Má Cesta k Pravoslaví XIX. – Kalendář
Dnes se podíváme na jedno téma, které mě ovlivnilo při hledání Církve, kam vlastně patřím?! V době, kdy jsem zkoumal praxi různých církví, narazil jsem na pravoslavný kalendář, který mě uchvátil…
Tak za prvé tento kalendář začíná stvořením světa, letos je to 7533 let. Předtím jsem četl článek jednoho britského badatele, který podle rodokmenů z Bible vypočítal, jak dlouho trvá existence lidstva na světě a vyšlo mu to podobně. Tedy tady není prostor pro nějaké evoluční teorie, které prosazuje tento svět a ke kterým se, bohužel, hlásí čím dál více církví.
V tomto pravoslavném kalendáři se prolínají dva okruhy: Sluneční a měsíční. Oba mají svoji logiku, sluneční rok existuje, podle něj je i náš občanský kalendář, ale mnohé starověké kultury měly měsíční kalendář, dodnes jej mají např. Židé nebo Muslimové...
Tím, že se v pravoslavném kalendáři prolínají sluneční a měsíční okruh, některé svátky jsou pevné, vychází na konkrétní den každý rok stejně (např. Vánoce). Jiné svátky jsou pohyblivé, podle postavení měsíce (např. Velikonoce nebo Letnice).
Pravoslavný kalendář nevznikl až v době existence Církve, je starší, ale byl (a je) postupně doplňován podle různých událostí důležitých pro vznik Církve, Její život apod., jak se na to podíváme za chvilku…
Tento kalendář se také nazývá „juliánský“, podle římského císaře Julia, za jehož vlády byl přijat pro římskou říši. Ta se totiž rozprostírala na mnoha kulturně odlišných územích a každé území mělo jiný kalendář, podle kultur národů, které na nich sídlily. Julius chtěl vytvořit jeden státní kalendář platný pro celou říši, a tak pověřil astronomy, aby zjistili, který z těch všech již existujících kalendářů je nejpřesnější. Ti porovnali různé kalendáře, jako např. babylonský, perský a další, a vyšlo jim, že nejpřesnější je egyptský. Byl tedy obecně přijat jako státní a pojmenoval se se podle císaře Julia.
Ve skutečnosti náš současný občanský kalendář také vychází z tohoto juliánského, ale prošel gregoriánskou reformou.
Církev se tedy držela a drží tohoto kalendáře, jen opustila pohanské svátky, které v něm byly obsaženy (svátky různých pohanských bohů) a začala si k jednotlivým dnům přiřazovat své svátky, jako narození Krista, Jeho smrt na Kříži, Zmrtvýchvstání, sestoupení Ducha Svatého atd. Jak šel čas, těchto svátků přibývalo, jednalo se o události, jako obrácení nějakého města ke Kristu, odstranění model v něm, proslavení Ježíše při nějaké události, dny, kdy došlo k nějakým nebeským úkazům, znamením, a samozřejmě výroční dny úmrtí Apoštolů, datumy poprav mučedníků pro Krista atp. Takže dnes je tento kalendář zaplněný událostmi z historie církve, ale pořád přibývají další svátky, protože pořád se něco děje 8-)
Církev sice vznikla až na den Letnic, ale byla tu již kontinuita tohoto příběhu, co vše předcházelo Jejímu vzniku, takže v kalendáři je obsaženo hodně svátků, které se váží k dávným událostem, jako např. již zmíněné Stvoření světa, svátek Josefa egyptského, svátek stánků, tedy vzpomínka na pobyt Izraele na poušti, své dny tu mají Mojžíš, Áron, Jozue, Job, Abraham, Lot a další patriarchové, je tu svátek Josefa, pěstouna Páně (zkratka PP, od toho naše „Pepa“ 8-), početí i narození Panny Marie, početí, narození i stětí Jana Křtitele atd.
Tím, že Církev není jen pozemská, ale i (nebo hlavně 8-) nebeská, jsou tu v kalendáři i svátky různých Archandělů, vzpomínka na jejich činy, jako třeba kdy Archanděl Michael povstal v boji proti Luciferovi, nebo Gabriel, když zvěstoval Panně Marii, že se jí narodí Syn…
Nejvíce údajů v tomto kalendáři je o mučednících Církve, to bude tím, že jich je nejvíce: Ježíš nebo Jan Křtitel byli jenom jeden, Apoštolů bylo dvanáct, ale mučedníků má Církev miliony…
A to je to, co mě zasáhlo nejvíce: Ještě jako protestant jsem odebíral časopis „Hlas mučedníků“: Vždy jsem sledoval jejich příběhy, modlil se za daná témata obsažená v tomto časopise atp. Dostal jsem se do kontaktu i s vydavateli, ale oni mi řekli, jak je to nepopulární téma, že si málo lidí objednává ten časopis, nebo jej dodají do sborů a tam to leží na stolečku, protože si to lidé nerozeberou…
Když jsem se o tom bavil s různými křesťany, ti mi řekli, že to nechtějí číst, že jsou to tragické a smutné věci, že oni se chtějí radovat a být veselí, zpívat písničky atp.
Časem jsem ještě více vnímal, jak je v církvích tendence k teologiím prosperity, jak se nám prý bude dobře dařit, když budeme žít s Ježíšem, jak vyděláme peníze a dáme je církvi na její dílo, jak nám Bůh požehná… Jak nám zmizí problémy, jak si máme užívat života atp. Citát z jednoho kázání, co jsem slyšel: „Když jdu do restaurace na jídlo, tak si nedám řízek, ale dva, protože Bůh chce, abych se dobře najedl“. Začal jsem tu cítit rozpor k biblickému učení, ve kterém mají své místo utrpení, oběť, odevzdání sebe sama, vydání se a mučednictví. Tyto hodnoty se nějak vytratily, neslýchal jsem o nich kázat, jen zcela výjimečně. Západní pojetí křesťanství se přizpůsobilo svému okolí, kde vládne konzum, důraz na spotřebu a na požitky.
I proto je např. populární teologie o vytržení, která říká, že křesťané budou vytrženi do nebe těsně předtím, než na zemi nastane velké soužení. To oni chtějí slyšet: Že až na zemi nastane ke konci věků velké utrpení lidí, jich už se to nebude týkat a budou se mít na nějakém pěkném místě dobře. Až bude lidstvo ve velkých problémech, ale ještě budou mít šanci dosáhnout spasení, oni nechtějí být tady, aby pomohli ztraceným ke spáse. Ve skutečnosti to chtějí už teď, být na pěkném místě a mít se dobře: Znám jen málo křesťanů, kteří chodí na místa plná utrpení (do nemocnic, do věznic, mezi bezdomovce, do vyloučených romských lokalit atp.) raději chodí do sboru, kde si to vyzdobí, udělají si tady příjemnou atmosféru, potkávají se tu s milými lidmi...
Také jsem vypozoroval, v těch církvích, které jsem navštěvoval, že tu převládají důrazy na intelekt a emoce, čímž se často děje, že Boží Pravda ustupuje do pozadí 8-( Tak např. ve sboru či na skupince rozeberou nějaký verš, intelektuálský kazatel, učitel či prostě nějaký řečník to krásně rozpitvá, ale pak nikdo neví, jak ten verš uchopit a aplikovat v životě… Měli nějakou rozumovou erupci, ale co z toho? Emoce jsou asi ještě horší. Např. jsem sledoval představení nějaké chválící hudební skupiny, která hrála a zpívala, a aby se publikum „chytalo“ a mohlo zpívat s nimi, promítala své texty na plátno. Zpěvačka zpívala slova „Tvá přítomnost sladká“, ale na plátně stálo: „Tvá přítomnost svatá“. Když jsem pak mluvil s těmito lidmi a ptal se jich, proč je všechno tak sladké a kam se vytratil Boží soud, trest apod., a jestli ještě zpívají o tom Bohu, Který přísně vychovává, tak mi odpověděli, že vůbec nechápou, o čem mluvím, že přece takový Bůh není… Ale je. A píše se o tom v Bibli, ale oni prezentovali veřejnosti ne Biblické texty, ale své vlastní… Rozhodně takové, které se lépe poslouchají a přijímají.
Když jsem před 24 lety začal chodit do církve, zpívalo se tam „Chci nést svůj kříž, Tebe následovat, zemřít žádostem svým…“ Podobné písně postupem času vymizely a nahradily je jiné… Šlo to tak daleko, že si církve začaly pořádat nějaké večery chval a konference o Boží přítomnosti, kde se právě křesťané rozplývali nad Boží láskou, sladkostí, jemností atp. Tehdy jsem chodil na jednu skupinku a ta skupinkářka, která to vedla, řekla, že jí to připadá, že ti lidé jsou „křesťanští narkomani“, že jako narkoman má požitek ze své drogy, tak tito lidé nepoužívají chemické látky, ale nějaké tyto emocionální vlny, které je uspokojují. Takže asi jsem to neviděl jen já. Na jednu takovou konferenci mě pozval kamarád, byla tam přesně tato atmosféra, kterou vystihla ta moje skupinkářka: Když jsem se tam snažil s někým promluvit, viděl jsem, jak ti lidé mají nějaké slupky na očích, leskly se jim oči, dívali se kamsi do daleka, měli pozměněný výraz ve tváři, no přesně jako na nějakém dýchánku v hašišovém doupěti, kterých jsem za život mnoho navštívil, takže to mohu celkem porovnat 8-)
Takže téma mučednictví se jaksi vytratilo, namísto toho tu máme témata příjemná očím, uším, duši, mysli a tělu. V životě běžného sboru bych to ještě pochopil, ale co v misijních organizacích, s nimiž jsem nějak spolupracoval? V misii se přece musí počítat s mučednictvím, tady by pro to měli mít porozumění, měli by být připraveni na tuto eventualitu?! Jenže to bylo jinak:
Např. se stalo v jedné organizaci, že měli člověka v Číně. On se rozhodl, že přeběhne hranici do Severní Koreje, dá se zatknout, dostane se před nějaké úředníky a bude jim hlásat Evangelium. Když mi o tom říkali v kanceláři, že se toto stalo, tak jsem byl nadšený, že někdo takový se našel, kdo riskuje život, opustil vše dosavadní (tomu nás učí Ježíš, že to máme udělat: Mk.8:34,35), někdo, kdo nehledí na osobní útrapy, ví, že ho budou bít, trápit hlady a zimou a možná ho zabijí, ale jde do toho! Jenže zaměstnanci misijní organizace odsoudili jeho jednání. To byl pro mne první šok.
Pak přišel druhý: Kamarád, který se mnou jezdil na misijní výjezdy do Řecka mezi uprchlíky, prožil povolání mezi Tálibánce. Řekl mi, že chce odletět do Afghánistánu, naučit se tamní jazyk a zvěstovat Krista. Odpověděl jsem mu, že na to nemusí létat do Afghánistánu, že Tálibánců máme dost v Evropě, ale on se takto rozhodl, prostě to prožil od Boha. Zašel do misijní organizace, kde jim předložil svůj plán, ale tady ho od toho odrazovali, že je to nebezpečné a že oni rozhodně za takový projekt nechtějí nést zodpovědnost. Kamarád šel za svým povoláním, prodal byt, aby měl na letenku, svěřil se mi se svým plánem: Oblékne se do místního tradičního oblečení, spálí pas a zničí telefon, aby ho úřady nemohly identifikovat a deportovat do vlasti, půjde do hor mezi Tálibánce, ti za něj nebudou moci požadovat výkupné, protože on zatají svoji identitu, a oni tak nebudou vědět, od koho žádat výkupné. Bude mezi nimi žít, klidně i v zajetí a bude jim zvěstovat Krista, už nikdy se nevrátí do vlasti.
Skutečně to udělal tak, jak si předsevzal, a opět: Jeho jednání bylo odsouzeno křesťany, církvemi i misijními organizacemi. Místo toho, aby to pro ně byla čest, že z jejich středu vyšel někdo takový, brali to jako tragédii.
Není to s tím mučednictvím nějaká úchylka nás pár jednotlivců? Není: Bible nás učí, že se máme vyzbrojit touto myšlenkou, na fyzické utrpení: 1.Pt.4:1,2.
Žalm 116:15 nám říká: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti“.
Svým následovníkům Ježíš říká: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni“ (Mk.10:38,39).
Ve Zjevení 6:9–11 čteme: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni“. To znamená, že než se naplní nějaké události spojené s návratem Krista na zemi, musí se naplnit nějaká míra mučednictví. Z koho? Samozřejmě z nás, křesťanů, takže opravdu se musíme připravovat na to, že i my můžeme položit život za Krista, ne se vyhýbat této variantě.
Mučednictví neznamená nutně, že zemřeme mučednickou smrtí, ale může to být i tak, že poneseme nějaké utrpení pro Pravdu v životě: J.15:18-21= „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal“.
Mučednická smrt může trvat 5 minut, ale utrpení pro Krista v životě může trvat několik let… Pokud křesťané nejsou schopni snést myšlenku na mučednickou smrt, jak potom mají být připraveni na tu horší variantu?!
Když jsem se o těchto věcech s někým bavil, dívali se na mne křesťané jako na blázna, masochistu nebo přinejmenším na někoho divného… Tak holt byli ti lidé vychováni (deformováni).
Není tu už náhodou ta doba, o které píše apoštol Pavel Timoteovi: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním“? – 2.Tim.4:3
Církev, která není ochotna trpět, jako trpěl Její Pán, je to ještě společenství následovníků Krista, nebo nějaký kulturní spolek, který má svá setkání, programy, akce, úřednický aparát, klubovny zvané „sborové domy“ atp?
Takže pokládám otázku: Momentálně máme tady v Evropě relativní klid, ale co když nastanou události, během kterých bude vláda buď státu, nebo evropských institucí, vyvíjet tlak na církve? „Přijměte toto…“ „Přestaňte dělat toto…“ „Musíte…“ „Nesmíte…“ Vzepřou se církve novému diktátu, budou odporovat duchu vládce tohoto světa, nebo se přizpůsobí, intelektuálně vyvinou nějaké teze a dají prohlášení, proč rozumově to máme přijmout? Budou odporovat a půjdou proti zkázonosnému proudu, jak symbolizují jejich samolepky rybiček na autech, nebo poplavou s proudem, aby si udrželi svoji pohodu? Osobně předpokládám, že pak nastane situace (a už se to vlastně děje), že institucionální církve (které jsou propojeny se světskými institucemi, přijímají od nich granty atp.) budou následovat všeobecné trendy, což bude vadit pravým učedníkům Ježíše, kteří opustí tyto struktury a budou hledat, jak svoji víru žít vně těchto dosavadních organizací: Buď budou hledat jinou Církev, nebo vzniknou nějaké domácí podzemní církve, neregistrované, nedotované, nekontrolované, až se vlastně ocitnou na seznamech těch ilegálních, nezákonných…
Nejen, že se křesťané rozdělí na většinu a menšinu (Ježíš mluví o široké a úzké cestě), ale rozdělí se i rodiny, přátelé, bratři a sestry, o čemž také Ježíš mluví, že to nastane: Lk.12:52,53.
Když jsem začal studovat právě pravoslavný kalendář, zjistil jsem, že Pravoslavná Církev nezatracuje mučedníky, ani nepřehlíží, ale naopak je oslavuje: No tak to je něco pro mne!
Existují celé spisy o mučednících, jejich životopisy. To znamená, že v protestanství o tom je nějaký časopísek či knížečka, které nejsou populární a leží někde na poličce pod vrstvou prachu, v Pravoslaví to jsou celé obsažné knihy či internetové stránky, které se doporučují číst a během téměř každé bohoslužby se připomínají jména mučedníků!
Každý den, pokud není zrovna nějaký veliký svátek, jako třeba Velikonoce, kdy se oslavuje Vzkříšení, tak se ráno podívám do kalendáře, ve kterém jsou uvedena jména mučedníků. Pokud zrovna ten den probíhá bohoslužba, jejich jména jsou čtena během modliteb, často jsou i kázání o nich. V každém případě bohoslužby se konají jedině za předpokladu, že jsou na nich přítomné částečky ostatků mučedníků. Ty jsou uloženy buď v rakvi, nějaké vitrínce, nebo jsou zašity do ubrusu, na který se kladou částečky Chleba a Vína během vysluhování Eucharistie. Když se jde dělat bohoslužba třeba do přírody nebo k někomu domů, tento ubrus se dá vzít s sebou.
Pokud někde ve světě dojde k násilí na křesťanech, během kterého někdo zemře, za krátkou dobu je prohlášen za mučedníka Církve, jeho jméno je zařazeno do kalendáře, celý pravoslavný svět upírá k této události pozornost, začnou být navštěvována místa utrpení těchto lidí, je posílána pomoc pozůstalým, s nimi se dělají rozhovory pro časopisy a televizi atd. Je to prostě živá událost a ne něco, co proběhne v nějaké notičce ve zprávách a za chvilku se na to zapomene.
Doma vlastním knihu o mučednících, jejich životopisy, a také chodím pravidelně na webové stránky, které se zabývají tímto tématem. Ráno se podívám do kalendáře, tam si přečtu jména mučedníků na ten den, podle jména si je vyhledám v knize nebo na internetu a pročtu si o jejich životě, službě a slavném konci.
Čtení o životě a strádání mučedníků není jen nějaká nadstavba, něco navíc, nebo něčí pouhý koníček. Je to doplnění Bible a pokračování jak starozákonních příběhů, ale hlavně Evangelií, knihy Skutků Apoštolských a doplnění Epištol: Tyto spisy totiž obsahují příběhy mnoha biblických postav: V samotné Bibli jsou jejich jména jen krátce zmíněna, něco více se tady o těchto lidech, kteří se zasloužili o vznik a růst církve, nedozvíme. Např. málo se tu píše o Jakubovi, bratrovi Páně, málo o Apoštolu Judovi (také nazýván Tadeáš), který byl ve skutečnosti též bratr Ježíše (Mt.13:55), málo o Janu Křtiteli, o Alžbětě, jeho matce, málo o Panně Marii, o Jejím snoubenci Josefovi, O třech králích z Východu, kteří se přišli poklonit novorozenému Spasiteli, o setníkovi, který probodl Ježíšův bok, o Josefu z Arimatie, který pohřbil Tělo Ježíše, o Marii Magdaleně, o Lazarovi a Martě a dalších postavách… Téměř nic se tu nepíše o Apoštolech, něco málo o Dvanácti, kteří byli Apoštoly pro kmeny Izraele, ale jména sedmdesáti Apoštolů poslaných k pohanským národům (Lk.10:1) jsou tu občas jen zmíněna, a to ještě ne všechna…
Spisy, které mám k dispozici, mi dávají plný výčet jmen těchto lidí, detaily z jejich života a služby a perfektně mi doplňují Bibli, kterou nyní chápu ještě lépe než dříve. Aleluja!
Díky kalendáři mám jejich plný jmenný seznam a postupně si o těchto lidech pročítám a dozvídám se nové věci.
V Bibli stojí psáno: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“: 2.Tim.3:16,17. A teď se Vás zeptám, pokud veškeré Písmo je dobré k tomu všemu, co máte dobrého například z veršů: Ř.16:1-15, kde jsou nějaká záhadná jména, jako Foibé, Epainet, Andronik, Stachus, Urban, Flegont a další? Jak Vás přečtení těchto veršů obohatilo, poučilo, napravilo nebo vychovalo? Mne nikdy nijak… Až dokud jsem nezískal ty spisy, ve kterých se píše právě o těchto lidech: V jakém byli vztahu k Apoštolovi Pavlovi, co udělali a to všechno… Tito lidé byli velice důležití pro šíření Evangelia a budování Církve, jejich jména jsou v kalendáři, a když zrovna během roku to vyjde na jejich svátek, tak si o nich něco přečtu a doplním si tak obraz prvotní Apoštolské Církve z prvního století…
Takže mít skvělý kalendář ještě neznamená vstupovat do nějaké církve, ten můžete mít doma i tak... Co mě úplně přesvědčilo, abych se stal členem této Církve, se dozvíte až úplně nakonec tohoto příběhu 8-) Pěkně Vás napínám, co? 8-)