co se stalo po zrušení nejvyššího trestu se také ví: Stoupla kriminalita a brutalita zločinů, objevilo se mnoho masových vrahů, kteří si pak ze soudu dělali před kamerami šprťouchlata. Často jsme se na to tehdy dívali ve večerních zprávách v televizi…
Takže to shrneme: Z četby Bible zjišťujeme, že Bůh stále jedná skrze krev: Sám ji prolévá, schvaluje její prolití, nařizuje je. Čtení Bible je zkrátka pěkný krvák! A to nejen Starého Zákona, ale i Nového: Co všechno to vraždění dětiček, křižování, bičování, kamenování, sekání hlav sekerou, řezání pilou?!
Dějiny spásy jsou plné krve, od začátku až do konce, kdy ve Zjevení čteme, že se musí ještě doplnit počet mučedníků, tedy musí být doplněno určité množství mučednické krve… Jen to současné západní křesťanství si myslí, že naše doba nepotřebuje krev: Ani Tu Kristovu, to nám stačí, že její prolití se odehrálo někdy v minulosti, z Večeře Páně jsme udělali pouhou památku Večeře Páně, mučednictví neriskujeme, jsme někde v teploučku zavření ve svých sborech, vlastní životy odmítáme nasadit a domáháme se od tohoto světa nějakých práv na ochranu křesťanských menšin. Jak Vás může ochránit svět, který je pod mocí Zlého: 1.J.5:19? Nepomohou nám ani žádné petice, ani charty OSN, ani lidskoprávní organizace. Jediné, co můžeme, je zachránit svoji duši před věčným odloučením od Boha, ale náš život, naše tělo, nemůžeme zachránit.
Západní křesťané tvrdí, že Bůh musel obětovat Svého Syna, aby Jeho krví smyl naše hříchy a vykoupil nás tak. Říkají, že hřích musel být potrestán, a tak abychom se my vyhnuli věčnému trestu, Bůh potrestal místo nás nevinného Ježíše. Víte co: Nemusel. Bůh nemusí nic. Všemohoucí Bůh může všechno, a tak to celé mohl udělat jinak, ale On se rozhodl takto. On to chtěl. Rozhoduje se podle své vůle, a ne podle nějakých zákonů, které Sám určil, a tak jim není podřízen, ale je nad nimi. To, že dal Svého Syna, udělal z lásky: J.3:16, a ne z nutnosti či nevyhnutelnosti, nebo aby bylo dodrženo právo či nějaký zákon. Toto učení o trestu, který za nás Ježíš vytrpěl, vzniklo na Západě jako dědictví Římské říše, což byl vysoce právní stát (dodnes máme v Evropě římské právo).
Na prolití Kristovy Krve, jako ústřední událost celého příběhu, se od teď zaměříme, to nás zajímá: Předobraz této události vidíme v Egyptě během Hodu beránka: Izraelité měli prolít krev berana a potřít jí nadpraží svého domu, aby je minul Anděl smrti, až bude o půlnoci procházet Egyptem a usmrcovat vše prvorozené z lidí i zvířat. Okamžitě poté se otevřely dveře Izraelitům z otroctví na svobodu, co do té doby nebylo možné a na co čekali, najednou bylo tady! Stejně tak později prolitím Kristovy krve se lidstvu otevřely dveře na svobodu a my můžeme vyjít z otroctví…
Levité měli během svých obřadů stříknout krví celkem sedmkrát, což byl zase předobraz toho, že i Ježíš prolije svou Krev celkem sedmkrát:
- Když se v getsemanské zahradě modlil tak úporně, až Mu krev kapala z čela
- Když Mu vojáci nasadili trnovou korunu na hlavu
- Když Jej vojáci bili do obličeje
- Když Mu rvali vousy
- Když byl bičován
- Když Ho křižovali a
- Když mu setník probodl kopím bok.
Toto vše chápeme, o tom čteme v Bibli, slýcháme o tom kázání, čteme o tom v knihách různých učitelů či teologů…
Co už chápeme méně, to je praktické použití Kristovy Krve dnes. Toto téma se celkem obchází. Někomu stačí, že Kristova Krev byla prolita na Kříži a nějak si imaginací tuto Krev vztahuje na sebe v případě potřeby (nepopírám, že to funguje). Někdo to chápe více metafyzicky, jako že u Boha není čas, a tak vlastně se tato událost nejen odehrála v minulosti, ale děje se i v přítomném okamžiku. Ale často tomu křesťané uhýbají, takže v rozhovorech na toto téma jsem slýchával věty, jako např. „Hlavní je Slovo a Duch“ No, v Bibli je to jinak: 1.J.5:7,8. To, že Kristova Krev je nám i dnes dostupná fyzicky, reálně, právě v Eucharistii, se někde vytratilo… Podíváme se tedy na tuto variantu zblízka:
Ježíš říká, že kdo nebude jíst Jeho Tělo a pít Jeho Krev, nebude v něm život: J.6:53. Na první pohled to zní úplně jasně, avšak vyvinulo se kolem toho tolik teologií, že byl vyvrácen význam těchto slov.
Pročtěte si důkladně tyto verše: J.6:26-68. Vedle studia Bible, jak je to vlastně s Kristovou Krví v Eucharistii, jsem o tom měl rozhovory s mnoha kazateli. Jeden mi např. řekl, že Ježíš určitě nemyslel skutečnou krev, protože nás nenabádá ke kanibalismu, ale že to myslel obrazně… Prý kdyby to ve Svých slovech myslel skutečně tak, jak to říká, učedníci by to nesnesli a odešli by od Něj. Žádné „kdyby“: Samozřejmě, že to nesnesli a mnoho jich od Něj odešlo: J.6:60-66!
Další kazatel mi řekl, že přece nejsme kanibalové, abychom jedli maso a pili krev. No jo, ale Ježíš není nějaká mrtvola, abychom hodovali na jeho mase, Ježíš je živý! Nedává nám jíst Své maso, ale Své Tělo!
Jiný kazatel mi řekl, že to Ježíš myslel duchovně, ne skutečně… Ale Ježíš je skutečný, dělá skutečné věci a říká skutečné věci.
Další mi řekl, že to Tělo a Krev se myslí tak, že to jsme my, křesťané, když se společně scházíme u památky…
Když jsem citoval pasáž z 1.Korintským z jedenácté kapitoly, kde Pavel říká, co přijal od Pána, tedy že v tu noc, kdy byl Ježíš zrazen, vzal chléb a víno, vzdal Bohu díky a podával svým učedníkům Tělo a Krev, takže „něco“ se tam muselo stát, protože předtím to byl chléb a víno a pak o tom Ježíš mluví již jako o Tělu a Krvi?! Odpověděli mi, že se pouze jednalo o poděkování před jídlem. Co?! Pak mi opáčili, že se tam přece píše, že máme dělat tuto památku na Poslední Večeři. Ne: Tam se píše, že máme dělat „to“ na památku, ne, že máme dělat památku. A já se ptám, co je to „to“? Zase: „Přece památku“, odpověděli. No to je asi nesmysl, dělat památku na památku? Ale dělat něco konkrétního na památku, to už dává smysl…
Většinou tito kazatelé byli zakonzervovaní v teologiích, kterým se někde vyučili a nechtěli to ani zkoumat, často si se mnou ani nechtěli otevřít Bibli a podívat se na ta místa, která o tom píší, následně jsme se zamotali do slov a už to nebyla konstruktivní debata, ale šermování se slovíčky…
No, jedno se jim musí nechat: Byli dobří zaměstnanci, dělali a říkali to, co od nich požadoval jejich zaměstnavatel, který si je takto vyškolil 8-) Ale kdo je školil? Jeden můj kamarád to trochu zkoumal a tvrdí, že začátek teologických škol je svázán s jezuity a zednáři, kteří do protestantské teologie implementovali nějaké prvky, aby tuto skupinu křesťanů odzbrojili, kontrolovali je a dbali, aby se nerozrůstali. Nevím to, proto to netvrdím, ale určitou logiku to má.
Při dalším studiu Bible jsem zjistil, komu tak vadí pravá Eucharistie: Satanovi, kterému připomíná jeho konec, který nastane při druhém příchodu Krista na zem: 1.Kor.11:26. Ježíš porazil satana na Kříži svojí smrtí (Kol.2:14,15) a definitivně jej zlikviduje při svém druhém návratu (1.Kor.15:23,24), který nám zaslíbil a na který čekáme. Obě tyto události se zvěstují duchovnímu světu právě v Eucharistii, proto proti Ní ďábel tak brojí, a to nejen u protestantů pomocí vychytralé filosofie, to přišlo až mnohem později, ale podívejte se, jak proti Eucharistii bojoval i dříve: Nejprve pokroutil chápání této svátosti u katolíků, napřed to bylo učení o transsubstanciaci (opět nějaká filosofická vychytralost), pak zavedení hostií (máme jíst z jednoho chleba, ne že bude mít každý svůj osobní chlebíček: 1.Kor.10:17) a nakonec došlo i k odstranění podávání z Kalicha laikům. To byl např. jeden z požadavků husitů, aby běžní věřící mohli přijímat z Kalicha. Jasně, máme z něj pít všichni, nejen faráři: Mt.26:27,28. Navíc je tady další podvod: Katolický kněz během obřadu pozvedává jednu hostii, modlí se k Bohu za její proměnění a pak jí sám sní. Věřícím rozdá oplatky, které ležely na stole a za které se nemodlil o proměnění…
Poté, co se to takto pokroutilo v katolické církvi, ta expandovala a tyto zvyky šířila různě po světě: Křižácké výpravy do Pobaltí, Polska a Ruska, do Cařihradu, do Palestiny, do Egypta, do Čech… Vždy jsem si myslel, že křižácké výpravy byly namířeny výhradně proti muslimům, pak jsem zjistil, že více než proti nim, tak proti pravoslavným a ve střední Evropě to bylo proti „heretikům“.
V Egyptě spolu žili v pohodě koptští křesťané s muslimy, když sem vtrhli křižáci, provedli násilnosti na muslimech a odtáhli. Muslimové se pak mstili na křesťanech, kteří byli po ruce: Na pravoslavných, kteří s křížáckými taženími neměli nic společného...
Benátčané šířili katolicismus na Jadranském pobřeží. Četl jsem např. v Černé Hoře časopis, kde se popisovalo, jak Benátčané pronikali do klášterů a dávali jed do studní, aby zlikvidovali mnichy, kteří dbali na čistotu křesťanské víry. Hodně kostí těchto mnichů bylo vyzvednuto z hrobů a byla provedena analýza, která to potvrzuje.
Portugalci šířili katolicismus v Africe, Indii a na Srí Lance. Španělé na Filipínách. V Indii se později prosadili Angličané, kteří svrhli Portugalce tím, že se spojili s místními rádži tak, že vystupovali proti katolické misii, což rádžům vyhovovalo. Společně vyhnali Portugalce a Angličané rádžům slíbili, že jejich koloniální vláda nebude dělat misii mezi Indy. To splnili, četl jsem příběhy různých misionářů, kteří chtěli působit v Indii a ve svých pamětech vyprávěli, že jim britská koloniální vláda bránila v činnosti. Tedy opět: Satan potřeboval zajistit, aby se mezi dalšími etnickými skupinami nekonala Eucharistie.
V minulosti byly zkatolicizované do té doby pravoslavné země, jako Sicílie, Neapol, další části Itálie, Francie, Británie... Prostě ta biskupství, která náležela římskému patriarchátu, který se oddělil od Východní Církve a přijal katolickou (papežskou) herezi. Všude v těchto zemích jsou památky na pravoslavné světce.
U nás Frankové vnutili katolictví na Velikou Moravu.
Poté, co český národ přišel o rodovou linii svých králů, ucházeli se o prázdný český trůn tři různí adepti, Papež upřednostnil Habsburka proto, že ten mu slíbil obrátit Čechy na katolicismus, tady pak zavládla nejprve mírnější, později tvrdá rekatolizace (tehdejší protestanté ještě nezměnili učení o Eucharistii, přijímali opravdu Tělo a Krev, ty výše uvedené nesmysly, které jsem si vyslechl, ty jsou až z pozdější doby).
Ve Španělsku řádila reconquista. Když očistili zemi od Židů a muslimů, za nějaký čas tu vznikla inkvizice, která byla zaměřena proti nekatolíkům, proti různým křesťanským odnožím... Odsud se inkvizice rozšířila do dalších částí Evropy, i k nám do Čech. Španělé také válčili proti Holandsku, které bylo protestantské, tady to chtěli zrekatolizovat.
Během 2. světové války klerofašistický režim v Chorvatsku buď organizovaně vraždil pravoslavné Srby, nebo je násilně pokatoličťoval... To se dělo na území Chorvatska, kde tou dobou žilo hodně Srbů, a na území Bosny, která byla součástí tohoto státu. V samotném Srbsku docházelo k vraždění Srbů maďarskými fašistickými jednotkami.
Vedle katolické deformace pojetí Eucharistie a jejímu šíření ve světě dále ďábel ve světě vzbuzuje různé temné síly, pomocí nichž bojuje proti tomu, aby se konala Eucharistie:
V římské říši nastalo pronásledování křesťanů: To nemělo jinou logiku, než zabránění konání Eucharistie satanem, vždyť křesťané byli dobří občané, milí lidem: Sk.2:47, nešidili v práci či v obchodě, platili poctivě daně, ctili vládce a modlili se za ně (1.Tim.2:1,2), žádný problém... Tak komu překáželi?
V Persii zoroastristé vraždili ve velkém křesťany (zejména upalovali, protože měli kult ohně, kterému obětovali lidi). Tomuto řádění učinil přítrž až Mohamed, který se spojenými arabskými kmeny dobyl Persii a od nově ustanoveného chalífátu dostali křesťané svá práva a ochranu od muslimů. V dnešním Íránu je to obdobné: Křesťané tradičních orientálních církví (jedná se o Arménskou Apoštolskou církev a o Chaldejskou církev) mají od státu svá práva, konají svobodně bohoslužby a ačkoliv je v zemi striktní zákaz výroby a prodeje alkoholu, tito křesťané mají výjimku: Mohou pěstovat a vyrábět víno (nutné právě pro Eucharistii). To uvádím, abych vyvrátil zažitou představu o tom, že muslimové jsou jenom špatní, ale o tom chystám samostatný článek...
Oproti tomu Židé zase nebyli vždy ti „hodní“: Z historických časopisů jsem vyčetl, co páchali: Udávali křesťany římským úřadům, které ne vždy byly aktivní v pronásledování křesťanů, ale na udání musely reagovat. Pak šli tito křesťané na smrt. V některých provinciích pronikali do křesťanských osad či čtvrtí měst a trávili studny, aby zlikvidovali křesťany, nakonec z toho bylo tolik skandálů a nepokojů, že samy římské úřady vypověděly Židy ze svých oblastí, aby nastolili pořádek. Také v době válek mezi Persií a Byzancí židovští obchodníci s otroky před bitvami uzavírali smlouvy s vojevůdci obou stran o nákupu zajatců. Strana, která zvítězila a zajala vojáky té druhé armády, jim je pak prodala jako otroky. Podle dobového práva si majitel otroků s nimi mohl nakládat, jak chtěl. Tito Židé oddělili od zajatců křesťany a pozabíjeli je. V jednom případě, kdy zrovna zvítězila perská armáda (bavíme se ještě o předislámské době), tak pozabíjeli v jeden den 90 tisíc křesťanských zajatců.
Mongolové vraždili křesťany v Rusku, v Gruzii, na Ukrajině, v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, na Moravě...
Po tom, co skončily mongolské krutosti v Rusku a byla uzavřena dohoda o společném státě (čínsky „jeden stát“ se řekne „Í Guo“, odtud ruské slovo „Ígo“, nesprávně chápané jako „jho“) a nějakou dobu to fungovalo, vládla ruská knížata, pouze odváděla chánovi daň, ale ten začal podporovat pravoslavné a žádal je, ať se za něj modlí k Bohu, tak Janované, přející si pokatoličtit Rusy, podnítili emíra Mamaje, aby se vzepřel chánovi, ovládl západní část chanátu a vojensky dobyl ruská území. Pak zde v tomto prostoru plánovali uplatňovat svojí politiku. Nepovedlo se, ale jsou tu opět vidět další politické pletichy katolíků.
Osmanská expanze do Malé Asie a dále do Evropy s sebou nesla poturčování obyvatel Iónie a Balkánu (islamizované skupiny přijaly obřízku a přestaly nejen konat Eucharistii, ale i vyrábět víno). Ještě než Turci obsadili pravoslavnou Byzanc, předtím dobyli Abbásovský chalífát, což byl multietnický státní útvar s náboženskou tolerantností.
Angličané podporovali Osmany proti Rusům v rusko-tureckých válkách. Pokud vítězili Rusové, Turci se mstili na křesťanském obyvatelstvu, tehdy vytrpěli strašné věci Arméni. Jedni se zachránili útěkem do Ruska, druzí útěkem do Íránu, kde přijali ochranu od perského šáha, jehož území sice bylo tureckým pašalikem, ale uplatňoval tu svojí politiku.
Feudální břemena nevolnického systému v carském Rusku způsobily, že mnoho Rusů uteklo před svými pány na Kavkaz a tady přijímali islám, pak je nevydali nazpět místní begové...
Napoleon šířil po světě sekularismus, tedy oddělení církve od státu, svrhával šlechtu (tradiční podporovatel církví) a zaváděl republikánské zřízení. Vystoupil proti Vatikánu a omezil jeho moc.
V Rusku Lenin (pravděpodobně britský agent nebo zednářský aktér) odstraňoval křesťanství z veřejného prostoru, nařizoval střílení do kněží a boural kostely, také vydával nějaké protikřesťanské brožury a plakáty.
Hitler zaváděl do státní doktríny novopohanství vycházející z germánské mytologie, smíchané s nějakými kosmickými teoriemi.
Japonci chtěli během 2. světové války obsadit velkou část Asie a Austrálii. Císařský systém byl nějak provázán s mytologií, kterou zde zaváděli jako oficiální doktrínu a opět šli proti křesťanům: V Mandžusku je mnoho pravoslavných Číňanů (Japonci také plánovali obsadit Sibiř), ve Vietnamu asi 10 procent katolíků, katolíci jsou v Macau, další křesťané v Hongkongu, pak tu jsou katolické Filipíny, mnohamilionová křesťanská populace v Indonésii...
Pojďme se vrátit do Evropy: Tu zasáhla v 18. století vlna sekularizace od dob Velké Francouzské revoluce. Tato vlna trvá vpodstatě dodnes a Evropa se stále více a více sekularizuje: Např. v roce 2009 asi padesát procent Němců vystoupilo jak z katolické, tak z evangelické církve: Stát začal občanům strhávat z účtů náboženskou daň, proto se Němci vyškrtli ze seznamů věřících, aby jim nebyla strhávána tato částka z bankovních účtů. Tím tito lidé přišli o možnost přistupovat k přijímání, církevně se oddat či mít církevní pohřeb.
Sekularizace probíhá na všech možných úrovních: Výuka ve školách (mnoho škol v evropských zemích muselo i sundat kříže ze zdí učeben) a zejména to vnímáme v kultuře: Co se hraje za hudbu, jaké jsou vydávány knihy, co běží v televizi, jakou siláží nás zásobuje filmový průmysl atd. atd.
Sekularizace vytvořila vakuum, přeci jen člověk je náboženská bytost, takže u ateismu to dlouho nezůstalo a západní lidé jak v Evropě, tak v Americe začali přijímat východní náboženství z Indie a Tibetu, ve třicátých, šedesátých a devadesátých let 20. století byly velké módní vlny všelijakých guruů, lámů apod. Dnes je to obliba šamanismu, tradiční víry amazonských Indiánů, na vzestupu je novopohanství různých mytologií, jak keltských, skandinávských či slovanských…
Od padesátých let minulého století se také postupně islamizuje západní Evropa, dnes je to více vidět, ale tento proces trvá již dlouho.
Dále se šíří různé sekty, jako např. jehovismus: Jehovisté samozřejmě nekonají Večeři Páně, jen jednou za rok někdy kolem Velikonoc vystavují kalich, který si však mohou pouze prohlédnout, nepijí z něj… Pak tu máme adventisty, mormony a další skupiny se svým pokrouceným učením.
Co křesťané? Teď je módní vlna židovství a hodně křesťanů přechází k judaismu…
Zajímavé to také bylo v době covidových opatření: Křesťané mohli sledovat bohoslužby on-line, ale nesměli se scházet v kostelích, takže dlouhé měsíce neměli účast na stolu Páně. Za tu dobu zjistili, jak je to pohodlné si v neděli ráno pustit doma v pyžamu on-line bohoslužbu, a když se znovu otevřely kostely, už do nich chodilo o hodně méně lidí než předtím. Mluvil jsem s mnoha kazateli a všichni mi potvrzují, že jim od té doby klesla návštěvnost…
Zkrátka všechny tyto jevy mají společného jmenovatele: Odstranění Eucharistie (a nejlépe celého křesťanství jako takového) anebo neúčast na Ní. Komu Eucharistie překáží a kdo to celé organizuje, Její zrušení, je tedy jasné: Je to ďábel, který má dokonce přijít na svět ve fyzickém těle (syn zatracení: 2.Tes.2:3-7). Aby mohl přijít na zem, potřebuje odstranit svatost (a církevní svátosti) a rozšířit hřích, nemorálnost, aby přišel „do svého“.
Pochopil jsem, jak jsou provázány dějiny lidstva s dějinami spásy. To hlavní je spása lidského rodu, o to se tady bojuje. Dějiny lidstva jsou dějiny spásy a to vše, co vidíme, že se děje napříč historií, to jsou takové kulisy na pozadí tohoto příběhu.
Zajímavostí je, že když se objevil a posléze i rozšířil ve světě marxismus, tak ten (oproti našim zažitým představám) až tolik nešel proti křesťanům: Zajedno zasáhl velkou část islámského světa, zadruhé šířil se v Latinské Americe, kde byl přijímán i představiteli katolické církve. V NDR a v Rumunsku stát vyzval církve, ať se podílí na výstavbě socialismu, bral církve jako partnery ve veřejném životě, ne jako nepřátele. Stejně tak byla církev podporována v Bulharsku, neměla žádné problémy v Maďarsku. V Jugoslávii měli lidé svobodu vyznání. Jak to bylo v Československu? Placení kněží, opravované kostely na státní útraty, podpora překladu Bible do moderního jazyka, katolické nakladatelství vydávalo knihy... V jednom rozhovoru se ptal reportér Miloše Jakeše, jaký byl postoj KSČ ke křesťanství. Ten odpověděl, že běžným členům strany nebylo nijak bráněno, nebyli omezováni, že vedení doporučovalo (ale nezakazovalo) pouze tajemníkům, aby si nedělali církevní svatby apod. Ne komunisté vylučovali své členy za to, že jsou křesťané, to katolická církev exkomunikovala křesťany, kteří byli členy komunistických stran. Všechny ty hrůzy, o kterých čteme z té doby, se odehrály trochu jinak: Za zvěrstva v Rusku může leninismus a trockismus, to se hodně lišilo od marxismu (navíc Lenin a Trocký pracovali pro anglické a americké zadavatele, ne pro ruské zájmy). V Albánii boj proti náboženství začal až po smrti Stalina, kdy se země přeorientovala ze stalinismu na maoismus. Kuba, které se např. vyčítá, že zrušila Vánoce, nebyla nikdy komunistická, s komunistickými zeměmi pouze udržovala hospodářské vztahy. Kambodža, kde se staly ty největší masakry, tak jejich organizátoři nestudovali marxismus, byli ovlivněni maoismem a namíchali do toho nějaká svá národní specifika. Pol Pot nestudoval v Moskvě, ale v Paříži.
Vidíte, když už jsme u té Paříže: Tady se školil jak Lenin, tak Enver Hodža i Chomejní. To je náhodička, co? Tady vypukla právě Velká francouzská revoluce, odtud organizoval Napoleon své výpady...
Ještě zajímavost o té Kambodži: Když byla svržena Polpotova klika a nastolena jiná vláda, která v zemi nastolila obnovu a pořádek, tak v OSN řekli, že neuznávají novou vládu a nebudou s ní jednat, že uznávají jen a pouze Polpotův režim.
Musel jsem uvést i ty příklady týkající se marxismu, když už jsme nakouslli historii, ať je náš výčet komplexnější, i když určitě ne úplný. Často jsem právě slýchal, že ateismus je produktem komunismu, což je chybné tvrzení: Ateismus má u nás kořeny od 17. století, kdy během rekatolizace nekatolíci dělali tajné bohoslužby a nebrali na ně své děti, aby ty se neprořekly, až je budou vyslýchat jezuité, až se budou ptát, copak dělají rodiče. Proto z těch dětí už vyrůstali lidé bez víry. Komunismus přišel už do již značně zesekularizované a zateizované společnosti.
Když porovnáváme socialismus a kapitalismus, tak se zdá, že křesťanství více škodí právě kapitalismus: Hovořil jsem s mnoha katolíky a ti mi řekli, že za socialismu chodilo do kostela daleko více lidí, než dnes. Zajedno je konzumnější doba, ale také za socialismu byly státem zaručené volné neděle, s výjimkou nepřetržitých provozů, kde byla nutnost pracovat i přes víkend. Dnes je neděle normální den, obchody a zábavní centra jsou otevřené a daleko více zaměstnanců musí pracovat i přes víkend. Také tlak na zaměstnance je tak obrovský, že těm po pracovním týdnu nezbývá energie doplazit se v neděli do církve. Nebo musí pracovat daleko od domova a neděli tráví ve vlaku cestou do svého zaměstnání. Možná v budoucnu toto téma rozebereme důkladněji?
Vidíte, když už jsme nakousli ty socialistické státy, tak Vám budu jmenovat tři z nich: Lýbie, Sýrie a Írák. Všechny tyto země byly rozbity Západem s celou jeho demokracií, svobodou a kapitalismem:
Lýbie poté, co byla rozrušena, se stala mostem pro Afričany migrující do Evropy: Odtud se plaví do Itálie a jdou do dalších zemí EU a proces islamizace se urychluje. Média nám lžou o tom, že tito lidé opouštějí své země kvůli suchu v důsledku globálního oteplování, ale pravda je taková, že Sahara má hodně podzemních sladkovodních jezer. Lýbijský vůdce je dal navrtat, vybudovat rozvodny a síť potrubí, kterou zásoboval asi pět afrických zemí pitnou vodou. Západ vybombardoval tyto rozvodny a voda přestala proudit, proto jsou postižené země na suchu a masy lidí je opouštějí.
Ne, že by na vině byl kapitalismus jako takový, toto vše samozřejmě opět organizují světovládné tajné spolky, které svým sociálním inženýrstvím chtějí přeměnit podobu současného světa, ale kapitalismus a parlamentní demokracie je pro ně vhodné prostředí, ve kterém mají možnosti dělat si beztrestně, co chtějí: V „demokratických“ volbách si dosadí své lidi do vrcholných pozic jednotlivých států a pak koordinují své kroky. Když se něco zasekne, nevadí, počkají 4 roky a uspějí v příštích volbách...
Sýrie a Írák: V obou zemích žijí tradiční křesťanské skupiny čítající několik milionů svých vyznavačů. Jedná se o Syrskou katolickou církev a o Chaldejskou církev, jejími členy jsou jak Arabové, tak Aramejci, resp. Asyřané a Kaldejci. Tyto skupiny přežily jak osmanskou nadvládu, tak socialistické zřízení, ale téměř nepřežily americké invaze a politické pletichy CIA, které sem měly dopravit demokracii. Tyto akce vedly ke svržení socialistických režimů, okamžitě poté došlo k nárůstu vlivu islamistických skupin a k omezení svobod křesťanů a k jejich vraždění. Tím, že jsem byl na misiích mezi uprchlíky, potkal jsem mnoho Syřanů a Íráčanů a vyslechl jsem hodně jejich příběhů... Jeden za všechny: Írácký křesťan řekl, že za Saddáma Husajna směli dokonce evangelizovat, ale poté, co přišli do země Američané, už jim šlo o život a od amerických sil (člověk by si pomyslel, že západních a tedy křesťanských) neměli žádnou pomoc ani ochranu.
Už tehdy mě zarazilo, že když začala vlna „Arabského jara“, tak nejdůležitější protestantský časopis v Česku uveřejnil výzvu tří představitelů hlavních protestantských církví, ať se lidé modlí za pozitivní změny v arabských regionech, ať uspěje Arabské jaro, proběhnou změny režimů a že tím se otevřou dveře k evangelizaci v dotyčných zemích. Za prvé tito představitelé nikdy nepřipravovali misionáře, tak koho by tam poslali? Nikoho nemotivovali učit se arabský jazyk, nezvali řečníky s misijní zkušeností, nevěnovali tomu prostor na svých teologických školách. A z mé osobní zkušenosti vím, že bránili těm, kteří se chtěli vydat tímto směrem. Za druhé už tehdy biskupové orientálních církví dotčených regionů varovali Západ, že jeho podpora Arabskému jaru přinese rozvrat poklidných regionů, nárůst moci islamistických skupin a utrpení křesťanů, což se také vše naplnilo a dokonce díky těmto procesům vznikl tzv. Islámský stát. Vše to byla hra západních zpravodajských agentur (tento plán byl připravován už déle, např. v roce 1982 se tento scénář objevil v jednom izraelském časopise) a ani redakce, ani zmínění tři představitelé protestantských církví se za své výzvy v časopise nikdy neomluvili, nikdy nepřiznali chybu. Nebo to nebyla chyba? V té době mě napadlo, že i oni jsou nějak propojení se zednáři a se západními zpravodajskými službami. Když jsem sledoval další jejich kroky, toto podezření ve mně sílilo a dnes jsem o tom plně přesvědčený. Pokud si zednáři mohou dosazovat po světě politiky, proč by si nemohli i dosazovat své lidi na posty v církevních strukturách? Proč zrovna tito lidé se dostali po hierarchickém žebříčku na špičku? Byli i jiní adepti, kteří se tam nedostali... A jak vlastně probíhala jejich volba do úřadu a kdo je tam dosadil? Ne všichni jsou špatní či zlí, někteří jsou prostě naivní a nechápou, pro koho ve skutečnosti pracují...
Mám rád historii, ale ta je tak složitá, protože události, o kterých čteme, tak v nich figurují a v pozadí za nimi stojí aktéři s tak protichůdnými zájmy, takže celé je to takové propletené, ale když jsem použil jakýsi „šifrovací klíč“, tedy fenomén Eucharistie, jako společného jmenovatele, začaly mi dávat smysl všechny události na časové ose světových dějin.
Když jsem nově uviděl důležitost Eucharistie jako zbraně duchovního boje, začal jsem Ji zkoumat ještě více: Bibli jsem pročetl a z Té jsem to už asi chápal, teď jak to prakticky uchopit? Jak se účastnit pravého přijímání a nemít jen jakousi kopii, napodobeninu či matný obraz v zrcadle v podobě tzv. památky? Už jsem uvedl, že jsem toto téma otevřel s mnoha kazateli, abych zjistil více, a ti, že mě zklamali, ani to nechtěli zkoumat v Písmu a neměli pro mne uspokojivé vysvětlení. Díky misii, kterou jsem konal a ke které se přidávalo čím dál více křesťanů z různých církví, jsem se dostal do kontaktu s kazateli ještě jiných církví, než doposud a mohl jsem si vyslechnout i jejich pojetí. Otevřel se mi nový prostor pro zkoumání podstaty věci, ale začínalo mi být jasné, že v těch církevních strukturách, kde jsem byl tou dobou členem, to asi nepůjde.
Jak pokračovalo mé pátrání a o tom, že nakonec dobře dopadlo 8-) si povíme zase příště 8-)