Má Cesta k Pravoslaví XXII. – Eucharistie 3.
V minulých vyprávěních jsem popsal, jak jsem v Písmu objevil Eucharistii, tedy přijímání Těla a Krve Živého Ježíše. Také jsem tu vykreslil, jaký jsem viděl rozpor mezi biblickou pravdou a teologiemi současných církví, které tomuto protiřečí, nebo s tím sice souhlasí, ale pokroutili význam nebo obsah této události (přijímání Těla a Krve Krista je skutečně událost).
Mé články samozřejmě vyvolaly diskusi, za což jsem rád, protože mám od Vás podněty, které mohu zpracovat a doplnit své články, takže určitě mi vždy napište 8-)
Takže někdo stále ještě tvrdí, že chléb a víno se nemění na Tělo a Krev. Pro Ty z Vás, kteří si to myslí: Zkuste chvíli přemýšlet nad tímto veršem: 1.Kor.11:29,30= „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o Tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají“. Tady je výslovně napsáno, že se skutečně jedná o Tělo Pánovo a že někdo to nerozeznal…
Oproti tomu jsou lidé (takové jsem potkal), kteří sice tvrdí, že se jedná o Tělo a Krev, ale: Během svých obřadů Večeře Páně nemají modlitbu proměnění, takže koupili v obchodě chleba a dávají jej věřícím se slovy, že je to Tělo Páně. To je samozřejmě nesmysl, přinesli obyčejný chléb a ten také podávají, tvrdí, že je to Tělo, ale pokud se nemodlili modlitbu proměnění, je to stále chléb.
Co se týče proměnění, opět jsem slyšel dost lidí tvrdit, že Bůh nemůže proměnit chléb na Tělo či víno na Krev. Bůh samozřejmě může všechno 8-) a už dávno to dokázal: Proměnil nic v něco (vlastně ve všechno 8-), proměnil hlínu v lidské tělo, na poušti Izraelitům proměnil hořkou vodu ve sladkou, Ježíš proměnil vodu ve víno, proměnil nemocné lidi ve zdravé… Mnoha lidem, kteří dělali pokání a obrátili se celým srdcem ke Kristu, Bůh změnil osud. A také Bůh proměnil Ježíšovo tělo, o kterém v Evangeliích čteme Jeho rodokmen, tedy tady má tělo získané po předcích, a v listě Židům stojí psáno, že se stal knězem podle řádu Melchísedechova, který je bez otce a matky, čímž je podoben Synu Božímu, tedy v nebi už má Ježíš tělo bez rodokmenu, bez lidského předka (oslavené tělo).
Dále se během rozhovorů zasekáváme na tomto detailu: Prý mluvím o transsubstanciaci. To určitě ne: Ta je jen filosofickým pokusem rozumově vysvětlit nevysvětlitelné, něco, co náš rozum nikdy nepochopí. Prý ale „musíme vše chápat, jinak bychom tomu nevěřili?!“ Můžeme prý věřit jenom tomu, čemu rozumíme, abychom to přijali?! Ne! Právě, že víra funguje tam, kde nefunguje rozum: Víra věří v něco, co nechápe, nevidí (Žd.11.kapitola). Víra a rozum stojí často v naprostém protikladu.
Prý je rozum ale důležitý?! Možná pro nás Evropany, ale pro křesťany, jak čteme v Bibli, je důležitá láska, víra a naděje. Křesťanství vzniklo v Orientu, ne v Evropě, stejně tak v Orientu se udály příběhy z Bible, Ta zde byla sepsána opět orientálními pisateli, a to v orientálním jazyce. Bez orientálního myšlení nemůžeme pořádně chápat Bibli, nebo být pravými křesťany, něco nám chybí. Kde vznikla nauka o transsubstanciaci: V Orientu nebo v Evropě? Samozřejmě v Evropě, která se vzdaluje pravému křesťanství, ale zbavuje se i samotného křesťanství. Kde je více křesťanů: V Evropě nebo v Orientu?! Samozřejmě čím dál na východ, tím je více křesťanů a čím dále na západ, tak jich je méně: Když porovnáte počet křesťanů např. v Pákistánu a v Česku, nebo návštěvnost kostelů v Egyptě, v Arménii nebo v Německu, v Sýrii či v Iráku a oproti tomu třeba ve Francii nebo v Belgii, tak je to jasně vidět.
Pak jsem ještě slyšel názor, že musíme vědět, co se děje během proměny chleba v Tělo, nebo jak se to děje? Jakou to má teď strukturu? Jinak to nemůžeme jíst… Podívejte: Jíme každý den něco, co nevíme co to je: Většina výrobků potravinářského průmyslu vyrábí jídlo s nějakými záhadnými ingrediencemi, kolikrát si čtu na obalech výrobků pod lupou malinká písmenka, kde se píše, co obsahuje např. bramborový salát: A stejně nerozumím, co se tu píše 8-) Nebo takový rohlík: Na něm ani není napsáno, co obsahuje. Naivní člověk by si myslel, že přece mouku, droždí, vodu a sůl. Jednou jsem četl v novinách reportáž o rohlíku a v ní autoři uvedli, že rohlík obsahuje 32 ingrediencí! To máte všelijaká zpomalovadla kynutí, zrychlovadla kynutí, kypřidla, emulgátory, a kdoví, co všechno ještě. Pokud jsem si tuto reportáž nevystřihl z novin a neuschoval, neměl jsem šanci si vše zapamatovat a tak jediné, co vím je, že jím něco, co nevím, co to je. Když byste šli do špičkové restaurace a dali si k večeři „tajemství šéfkuchaře“ a chtěli byste, aby Vám číšník vysvětlil, co to obsahuje a jak se to připravuje: Číšník to neví a kuchař Vám přece neprozradí své tajemství… A přitom je to to nejlepší z jídelního lístku!
Tak to bylo něco o evropském myšlení, které nám brání přijmout, co říká Boží Slovo, jdeme dál:
Proč je Eucharistie ustanovena Kristem a jak je důležitá, jsem pochopil nejen z Bible, ale i ze svého průzkumu různých náboženství, kultů a sekt. Také jsem zjistil, kam to vede, pokud se křesťané zříkají tohoto Božího daru. Trochu to tady rozepíši, pro lepší pochopení celé té věci:
Eucharistie je pravá bohoslužba v tom smyslu, že pohané se snažili uctít své „bohy“ tím, že jim připravovali oběti. Nosili na jejich oltáře nebo k jejich modlám květiny, kadidlo, zapalovali zde olejové lampičky (olej byl velice drahý), přinášeli různé dary, ale cítili, že pořád to nestačí, tak přitvrdili: Obětovali jim zvířata, ale cítili, že ani to nestačí, tak to vyvrcholilo tím, že začali obětovat lidi. Také na počest bohů konali oslavy a hostiny, a nakonec na těchto hostinách jedli i maso z obětovaných lidí.
O tomto už jsem měl celkem přehled, dost jsem to zkoumal, a dnes je o tom hodně výzkumů historiků, archeologů apod. Např. v Beskydech je hora s názvem Godula, základ tohoto jména je indoevropské slovo „god“, což má tyto významy: V perštině „chod“ znamená „bůh“ (perština se vyvinula z protoindoevropštiny). Z toho je i německé slovo Gott nebo anglické slovo God. Místa, kde se uctívali tito bohové, tak mají dodnes v názvu toto „got“ či „chot“ např. švédský Göteborg, v Německu Chotěbuz (Cottbus) či Göttingen, u nás pak Chotyně, Chotěboř, Chotouň a další…
Vedle těchto názvů je také častý název počínající na „gost“ či „host“ – připomíná německé Geist či anglické Ghost, tedy duch. Ano: Pohané na těchto místech uctívali zlé duchy. A tak tu máme Hostýn, Hostouň, Hostivice, Hostivař, Radhošť atd. Možná, že tito duchové nebyli zlí, ale pohané jim sloužili nesprávným způsobem, k tomu se ještě určitě někdy dostaneme.
Výjimku snad tvoří Hošťálkovice, které jsou přepisem německého Gottchalk, což znamená sluha Boží, tedy už snad v křesťanském slova smyslu?! Ale vidíte tu spojitost slov Gott a Hošť.
Ve slovanských jazycích se zase toto protoindoevropské slovo chod vyvinulo do podob „god“ ve smyslu rok (moderní ruština) či srbochorvatská varianta godina, a slovo hod ve smyslu hostina. Vše souvisí: Pohané dělali jednou za rok hostinu na jejich posvátném místě, tedy na „božišti“. Dokonce na zmíněné hoře Godula je pro turisty informační tabule, kde je toto popsané, že se tady děly tyto věci.
Zmíněná srbochorvatská varianta tohoto slova godina vešlo do češtiny jako hodina (polsky godzina), což neoznačuje rok, ale časový úsek šedesáti minut, což má zase smysl z hlediska mytologie: Godina připomíná německé slovo Gottin, tedy bohyně a hodina pochází skutečně od bohyň, v tomto případě od řeckých Hór. Tyto Hóry vládly různým časovým obdobím (úsekům). Ze jmen těchto bohyň vznikly názvy pro hodinu v němčině: Uhr, ve francouzštině: heure, v angličtině: hour, v maďarštině óra, v sicilštině ura, v irštině uair, v italštině ora, ve španělštině hora atd. atd.
Když se vrátíme k tomu roku a k těmto pro pohany posvátným místům: Později v rámci christianizace se vžila praxe: Církev na těchto místech stavěla kaple či kostely, místa zasvěcovala různým světcům a konala se zde Eucharistie. Opět jednou za rok se sem konala pouť věřících, ale už k oslavě Boha a Jeho svatých. Tyto poutě jsou opět doprovázeny hodováním, máme tu párek v rohlíku, pouťové perníky, oplatky, cukrovou vatu atd. 8-) Také různou zábavu, proto pro kolotoče, houpačky apod. se také vžil název „pouť“.
Dále jsem byl na místech, jako v Saské Lužici u obětní skály, kde historici popisovali, že tu pohané obětovali lidi bohům svržením ze skalní stěny, nebo se v Evropě nachází hromadné hroby, kde vědci zkoumají kosti obětovaných lidí, u nás je asi nejznámější Býčí skála.
V Hostomicích u Teplic se při čištění pramenu minerální vody našel v zemi kotel se šperky, které sem vhazovali vděční lidé bohům jako dík za své uzdravení. Pokud ten duch z tohoto pramene uzdravoval lidi, to napovídá tomu, že opravdu nemuseli tito duchové být zlí, když pomáhali lidem (každý nebeský rod pochází od Hospodina: Ef.3:15), ale špatné bylo pohanské pojetí, to, jak komunikovat s těmito duchy…
V Hostivicích u Kladna archeologové vykopali obětní jámy, kde se našly lidské kosti, které nesly známky pečení a opracování nožem, tedy to ukazuje na ty kanibaly, o kterých jsem psal výše.
Nejen, že moderní věda dokazuje tyto dávné praktiky, ale ty jsou popsány též v Bibli, kde čteme, že Izraelité opouštěli Hospodina a chodili za Baalem, kterému přinášeli i lidské oběti, vlastní děti.
Není to pouze dávná minulost, ale děje se to i dnes, kdy Evropa a Amerika opouští křesťanství, nejprve se společnost sekularizuje, dochází k ateisaci, tím vznikne duchovní vakuum, které nasaje kdejakou nečistotu a lidé se tak vrací ke starým zvyklostem. Neodolatelně to lidi táhne k modlám: 1.Kor.12:2. Ožívají starodávné pohanské kulty a zase dochází k lidským obětem. Statistiky o nezvěstných lidech jsou strašidelné a domyslete si sami, kam asi mizí tito lidé? Četl jsem o tom v německých novinách, jak kriminalisté našli jednu z těch sekt, vnikli jim do domu, v ledničce našli lidské maso a protože tito úchylové si to natáčeli na kameru, tak mají i videozáznam z těchto akcí...
Takže na jednu stranu tu máme pohanskou bohoslužbu, ve které se lidé snaží zalíbit či zavděčit svým božstvům, nějak si je udobřit a potěšit je či jim splnit nějakou povinnost, a oproti tomu tady máme křesťanskou bohoslužbu, kdy Bůh to udělal naopak: On si nás skrze Ježíše usmířil, On nás chce potěšit, On nám přináší dobré věci a různé dary. Pohané chystají bohům stůl, ale Hospodin připravil stůl nám. Pohané obětují bohům, ale náš Bůh obětoval nám svého Syna. Pohané se snažili přinést tu největší oběť, proto pořád nosili více a více, až nakonec začali přinášet to, o čem si mysleli, že je nejvíce: Své děti (Ž.106:36-38). Ale co je skutečně nejvíce? Když Bible říká, že Bůh chtěl přísahat při tom největším, co existuje, tak přísahal při Sobě: Žd.6:13. Ano, On je největší, nic většího už neexistuje. Takže když Bůh chtěl obětovat to největší, tak obětoval sám Sebe. Vedle této oběti všechny ostatní jsou nedostatečné.
Takže to je ten stůl, který nám strojí Bůh: Oltář, na kterém se děje proměna chleba a vína na Tělo a Krev Krista. Už nemusíme jíst vlastní děti, jako to činili naši dávní předci, ale můžeme jíst Tělo Boží!!! Svého Syna Bůh obětoval jednou provždy, ale v Eucharistii se zázračně a nepochopitelně tato oběť děje stále. Není to tak, že by se snad Kristova oběť znovu opakovala, Ta je jen jedna, ale je tak univerzální, že při každém obřadu Eucharistie se k Ní můžeme znovu vztáhnout.
I křesťané, kteří odmítají Eucharistii a nespadnou do nějakého pohanského kultu, tak jim něco chybí, protože odmítli To, co jim Bůh nabízí. Upadají potom do skutkaření, tedy snaží se něčím Bohu zalíbit, něčím si Ho naklonit či získat. Projevuje se u nich potom taková mentalita: Kolik musím udělat půstů, abych si získal u Boha to a to? Kolik musím odříkat otčenášů a zdrávasů? Kolik si mám koupit odpustků? Musím jít na křížovou výpravu, abych smyl tyto své hříchy, nebo alespoň dojít pěšky do Říma a tam vylézt nějaké schody ke konkrétnímu kostelu po kolenou… Musím si vzít v neděli oblek do kostela, aby se to líbilo Bohu. Musím každou neděli vzbudit děti a přijít s nimi do kostela…
A zatahují do toho i ostatní: Jak často jsem od křesťanů slýchal „udělej to či to, to se bude Bohu líbit“ a jak málo jsem slýchal „zeptej se Boha, co máš dělat“. Směji se např. větě, kterou jsem slýchával, když jsem ještě nosil dlouhé vlasy: „Dej se ostříhat, to po Tobě Bůh chce“ 8-) Moje vlasy asi tak ovlivní dění ve vesmíru 8-) Bůh chce změnu mého srdce, ne mého účesu, naštěstí to vím.
Přesně nad tímto přemýšlely zástupy lidí, kteří chodili za Ježíšem, tady se Ho ptají: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Svojí odpovědí je Ježíš musel úplně rozhodit: „Toto je skutek, který žádá Bůh: Abyste věřili v Toho, koho On poslal.“ Ježíš tady zaútočil právě na tuto mentalitu, která se chce nějak zalíbit Bohu.
Krásný příklad porovnání těchto dvou typů bohoslužeb, tedy marné lidské snahy naklonit si Boha anebo Mu prostě důvěřovat a spolehnout se na Něj, je souboj Eliáše s baalovými proroky na Karmelu: Služebníci Baala tu několik hodin poskakují, tančí, křičí, klepou se – a nic se neděje. Eliáš se moc nenamáhá, uvelebí se, dá si cigárko, pobaví se podívanou, kterou předvádí falešní proroci, zasměje se tomu, nakonec pak jen řekne pár slov k Bohu a: Výsledek je tu okamžitě. Tento příběh sice popisuje rozdíl mezi pravým Bohem a tím falešným, ale dá se vztáhnout i na to, jak uctívat pravého Boha.
Takže takto jsem to celé pochopil a teď zbývalo už jen najít tu Církev, která to také takto chápe a kde konečně dostanu pravou Eucharistii. Ale, jak už jsem popsal minule, prolezl jsem kdejakou církev a nikde jsem nenašel to, co jsem hledal, takže už jsem to vzdal, už jsem si pomyslel, že při svém hledání církve, kde se mohu účastnit této významné události, jsem v koncích a že mi tak zbývá pouze praktikovat Večeři Páně v soukromí v nějaké zmrzačené podobě. Moje naděje zemřela, ale víte, jak to dělá Ježíš: Když něco zemře, On to probudí k životu 8-)
Takže díky misii jsem našel Církev, kde se bere vážně Bible, Boží Slovo se nepřekrucuje, a tedy nepřekroutili zde ani slova Ježíše o tom, že máme přijímat pravé Tělo a pravou Krev Krista. Pravoslavnou Církev.
V Česku jsem se s touto Církví nesetkal, ale díky misiím mezi uprchlíky jsem se s Ní seznámil na Balkáně. Už jsem se tu párkrát zastavil, během svých cest, ale to nebylo na bohoslužbu, využíval jsem, že na Balkáně mají chrámy běžně otevřeno každý den, tak jsem sem zašel třeba se pomodlit, nebo koupit si Bibli, často tu byla nějaká paní, co tu uklízela a prodávala svíčky, tak nám uvařila kávu a popovídali jsme si o různých věcech, ale ani nevím proč, zeptat se na Večeři Páně mě nenapadlo, asi už jsem to nějak vzdal…
Až jednou: Jeli jsme na misii do Bulharska do uprchlického tábora, ale měli jsme náskok, náš tým měl přijet až za týden. Proto jsme nejeli po dálnici, abychom na místě nebyli moc brzy a zbytečně nečekali, nebo nezačali pracovat bez týmu, abychom jej nevyšplouchli. Rozhodli jsme se proto jet po vedlejší silnici, která vedla podél Dunaje a kopírovala srbskou a rumunskou hranici. Zároveň to byl průzkum, zda nejsou uprchlíci i na těchto trasách?!
Bylo léto, přes den nám slunce pralo do očí (jeli jsme na východ, takže ráno to bylo nejhorší), v noci nás kousali komáři, takže se nedalo spát, tak jsme se rozhodli jezdit v noci, abychom ujeli komárům, dopoledne se vyspat a odpoledne popojet dál, když už budeme mít slunce v zádech.
Takto jsme to udělali a jednou se stalo: Jeli jsme přes noc, a jak začalo vycházet slunce, zaparkoval jsem, že se vyspíme. Bylo to v nějaké vesnici na Dunaji v Srbsku. Vtom začaly zvonit zvony na kostele, které svolávají věřící na bohoslužbu. Pochopil jsem to jako pozvání Boha do chrámu, tak jsem nechal Lucku spát a šel jsem se tam podívat. Bohoslužba se mi líbila a když začali dělat Eucharistii a viděl jsem, že před oltářem podávají z Kalicha a věřící musí přistoupit dopředu, zalíbilo se mi to a postavil jsem se také do řady. Samozřejmě jsem porušil nějaká pravidla, protože jako nesjednocenému s touto Církví by mi tu správně neměli podat Večeři Páně, ale neznali mě, tak to prošlo 8-) Poprvé jsem viděl, že dávají Tělo i Krev na lžičce lidem přímo do úst, tak jsem otevřel pusu, kněz mi To tam dal, já to spolkl a sestoupil na mne Duch Svatý! To byla bomba! Okamžitě jsem si u východu z chrámu koupil knihu o Večeři Páně a začal studovat pravoslavné pojetí Eucharistie. Tato kniha mi vše objasnila, z ní jsem pochopil, že tady je to, co už pár let hledám!
Takže jak to je? Určitě pravoslavní berou, že co je napsáno v Bibli, je pravda. V západních církvích jsem často slyšel duchovní říkat, že ne vše musíme chápat doslova, že některé ty příběhy jsou takové opisy, že např. Eva nekousla do ovoce, ale udělala jiný hřích a Bible to napsala jaksi „básnickým opisem“, nebo že obři neexistovali, to je zase prý jen takový opis pro ustrašené Izraelity, že Bůh nestvořil pouze dva lidi, ale bylo jich více a Adam s Evou jsou zase jen takový opis… A další nesmysly. Tady bylo napsáno, jak se ptali nějací západní lidé pravoslavného duchovního, jestli oni berou vše doslova, jak stojí psáno v Písmu? Jestli např. věří, že skutečně Jonáš byl v břiše velryby po tři dny?! On odpověděl, že všemu věří doslova a kdyby tam stálo psáno, že ta velryba byla v břiše Jonáše, tak protože by to bylo v Bibli, také by tomu věřil: Bible je nezpochybnitelná!
Tedy, pokud Apoštolové zapsali, že Ježíš vzal během Poslední večeře chléb, požehnal jej a podával jim své Tělo, poté vzal kalich, požehnal jej a podával jim pít Svoji Krev, tak je to pravda. Také Apoštolům dal za úkol, aby oni toto podávali dalším věřícím. Apoštolové si před svou smrtí vybrali nástupce, to byli první biskupové, a ti si zase vybrali pomocníky, to byli různí kněží. A takto je to dodnes: Biskupové jako následníci Apoštolů spravují Církev a určují své pomocníky, tedy hierarchii kněží, z nichž jsou zase časem vybíráni noví biskupové.
Tady jsem uviděl tu chybu, kterou jsem dělal, že jsem si dělal Večeři Páně sám, a nešel jsem k člověku, který je v této hierarchii zplnomocněn k tomu, aby Ji podával věřícím… Tak jsem s tím konečně přestal. Dříve jsem neměl ke komu jít, teď jsem zjistil, že existuje takové místo.
Co jsem se ještě dozvěděl: Večeře Páně je každou bohoslužbu. Vedle bohoslužeb se ještě konají nějaké modlitby, na nich se Eucharistie nedělá.
Eucharistie se přijímá na lačno, od půlnoci se nesmí nic jíst a pít (děti, nemocní a starci mají výjimku). To jsem pochopil hned: Když jsme na sobě v mládí testovali drogy, tak bylo pravidlo, že se polykají nalačno, aby dobře působily 8-) Také jsem v práci dělal s jedním alkoholikem, který nikdy nejedl svačinu, aby mu stačilo menší množství alkoholu. Zkrátka Tělo a Krev Krista, jako to nejsvatější, co je, aby se do žaludku a následně do krevního oběhu dostalo jako první.
Hned po přijetí Eucharistie se podává malé množství vína, aby věřící zapili Svaté dary a nezůstalo jim to třeba za zuby, aby to omylem nevyplivli.
Kněz podává Svaté dary věřícím do úst na lžičce, z těchto důvodů: Aby nemanipulovali s Kalichem, aby Jej nevylili, neupustili na zem, nepřevrhli apod. Také dříve, když křesťanství bylo mladé a všude bylo hodně čarodějů, tak ti se vloudili do chrámu, kousek Těla Kristova si brali buď do ruky nebo ho podrželi pod jazykem, vyšli z chrámu, vyplivli Je do dlaně, odnesli do pohanského chrámu a tam se nad Ním rouhali. No a nakonec: Lžička se používala již od samého začátku, protože přijímali všichni, kdo byli pokřtěni, tedy i děti a jak byste třeba dali napít z Kalicha malému miminku? Je tedy jasné, že dětem dávali tyto dary na lžičce do úst, stejně jako jim tam dáváme různé kašičky. No, a pak se biskupové a kněží shodli, že to budou dávat na lžičce i dospělým, z těch důvodů, které jsem popsal výše.
Aby dostali věřící i Tělo i Krev, proto se vše rozmíchává v Kalichu na takovou kašičku. Jak to vypadá? Předem se upečou chleby, jejichž těsto se mísí se svěcenou vodou. Do těsta se razítkem otiskne beránek, jako symbol Beránka Božího, pak se to upeče. Na bohoslužbě se tento chléb přináší jako dar Bohu, který On promění a dává nám tak Svůj Dar.
Těchto chlebů je více, někdy jen jeden, záleží na počtu věřících, aby to tak nějak vyšlo. Chleby se naskládají na podnos podle následujícího schématu: Doprostřed se dá ten chléb s beránkem, který symbolizuje Krista, který je střed všeho. Kolem něj se rozmístí menší chleby, které symbolizují: Jana Křtitele, který ohlašoval příchod Krista, Marie, která světu porodila Krista, Apoštoly, kteří byli shromážděni kolem Krista a na Nichž byla Církev založena, dále dávné starozákonní Patriarchy, kteří předpovídali Krista a svým životem připravovali Jeho příchod. Pak ještě chléb, který symbolizuje světce, který má zrovna svátek, protože na ten den kdysi oslavil Boha na zemi. Toto symbolizuje jednotu mezi současnou Církví, Božím lidem z dob, kdy ještě Církev nebyla ustanovena a mezi Svatými, kteří kdysi něco znamenali v pozemské Církvi a teď jsou již součástí Té Nebeské Církve: Všechno je totiž spojené, všechny tyto lidi Bůh spojil do jednoho celku.
Z prostředního chleba se vykrojí takovým malým kopím (které symbolizuje kopí setníka, který jím probodl Kristův bok) zmíněný beránek, tato část se rozřeže na malé kousky (ještě stále mluvíme o chlebu, do Kristova Těla bychom přece neřezali ostrým předmětem). Okrajky kolem beránka, které zbydou, se také rozřežou, ale dají se zvlášť, nejsou na oltáři: Ty nebudou proměněny, k tomu za chvíli…
Na oltáři tak zůstane tácek s kousky chleba a Kalich s vínem. Během těchto úkonů se kněz modlí za představené v Církvi (biskup a další osoby postavené v hierarchii), čímž vyjadřuje jednotu s nimi, že nejsme samostatný sbor, ale součástí většího celku. To stejné se děje v i v chrámech stojících na jiných místech, takže všechny tyto chrámy vyjadřují vzájemnou jednotu.
Také věřící předtím zapsali na papírky jména lidí, za které se chtějí modlit, kteří nejsou přítomni (nemocní, cestující, věznění, ale i zemřelí). Z těchto papírků kněz během té procedury s chleby čte tato jména, takže Večeře Páně se koná i za tyto jmenované lidi, kteří tu momentálně nejsou.
Potom se chleby a víno přikryjí ubrusem, což symbolizuje tajemství proměny chleba a vína v Tělo a Krev: Nikdo se tak nedívá na tyto materie a nezkoumá, co se s nimi během proměny děje, je to skryto lidským očím a lidskému rozumu.
Sama proměna pak není nějakým magickým úkonem, proměnu nedělá kněz, ale Bůh, a to ne automaticky, ale na přímluvu Církve, která se za to modlí k Bohu, prosí za to. Během této modlitby, která se také nazývá „Epikleze“, také kněz symbolicky mává tím ubrusem nad oltářem, což značí práci Svatého Ducha, Kterého Ježíš přirovnává k větru, kdy říká, že Duch Svatý je jako vítr: Ten nevidíme, ale vidíme, jak mává s větvemi stromů, že něco dělá… Tak i Ducha Svatého nevidíme, ale vidíme to, co dělá… Proto se to symbolizuje tak, že kněz dělá tím ubrusem trochu „větříček“ 8-)
V určitou chvíli také kněz zavře dveře, které jsou mezi sálem pro věřící a mezi místností, kde stojí oltář. Tato místnost symbolizuje chrámovou svatyni (chrám je architektonicky napodobeninou jeruzalémského chrámu, který měl tři části: Svatyni, sál pro přítomné Izraelity a předsíň). Tím, že zavře tyto dveře, je opět symbolizováno, že se tam děje něco, co je skryto lidskému zraku. Potom se dveře se slávou otevřou a kněz vynáší Kalich, do Nějž mezitím nasypal kousky chleba. To už mluvíme o proměněných Darech a kněz tak vynáší od oltáře Tělo a Krev Krista. To, že vynáší Kalich z těch dveří a jde k lidem, znázorňuje, že opona, která oddělovala svatyni a sál, se roztrhla a je otevřen přístup věřících k Bohu, nebo obráceně: Že Bůh smrtí Krista na Kříži odstranil překážku a teď může mezi lidi. Svatost, která byla dosud ve svatyni nepřístupná lidem, po roztržení opony vychází do prostoru a zasahuje lidi. Proto ta symbolika, že kněz otevírá dveře a vynáší jimi lidu Tělo a Krev.
To je taková síla, že i kdo z nějakého důvodu nepřistupuje a nepřijímá, tak jenom z toho, že je v blízkosti Kalicha, tak to na něj má vliv. No a samozřejmě to má vliv na démony, takže jestli si někdo nějakého přivedl s sebou, tady se to projeví.
Pak lidé přistupují v tomto pořadí: Nejprve přinesou malá miminka, kněz jim dává do úst lžičkou Svaté Dary. Pak jdou děti, které už chodí. Pak jdou muži a nakonec ženy. To je další věc, která se mi líbí, tady se nehraje na ten gender, jako jinde ve společnosti: Muži mají přednost. Bůh stvořil nejprve muže, až potom ženu. Oslovení ke shromáždění je: „Bratři a sestry“ ne „sestry a bratři“, jako se to zavádí v západních církvích. V Bibli zůstalo v příslušných textech zachováno oslovení „Otcové, bratři, mládenci, synáčkové“, tak jak to tam bylo vždy, ne jako v Americe, kde to přepisují a dávají tam „sestry, matky“ apod. To se skutečně děje, jestli jste to nevěděli. Dokonce nějaký magor prohlásil, že za modlitbou se nesmí říkat „amen“, protože v angličtině to evokuje muže (men), ale „amen a awoman“, aby byla genderová rovnoprávnost. Kam tohle povede, je jasné: Tohoto člověka za nějakou dobu osočí, že to řekl špatně, že to musí být: „awomen a amen“ 8-)
Tak zpět k tématu: Po tom, co přistoupí lid a přijme Tělo a Krev, kněz zase odnese Kalich do oltářní místnosti a tam vše z Kalicha sní a vypije, nakonec vypláchne Kalich vodou a tu také vypije, aby nic nezbylo a Svatá Kristova Krev se nevylila.
Tady uvedu zajímavost: V našem prostředí je málo pravoslavných křesťanů, proto v Kalichu zbývá dost Krve, kterou musí kněz dopít. Jeden mi vyprávěl, že po tom, co dopil Kalich, skončil bohoslužbu, tak sedl za volant a vyjel na silnici, kde ho hned chytili policisté. Dali mu dýchnout a neměl žádný alkohol: Víno se opravdu proměnilo!
Ještě něco k tomu, jak vypadá samotné Přijímání: Lidé se postaví do fronty a každý si na prsou zkříží ruce. To je proto, aby se všelijak nemrskali a nevrazili do Kalicha a nepřevrhli Jej. Také jsem psal o těch čarodějích, kteří se snažili do ruky vyplivnout částečku Těla, aby se potom nad Ní rouhali... Pro Eucharistii (toto pojmenování je z řečtiny a znamená Poděkování, protože Ježíš při ustanovení Večeře Páně před lámáním chleba vzdával díky) se ve slovanském prostředí vžil také pojem „Pričestije“, tedy přivtělujeme sebe jako část k celku, tady se spojujeme v Jedno tělo Kristovo. Kněz, když Vám dává na lžičce Tělo a Krev do úst, tak pronáší tuto větu: „Pričesťuje se rab Božij:...“ (mluví církevní slovanštinou, jazyk z doby Cyrila a Metoděje) tedy česky: Přičesťuje (přivtěluje) se služebník Boží...“ a Vy odpovíte své jméno.
Vaše jméno, případně to, zdali jste pravoslavný křesťan, je to jediné, na co se kněz smí zeptat. Podle církevních pravidel se Vás nemá právo ptát na Vaši národnost, Vaše bydliště, zaměstnání, postavení či politickou příslušnost. Před Bohem jsme si všichni rovni!
Než křesťan přistoupí k Večeři Páně, tak má udělat pokání, tedy zkoumat sám sebe: 1.Kor.11:27,28. Proto buď ráno, nebo předchozí večer si udělá takovou chvíli s Bohem, kdy zkoumá své nitro. Také existují taková „zpovědní zrcadla“, buď je to brožura nebo je to i na internetových stránkách. To si pročítáme a přemýšlíme, kde jsme se odklonili od Boha, kde se k Němu potřebujeme navrátit. To vyznáváme Bohu jako svůj hřích, pochybení či nedostatečnost. Během bohoslužeb se pak kněz modlí za věřící, aby nám Bůh odpustil hříchy vědomé či nevědomé. Jsou totiž takové věci, o kterých nevíme, že jsou hříchem, tak jsme se za ně neomluvili. Nebo jsme nevědomky řekli nebo udělali něco špatného. Tím, že se za nás kněz modlí, aby nám Bůh odpustil i nevědomé hříchy, přistupujeme k Večeři Páně očištěni.
To se týká hříchů, které nevedou ke smrti: 1.J.5:17. Ty těžké hříchy, tam je to jinak: Křesťan je vyzná Bohu před svědkem (knězem) ve zpovědi, ten posoudí závažnost provinění a uloží nějaké pokání. Buď to může být půst, pomocí nějž křesťan zkrotí své vášně, nebo poradí, např. nějakou knihu, která pojednává o oblasti, kde křesťan selhává apod. Nebo na nějakou dobu zapoví dotyčnému, aby přistupoval k Večeři Páně, než se v tomto směru napraví. Přijmout Večeři Páně a mít přitom na svědomí těžký hřích, to je velice nebezpečné a může to mít následky: 1.Kor.11:27,28. Všechna tato nápravná opatření jsou pomocí hříšníkovi, ne trestem. Naopak: Opatření mají člověku pomoci, aby se právě vyhnul trestu. V žádném případě kněz nezakáže takovému kajícníkovi chodit do chrámu ani ho nevyloučí z Církve, s čímž jsem se v protestantském prostředí setkal mnohokrát: Lidem zde různě pozastavovali členství, vylučovali je apod. V Pravoslaví je to tak, že členem Církve jste napořád, nikdo Vám členství nemůže zastavit nebo zrušit. Prostě tu jsou členové, kteří žijí svatě, nebo kteří zhřešili, no jo, ale každý hřeší: Kaz.7:20. Zrušit členství si může jedině každý sám, pokud se tak rozhodne.
Ještě jsem vzpomenul takové okrajky z chleba, které se odkládají z oltáře na zvláštní tácek: Celému chlebu, který se přináší do chrámu, se říká „prosfora“, což je z řečtiny, ve které to znamená „přinášet“. Tyto okrajky se poté nazývají „antifora“, opět řecké slovo, něco ve smyslu „po přinášení“ (co zbyde po přineseném chlebu).
Tento tácek se potom dá do chrámu, z něj si berou lidé po Eucharistii, aby zajedli Svaté dary a měli jistotu, že jim nezůstal kousíček Kristova Těla v zubech. Také si z něj mohou brát lidé, kteří z nějakého důvodu nemohli přijímat Eucharistii, např. ti, kteří nestihli udělat pokání, nebo ví, že mají nějaký hřích, který jim brání v Přijímání. Dále ti, kteří přišli pozdě na bohoslužbu a neslyšeli čtení z Evangelia (kdo neposlouchá Slovo Boží, není hoden přijmout Tělo Boží). Pak ti, kterým kněz na nějakou dobu zapověděl přistupovat k Přijímání, potom ti, kteří nedodrželi eucharistický půst, tedy od půlnoci něco snědli nebo vypili. Také se to týká těch, kteří měli manželský styk v noci (součást eucharistického půstu je manželská zdrženlivost), nebo kdo měl třeba erotický sen. Prostě ti, kdo se nedostatečně připravili, nebo jim do toho něco skočilo.
Tyto antifory si také mou lidé odnést domů a jíst je doma ráno na lačno, nebo je mohou zanést někomu, kdo nebyl na bohoslužbě, třeba byl v práci nebo nemocen.
Tyto antifory také mohou sníst nepokřtění lidé. Podstata je v tom, že ne všichni mohou přistoupit k Přijímání, ale pokud sní tento kousíček chleba, který byl přinesen do chrámu za účelem Eucharistie a odkrojila se z něj část, která nebude na oltáři proměněna, přesto je tu jakési spojení, protože ty kousky jsou z jednoho chleba. Takže v nějaké míře mají účast na společném chlebu všichni.
Po tom, co jsem zažil v tom srbském kostele během Eucharistie, to, jak jsem zde prožil blízkost Ducha Svatého, a potom, co jsem vše vyčetl a ještě jsem se zašel vyptat kněze na podrobnosti, jsem pochopil, že toto je přesně pro mne!
Avšak jako nepravoslavný jsem neměl právo přistupovat k Eucharistii, která je vyjádřením jednoty s ostatními věřícími této Církve, a jako nesjednocený s těmito věřícími jsem tudíž tuto jednotu neměl. Jedině, že bych se připojil k této Církvi.
Už jsem o tom začal uvažovat, ale byla tu těžká překážka: V Pravoslavné Církvi je velká úcta k Panně Marii a jako letitý protestant jsem byl důkladně vyškolen proti Marii, co teď? Jedině snad, že prozkoumám, jak je to doopravdy s tou Marií a pokud změním svůj pohled na Ní, tak by to šlo?
Vrhl jsem se tedy do nového průzkumu a jak to dopadlo, o tom se dočtete v příští kapitole 8-)