Má Cesta k Pravoslaví XXI. – Eucharistie 2.
Navazujeme na vyprávění v bodě, kdy se mi otevřely oči na konkrétní pasáž z Písma, ze které jsem začal chápat, že máme jako následovníci Ježíše jíst Jeho Tělo a pít Jeho Krev, což bylo v rozporu s dosavadním výkladem této biblické pasáže, který hlásal, že máme pouze činit památku Večeře Páně.
Rozhodl jsem se vypátrat, jak to tedy vlastně je správně: Zatím jsem četl Bibli a poslouchal výklady k Ní svých kazatelů, teď jsem Bibli začal pořádně studovat a hledat si i jiné výklady, než ty dosavadní…
Z Písma jsem se přesvědčil, že Ježíš Svá slova o přijímání Těla a Krve myslí naprosto vážně a zajímalo mě, proč to vůdci různých církví nevidí?! Nejprve jsem si myslel, že to zkrátka nesprávně pochopili a že se tato situace dá vyřešit, že společně přijdeme na to, kde se stala chyba a napravíme to. Čím více jsem do toho „rýpal“, zjišťoval jsem, jak je to „neprůstřelné“ a že někdo v pozadí ovlivňuje naší teologii, abychom to nedělali správným způsobem: Někdo si to nepřeje a ovlivňuje kazatele, výuku na teologických školách, dbá, aby vycházely ty správné knihy, které budou čtenáře utvrzovat v tomto omylu. Není to nedorozumění, ale záměr.
Vládce tohoto světa, satan (Lk.4:5-7), kterému překáží Eucharistie, ve které je Kristus fyzicky přítomen na oltáři, v Církvi, mezi námi, když se scházíme (právě kolem Eucharistie, ne kolem nějakého kulturního programu) a v nás, pokud Jej přijímáme do svého těla, má na zemi své služebníky, kteří se organizují jak v satanské církvi, tak v různých tajných světovládných spolcích. Tyto spolky vykonávají jeho vůli, ovlivňují kulturu, umění, školství, vědu, veřejné mínění pomocí sdělovacích prostředků, politiku, veřejný život a vůbec vše, co působí na člověka, lidstvo a společnost. Takže samozřejmě nemohou opomenout církve, jakožto instituce či organizace, které působí na své členy, kteří dohromady činí asi tak šestinu lidstva: Pronikli do těchto církví a rozkládají je zevnitř, dbají, aby se nešířila víra (vybavuje se mi, kolik mi církevní představitelé kladli překážek, abych nemohl dělat misii, a nejen mně, ale když čtu příběhy jiných misionářů, jsou na tom podobně) a víra, kterou uzavřeli do vzduchotěsných bublin, je pokažená. Těmi bublinami myslím ty církve, které namísto, aby byly světlem a solí světa, jsou to nějaká sociokulturní uskupení nesrozumitelná lidem okolo, nelákavá, ba i odpudivá, používající nějaký nesrozumitelný jazyk (křesťanštinu).
Když jsem tuto myšlenku sdílel s mými protestantskými přáteli, ti mi řekli, že to je blbost, že církve nevedou nějaké tajné spolky, ale Bohem pomazaní lidé. Četl jsem o nějakém vatikánském koncilu, na kterém vrcholní představitelé katolické církve prohlásili, že zednáři pronikli do jejich vedení a že je musí nějak vypátrat a odstranit, aby očistili své řady a své vedení. Takže rozdíl mezi katolíky a protestanty je ten, že katolíci si tuto skutečnost uvědomují, mluví o ní a řeší ji, kdežto protestanté si ji neuvědomují. Samozřejmě, pokud zednáři ovládli vrcholné pozice v katolické církvi, tak jsou určitě i ve vrcholných pozicích protestantských církví, proč by šli do jedné církve rozvracet ji zevnitř a nepronikli by do jiných církví? Však co dělají, dělají pořádně.
Jednou jsem o tomto problému opět s někým hovořil a vyslechl mě kamarád, který shodou okolností byl starším v luterském kostele. Šel na faru, kde se skladují archivy a staré zápisy v knihách a pročetl tam něco z historie jejich kostela. Pak mi potvrdil, že zednáři hráli roli při zakládání jejich kostela: V knihách našel, že kdysi si skupina křesťanů, která (snad ještě v Rakousku-Uhersku) nechtěla přijmout katolickou víru, ale neměla vlastní bohoslužebné místo a scházela se někde po domech, tak se rozhodla postavit si kostel. Neměli však na to peníze, ale objevili se zednáři s tím, že jim půjčí na stavbu kostela, když… A teď jim tam nakladli nějaké podmínky. Takže se to dělalo po jejich, a ne po plánu věřících. Nevím úplně, jaké všechny ty podmínky byly, ale kamarád mi řekl, že znovu prošel kostel a pořádně si jej prohlédl, a našel v něm zednářské architektonické prvky. Takže něco sem zandali, možná tu dělali i svá tajná setkání a obřady (?!), možná tím, jak měli v hrsti radu starších (dlužník je otrokem věřitele: Př.22:7), ovlivňovali, co se bude kázat, co se bude dělat… Nevíme. Nevíme, jak zněla dohoda a co všechno bylo předmětem či podmínkou tohoto „obchodu“. Ježíš říká: „Po ovoci je poznáte“ (Lk.6:43,44), takže jediné, co můžeme, je podívat se dnes s odstupem času na ovoce lidí z tohoto kostela. No, já si myslím, že v neděli se tam jdou lidé vyspat, ve svém křesťanském životě jsou neaktivní, nejsou nikomu nebezpeční, tedy myšleno démonům a satanu. Jsou odklizeni na vedlejší kolej… Jsou neutralizováni. A luterská církev je v Česku přítomná pouze ve dvou okresech, je ohraničená a neprorůstá společností… Co tato církev dělá v Německu, Dánsku a ve Skandinávských zemích, můžete vidět z mnoha filmů či dokumentů: Určitě svatby homosexuálům, kteří jsou i v duchovních pozicích a další věci, které ukazují na odklon od biblického učení...
A teď si vezměte, že jeden bratr vypátral tyto skutečnosti o svém kostele, co kdyby pátrali i bratři z dalších církví, na co vše by asi přišli?!
Tak jsou ve vedeních církví zednáři nebo nejsou? Když čteme Epištoly, zjišťujeme, že už do první Církve pronikali falešní bratři, aby tu napáchali neplechu: Gal.2:4; 1.J.2:18,19; 1.J.2:26; 2.Kor.11:13-15. Dělali to tehdy a dělají to i dnes.
Uvědomte si, kdo byli vůdčí osobnosti protestanství počátkem 90. let v Československu (někteří se tam drží dodnes): Všichni se školili na Západě: V Londýně, v USA, v Kanadě, v Austrálii, ve Skandinávii… Tak asi instrukce nedostávali od Boha, ale od svého vedení v zahraničí. Znám je jménem, vím, kdo to je, ale nechám na Vás, ať si na to sami přijdete… Ověřte si, komu jste důvěřovali, zjistěte si historii těchto lidí a posuďte jejich ovoce.
Takže jak jsem to zjistil, nebo proč mě to napadlo a pátral jsem po tom: Tím, že tyto spolky pracují pro někoho „vyššího“, pracují napříč generacemi. Kdyby to dělali pro sebe, pro svůj prospěch, dělali by to v krátkém časovém období, ale oni to dělají v průběhu desetiletí a staletí. To nese podpis, že je řídí nějaký duch. Stejně tak Bůh, který je Duch, pracuje napříč generacemi…
Tou dobou, kdy jsem se začal vážně zabývat Eucharistií, napadlo mě prozkoumat ještě jednu věc: Co je vlastně podstata našich shromáždění?! Tak někdo říká, že je to společenství věřících. To mi nesedělo: V neděli ráno sem přijdete, usadíte se a začne nějaký organizovaný program, jehož nejste moc účastní, spíše tam sedíte jako konzumenti, podobně jako v kině či divadle. Sedíte v řadě vedle sebe a nevnímáte své sousedy, ale dění na pódiu a lidi, co se střídají u mikrofonu: Konferenciér, který uvádí bohoslužbu, „chváliče“, kteří tam hrají a zpívají, kazatele, paní s oznámeními o narozeninách a na závěr zase konferenciér, který to uzavře. To není společenství. Společenství je něco, co prožíváme spolu a nejsme rozděleni na „my a oni“, tedy my v lavicích a oni na pódiu. Po bohoslužbě je káva v salónku, kde si lidé rychle musí říct nějaké věci, na které v týdnu nezbývá čas, a už děti odtahují rodiče domů na oběd (nebo obráceně 8-). Kolikrát jsem pozoroval tyto kávové chvilky: Každý tu pobíhá s tím, že „toho a toho ještě musím odlapit“, zběžně se lidé zdravili ne s příliš vážně myšlenou otázkou „jak se máš?“ a hučelo to tu jako v úle, všechno bylo „rychle rychle, ať už se uzamkne budova.“ Často mě po tomto výbuchu rychlorozhovorů a kulometných pozdravů rozbolela hlava a uvědomoval jsem si čím dál více, že odtud odcházím s bolestí hlavy. Napřed jsem si myslel, že mě bolí hlava z kávy, ale pak jsem si uvědomil, že mě bolí z toho mumraje.
Daleko více je společenství to, když si na sebe lidé udělají čas a jdou spolu např. v týdnu do kavárny, sejdou se doma, nebo v sobotu vyrazí na tůru… Tady se můžete vnímat, vyslechnout se vzájemně, modlit se spolu, nebo tu nedělní otázku „jak se máš“ položit ne řečnicky, ale úplně vážně. Je fakt, že největší společenství sbor zažívá, když staví svojí budovu: Lidé se tu potkávají na brigádách, mezitím si udělají svačinu a kávu, rozmlouvají spolu, dělají na něčem společném, táhnou za jeden provaz, poznávají se, navazují přátelství... Často, když je budova hotová a už není „do čeho píchnout“, tak přichází krize, lidi se tu pohádají (kvůli barvě koberce 8-) a část sboru se trhne a odchází jinam. Toto mi vyprávěli v mnoha sborech, které stavěly.
Takže společenství určitě nepovažuji za střed našich bohoslužeb. Že by kázání? Také ne: To si můžeme pustit z rádia, z internetu, nebo si je přečíst z nějaké knihy či v časopise…
Chvály? No tak asi tři písničky Vás nevytrhnou, proto se dělají nějaké večery chval, či si lépe zazpíváte v autě za volantem nebo ve sprše, kde Vás nikdo neslyší…
Proč tak kazatelé vyžadovali, abychom chodili do kostela nebo do sboru? Napadlo mě, že je to proto, aby tu bylo hodně lidí, že až bude sbírka, tak se v měšci sejde hodně peněz, ale dnes hodně lidí má trvalý příkaz, kterým posílají své dary na církev pravidelně, takže to také nebude ten důvod…
Možná chtěli, aby tu bylo co nejvíce lidí, že jim to zkrátka dělá dobře, když je někdo poslouchá 8-) anebo, aby na své členy uplatňovali nějaký vliv a kontrolovali je (zažil jsem takové sbory).
Jednou jsme to probírali s manželkou, co je vlastně podstata toho chození do sborů a shodli jsme se, že je to „docházka“ – smutné.
Ale pokud berete vážně Eucharistii, najednou je jasné, proč se scházíme na bohoslužbách a kolem Čeho se tu shromažďujeme, a nejen to, ale pokud jíme z jednoho chleba, stáváme se jedním tělem: 1.Kor.10:16-18. To dává smysl: Přinášíme do shromáždění sami sebe, jako jednotlivé údy (Ef.5:30) a v Eucharistii je spojujeme do jednoho celku, do Těla Kristova, a jsme skutečnou Církví, a nejen kulturním uskupením. Trochu přeskočím chronologii a řeknu Vám, co jsem objevil později: V Pravoslaví se Eucharistii také říká „Pričastije“, jako že tu svoji část připojujeme k celku. To je ono! Pokud u nás, jak je častá praxe, sbory pořádají Památku Večeře Páně jen jednu neděli v měsíci, tak tři ostatní bohoslužby během měsíce jsou „hluché“. Co se píše v Bibli o společných shromážděních? Že kdykoliv se křesťané scházeli, tak lámali chléb: Sk.2:41,42 a Sk.2:46 Takže lámání chleba byl střed jejich setkávání, jak tedy může nějaká církev slavit Památku Večeře Páně pouze jednou za měsíc? To mi také vadilo. Později, když jsem zjistil, že Pravoslavná Církev koná Eucharistii každou neděli a považuje Ji za střed bohoslužby, to mě oslovilo, považuji to za biblické.
Takže jak šel čas, když zkoumáme vývoj pojetí Večeře Páně? Už jsem popsal, jak to pokroutila katolická církev. Co jinde? Husité měli požadavek navrátit správné přijímání, tedy pod obojí způsobou. Lidé si to často pletou a mají za to, že husité byli protestanté: Ne, protestanství přišlo až později s Lutherem. Husité byli odnož katolíků. Byli rozprášeni, neprosadili tedy církevní reformy. Pak tu byli utrakvisté: Opět katolíci, kteří chtěli vrátit biblickou pravdu do praxe. Nějakou dobu jim to fungovalo, ale po Bílé Hoře byl konec.
Za Luthera vzniklo protestanství, a protože jsem pořád chtěl zůstat protestantem, začal jsem proto zkoumat toto mně dosud neznámé prostředí: Nejprve jsem si pročetl nějaké evangelické weby. Tady jsem narazil na zajímavý článek jednoho staršího pána, který vzpomínal, že dříve měli evangelické kostely či fary takovou zvláštní výlevku, která vedla skrze zeď do trávy, kam se vyléval zbytek vína z Kalicha, pokud se nedopil, aby svatá Krev Krista vytekla do přírody, aby se to nevylévalo do dřezu a neteklo to do kanalizace. Dnes už prý to není, a tak dochází k rouhání, že zbytek vína vylejí do dřezu. Pak popsal, co zažil: Nějaká paní shrnula zbylé částečky chleba, které zbyly po Eucharistii do igelitky se slovy, že to nasype slepicím. Vedle těchto hororů také napsal, že si všiml, že se vytratilo znamení kříže, kterým se kdysi evangelíci žehnali. Takže starý pán, který leccos pamatuje, nám podává svědectví, jak se církevní praxe časem změnila…
Během misií jsem se spřátelil se dvěma evangelickými faráři, a tak jsem se jich vyptal na jejich pojetí Večeře Páně. Ti mi potvrdili, že v jejich církvi je chápána přeměna chleba a vína na Tělo a Krev Krista. To mě povzbudilo, že jsem na dobré stopě, že existují křesťané, kteří to chápou podobně jako já. Hned jsem ale dostal studenou sprchu, abych se neradoval předčasně: Prý chléb a víno se mění na Tělo a Krev pouze na oltáři, ale když se nedojí a nedopije, a sundá se z oltáře, zase je to obyčejný chléb a víno (proto to může paní hodit slepicím). Proč by Bůh měnil něco a pak to změnil zpátky?! A dokáži pochopit, že obyčejný chléb může Bůh proměnit ve Své Tělo, ale proč by Své Tělo měnil v něco tak obyčejného, jako je chleba?!
Ještě mě dorazila jedna paní z této církve, která mi řekla, že její syn, protože je postižený a nemluví a nepíše, tak nesloží konfirmační zkoušky, proto mu nikdy v evangelické církvi nedají Večeři Páně.
Takže: Jestliže je Hod beránka předobrazem Večeře Páně, tady je jasný povel: „Sníte jej celého, nic z něj nezbude.“ 2.M.12:10 – co by zbylo, spálí se ohněm, tedy nenechá se to ani se to nehodí slepicím… A co říká Ježíš o Kalichu? „Pijte z něho všichni“ Mt.26:27 – tudíž i postižení lidé, kteří nesloží konfirmační zkoušku.
Tuto církev jsem tedy škrtl ze svého seznamu a hledal jsem dál… Samozřejmě se mi nabídla husitská církev, tady je dokonce Kalich znázorněn na střeše jejich kostelů…
Zašel jsem na nějakou bohoslužbu, podle internetu to začínalo v devět hodin. Nikdo tu nebyl, jen kostelník, tak jsem se ho zeptal, jestli mám správné informace? Odpověděl, že bohoslužba začíná v deset. Ptal jsem se ho, tak proč tam mají napsáno v devět? Prý to je proto, že na chodbě jsou urny s popelem zemřelých husitů a ta hodina navíc je proto, abychom tu mohli meditovat mezi těmito urnami. Byla tu děsivá atmosféra. Zkusil jsem ještě jednu bohoslužbu, tady mě dobře přijala farářka, a když se vyptala, co dělám a já jí řekl, že misii, zaujalo jí to a vyžádala si číslo účtu u misijní organizace, ve které jsem tou dobou byl, že mi pošle z husitského sboru každý měsíc na misii tisíc korun a hned poslala první platbu. Ta nikdy nepřišla, a i ona mi volala, že se tam něco stalo v bankovnictví, že jí to nechce odejít… Zkusila ještě jiné způsoby, ale platba pořád ne a ne odejít. Pochopil jsem, že mi tady Bůh zavírá dveře, že to nemám ani přijímat.
Pak jsem zjistil, jaké se tu děly podvody, že kvůli restitucím museli nahlásit počet členů a že oni do tabulek vepsali i ty mrtvé v urnách, aby dostali více peněz atd. Není to vážně pro mne. A asi ani moc pro někoho jiného, posloužili zájmům nově vzniklé republiky, ta už ani neexistuje a počet členů zde klesá, sbory se zavírají, fary prodávají v realitních kancelářích… Jak se říká: Poslední zhasne.
Sice jsem hledal všude možně okolo, ale stále jsem se pokoušel uspět ve své církvi, aby se to tady napravilo: Argumentoval jsem s různými kazateli, ale bylo to čím dál horší: Oni tu měli v Česku „misionáře“ z USA, který ale nedělal žádnou misii směrem k nevěřícím Čechům, ale směrem ke členům této církve, aby jim vnutil americkou teologii. Ta spočívala nejen v tom, že Večeře Páně je jen památka, ale šlo to ještě dál: Že se památka nedělá s vínem, ale s džusem. Za tím účelem tu donesl nějaké komentáře k Bibli, a nakonec tato církev ve spolupráci s ním (nebo on ve spolupráci s církví?) vydala Ekumenickou Bibli s výkladovými poznámkami, jejichž text byl asi tak stejně obsažný, jako Bible sama, takže to byla hodně tlustá kniha. Nové výtisky slavnostně předali pastorům na konferenci, ti z Ní začali číst na shromážděních, lidé ji tedy měli na očích a také si Ji začali kupovat (byla Jí věnována značná propagace), začali číst ty výklady a věřit jim a všechno šlo od desíti k pěti. Asi my jsme tak blbí, a za tisíc let křesťanství na našem území nerozumíme Bibli, že nám to konečně Američané museli přijet vysvětlit?! Hned poté, co tento „misionář“ splnil svůj úkol, odcestoval zpět do USA, tedy je jasné, že tu byl jen za tímto účelem…
V těchto výkladech se psalo, že určitě Ježíš Svá slova o Těle a Krvi nemyslel vážně, ale obrazně a navíc, že na stole v kalichu nebylo víno, ale šťáva z rozinek. Hned poté se ve většině sborů (ale naštěstí ne ve všech) zrušila památka s vínem a začali kupovat hroznový džus. Také se už nelámal chléb, ale předem se rozřezal na kostičky a každý věřící dostal do ruky tuto kostičku. No to to reformace dopracovala: Katolíci mají kolečka, a my kostičky… To popírá, že máme jíst z jednoho chleba. Byla tu popřena symbolika Těla Kristova: Obilí, které jsou jednotlivá zrnka (stejně jako shromáždění křesťanů se skládá z jednotlivých osobností) se pomelou a smíchají v těsto, upeče se chléb a ten se láme, takže nikdo neví, které to zrníčko snědl. Prostě mnoho zrníček se stalo jedním chlebem, stejně jako mnoho nás, jednotlivých osobností, se máme stát jedním Tělem. Takto dostane každý svoji kostičku chleba, a podle toho to také vypadá: Každý má svoji pravdu, svojí „Boží“ vůli, svojí nezávislou praxi víry nezávislou na ostatních, svůj výklad Bible – a namísto, aby se křesťané spojovali v jeden celek, rozdrobují se. Tělo se krájí na dílky, a už nejsme Tělo Kristovo, ale skupina jednotlivců. Nenásledujeme Ježíše, ale svá osobní přesvědčení, vjemy, názory, vize atp.
Co ten džus? Zrušil se Kalich a džus začal být rozléván do plastových kelímků. Takže už měl každý svoji kostičku chleba, a i svůj kalíšek džusu. Biskup tuto praxi ještě propagoval v církevním časopise. Napsal jsem tehdy biskupovi dotaz, proč to dělá a proč ruší Kalich, za který naši předci tolik bojovali a snášeli kvůli Němu utrpení?! Odpověděl mi, že je to z hygienických důvodů, kvůli oparům a džus je kvůli alkoholikům, aby je víno nesvádělo k pití. Stejně prý Ježíš mluví o plodu vinné révy, takže když je to džus z hroznů, tak je to v pořádku. Napsal jsem mu, že to je jen pokus racionálně obhájit tento podvod: Pokud by to bylo kvůli hygieně, nebo i kdyby náhodou jim to zjevil Duch Svatý, že takto je to správně, proč to nezavedli už dávno? Samozřejmě to nezavedli, že by jim to říkal Bůh, nebo že by se báli šíření oparů, to by to už udělali dříve… Zavedli to v době, kdy jim to řekli Američané. Nebylo to z jejich hlavy ani z popudu Božího Ducha. Také jsem mu napsal, že mohli udělat někde stranou kelímky pro ty, kteří jsou slabší ve víře, tedy kdo se bojí oparu a kdo zápasí s alkoholem, ale to hlavní, společenství Kalicha mělo zůstat jako to hlavní, jako norma. Ještě jsem mu tam připsal, čeho si všímám: Že ty sbory mají nejen tácy s takovými otvory, do kterých se zasazují ty kalíšky, tento tác se pak nosí sálem a rozdávají se kelímky (takže už nepřistupujeme k oltáři), ale mají i židle, které mají drátěnou výpleť s takovým okem, do kterého pasoval použitý kelímek a kam se zasouval poté, co ho lidé vypili. Uklízečka pak obešla židle, vysbírala kelímky a vyhodila do popelnice (i se zbytkem tekutiny – opět neúcta, ta se má vypít všechna). Takže je to jasné: Kde se vyrábí ty kelímky, ty tácy a ty židle? Není to náhodou v té zemi, odkud k nám přišla tato teologie? Takže někdo nám prodal tuto teologii i s proprietami a vydělal na tom peníze.
Toto už na mne bylo přespříliš, a v tento moment jsem vystoupil z této církve, kde jsem byl členem dvanáct let. Pro mne to skončilo, ale pro ně ne: Ve svých zvrácenostech šli ještě dál, a já tak viděl, že jsem vystoupil z vlaku v pravý čas: Navštívil jsem kamaráda a ten mě vzal s sebou na jejich shromáždění. Po tom, co tam měli tu kalíškovou seanci, jsem se ho zeptal, proč i on na to skočil, že pije z kelímku ten hroznový džus? Řekl mi, že je to ještě horší, že to nebyl hroznový džus, ale rybízový. No to mi rostly vlasy: Tak kde jsou ta biskupova slova, že hlavní je, aby to bylo z plodu vinné révy? Kamarád šel za tím kazatelem (kazitelem 8-) a zeptal se ho na ten rybíz, co to mělo znamenat? Dostal odpověď: „No to je jedno, hlavně, aby to byla červená tekutina.“ Tím ten horor nekončí: Kamarád si z něj chtěl udělat legraci a řekl mu, že to tedy mohou dělat s vodou, když Ježíš proměnil vodu ve víno, tak oni nalijí vodu do kelímků a budou si myslet, že jim to Ježíš mění ve víno. Kazitel nepochopil, že to myslí jako ironii a nadchl se, že je to dobrý nápad. Katastrofa!
Ještě pár slov k té červené tekutině: Že víno na Eucharistii má být červené, vychází z katolické tradice, ne z Písma, kde se píše pouze o víně, tedy mohlo být i bílé… Tedy protestantský kazatel, který odmítá tradici a přijímá pouze Písmo (Sola Scriptura), trval na červené barvě podle katolické tradice.
Takže vystoupil jsem ze své dosavadní církve a hledal jinou. Na otázku mnoha lidí, proč jsem nespokojený a proč jsem vystoupil, jsem odpovídal jasně: „Vystoupil jsem z úplně jiné církve, než do které jsem před dvanácti lety vstoupil.“ Natolik se to tam za těch několik let proměnilo. To, že teologie se mění i jinde, mi potvrdili studenti teologie, kteří mi řekli, že každý rok jim učitel nadiktuje, kterou si mají nalistovat stránku v které učebnici, přeškrtnout jakou větu a pod odstavec si tam dopsat jinou. Pořád se to mění. Pravoslaví zůstává stejné.
Takže hledal jsem dál, kam patřím: Tou dobou jsem se ženil a moje nevěsta byla z církve bratrské, tak jsem to zkoušel tady. Zde mi řekli, že přece nedochází k transsubstanciaci (ale to jsem nikdy netvrdil), takže chleba zůstává chlebem a víno vínem. Takže nic.
Bylo to ještě horší: Tehdy jsem měl několik týmů z této církve, které jsem trénoval na misii. Nejprve jsem měl nějaká vyučování a pak jsme společně chodili do terénu a šířili Evangelium národům. V té době měla moje práce největší smysl: Nejen, že jsem dělal to, co mi Bůh řekl, abych dělal, ale i jsem pomáhal dalším lidem vstoupit do tohoto misijního úkolu, který nám svěřil Ježíš: Mt.28:19,20. Protože nás bylo celkem hodně, kdyby se obrátil nějaký člověk, měl jsem ho kam přivést, mezi těmito lidmi byli tací, kteří by se mu věnovali…
Celé to rozbil jeden kazatel z CB, který byl seniorem oblasti, ve které jsem celkem intenzivně pracoval. On s námi ani nějak nespolupracoval, ani v té době nepodporoval naše dílo, jen občas zašel na nějakou moji přednášku jako pozorovatel. Když jsem mluvil před týmem o důležitosti Večeře Páně na misii, resp. před samotnou misií (více o tom bude níže), svolal tři kazatele, kteří se účastnili těch našich misií a mne na nějakou schůzi a tam mě napadl, že jsem neměl mluvit o Večeři Páně (mluvil jsem verše z Bible a ty obsahují i pasáže o Večeři Páně) a že jsem špatně řekl, že se chléb a víno mění na Tělo a Krev. Že prý jsem mluvil o transsubstanciaci. Odpověděl jsem, že ta je samozřejmě blud, nějaká snaha racionálně vysvětlit to, co se nedá vysvětlit, protože je to zázrak. Vyzval mě, ať tedy přede všemi řeknu mé pojetí. Přečetl jsem to z Bible, co se o tom píše, že Ježíš požehnal chléb a rozdával Tělo, požehnal víno a rozdával Krev, takže něco se tam muselo změnit (něco zásadního). Na to on mi odpověděl: Ne, to bylo myšleno takto: „…“ Postupně se vyjádřili všichni tři sezvaní kazatelé a každý přednesl své pojetí a každé bylo jiné. Najednou vyšlo najevo, že ani oni nemají jednotu v tom, co káží, načež senior řekl, že odloží naše setkání do doby, než si ti kazatelé udělají sezení sami pro sebe, kde si teprve vyjasní, čemu věří, a pak mě znovu pozvou na kobereček a vyškolí mě. No tak to je brajgl, když čtyři různí vedoucí jedné církve mluví každý něco jiného o tak zásadním tématu.
Tento výstup zmíněného seniora proti mně způsobil, že už mě ti kazatelé nezvali na přednášky, přestali mi „půjčovat“ lidi na misii a časem mi zrušili i finanční podporu, takže misie v tomto regionu (a i v této církvi) se rozpadla.
Než stihli udělat nějaké to setkání a tam se na mne domluvit, přišel jim okružní dopis od předsedy církve z Prahy, ve kterém stálo, že církev vyznává, že celá léta špatně chápala pojetí Večeře Páně, a že pochopila, že se nejedná o Památku, ale o skutečné Tělo a Krev, a že nyní je zapotřebí, aby to kazatelé vysvětlili věřícím. Takže jsem vlastně předběhl jejich vedení v tom porozumění, ale senior to neuznal a neobnovil ty věci, které fungovaly dosud, už jsem byl mimo hru.
Senior ani neměl odvahu vystoupit ve svém sboru před lidmi a vysvětlit jim toto, že teď se chápe Večeře Páně jinak a pověřil tímto úkolem druhého kazatele. Vtip byl v tom, že ten byl dříve katolík, kterého protestanté přeškolili z Těla a Krve na Památku a teď měl právě on přeškolit protestanty z Památky na Tělo a Krev 8-) Při své řeči se tak zamotal do svých slov, že už nevěděl, jak z toho ven, tak to rozřízl: „Někdo říká, že to je Tělo a Krev, někdo říká, že není, ale to je jedno, přistupte a jezte to a pijte to všichni.“ Ale neřekl, co je to to „to“?!
To je absolutní masakr, když o něčem tak svatém, vzácném a zásadním řekl „to je jedno“! Po tomto výstupu jsem prohlásil, že ten den jsem tam byl naposled a také jsem to dodržel.
CB ještě dala na svůj web nějaký dokument, ve kterém to vysvětlovali, ale pak se vyměnil předseda církve, a tak se vyměnil i dokument a zdá se, že se jede ve starých kolejích… Tady jsem skončil ještě dříve, než jsem tu začal.
Už jsem si pomyslel, že jsem prozkoumal všechny církve a všude je to nějak pokřivené, takže zůstanu na volné noze jako nečlen (v té době jsem ještě o Pravoslaví nevěděl nic). Pochopil jsem, i z průzkumu různých církví, i z rozhovorů s kazateli, že Eucharistii mi nedají nikde. Usoudil jsem, že si Ji tedy musím dělat sám doma, pokud Ji chci. To byla samozřejmě chyba, popírá to tu podstatu věci, že v Eucharistii se spojuji s ostatními křesťany v jedno Tělo, ale udělal jsem tu pár zajímavých zkušeností, které zde popíši níže...
Když jsem se o tomto bavil s dalšími křesťany, zjistil jsem, kolik z nich to také tak dělají: Pochopili význam Eucharistie (to se může stát komukoliv, kdo čte Bibli 8-) a zjistili, že v jejich společenství jim Ji nedají, tak si Ji začali dělat doma po svém… Tak proč dále chodí do těch církví? Většinou mi tito lidé odpověděli, že tam chodí kvůli dětem, aby ty mohly na besídku a na mládež. Hmm, vážně plnohodnotný křesťanský život 8-)
Takže udělal jsem tu pár zkušeností: Např. jsem něco řešil a nemohl jsem to „prorazit“ třeba modlitbou nebo půstem. Když jsem za tu věc dělal doma Večeři Páně, věci se pohnuly. Po několika podobných zkušenostech jsem tyto začal sdílet s ostatními křesťany. Některé to zaujalo a začali jsme to společně zkoumat, např. moje manželka (ještě před svatbou) pracovala s postiženými dětmi. Jeden chlapec měl strach z výšek, takže když zlobil, nechali ho tu přejít po takové lavičce. Po dohodě s jeho maminkou jsme u nich doma udělali Večeři Páně, a hned potom chlapec začal lézt ve výškách a smát se tomu. Později jsem našel v pravoslavné literatuře, že nemocní, zranění, staří a postižení lidé by měli chodit k Eucharistii nejčastěji.
V jednom sboru porazilo auto nějakou dívku, a ta ležela v nemocnici v bezvědomí. Udělali jsme s její maminkou za dívku Večeři Páně, a hned volali z nemocnice, že dívka se probrala z kómatu. Později jsem zjistil, že v Pravoslavné Církvi se na takové papírky píší jména lidí, kteří jsou vzdáleni, a nemohou přijít. Kněz čte jejich jména z těchto papírků a dělá Večeři Páně i za ně, na dálku.
Spolupracoval jsem s jedním kazatelem, se kterým jsme vedli diskusi na téma Večeře Páně. Svolil, že uděláme experiment. Vzal mě s sebou na psychiatrickou léčebnu, kam docházel za jedním členem, který tu skončil, myslím, po nějakém úrazu hlavy. Do kufříku jsme připravili chléb, víno a kalich. Došli jsme na oddělení – taková běžná, pravidelná návštěva, pacient nevěděl, co se chystá. Na pokoji nám podal zpěvník, který obsahoval asi tři sta písní, a on už měl připravenu záložku na stránce, kde byla píseň o Krvi Páně. Řekl, že dnes budeme zpívat právě tuto píseň a že doufá, že jsme mu přinesli Krev Krista. Po písni jsme udělali Večeři Páně, on vše snědl a vypil bez sebemenšího překvapení a kazateli poděkoval, že ho nevyšplouchl a že mu donesl to hlavní. Protože pacient trpěl výkyvy nálady, bylo domluveno, že jakmile se nějak znervózní, odejdu z místnosti, protože přítomnost cizího člověka ho může vykolejit a způsobit nějaký záchvat, agresi či podobně. Avšak po tom, co jsme udělali Večeři Páně, naopak se totálně zklidnil, začal mluvit racionálně, pak nás v klidu vyprovodil k autu a jeli jsme. Na kazatele to silně zapůsobilo. Pacient jako by věděl předem, co se chystá a hlavně: Sám to chtěl.
Opět později jsem se dozvěděl, že pravoslavný kněz odkládá část Eucharistie do takové krabičky, která se jmenuje tělochranitelnice, protože v ní se chrání Tělo Kristovo před znesvěcením. S ní pak obejde nemocné lidi v jejich domovech či v nemocnici. Když nemůže jít sám kněz, svěří tu krabičku důvěryhodné osobě. Jednou jsem to nesl i já. Takový člověk se pak nazývá Christoforos, tedy nositel Krista.
Z toho, že jsem napřed něco vnímal, udělal a pak se dočetl v knihách, že se to tak skutečně dělá, je vidět, že celou dobu jsem byl na správné stopě, přestože jsem dělal chyby. Bůh mě zkrátka vedl. Později mi četba pravoslavné literatury potvrdila moje domněnky a z knih jsem si jen vyjasnil všechny detaily.
Takových zkušeností jsme měli více (už nejen já sám, ale přidávalo se více a více lidí). Když jsem podobné zkušenosti vyprávěl ostatním křesťanům, přistoupil ke mně jeden chlapec a řekl mi, co se mu stalo a že to ještě nikomu neřekl, ale mně že to poví: Četl nějakou knihu o půstu, chytil se toho a přehnal to natolik, že skončil na psychiatrickém uzavřeném oddělení. Tady ho museli zavřít do nějaké klece, jak byl mimo a ohrožoval sebe i své okolí. Když se rodiče přišli lékařů zeptat, jak to vypadá, ti jim odpověděli, že to je na doživotí. Všichni z toho byli nešťastní. Pak mi ten chlapec řekl, že slyšel hlas Boha, který mu říká, aby přijal Večeři Páně. Za prvé Ji tu neměl kde vzít, za druhé jeho církev (co mu strčila do ruky tu knihu, kvůli které tu teď byl) by mu Ji nikdy nepřinesla. A z klece si pro Ni nemůže dojít. Co teď? V tom mu zřízenec otvorem v kleci přisunul vánočku a kakao. Chlapec se chopil příležitosti, ve víře udělal Večeři Páně s tím, co měl po ruce (Církev učí, že v případě nouze se dá nahradit materie, např. když nešlo pokřtít ve vodě, udělali to v písku apod.) a okamžitě se vyléčil, ještě ho vyšetřili a pustili ho domů.
Při dalším zkoumání fenoménu Večeře Páně jsem Ji nakonec vztáhl i na oblast duchovního boje a na misii: Začal jsem chápat, jak tento obřad mění realitu, a to nejen života člověka, který přistupuje k Eucharistii, ale i jeho okolí a též působí na místa, kde se koná. To vše se mi později potvrdilo při četbě o tématu v pravoslavných knihách, jak o tom ještě za chvilku napíši…
Takže např. jsme šli na misii do nějakého města. S týmem jsme si uspořádali Večeři Páně a pak jsme se rozešli v tom městě do uliček po dvou. Misie šla úžasně a bylo to skvělé: Měli jsme tak změřeno, že pokud nekonáme Večeři Páně, tak misie nemá takovou kvalitu, jako když si Ji uspořádáme. Vyslovil jsem před týmem, že je to proto, že v Krvi Krista je Život (J.6:53-59), a že Evangelizace není pouze šíření nějakých informací, ale šíření právě Života (Života věčného, chcete-li). Tím, že se sami naplníme přijetím Kristovy Krve Životem, když jsme v kontaktu s nevěřícími, nejen, že jim předáváme Ježíšova Slova, ale i z nás vyzařuje tento Život a lidi cítí, že tu jde o něco více. Později jsem se dočetl v pravoslavné literatuře, že existuje tzv. „Liturgie po liturgii“, tedy když křesťané v neděli sní Tělo Kristovo a vypijí Krev Krista, nemají doma odpočívat, ale jít konat dobré skutky v síle tohoto pokrmu. Mají Krista v sobě a nesou Jej slabým, nemocným, trpícím nebo nevěřícím…
Když jsem mluvil o posvěcení určitých míst, kde se koná Eucharistie, opět jsem měl pravdu: V literatuře jsem našel příklad poustevníka, který odešel do nějakých bažin, přijímal Tělo a Krev Krista, pak se svlékl a nechal komáry, ať se pasou na jeho zádech. Postupně se tak očistilo toto místo, přišli sem další poustevníci, založili klášter a postupně kolem něj vznikla civilizace. K těm bažinám: Pohané kdysi uctívali prameny vod a i bažiny, protože i ty jsou svým způsobem prameny. Zdá se, že ze země skulinami nevychází pouze voda, ale i různí duchové. Tito duchové se zase těmito skulinami mohou z našeho světa vrátit do podzemí, tím se vysvětluje, proč legie démonů prosila Ježíše, aby jim dovolil vstoupit do prasat, která pak vběhla do jezera a utopila se: Démoni tak pronikli skulinami zpět do podzemí, kde se kryjí. Památky u nás na tato uctívaní bažin jsou místní názvy, jako např. Doksy, tento název je z keltského slova doksa, tedy bažina. Nebo Lahošť u Duchcova, kde se při čištění pramene minerální vody našly obětní předměty dávané kdysi bohům (duchům, které pohané pokládali za bohy).
Mnoho poustevníků odešlo do pouště (odtud i samo slovo poustevník, tedy ten, kdo žije v poušti). O poušti Ježíš říká, že démoni vyhledávají pustá a prázdná místa, takže tady jich je asi také plno a poustevníci zde s nimi sváděli duchovní boj. Díky jejich úsilí se v jejich době značně rozšířilo křesťanství v Palestině, Sýrii, Iráku, Tunisu, Libyi a zejména v Egyptě.
Nejen o bažinách a pouštích, ale i o dalších geografických prvcích chystám samostatný článek.
Dále jsem v literatuře našel pojednání, které tvrdí, že žádný kostel není postaven náhodou, že Bůh si vybírá místa, kde mají být konány bohoslužby, tedy, kde se bude konat Eucharistie… Bůh ví, kde je to nutné (opět se to týká geologických útvarů, jako různé hory, kopce, návrší, skály, jeskyně apod.) a podnítí zde lidi ke stavbě kostela. Toto se samozřejmě netýká protestantských kostelů, které byly povoleny stavět v Rakousku-Uhersku za císaře Josefa II., tehdejší nařízení bylo, aby se tyto kostely stavěly mimo hlavní cesty, někde zastrčené, takže výběr místa měli stavitelé omezený a nezaujali ty pozice, které už předtím zastavěla katolická církev, resp. Pravoslavná, než jim katolíci sebrali tyto svatyně. Když už jsme naťukli Josefa II., tak to byl pěkný Bohoborec: Zavřel mnoho klášterů a kostelů, zakázal poustevníky a dopustil, aby mnoho svatyň buď zůstalo prázdných, nebo je předělal třeba na konírny a sklady střelného prachu. Tím se na inkriminovaných místech přestala konat bohoslužba i Eucharistie, a démoni, kteří zde měli být potřeni, se tu zase začali rojit. Byl to jeden z kroků postupné ateizace (a následné démonizace či satanizace) Evropy. Tento člověk je protestanty oslavován, staví se mu pomníky atd. Z toho je vidět, že pravou roli tohoto císaře protestanté nepochopili, např. jsem od nich slýchal, jak byl skvělý panovník, že povolil nekatolická vyznání. Nepochopili, že ty nekatolíky, které se nepodařilo jezuitům vypátrat a eliminovat, on přiměl, ať se zaregistrují na úřadech, čímž se sami odkryli a zaevidovali. Pak bylo jednodušší je ovládat.
Během svého církevního turismu jsem se ještě stihl zastavit u starokatolíků: Nejprve se mi to líbilo, ale pak jsem zjistil, že stále respektují papeže, který, bohužel, kopíruje trendy tohoto světa, takže když svět tlačí ekologická hnutí, evoluci, plošné očkování, LGBT propagandu, papež se přizpůsobuje a do církve zavádí tyto prvky. Takže nic pro člověka, který věří, že Církev má ovlivňovat svět a ne naopak…
Takže dnes jsem Vám povyprávěl, které církve jsem navštívil a postupně vyškrtl ze svého seznamu, příště Vám tu vypovím, jak jsem objevil biblické pravdy o Eucharistii v Pravoslaví a proč jsem tam nakonec zamířil.