Má Cesta k Pravoslaví XVII. – Zpověď

   Minule jsme tady probrali křest a dnes se podíváme na téma, které s ním úzce souvisí: Zpověď. Jakou to má souvislost? Je to jednoduché: Křtem se totiž očišťujeme od hříchů, ve křtu vyznáváme, že se zříkáme hříchů, ďábla a jeho skutků. Ponořením do vody se očistíme, a jsme nové stvoření. Je však jasné, i zdravým rozumem i Božím Slovem, že každý hřeší (Kaz.7:20 nebo 2.Par.6:36). Dokonce hřešíme i my křesťané: Jk.3:2.

   Takže na jednu stranu jsme se křtem očistili od hříchů, ale na druhou stranu i nadále hřešíme, už jen proto, že jsme zatíženi dědičným hříchem (Ž.51:7): V nás samých je i hřích i zlo, a i kdyby náhodou ne, tak žijeme ve světě, který je celý ve zlu (1.J.5:19), takže se nás to musí nějak dotknout a občas se do něčeho zamotáme vlivem okolností, či okolí, které nás obklopuje. A ještě tu jsou nevědomé hříchy, takže i člověk, který si o sobě myslí, že nehřeší, tak dělá nebo říká věci, o kterých ani neví, že jsou hříchem. To platí zejména pro ty, kteří se pokřtili nedávno, a ještě se neodnaučili staré způsoby, jak snadno jim z úst vyběhne nějaké to „Ježíšmarjá“, „Ty vole“ nebo „Sakra“ – no, znám lidi, kteří jsou křesťany už 40 let, a ještě se toho nezbavili 8-)

   Takže rovnice je jednoduchá: Křest nás očistil, ale my pak jdeme a zase se pošpiňujeme. Zpovědí, tedy vyznáním těchto hříchů, které se na nás tak snadno nabalí (Žd.12:1), se očišťujeme a vracíme se do toho stavu, kde jsme byli těsně po křtu.

   Že máme vyznávat své hříchy, vidíme zde: Př.28:13 – ale jak na to?

   Když jsem byl ještě v protestantské církvi, učili nás, že máme své hříchy vyznávat jedni druhým. To vzali z verše Jk.5:16. To je sice hezké, ale nepasovaly tu tři věci: 

1. Tento verš vykládali tak, že už není třeba zpovídat se před knězem; avšak v tom verši není, že by se to vylučovalo, svěřit se kamarádovi a jít se vyzpovídat (ve Starém Zákoně čteme, že kněz přinášel modlitby za hříchy lidu). 
2. Nedávali tento verš do kontextu; vždyť když si přečtete tuto pasáž už od verše 14, stojí tam, že máme se svými těžkostmi jít za staršími. 
3. Jak to vypadalo v praxi? Např. jsem chodil na skupinku, kde asi půl hodiny před začátkem se sešli jenom bratři a vyznávali si hříchy vzájemně, až pak přišly i sestry a teprve začala skupinka. Bylo mi to divné: Jeden bratr vyznal druhému své hříchy a potom ten druhý tomu prvnímu (zpravidla ty stejné 8-). Když nás bylo více, tak jeden to řekl druhému, ten druhý třetímu, ten čtvrtému a ten nakonec zase tomu prvnímu. Jako bychom si přehazovali horký brambor, který tu ale stále byl a jen se pohyboval dokola. Nikdy nezmizel. Za týden jsme mohli začít znovu a nikdy to nekončilo. Chodili jsme v kruhu a nedokázali z něj vystoupit, vykročit vpřed a jít Boží cestou.

   Teď dám takový možná blbý příměr, ale pro ilustraci: Představte si, že doma nasbíráte do koše odpadky: Dáte je do pytle a zanesete sousedovi. Ten už má svůj pytel odpadků, tak aby se mu domů vešel ten Váš, zanese ten svůj do patra k jinému sousedovi. Vám se uvolnilo místo, ale už zvoní další soused, že by si u Vás uložil pytel odpadků… A takhle pořád dokola, a navíc odpadky se množí a pytlů přibývá. Anebo vezme každý svůj pytel, hodí ho do popelnice před domem a každý má čisto. Někdo zodpovědný vyveze popelnici, a až se Vám nastřádá další odpad, zase ho hodíte do popelnice a všechno funguje. Zkrátka všichni nosíte svůj odpad na jedno určené místo.

   Takto funguje zpověď: V určený čas na určeném místě se vyznávají hříchy, tedy zde se zbavíte svého odpadu. Za chvíli se k tomu vrátíme a řekneme si, jak to vypadá, teď popíši, jak jsem na to přišel:

   Nejprve mě ovlivnila kniha Aloise Šmilovského „Za ranních červánků“, která pojednává o protestantech v době rekatolizace. V příběhu šlo o to, že Josef Dobrovský chodí po venkově, aby jakožto národní obrozenec sbíral české výrazy, staré příběhy, pohádky atd. Nejvíce se zajímá o staré české knihy, které tu sice jsou, ale místní je ukrývají zakopané v lese před slídily z místní fary, kteří by je rádi zabavili a spálili. Ti také vyslýchají vesničany, proč nechodí do kostela a snaží se vypárat, kdy a kde konají tajné evangelické bohoslužby v lese. Když do vsi přijde Dobrovský, farář se zaraduje, protože přišel vzdělanější a tedy jistě „fikanější“ kněz a navíc jezuita. Jistě přijde na nějakou fintu, jak odhalit evangelíky! Dobrovský mu slíbí pomoct pod podmínkou, že se do toho místní farář nebude míchat, ať nezkazí jeho pátrání. Tím získá prostor pro svoji práci jazykovědce, spřáhne se s evangelíky, získá si jejich důvěru a ti mu nakonec knihy půjčí. Za to jim nabídne, že jim odslouží tajnou mši v lese. Ti úplně šílí nadšením, protože uznávali apoštolskou posloupnost (o které bude řeč někdy příště), a tedy kněžské svěcení, které nikdo z místní komunity evangelíků neměl, takže na svých bohoslužbách se jen modlili a četli z Bible, ale nedovolili si udělat Večeři Páně. Dobrovský jim slíbil udělat Večeři Páně, jako kněz měl právo Ji vysluhovat a evangelíci s tím byli plně zajedno. Samozřejmě během této bohoslužby se evangelíci zpovídali ze svých hříchů, křižovali se apod. Protože tady jsem se dočetl o hodně věcech, které jsem nějak řešil a určitě o nich ještě budu psát, v budoucích vyprávěních se tedy k této knize ještě vrátíme…

   Takže evangelíci se zpovídali? Jdeme dál: Na severní Moravě mezi křesťany je taková parta, která se vzhlíží v minulosti, studují dějiny Moravských bratří, na konferencích o tom mají přednášky, vycházejí o této historické etapě knihy a je tu i muzeum. Ti mi vyprávěli, že v době, kdy ve feudalismu platilo „Koho je panství, toho je víra“ (tato poučka byla přijata na luteránském sněmu a v podstatě říkala, že pokud je majitel panství, tedy feudál, katolík, budou i jeho poddaní katolíci, pokud je protestant, budou jeho poddaní také protestanté). Moravští bratři se ocitli pod katolickým pánem, proto neměli nárok na své bohoslužby, stavět si kostely apod.  Ale na Těšínsku a Karvinsku byl kníže protestant (např. v Karviné dlouho nebyl katolický kostel). Tedy v Těšíně (dnes na polské straně) stál evangelický kostel. Tito nadšenci mi vyprávěli, že nekatolíci z těch katolických panství v neděli vycházeli pěšky ve tři hodiny ráno, aby ušli desítky kilometrů právě do tohoto kostela. Tady jim prokázali tu čest, že je usadili do předních lavic, aby si po cestě odpočinuli a místní sami postáli. Po bohoslužbě zase museli tu cestu ujít zpátky na své panství.

   Nedávno jsem mluvil s jedním bratrem, který se šel do tohoto kostela podívat a místní farář mu ukazoval, kde kdysi stály zpovědnice, které prý zrušili v padesátých letech 20. století… Takže jak vidíme, vždy se tu zpovídalo a tato praxe byla opuštěna teprve nedávno.

   Závěr tedy je, že reformace neukončila zpovědi, ty ukončila až nějaká novodobější filosofie.

   Ještě jedna zajímavost, co jsem zažil v letničním sboru: Ačkoliv se tady, jak už jsme si řekli, vyučovalo, že nemusíte chodit ke knězi, ale stačí své hříchy vyznávat před nějakým bratrem, tak co tu dělali: Pastor během bohoslužeb vyzval přítomné, že kdo má nějaký problém, kterého se nemůže zbavit, ať jde ke kazatelně a symbolicky tam ten problém odevzdá. Takže už nestačilo jít za bratrem s vyznáním (ono to vážně nestačí 8-), ale bylo potřeba jít ke kazatelně, což je samozřejmě obdoba toho „přijít k oltáři“.      

   A teď si řekneme, jak to funguje: Rozlišují se dvě církevní svátosti: Pokání a zpověď. Tyto svátosti se v Pravoslaví nazývají „tajiny“, tedy tajemství, protože je to věc, kterou nemůžeme pochopit rozumem: Je to duchovní a co je duchovní, odporuje logice.

   Pokání, to si musí každý udělat sám: Zastavit se, zapřemýšlet nad sebou, poprosit Boha, ať mi ukáže, s čím není u mne spokojený, říct Mu, co mě trápí… Existují i tzv. „zpovědní zrcadla“, což jsou knížečky, kde je soupis hříchů, člověk to pročítá a porovnává si svůj život, jednání a smýšlení s tímto soupisem. Myslím, že každý si tu najde to své 8-) Někdy je to překvapení, protože se dozvíte, co všechno je hřích, co by Vás samé ani nenapadlo.      

   Zpověď, ta je dvojí: Osobní a všeobecná, ale preferuje se ta osobní, o té za chvilku… Ta všeobecná, to je např. během velkých svátků, kdy je v kostele mnoho lidí, nebo je málo kněží. Pak kněz vyznává hříchy za všechny a lidé na to řeknou své Amen. V některých církvích se to bohužel stalo běžnou praxí, vyloučily tu osobní zpověď 8-(

   Osobní zpověď, tu si můžete buď u kněze vyžádat soukromě, stejně jako i jiné bohoslužby (pohřeb, svatbu, křest, svěcení bytu či domu, auta, pole, setby, nově vykopané studny atd.). Prostě se s ním domluvíte a sejdete se. Nebo se zpovědi konají běžně během bohoslužeb. Někdy je v neděli frmol, tak se pořádají v sobotu večer večerní bohoslužby, kde se dělají tyto zpovědi, někde zase se přijde v neděli dříve a je tzv. „Jitřní bohoslužba“. Když jsou dva kněží, jeden zpovídá a druhý mezitím čte nějaké modlitby nebo dělá obřady…

   Ve skutečnosti se nezpovídáte knězi, ale Bohu před knězem, který tu stojí jako svědek. Takže mluvíte k Bohu. Podle závažnosti hříchu (1.J.5:16) Vám kněz může buď udělit rozhřešení, odpuštění (pokud je to něco lehkého), nebo uložit nějaké pokání (v případě těžkého hříchu). Většinou je to nějaký půst anebo odloučení od Eucharistie na nějakou dobu. Nikdy však Vás nemůže vyloučit za hřích z Církve nebo Vám zakázat chodit do chrámu!

   A to je právě to, s čím jsem se setkal u protestantů, ti mají dokonce v církevním řádu, že za hřích Vás mohou vyloučit z církve. Což je samozřejmě blbost, každý hřeší a kde jinde mohu napravit své hříchy, než právě v Církvi?

   Sám jsem zažil: Kluk s holkou, co měli před svatbou, to nevydrželi a vyspali se spolu. „Letěli“ oba: Jejich církev jim zrušila členství: „Zhřešil jsi = jdi od nás“ No: Každý přece nějak hřeší, to bychom se museli postupně všichni vyloučit… Pravoslaví hříšníka nevyloučí, ale zve ho ke zpovědi, ve které vyzná své hříchy, kněz mu určí nějaké pokání v praxi, jak už jsme si řekli, většinou je to půst, jehož pomocí člověk lépe ovládá své tělo, když je hřích velký, tak ho na čas odloučí od Eucharistie. Jako Církev máme lidi získávat, ne od sebe odhánět.

   Tady je zásadní rozdíl: Protestanté se snaží o bezhříšnost; Pravoslaví učí, že problém není v tom, že hřešíme, problém je v tom, když se nekajeme za svých hříchů…

   Jak to vypadalo, když jsem šel poprvé ke zpovědi: Něco jsem řešil, a jak už jsem psal výše, s bratry jsme si to vzájemně pinkali jako míček jeden druhému, ale řešení nepřicházelo… U zpovědi je to tak, že políbíte kříž a Evangelium, skloníte hlavu (pokoříte se před Bohem) a řeknete před svědkem své hříchy Bohu. U toho Vám přes hlavu kněz přehodí svoji šálu, kterou má na krku, takže pod tou šálou máte takový svůj miniprostor. Ta šála symbolizuje přikrytí, že Bůh přikrývá Vaše hříchy. Nejsou to jen hříchy, ale nedostatky, slabosti, které jsou projevem lidskosti. Po vyznání se nad Vámi kněz pomodlí, vloží Vám na hlavu ruku a požehná Vám. Když jsem to absolvoval poprvé a po rozhřešení jsem se narovnal a vyšel od zpovídajícího, fakt jsem cítil Ducha Svatého, jak mě očistil, zažíval jsem takové světlo od Boha a vysvobození, byla to naprostá bomba! Začal jsem chodit pravidelně a vždy cítím působení Ducha Svatého, skutečně je to svátost!

   Protestanté kritizují zpověď, že prý člověk vyzná své hříchy, v týdnu zase zhřeší, v neděli se zase vyzpovídá, v týdnu opět padá, v neděli jde opět ke zpovědi, a že se vlastně pohybuje v kruhu. Není to tak: Je to duchovní růst: Vyzpovídáte se z jedněch hříchů, vznikne prostor vidět další své nedostatky, opět je přinesete Bohu, zase se trochu vyčistíte a zase vidíte další věci, na kterých můžete zapracovat. Zkrátka jdete dopředu 8-)

   To, že tato Církev nepřestala konat zpovědi, ale má je pevně ve své praxi, mě zase o něco více přivábilo do jejich řad, ale zatím je to jen směr, rozhodnutí přišlo mnohem později, na to je v našem vyprávění ještě čas 8-)

   Na závěr Vám sem dám pěkné verše, které se týkají zpovědi: Ž.32:1-5 a Gal.6:1,2