Má cesta k Pravoslaví XVI. – Křest
Dnes probereme další prvek života Církve, který mě přivábil do Pravoslaví: Křest. Dnes začneme u křtu dětí a pak ještě někdy probereme křest dospělých…
Takže křest dětí, to jsem Vás jistě vyděsil: To je přece něco starodávného, co dnes zavrhujeme? Ano, je to starodávná praktika a pokud se chceme jako křesťané vrátit k modelu První Církve, potřebujeme přemýšlet i o této záležitosti. Křest dětí nezavrhla ani reformace, přestat křtít děti začaly až pozdější církve na základě nějakých filosofií…
Samozřejmě jako dobře vychovaný protestant jsem zaujímal stanovisko, že křtít děti by se nemělo, tak, jak jsem tomu byl vyučen. Prý se dříve křtilo proto, že byla vysoká dětská úmrtnost, a tak rodiče chtěli malé děti „pojistit“, tedy zajistit dětem věčný Život. No, a co asi tak ti rodiče měli v té době dělat, že? 8-)
Mé přesvědčení narušily tři věci: První byla, co mi vyprávěl jeden známý, jehož sbor sloužil v jednom dětském domově: Měli tu černošské dítě, které tu nějak zanechali rodiče. U tohoto dítěte se začali projevovat afričtí démoni, i když nejsme v Africe a i když k tomu nebyl vychován svou komunitou. Prostě bylo to v něm od narození. Spíše už od početí, protože víme, že hřích je dědičný, Bible říká: „…v hříchu mě počala má matka…“ Ž.51:7 Ano, dědíme hříchy po předcích, např. Slované dědíme hříchy Slovanů, Germáni dědí hříchy Germánů, zkrátka jako nepokřtění lidé dědíme hřích svých pohanských předků… To celé začalo už Adamovým pádem, od té doby se hřích rozmnožil a pokazil následující generace.
Druhá moje zkušenost byla: Mám kamaráda, který je Aborigin. Jeho dědeček (jako Australan) sloužil v americké armádě a na našem území zplodil dítě, což byla máma toho mého kamaráda. Vyprávěl mi, jak ho v dětství navštěvovali duchové, chtěli po něm jídlo, on jim ho odděloval ze svých porcí na okenní parapet. Komunikace s duchy se rozvíjela, a jak dospíval, nakonec se stal šamanem.
Začínal jsem chápat, že kdyby tyto děti byly po narození pokřtěné, přerušila by se nějaká vazba na prapůvodní domovinu předků těchto dětí a ony by nebyly tolik sužovány různými duchy.
Třetí věc byla vyprávění jednoho kazatele, ke kterému chodil do sboru člověk, který se během svého pobytu v Litvě na pobřeží moře setkal s nějakou skupinou pohanů, kteří tu prováděli jakýsi obřad. Zajímalo ho to, dal se s nimi do řeči a oni ho pozvali, aby se účastnil obřadu. Poté, co souhlasil, zeptali se ho, jestli je pokřtěn. Odpověděl, že ano, že byl pokřtěn jako dítě. Oni ho vtáhli do moře a „odekřtili“ ho, jinak by se nemohlo pokračovat v těch rejdech. Potom začal ten člověk prožívat strašné věci, návštěvy duchů atd. Nakonec vyhledal pastora, svěřil se mu, dal se znovu pokřtít a měl klid.
Takže začalo být jasné, že křest skutečně ruší nějaké věci a absence křtu otevírá dveře k nejrůznějším pohromám.
Začal jsem to trochu zkoumat v historii a dočetl jsem se, že např. český kníže Vratislav, za jehož doby křesťanství ještě nebylo upevněno a žili pohané vedle křesťanů, tak řešil neustálé problémy: Pohané používali proti křesťanům svoji magii, trávili jejich studny atd. Nakonec to Vratislav vyřešil tak, že dal pochytat černokněžníky a čarodějnice a vyzval je, ať přijmou křest. Kdo tak neučinil, byl postaven na hranici a za jeden den kníže dal upálit asi sto čarodějů a knížectví se ulevilo, upevnila se moc Přemyslovců a začala se tvořit česká státnost, potomek Vratislava se za krátko stal prvním českým králem. Těm, kdo uposlechli výzvu a dali se pokřtít, už ta magie nefungovala. Mám za to, že český zvyk „pálení čarodějnic“, který vycházé na 30. dubna, je památkou na tuto událost našich dějin?
Podobně dánský král Waldemar: Na ostrově Rujána sídlil pohanský kult, který chytal námořníky a obětovali je svým bohům. Zápisy z té doby říkají, že „dřevěné modly neusychaly od křesťanské krve“ hrůza! Waldemar uspořádal trestnou výpravu, přistály tu dánské lodě, vojáci pochytali pohanské kněze a násilím je pokřtili. Konec magie. V Baltském moři tak bylo bezpečno, mohl se rozvíjet námořní obchod a začala prosperita.
Takže je vidět, že křest funguje! Další případ na Kyjevské Rusi, kde kníže Vladimír přivedl obyvatele Kyjeva k Dněpru, kde byli připraveni kněží a řekl: „Jsou dvě cesty: Do vody anebo položit hlavu na špalek“ a tam už stál kat se sekerou. Tím, že Vladimír upevnil křesťanství na Rusi, zastavil expanzi Bagdádského chalífátu, a i proto dnes nejsme muslimové. Arabové by nenechali na pokoji pohanskou zemi, ale s křesťanskou zemí ve svém sousedství se smířili. Tyto události pěkně ilustruje film Viking, natočený podle skutečných historických událostí, na který se můžete podívat a kde uvidíte, co páchali tito čarodějové, že proti nim nakonec kníže musel zakročit. Koho by toto historické drama nebavilo dívat se celé, podívejte se na pasáž v čase: 1:11:00 až 1:04:55 (tento program to počítá obráceně, tedy čas odečítá).
Po studiu historie jsem se pustil do pečlivějšího studia Bible, co říká o křtu? Protestanté se ohánějí veršem, kde Ježíš říká, že kdo uvěří a přijme křest, bude spasen: Mk.16:16. Dávají to tedy do časové posloupnosti: Nejprve víra, potom křest. Uvěřit nemůže malé miminko, ale dospělejší jedinec, takže až dítě vyroste, samo se rozhodne. No, je to napsané v tomto pořadí, tedy víra a křest, ale nemusí to znamenat toto pořadí, stejně jako když maminka pošle děti do obchodu a napíše jim seznam, že mají koupit rohlíky a mléko. Když bude mléko dříve po ruce, tak přece aby děti dodržely instrukce na seznamu, tak nepůjdou někam k jinému regálu pro rohlíky, aby se pak vrátily pro mléko, mohou dát do košíku napřed mléko a pak teprve rohlíky, i když v seznamu je to napsáno obráceně. Domů přinesly to, co bylo na seznamu a splnily tak úkol. Podobně jako byste slyšeli, že muž a žena přišli do místnosti. No ale víme, že muž ženě podrží dveře a ta vstupuje první, pak teprve muž. Prostě takto se to píše, důležité je to, že oba vešli do místnosti.
Teologie, která říká, že dítě musí povyrůst, a až začne chápat věci, tak se svobodně rozhodne pro křest, nepasuje vzhledem k tomu, že křesťanství vyrostlo ze židovství, kde se chlapec obřezával osmý den po narození. Obřízka u Židů byla znamením uzavření smlouvy s Hospodinem: Sk.7:8, takže vidíme, že rodiče či komunita tuto smlouvu uzavírali (zpečetili) mezi Bohem a dítětem. Další úkol komunity bylo vychovat chlapce tak, aby tuto smlouvu naplňoval.
Ve starozákonní době se smlouva s Bohem stvrzovala obřízkou, v novozákonní době se smlouva s Bohem stvrzuje křtem, tedy můžeme obřízku chápat jako předobraz křtu. Takže stejně, jako to dělali Židé s dětmi, můžeme to udělat i my: Nejprve jim zprostředkujeme smlouvu s Bohem a pak dbáme, aby tato smlouva vešla v platnost: Dáme je pokřtít, tím se děti stanou součástí Církve, a pak je vychováme tak, aby byli dobrými „údy Těla Kristova“.
To, že můžeme uplatňovat autoritu nad dětmi, je jasné z biblického verše, kde Jozue říká národu: „Tady je Hospodin a tady jsou různí bohové: Vyberte si, komu tedy chcete sloužit. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!“ Jz.24:15 Když říká „můj dům“, je jasné, že to zahrnovalo i děti.
Víra je důležitá pro křest, ale i když ještě dítě „nevěří“, tak víru mají rodiče a Církev, která provádí křest. To vidíme třeba z veršů: Sk.16:30-34, kde je rozhovor Apoštolů se žalářníkem, kterému Apoštolové říkají, že když bude věřit on, budou spaseni všichni v jeho domě. Vidíte: Víra jednoho ovlivňuje víru druhých lidí kolem sebe, natož pak těch, nad kterými máte přirozenou autoritu.
Oponenti říkají, že v Novém Zákoně nic o křtu dětí není. Tak se na to podíváme: Už jsme zmínili žalářníka ve Filipech, o kterém čteme, že se dal pokřtít a s ním všichni jeho lidé, celá rodina. Myslíte, že v domě neměli děti? Nebo když byl Petr v domě Kornélia, čteme, že Kornélius uspořádal setkání příbuzných a přátel: Ti si vyslechli kázání, během kterého na ně sestoupil Duch Svatý a potom byli všichni pokřtěni. Všichni. Setkání bylo u nich doma a opět: Myslíte, že by v domě nebyly děti? Sk.10.kapitola
Není to jen Nový Zákon, ale i posvátná Tradice, která říká, že od vzniku Církve byly křtěny i děti, a navíc je tu ještě jedna věc: V Pravoslavné Církvi se Eucharistie podává lidem do úst na lžičce, tedy částečky chleba se rozkrájí, pak je modlitba proměnění darů chleba a vína na Tělo a Krev Páně, pak se to smíchá v kalichu na takovou kašičku a podává se lidem do úst. To vzniklo prý tak, že v první Církvi podávali služebníci Církve Eucharistii i malým dětem, proto to muselo být na lžičce. No a Eucharistie se podává pouze pokřtěným lidem, takže jestliže Ji podávali dětem, je jasné, že musely být pokřtěné.
Se křtem souvisí další obřad: Biřmování. Je to vlastně křest Duchem Svatým. Obvykle se tento obřad dělá v katolické nebo evangelické církvi a navazuje právě na křest vodou: Malé děti byly pokřtěny vodou a když dorostly do nějakého věku, prochází biřmováním, během kterého se dorostenci vědomě ztotožňují se svým křtem ve vodě. Teprve pak jim tyto jmenované církve podávají Eucharistii.
V Pravoslavné Církvi se tyto obřady dělají zároveň, takže hned jak pokřtí ať už dítě nebo dospělého, novokřtěnec hned prochází biřmováním, které se zde nazývá myropomazání, tedy pomazání olejem (myro je vonný olej). Olej zde symbolizuje Ducha Svatého, Který je také vzýván, aby sestoupil na tyto pomazané jedince.
Takže katolická nebo evangelická církev podávají Eucharistii teprve asi od třináctého nebo čtrnáctého věku dítěte, Pravoslavná Církev Ji podává i miminkům.
Když jsem toto zkoumal, nejprve jsem chtěl po tom, co jsem odešel z letniční církve, vstoupit třeba k evangelíkům, ale vyléčila mě jedna paní, která mi vyprávěla jejich rodinnou situaci: Má postiženého syna, který nebyl schopen složit konfirmační zkoušku, protože neumí mluvit a psát. Evangelíci mu tedy odepřeli biřmování a tím je odsouzen k tomu, že po celý život nedostane Eucharistii. No to je maso! Bible říká, abychom z Kalicha pili všichni, ne jen zdraví a gramotní lidé, nebo že by nemohli přistoupit němí: Mt.26:26,27 V Pravoslavné Církvi samozřejmě nejen, že není problém udělat obřady křtu vodou a křtu Duchem Svatým postiženým dětem a následně jim podávat Eucharistii, ale naopak je tu výzva, aby nemocní a postižení lidé přijímali Eucharistii ještě častěji, protože jim to může pomoci k uzdravení a k budování duchovního života, který prožívají jinak než my, kteří se můžeme modlit slovy, číst si Bibli apod.
Když jsem předtím udělal takový příměr starozákonní obřízky a novozákonního křtu, tak můžeme udělat i příměr tohoto obřadu biřmování: V židovské tradici je to bar micva u chlapců a bat micva u dívek. Opět tyto obřady nejsou popsány ve Starém Zákoně, ale pochází ze židovské tradice, to připomínám pro případ, že se někdo bude „cukat“, že křest dětí není V Bibli ale v Tradici 8-) Z nějakého záhadného důvodu protestanté odmítají Posvátnou Tradici Církve, ale židovské tradice přijímají s nadšením, což je paradox.
Když už jsem udělal tento příměr starozákonní obřízky a novozákonního křtu, tak si všimněte jedné podobnosti: Dítě v židovské kultuře dostávalo jméno až při obřízce, tedy týden po narození nemělo jméno. V křesťanství také dítě dostávalo jméno při křtu, proto dodnes říkáme „křestní jméno“ Toto slovní spojení se tak vžilo v českém jazyce, že jej používají i ateisté, tedy lidé mají své křestní jméno, i když nejsou pokřtěni 8-) Proto mnozí lidé mají dvě jména, pokud se pokřtili v dospělém věku, vybrali si nebo dostali křestní jméno během křtu, ale už se nějak jmenovali předtím. Katolická církev to zase domotala, a tak dává malým dětem při křtu také druhé jméno, proto jsou tu různí Janové Pavlové, Janové Klaudiové, Erikové Mariové atd. Pravoslavná Církev křtí dítě tím jménem, které mu vybrala rodina, takže ve východní kultuře mají lidé jen jedno křestní jméno.
Teď naše povídání o křtu rozdělíme: Zatím jsem popsal něco, co jsem vnímal, že pokřtít dítě je správné, proto jsem začal směřovat do Církve, která děti křtí, ale ještě dlouho jsem nevěděl, že skončím u Pravoslaví. Ve hře byly např. evangelická církev, o níž už jsem psal, nebo bratrská, ale tady jsem narazil na další rozpory: Když jsem se ptal tady, jak je to s těmi křty, tak mi řekli, že někteří kazatelé mají teologii proti křtu dítěte, ale někteří jsou pro. Tedy kdybych chodil do nějakého sboru, kde by nekřtili děti, ale já bych to chtěl, tak kazatel mi má doporučit jiného kazatele, který tyto křty vykonává. Takže jako rodina bychom si udělali výlet „ke konkurenci“, kde by nám pokřtili dítě. No co je tohle zase za nesmysl? Tak proč bych se stával součástí nějakého sboru, kde bych tvrdil, že „jsem tu doma“, když mi tu nepokřtí dítě a pošlou mě někam… Co potom? To by moje pokřtěné děti chodily na besídku s nepokřtěnými, a kdyby na to během dospívání přišla řeč, tak by v tom měly zmatek? Nebo by měly hokej v tom, že jejich kamarád může k Přijímání a ono ne? Nebo bychom se jako rodiče těchto odlišných dětí mohli o tom pohádat, co je správné? Nebo abychom předešli hádce, tak bychom se shodli, že jeden má takovou víru a druhý jinou víru, když přitom Bible říká, že je jenom jedna víra? Viz Ef.4:5 No a jestli zde nemají jednotné učení, tak jak to asi s touto církví dopadne v budoucnu, když víme, že Ježíš říká, že rozdělený dům neobstojí? Viz Mk.3:25. Uběhlo pár let, a už se to ukazuje: Jedni chtějí přijmout ženy kazatelky, druzí to zavrhují, jedni odmítají homosexuální páry ve svém středu, druzí je vítají… No přece nepolezu do církve, která prohlubuje příkopy a za nějaký čas se rozpadne! Že se to děje, jsem zažil např. v jednom sboru, kde měli sál rozdělený uličkou mezi židlemi a lidé se dělili, kdo sedí vlevo a vpravo podle těchto názorových proudů: Otázka času, kdy budou sedět ve dvou budovách, což je nejspíše osvobodí od napětí, které tam teď prožívají. A to vše se děje pod patronací jedné církevní rady a jednoho předsedy této rady, no tak to tam mají pěknou schízu! Vtipné mi také připadá, že kazatel, který nevěří v křest dětí, mě pošle někam pokřtít dítě, takže nejedná podle svého přesvědčení, ale podle instrukcí té schizofrenní církevní rady, namísto toho, aby mi to „správně“ teologicky rozmluvil, což nemá právo mi to rozmluvit. Takže vlastně kazatel mi nesmí kázat svoji víru. Galimatyáš. Myslím, že Bible tomu říká „rozřízka“.
Zkrátka už tehdy (rok 2014) jsem tušil, že nemá cenu vstupovat do církve, kde se třeba za deset patnáct let objeví kazatelka, která tu začne organizovat lesbické sňatky, což dnes vidíme, že všechno k tomu směřuje. Tehdy jsem byl na návštěvě u luterského biskupa, a ten si mi stěžoval na to, že z Ameriky na jejich vedení vyvíjí nátlak, aby šli tímto směrem. V Německu a v dalších luterských zemí už se to děje… Mezitím byl zvolen (dosazen) do čela katolické církve papež František, který také zaváděl změny v tomto duchu do římské církve…
Bylo mi jasné, že kamkoliv vstoupím, bude otázkou času, než budu muset zase vystoupit, čímž bych posílil teorie svých kritiků, kteří mi vyčítali, že jsem církevní turista. Raději jsem se vydal hledat to pravé a odmítal jsem dočasná řešení.
V druhé části vyprávění se podíváme na nějaké detaily ze křtu, ale protože to bychom přeskočili několik let, do doby, kdy jsem objevil pro sebe Pravoslaví, tím bychom narušili chronologický sled tohoto příběhu. Dále si stěžujete na mé články, že jsou příliš dlouhé, tak i z tohoto důvodu si tu druhou část necháme až nakonec mého vyprávění, do doby, kdy jsem se stal pravoslavným a křtem jsem se přivtělil k této Církvi.