Má Cesta k Pravoslaví XXIII. – Panna Marie
V našem příběhu jsme se dostali z fáze, ve které jsem z obyčejné zvídavosti studoval teologii a praxi Pravoslavné Církve, kdy mě sice toto studium inspirovalo, dokonce jsem i některé body přijal za své, ale neměl jsem potřebu přijmout Pravoslaví jako celek. Dostali jsme se do bodu, kdy jsem začal vážně uvažovat o tom, že pro mne nejsou vhodné pouze určité body, ale skutečně celý systém. Tato myšlenka se objevila poté, co jsem zjistil, jak se zde praktikuje Večeře Páně, Kterou jsem už studoval předtím z druhé strany. Právě v případě Pravoslaví se tyto mé dva směry studia protkly, potkalo se to a zapadlo, pochopil jsem, že tady se slaví skutečná Večeře Páně, což bylo to, co už jsem dávno hledal. Že bych nakonec vstoupil do této Církve?! Je tu však jedna překážka, a to v Pravoslaví rozšířená úcta k Panně Marii, proti Které jsem důkladně vyškolen ze své předchozí letniční církve. Je tudíž zapotřebí prozkoumat i toto téma, abych zjistil, jak je to s Marií doopravdy!
Vrhl jsem se tedy do nového pátrání, které ale tak trochu začalo již o něco dříve: Kdysi jsem chodil do sboru s jedním kamarádem, se kterým jsme si hodně rozuměli, protože oba jsme Krušnohorci, a tak jsme si byli kulturně blízko uprostřed směsky dalších křesťanů pocházejících z Moravy, Slovenska, Prahy, ze Slezska a z celých Čech: Víte, jak to bývá ve velkých městech, kde se sjíždějí lidé za studiem a pracovními příležitostmi… Tento kamarád mi vyprávěl, jak vlastně uvěřil, jak poznal Krista: Žil na ulici a aplikoval si heroin, a tady jej oslovily nějaké jeptišky a přes ně se dostal do léčebné komunity v Medžugorji. Všichni víme, o co jde, je to městečko v Hercegovině, kde se údajně zjevila Panna Marie nějakým dětem, stalo se to takovým sice neoficiálním, ale hojně navštěvovaným poutním místem. Tady prý měl ten kamarád nějaké zkušenosti s Marií, které ho přivedly k pokání, vypořádal se se svou minulostí a začal nový život, pak jsme se potkali v letniční církvi… Bylo mi to divné, ani jsem moc nerozuměl, o čem to mluví a pustil jsem to z hlavy.
Později v době, kdy už jsem dělal misii a organizoval různé výjezdy, tak po večerech, když byl čas, vyprávěli jsme si s účastníky výjezdů naše příběhy. Jedna sestra vyprávěla, jak uvěřila: Že prý poslouchala rádio „Marie“, které vysílalo z Medžugorje, přes ta kázání z rádia uvěřila a chodí do letniční církve. Opět mi to bylo divné a opět jsem to vypustil z hlavy, ale:
V roce 2014 jsme na podzim jeli opět s týmem na misii na řecké pobřeží mezi uprchlíky, ale protože v květnu jsme měli svatbu s Luckou, spojili jsme si to se svatební cestou: Vyjeli jsme o něco dříve než zbytek týmu, který pojede rychlým tempem po dálnici. My jsme to vzali kratší, přímější cestou, ale mimo dálnice, takže na čas to trvalo déle, ale cestou jsme navštívili spoustu přírodních zajímavostí a také jsme si dělali misii v Bosně a Albánii mezi muslimy. Začali jsme na Plitvických jezerech, kde jsou turisté z celého světa, tak mezi nimi jsme dělali misii, odtud jsme přejeli do Bosny, tady jsme dělali misii, pak jsme jeli do Mostaru a do Dubrovníku a odtud přes Černou Horu a Albánii do Řecka.
Cestou z Mostaru do Dubrovníku jsme jeli přes takové pohoří a najednou jsme viděli odbočku do Medžugorje. Ani jsem si neuvědomil, že pojedeme okolo, ani mě to nezajímalo, ale vzpomněl jsem si na toho bratra a tu sestru, co mi o tom vyprávěli a pomyslel jsem si, že když už jsme tady, tak se podíváme do tohoto městečka.
V autě jsme se s Luckou začali bavit o Marii a shodli jsme se na tom, že nás v našich protestantských církvích moc učili proti Ní, že je to podezřelé: Proč nestačilo jednoduše říci, že je to blbost, škrtnout to téma a jít dál, věnovat se jiným tématům? Proč tak často se mluvilo proti Marii? Někoho to dráždilo a pořád do toho rýpal. Řekl jsem, že mě to nikdy nezajímalo, ale že teď si to vybavuji, tu antipropagandu a že je to divné, proč se tolik brojí proti Marii? Co když na tom něco je? Budeme to muset prověřit, pochopit, o co jde, ať máme jasno.
Tehdy jsem prohlásil památnou větu: „Jestli uvidím, že se budou modlit vedle sebe katolíci, pravoslavní i muslimové (o Marii se píše i v Koránu), tak na tom něco je a budu to hlouběji zkoumat, ale jestli uvidím jenom katolíky, tak to bude znamení, že je to falešný poplach, že si tu vybudovali jakýsi kult a zavrhnu to jednou provždy.“
Samozřejmě, že ve městě jsme viděli jenom katolíky. Ale skutečnost byla ještě horší: Už když jsme se přibližovali k městečku, působilo to jako Las Vegas: Všude byla skaliska porostlá trním, rostlo tu občas plané ovoce, které bylo strašně kyselé, občas se tu pásly kozy, nebyla tu půda vhodná pro pěstování obilí... Prostě tu nebylo nic, vše to připomínalo polopoušť. Stmívalo se a jak jsme se přibližovali k městu, tam vše zářilo: Všude visely žárovky, svítily výlohy, všude blikaly nějaké reklamy, byly tu nasvícené billboardy…
Ve městě jsme si všimli, že oproti ostatním městům, která jsme projížděli v Bosně, jsou tu ceny všeho čtyřikrát vyšší: Jídlo, služby, ubytování, suvenýry… No jo, pomyslel jsem si: V poušti, kde není nic, žádná obživa, tak se místní chytli příležitosti a přibarvili si nějakou fámu, vyšperkovali to do extrému, aby přitáhli turisty a vytvořili si tak zdroj příjmů. Nejde tu o víru, ale o byznys.
Věděl jsem, že ani Vatikán neuznal pravost zjevení na tomto místě, že vše se to děje neoficiálně, bez požehnání autorit katolické církve, spíše, že to tu tak nějak trpí, což prohloubilo mé podezření. Našel jsem si nějaké katolické webové stránky v chorvatštině o tomto místě, a co jsem se tu dočetl, to mě úplně dorazilo: Tady varovali, že tento kult je tak silný, že ho používají kněží, kteří mají nějaké aféry, tak se tady ukrývají: Např. kněz udělá dítě nějaké ženě, tak by šel před církevní soud, suspendovali by ho, byla by z toho aféra, tak on to vyřeší tak, že prohlásí, že ho Bůh zve do Medžugorje, aby tu sloužil, odstěhuje se sem a tady je „nedotknutelný“ Místní fanatici ho budou bránit, uctívat ho, fakta o něm prohlásí za pomluvy a on nejen, že tu našel azyl, ale ještě si šplhl v postavení, teď je „někdo“, má hodně peněz atd. Na těchto stránkách byly i výpovědi poškozených, kteří jmenovali ty kněze, kteří něco provedli a pak se sem uchýlili před spravedlností. „No to je hnus, velebnosti!“ Jak by řekla stará Kelišová.
Ještě jsme se tu chvíli prošli, všude byli žebráci, kteří nám slibovali, že když jim dáme peníze, že získáme nějaké zvláštní požehnání, opět jakýsi pofidérní byznys, to bylo jasné. Chodili tu zfanatizovaní lidé, otírali si papírové kapesníky o nějakou sochu, pak stříhali ty papírky a dávali je do nějakých sáčků, určitě se to chystali zase někde prodat nějakým důvěřivcům… To nebyla ani socha nějakého světce, ale socha nějakého chromého člověka… Jednou větou: „Středověk neskončil, středověk trvá…“
Odjížděli jsme skutečně znechucení a já měl jasno: Vše je podvod a nějakou Marii můžu pustit z hlavy!
No nic, dojeli jsme do svého cíle, spojili se se svým týmem, udělali jsme společně misii na řeckém pobřeží mezi uprchlíky, vrátili jsme se domů a na vše zapomněli...
O rok později jsem organizoval v květnu misijní výjezd do Istanbulu: Už dlouho jsme jezdili do Řecka, cítil jsem, že mám organizaci Řecka někomu předat, a jezdit do dalších balkánských zemí vyhledávat příležitosti ke službě. Našel jsem takového člověka, který si už byl schopen sám organizovat lidi, domluvili jsme se, a já začal hledat v Bulharsku lokality, kde je koncentrace uprchlíků. Od nich jsem věděl, že všichni přichází do Evropy přes Turecko, proto jsme se vydali i sem. To byl historicky nejsilnější výjezd, kdy jelo nejvíce lidí (bylo nás 16), jelo se na 16 dní, cestou jsme našli uprchlické tábory v Bulharsku i místní církev, která byla nakloněná službě jim. Cestou jsme našli (a využili) skvělou příležitost v Drinopoli a dojeli jsme do Istanbulu, kde v tu dobu byla největší koncentrace všech možných národností. Všichni uprchlíci z Asie a Afriky přijeli sem, ať už po souši, na lodích po moři či letadlem. Odtud se pak dělily jejich cesty: Přes Rumunsko, Bulharsko, Řecko či Itálii dále do Evropy, zejména do Německa. Psal se rok 2015, kdy bylo historicky nejvíce uprchlíků, hlavně ze Sýrie, kde zrovna probíhala válka, ale i jiné národy se míchaly mezi Syřany, aby snáze prošli přes hraniční kontroly, Syřany totiž pouštěli všude. Město bylo tak nabité uprchlíky, že jsme náš tým rozdělili do tří skupin, abychom zasáhli více lokalit: V parcích, v lesích, v metru, v centru města, podél dálnice spojující Asii a Evropu.
Bylo to velice úspěšné a velké úspěchy jsme měli i mezi samotnými Turky, kteří nám trhali ruce, když jsme jim nabízeli Evangelium. V Domě Bible jsem tu koupil další Evangelia, která se mi nedařilo sehnat v evropských biblických společnostech. Došlo tu také k velkému průlomu: Dosud ti Turci, které jsem oslovoval v Česku, jevili pramalý zájem, poté, co jsme sloužili v Turecku a vrátili jsme se domů, nějaká duchovní blokáda byla prolomena a Turci v Česku od té chvíle přijímali bez problémů. To pasuje k té teorii, kterou razím od samého začátku, že chozením v nepřátelském území se dosahuje vítězství v duchovním boji.
Když se akce blížila ke svému závěru, dohodli jsme se, že tým pošleme zpět do Česka a my s Luckou si tu ještě prodloužíme pobyt. Měli jsme dva cíle: První byl propátrat západní pobřeží, odkud uprchlíci vyráželi na gumových člunech na řecké ostrovy, o tom jsme viděli mnoho reportáží. Nic jsme nenašli, pašeráci to měli dobře zorganizované. Druhý cíl byl dostat se do Milétu. Proč? Při evangelizaci Čechů nejvíc narážíme na všelijaké filosofie, které brání lidem slyšet a pochopit Evangelium, které je tak prosté: Při rozhovorech je to samé „ale“ „kdyby“ „já si myslím“ „mohlo to být takhle“ atd. atd. Dokonce i evropské církve opouští prostotu Evangelia a jsou nasáklé různými filosofiemi. Rozhodl jsem se bojovat proti duchu filosofie, a protože jsem věděl, že první filosof, který to vše začal, byl Tháles z Milétu, rozhodli jsme jet právě do tohoto města. Tady byla velká aréna, která byla postavena právě za účelem filosofických disputací: Před početným publikem vystupovali řečníci a soutěžili v projevech. Teprve později tyto arény začaly sloužit ke sportovním utkáním, divadelním hrám, soutěžím gladiátorů a nakonec i k veřejným popravám křesťanů, což vedlo k jejich zániku, Bůh se na to už nehodlal dívat, buď přišlo zemětřesení a arény se rozpadly, nebo pod náporem Barbarů, Peršanů a Arabů padla helénská kultura a objekty se přestaly využívat…
Zajímavostí pro nás je ten prvotní účel těchto stadionů, ty řečnické a filosofické soutěže. O nich se píše i v Novém Zákoně: 1.Tim.4:7,8, kde se mluví o neužitečnosti tělesného cvičení, vlivem překladu my to chápeme jako posilování těla, ale v originále je to cvičení rétoriky, řeckého filosofického myšlení. Tento problém je zmíněn i v knize Skutků, kdy se Apoštol Pavel utkal s těmito rétory na Areopagu v Athénách (Sk.17:18-34) a tady čteme, že měl pramalý úspěch s Evangeliem, o Kterém později napsal, že „mezi Vás nepřišlo v mocných slovech, ale v moci Ducha Svatého: 1.Tes.1:5. Toto dědictví helénského světa postihlo právě evropské křesťanství a je i v našich církvích, kde se předvádí různí řečníci a dokola mluví jakési věci, posluchači si vybírají, na jakého kazatele půjdou, překlikávají si na internetu různé řečníky, stále si krmí uši něčím novým (porovnejte: Sk.17:21), nejsou moc schopni pořádné praktické služby, nebo vydávají různé podružné služby za službu Bohu (někdo si myslí, že je důležitý, když čte v neděli, kdo má narozeniny, nebo připichuje nějaké papírky na nástěnku. Pokud to dělá nějaká starší paní, tak proti tomu nic nemám, ale když tam vidím mladé zdravé silné chlapy, tak je mi z toho zle). Církve vyměnily moc Ducha Svatého za toto řečnění, za krásná slova, působivé projevy, ale vzdalují se od Života.
Problém je i v evangelizaci, kdy si hodně lidí myslí, že ta spočívá v umění mluvit. Hodně lidí mi řeklo, že neumí mluvit, tak neevangelizují, ale to je přece v něčem jiném…
Zkrátka tadyten mluvící duch mě naštval a jel jsem si to s ním vyřídit. V Milétu jsem se postavil na stadionu a směrem k místu, kde stával řečnický pultík, jsem napomenul tohoto ducha a přikázal mu, ať nechá Čechy na pokoji. Samozřejmě nejvíce se to projevilo na mně, od té doby to řečnění nesnáším, nerad poslouchám kázání, nevydržím u toho sedět a také na misii téměř nemluvím a spoléhám se na jiné způsoby, o nich asi napíši někdy jindy. Myslím, že i Pavel se poučil v Athénách a příště na to šel jinak 8-)
Dobrý, svoji záležitost jsem si vyřídil a vracíme se domů: Najednou u cesty byla cedule, která ukazovala odbočku do města Efez. Okamžitě bylo jasné, že se tam musíme podívat! Během svých misijních cest jsme se „náhodně“ ocitli v několika městech, která jsou popsána v Novém Zákoně: Beroa, Tesalonika, Korint, Smyrna, i již zmíněný Milét je v Novém Zákoně. Teď přibude další místo do sbírky!
Plán byl takový, že se projdeme po Efezu a přečteme si List Efezským, že zkrátka na tom místě něco nasajeme, na chvíli se vžijeme, jak to tu asi vypadalo v době, kdy tudy procházel Apoštol Pavel.
To Vám skutečně doporučuji, když budete mít možnost na nějaké takové místo si zajet: První, co nás praštilo do očí, bylo obrovské parkoviště plné autobusů, sjíždí se sem celý svět, jen Češi toto místo neobjevili. Hned jak jsme zaparkovali, vrhl se na nás nějaký prodejce knih a průvodců, zeptal se nás, odkud jsme a v jakém jazyce chceme průvodce. O tom, že existuje nějaká čeština, slyšel prvně, nakonec nám nabídl něco v polštině. Ještě jsem si u něj koupil knihu v angličtině, která se jmenuje „Biblická místa na území dnešního Turecka“, je tu hodně zajímavých informací, fotografií a historických údajů.
Když jsme vešli mezi vykopávky (město bylo kdysi zaneseno pískem, pobřeží moře se posunulo asi o 15 kilometrů), viděli jsme, jak vypadalo toto město před svým zničením: Všude helénské chrámy, divadla, sochy bohů řecké mytologie. Takže jako první praskla ideologie, kterou jsem slýchával mluvit v církvích (to asi zase řádil ten mluvící duch 8-), že Apoštol Pavel proměnil celé město, všichni udělali pokání a obrátili se k Bohu, byl tu nějaký megasbor atd. Blbost: Normálně to bylo pohanské město až do svého zničení, křesťané tu mohli mít nějakou tajnou církev někde ve sklepě. Spíše to byla misijní stanice ve smyslu, že sem do přístavu chodili lidé z vnitrozemí, přinášeli nějaké zboží, aby ho prodali na lodě, nebo si z lodí naopak něco koupili a křesťané využívali tohoto obchodního ruchu a kázali příchozím z vnitrozemí, ale že by tu měli nějaký vliv na město, to rozhodně ne, někde se museli schovávat před úřady, uvědomte si, že v té době probíhalo pronásledování křesťanů ze strany římských úřadů, křesťané se scházeli tajně někde v noci na hřbitově, kam se pohané báli jít, že tam straší.
Město bylo tak zasvěcené modlám, zejména Efezské Artemis (Sk.19:23-40), že ho nakonec Bůh zničil přírodní katastrofou a přestal existovat i místní křesťanský sbor.
V tom přijel kočár a vozka nám nabídl, že nás odveze do jeskyně Sedmispáčů, souhlasili jsme a prohlídka byla skutečně zajímavá! Koho zajímá to téma, můžete zjistit více: https://zoom.iprima.cz/historie/sedmispaci-z-efezu-nabozenstvi-422579
Poblíž této jeskyně byla i další, kde údajně byla pohřbena Marie Magdaléna. Také tu byl pohřben Apoštol Jan, autor jednoho Evangelia, tří listů a knihy Zjevení. Jeho hrob, to je další záhada: O Janovi se rozneslo, že nezemře: J.21:20-23. Podle Tradice Jan, který byl biskupem v Efezu, měl už přes sto let, když si svolal své učedníky a vynutil si na nich slib, že mu splní, oč je požádá. Oni se Jej ptali, co to je, ale On řekl, že nejprve Mu to musí slíbit, teprve pak jim řekne, o co jde. Slíbili tedy a On jim řekl, aby Ho pohřbili zaživa. Bránili se, ale On si to vynutil s tím, že Mu to přece slíbili. Museli poslechnout a vykopali Mu tedy hrob, do kterého si lehl a mladíci Ho zasypali. Druhý den si to však rozmysleli a zase hrob otevřeli, tělo tu však nebylo. Na tom místě každý rok ve výroční den pohřbu se snáší z nebe nějaký větříček a od něj se uzdravují nemocní. Otázka je, co je s Janem: Jestli vystoupal na nebesa v těle, jako Henoch a Elijáš, nebo jestli je stále na zemi a chodí tu jako svědek Kristova vzkříšení?!
Zkrátka tohle místo bylo prošpikované křesťanskou historií, ale ta největší bomba měla teprve přijít: Viděli jsme nějaké cedulky s nápisem „Dům Panny Marie“. Ptali jsme se Turků, co to je? Oni nám odpověděli, že na kopci stojí dům, ve kterém žila Panna Marie. Co by tu dělala? Pomysleli jsme si, ale začalo to být jasné: Pokud tu žil Apoštol Jan, tak Marie tu byla s Ním, v Evangeliu čteme, že Ježíš na kříži svěřil Marii do opatrování Janovi: J.19:25-27
Vystoupali jsme tedy na kopec prohlédnout si ten dům. Stály tu dva malé kamenné domečky, v jednom prý bydlel Jan a v tom druhém Marie. Vešli jsme dovnitř a tady jsme uviděli hromadu berlí naházených podél stěny. Ptali jsme se, co to je? Průvodce nám řekl, že tady bylo uzdraveno množství invalidů, kteří prostě odhodili berle a odešli po svých.
Za domečkem byla asi 200 metrů dlouhá kamenná zídka, která byla celá pokrytá kovovými tabulkami, které tu umístili uzdravení lidé jako poděkování. Napsali tu svá jména, nemoc ze které byli uzdraveni a datum, kdy se to stalo. Mezi tabulkami byl asi milión lístečků, kam psali lidé svá poděkování, srolovali je a zastrčili do spár. Pár těch lístků jsem si přečetl.
Pak tu byla taková tabule, kde byly verše z Bible i z Koránu, které se váží k osobě Panny Marie. Byly tu stánky s ikonami a s cedulkami psanými arabským kaligrafickým písmem. Bylo tu množství poutníků z celého světa a modlili se tu vedle sebe: Ano, asi jste uhádli 8-) Katolíci, pravoslavní křesťané i muslimové! Lucka do mě šťouchla a řekla: „Vzpomeň si, co jsi řekl v té Medžugorji, že až uvidíš modlit se vedle sebe katolíky, pravoslavné i muslimy, tak připustíš, že na té Marii něco je!“
No to je fakt, budu to muset prozkoumat! Ale ten den ještě nekončil: Sešli jsme z kopce a šli se navečeřet do restaurace, kde jsme byli sami dva a u jednoho stolu dva Turci. Dali se s námi do řeči, zeptali se, jestli jsme křesťané? Odpověděli jsme, že ano a oni řekli, že jsou také křesťané. Turci a křesťané? Zeptal jsem se jich udiveně. Oni mi řekli, že hodně Turků, kteří navštívili toto místo, tak se stali křesťany. Pozvali nás, ať si přisedneme, vyšlo najevo, že jsou to bratři a zároveň majitelé té restaurace. Došel jsem jim do auta pro české pivo. Protože u těchto lidí je velká úcta ke stáří, podal jsem plechovku nejprve tomu staršímu a pak tomu mladšímu. Smáli se a řekli, že je to obráceně, ten straší je mladší a ten mladší je starší. Nechápal jsem. Ten jeden mi to vysvětlil: Že věkový rozdíl mezi nimi je 15 let, ale ten mladší bratr je líný chodit. Ten starší chodí na kopec do domu Panny Marie, kde vyvěrá pramen vody, který Marie požehnala a voda z něj uzdravuje lidi. On si tou vodou omývá tvář a nestárne. Ten druhý bratr si neomývá tvář, a tak jej předběhl ve stárnutí, stárne přirozeně. To už na mne bylo moc!
Opravdu jsem se rozhodl, že musím celé věci přijít na kloub! Cestou domů jsem se zastavil v Srbsku v nějakém kostele, kde jsem si koupil knihu o Marii, abych to vše pročetl, jaké je pravoslavné pojetí Marie.
Když jsme se vrátili do Česka, ještě plný zážitků jsem to někomu vyprávěl, co jsme zažili. Kamarád mi řekl, že to dělá nějaký démon, který se zjevuje v podobě Marie, přece i Písmo nás varuje, že i satan se zjevuje v podobě Anděla: 2.Kor.11:14 No jo, to sice ano, ale to, že se satan převléká za Anděla neznamená, že se nám nemohou zjevit i skuteční Andělé. Když koupíte falešné zlato, neznamená to, že někde neexistuje i pravé zlato. U nás bychom spíše mohli hovořit o falešných potravinách v supermarketech 8-) Ale to, že nám západní potravinové řetězce prodávají falešné jídlo, neznamená, že se nedá někde jinde koupit skutečné jídlo...
V té době vyšla v češtině kniha s názvem „Královna nebes“, která byla dost populární a popisovala ty mariánské podvody, že nějaká démonická bytost vystupuje v podobě Marie. Takže toto vše jsem již slyšel a četl, že se to děje, určitě nějaký takový démon existuje a působí, ale to přece nepopírá existenci skutečné Marie?! Možná právě naopak, že Ji to dokazuje, protože padělatelé falšují právě cenné věci! Satan nic nevymyslel, on jen bere to, co existuje u Boha a pak to falšuje a předělává. Jestli falšoval Marii a posílá nějakého ducha, který se za Ní převléká, tak musí existovat i Ta pravá Marie! A o ní jsem tedy doposud vlastně nečetl nic... Naštěstí jsem si ze Srbska přivezl tu knihu, abych se pustil do nového studia!
Tak co jsem se dočetl a co jsem zjistil? Začal jsem tím, že jsem se za celou věc pomodlil: Večer jsem si v tichu sedl na postel v karavanu, udělal jsem si přítmí a prosil jsem Boha, ať mi ukáže pravdu o Marii. Chvíli jsem tak seděl a pak jsem měl vidění: Marie seděla na mém sedadle řidiče. Žádná královna, žádná záře, nic bombastického: Tichá, prostá, asi čtrnáctiletá dívka v šátku, se sklopenýma očima. Mohli byste si Ji splést s muslimkou 8-) Pochopil jsem: Tu nejpokornější dívku Bůh povýšil nade všechny ženy, On to tak dělá, jak i Sám říká: Mt.23:11,12 Ona byla služebnice Ježíše, Kterému sloužila nejvíce ze všech lidí v celé historii! Proto Jí Kristus povýšil nejen nade všechny ženy, ale jak se zpívá v pravoslavné liturgii, povýšil Ji i nad Anděly!
Začalo to dávat smysl a pustil jsem se do své knihy, která popisuje pravoslavnou Tradici o Marii: Úplně na začátku stálo odsouzení toho, co udělali z Marie katolíci, že Její kult v katolicismu je přemrštěný. To je přesně to, co vadí nám protestantům, jak je vidět, vadí to i Pravoslavným křesťanům.
Její existence je předpovězena ve Starém Zákoně: 1.M.3:15, to víme. Dále se o Ní píše v Izajáši, uvádím citaci z Nového Zákona: Mt.1:21-23, protože česká ekumenická Bible to má ve Starém Zákoně špatně.
Tady uděláme malou odbočku a něco si řekneme k tomuto verši: Ve 3. století před naším letopočtem vládce Egypta Ptolemaios vydal nařízení, aby se Starý Zákon přeložil z hebrejštiny do řečtiny. Bylo vybráno 70 mudrců a znalců Písma, mezi které se rozdělily různé texty k překladu. Od těchto 70 starců tento překlad získal název „Septuaginta“. Jeden z těchto starců byl Simeon, který měl za úkol přeložit proroka Izajáše. Když se dostal k tomuto verši, že panna počne, zapochyboval a napsal: „Dívka počne“ (takto je to bohužel i v soudobé české ekumenické Bibli). Dokonce se prý snažil přepsat i původní hebrejský text. Vtom se mu zjevil Archanděl Gabriel a řekl mu, ať nepochybuje a napíše „Panna“ a ne „dívka“. Aby měl jistotu, řekl mu Anděl, že nezemře, dokud neuvidí tuto Pannu se Svým Dítětem, se Spasitelem. To se také stalo, jak čteme zde: Lk.2:25-32 V té době, kdy Simeon držel Ježíše v náručí, mu bylo už 360 let.
Dále o Marii čteme v Evangeliích. Zajímavý verš pro nás je Lk.1:1,2, kde Lukáš píše, že mnozí lidé se snažili sepsat Evangelium (Kterých je několik, pouze 4 se dostala do Bible) a zapsali to, co si nechali vyprávět od očitých svědků a od služebníků Slova. Samozřejmě největší služebník Slova byla Marie, která vtělenému Slovu sloužila od počátku, takže to Ona vyprávěla Evangelistům o Ježíšově narození a dětství, o pobytu v Egyptě, o tom, jak se dvanáctiletý ztratil v zástupu a byl nalezen v chrámě, jak diskutuje s učiteli apod. Dalším takovým člověkem byl Jakub, o něm bude řeč za chvíli…
Další zajímavý verš o Marii je: Lk.1:26-28 a to hned ze dvou důvodů: Za prvé vždycky, když v Bibli čteme, že se člověku zjevil Anděl, tak ten člověk se roztřásl strachy, spadl na zem, klepal se, nebo mu dokonce povolil svěrač (Dan.10:5-8) a tady se Marie vybavuje s Andělem mírnixtírnix… Proč, k tomu se hned dostaneme. Za druhé je tento verš zajímavý tím, že Anděl oslovuje Marii „Milostíplná“. Co to znamená? V tomto případě je v překladu použito slovo „milost“, v originále je to „charis“ ve smyslu duchovní dar. My máme různé duchovní dary, každý nějaké jiné, někdo více, někdo méně, ale Marie byla plná těchto darů, to znamená, že měla všechny duchovní dary pohromadě. Zkrátka byla to pravá charismatička! 8-)
Proto se Jí v řečtině říká „Panagia“, tedy v překladu „Všesvatá“. Tuto svatost získala v dětství během pobytu ve svatyni svatých, jak se hned dozvíme více...
Když jsme se doma během těchto studií modlili, aby nám to Bůh více osvětlil, pochopila to Lucka: V našich protestantských sborech se vždy říkalo, že Bůh je tak Svatý, že nesnese vedle sebe hříšnost. Nebo naopak: Že vedle Svatého Boha neobstojí nic nesvatého... A protože Ježíš byl Bůh, tedy Svatý, i když byl ještě Dítě v lůně Své Matky, kdyby Marie měla nějaký byť minihřích, Bůh v Jejím těle by to nesnesl, ani Ona by nesnesla Svatého Boha v Sobě... To má logiku.
Vedle toho, že se nazývá „Panagia“, se také nazývá „Theotokos“, v překladu „Bohorodička“, aby bylo jasné, že skutečně porodila Boha, aby byly vyvráceny nějaké kecy, jako že Ježíš se teprve později stal Bohem, nebo že vůbec nebyl Bůh. Takové bludy se skutečně později šířily mezi lidmi a jsou rozšířené i dnes...
Co ještě víme o Marii z Evangelií: Chodila s Apoštoly (Lk.2:12), snad (?) byla i účastná Poslední večeře Páně, ale určitě byla s Apoštoly v té místnosti, kde na ně sestoupily ohnivé jazyky a oni začali kázat Evangelium v různých jazycích. Byla i u toho, když Ježíš před zraky učedníků vystoupal na nebesa.
Dále víme, že jsme vykoupeni Kristovou Krví: Ef.1:7 ale víte co, jediná krev, kterou měl Ježíš, byla ta od Marie: Např. já nebo Vy, každý máme krev po matce i po otci, ale Ježíš neměl tělesného otce, takže neměl ani jeho krev, měl pouze krev své Matky. Takže On za nás vylil tu krev, kterou dostal od Marie. Je to trochu složitější úvaha, ale zkuste nad tím chvíli přemýšlet...
Podle Tradice: Rodiče Marie, Jáchym a Anna, byli bezdětní do vysokého věku, ale modlili se za dítě, které předem zaslíbili Bohu, podobně jako Chana v příběhu o Samuelovi. Narodila se tedy podobně, jako Samuel nebo Izák, rodičům, kteří už ani nedoufali…
Protože rodiče byli již velmi staří a nemohli by se o Marii dlouho starat (brzy po jejím narození zemřeli) a protože Jí zaslíbili Bohu, tak když byly Marii 3 roky, odvedli Jí do Jeruzalémského chrámu, aby Jí zasvětili Bohu podle svého slibu. Tady bylo vícero zaslíbených dětí, které tu vyrůstaly, pomáhaly v chrámu, uklízely tu apod. Pravděpodobně se o ně starala prorokyně Anna, o které se píše, že také žila v chrámu: Lk.2:36,37 Tady Ji od rodičů převzal právě Simeon, o kterém již dnes byla řeč. Už tehdy rozeznal, že je to budoucí matka Spasitele a určil jí, aby sloužila za závěsem ve svatyni svatých, za tou oponou, která se po smrti Ježíše roztrhla. Proti jeho rozhodnutí se všichni postavili: Svatyně bylo místo, kam mohli jen velekněží, a ještě riskovali život: Pro případ, že by měli nějakou nečistotu, kvůli které by zemřeli, museli dovnitř vcházet s přivázaným provazem kolem těla, kdyby to s nimi seklo, aby jej ostatní za ten provaz vytáhli… Když se Simeon nedal odbýt, ostatní svolili a pomysleli si, že dívka v té svatyni stejně zemře. Ale to se nestalo a ona tam vcházela pravidelně, což bylo každému divné.
Podle Tradice tady u oltáře se Marii zjevoval Archanděl Gabriel a mluvíval s Ní, takže Ho znala od dětství, to proto se nevylekala, když k Ní přišel se zvěstí, že se Jí narodí Syn.
Problém nastal, když Marie dovršila věku 12 let. Podle izraelského práva už vstoupila do dospělosti, očekávalo se, že začne menstruovat a v tom případě by nesměla vstoupit do chrámu (3.M.15:19-23), pobývat tu a už vůbec ne bydlet tady. Bylo tedy rozhodnuto, že jí provdají, protože samotnou jí nemohli poslat pryč.
Ale Marie věděla od Anděla od oltáře, že má zůstat Panna. Věděl to i Simeon. Proto musel být vybrán takový ženich, se kterým by nespala. Měl to být takový druh levirátního sňatku, aby získala zastánce. Byl vybrán její strýc Josef, kterému bylo v té době kolem osmdesáti let. Byl vdovec a potřeboval doma ženu jako hospodyni. Ten měl několik dětí, čímž se vysvětluje místo v Bibli, kde lidé říkají, že znají Ježíšovy bratry a sestry: Mk.6:3. Byly to děti Josefa, ale ne Marie.
Zastavme se u dvou těchto bratrů: Jsou tu jmenováni Jakub a Juda. Jakub se později stal biskupem jeruzalémské církve: Sk.21:17-19 a Gal.1:18,19 Juda je jmenován jako Juda Jakubův: Lk.6:12-16, i ve svém listě se představuje jako bratr Jakubův: Ju.1:1
Proč tedy Juda, bratr Jakuba, bratra Páně, se nenazývá také bratrem Páně? Sám to odmítl, protože když Josef dělil dědictví svým synům, chtěl dát také podíl i Ježíšovi. Juda se proti tomu postavil, ale Jakub hlasoval pro. Proto se později Juda styděl a odmítl se nazývat bratrem Páně, ale prohlašoval se pouze za Jeho sluhu. Tento Juda později přijal jméno Tadeáš.
Dalším příbuzným, o kterém se píše v Bibli, je Salome (Mk15:40), což byla dcera Josefa, pěstouna Páně, která byla zároveň matkou dvou Apoštolů Jana a Jakuba, kteří tedy byli synovci Ježíše. To jsou ti dva, které často Ježíš bral zvlášť ještě s Petrem (Mt.17:1).
Když Herodes začal pátrat po Ježíši, aby Jej zabil (o život šlo i Janu Křtiteli, který byl též ve věku, ve kterém byli později zabíjeni chlapci z okolí Betléma), vzal Josef Marii a Ježíše a utekl s nimi do Egypta: Mt.2:13-15 Podle Tradice s nimi šel ještě jako pomocník právě Jakub, bratr Páně, který se později stal biskupem v Jeruzalémě (ale nebyl ze Dvanácti Apoštolů). To by vysvětlovalo tyto verše, které mi jinak nikdo nedokázal vysvětlit: Zj.12:13-14. Tady se píše, že ženě, která porodila syna, byla dána dvě mocná orlí křídla, aby se mohla ukrýt na poušti. Ty dvě křídla, to je asi obraz Josefa a Jakuba. Vůbec celá 12. kapitola knihy Zjevení je zajímavá: Kdysi jsem to tak nechápal, myslel jsem, že jsou to nějaké obrazy z budoucna, ale když jsem to začal chápat, jako že se tu píše o Marii, začalo mi to dávat smysl. V Církvi se často hovoří o tom, že Marie je naše Matka. A právě v této kapitole se o tom hovoří, je tu věta (verš 17): „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“. Kdo zachovává Boží přikázání a drží se svědectví Ježíšova? No přece my, křesťané! A tady se píše, že je to „Její ostatní potomstvo“. Tedy pokud jsme Její potomstvo, je to skutečně naše Matka. No, asi ano, když Ježíš je náš Bratr 8-)
Trochu jsme přeskočili narození Ježíšovo: Podle Tradice se Kristus narodil v jeskyni. Když na Marii přišly porodní bolesti, Josef šel pro porodní bábu. Ale Ježíš se nenarodil přirozenou cestou, ale vyšel Marii z boku, takže ona zůstala Panna. Protože Ježíš je císař světa, dodnes, když rodičce lékaři řežou břicho, aby vyndali dítě, říká se „císařský řez“. Když přišla porodní bába, Marie už držela Dítě v náručí a řekla jí, že vyšlo nadpřirozeně bokem. Babka nevěřila a rukou zapátrala pod sukní na patřičných místech, aby ohmatala, rodila-li Marie nebo ne. Zjistila, že Marie je pořád panna, ale za to, že nevěřila Jejím slovům, ta ruka jí znehybněla. Napřed byla zoufalá, ale nějak se tou ochrnutou rukou dotkla Ježíše a byla uzdravena. To bylo důkazem, že se jedná o Božské Dítě. Ježíš uzdravoval od samého začátku.
Dále se v Tradici uvádí, co zažila Svatá rodina v Egyptě: Sem se ve své době ukryl prorok Jeremiáš, který tu byl později i pohřben. On prý prorokoval egyptským pohanským kněžím, že jednou přijde Panna s Dítětem a zboří se jejich modly. Oni to nebrali na lehkou váhu, někde si to zapsali a čekali, jestli se to stane? Dokonce prý to proroctví znázornili na obraze, který si někde vystavili, takže první ikona Bohorodice s Ježíšem už byla několik set let v Egyptě. Když sem přišli Josef s Marií a Ježíšem, prý se otřásl pohanský chrám a popadaly sochy bohů. Pohanští kněží si vzpomněli na to proroctví, vzali to vážně a sledovali události, které se děly dále a jsou popsány v Evangeliích. Tito kněží se po zmrtvýchvstání Ježíše stali jedněmi z prvních křesťanů, působil tu mezi nimi Evangelista Marek, Apoštol ze Sedmdesáti (Lk.10:1). Přetvořili své chrámy na kostely a stali se jedněmi z prvních biskupů, tedy následovníků Apoštola Marka... Jedná se o Koptskou Církev, která existuje dodnes.
Když už jsem zmínil tu prastarou ikonu Bohorodice: Traduje se, že jedna z takových starých ikon Marie je ukrytá ve skřínce v kamenné stavbě Kába v Mekce...
Tak jdeme dál: Po tom, co se dělo po návratu Svaté Rodiny z Egypta, se dočteme v Evangeliích, ale co bylo potom? Po zmrtvýchvstání Ježíše a Jeho nanebevstoupení Marie byla i nadále s Apoštoly, kteří si ale rozlosovali, do jakých zemí půjdou zvěstovat Evangelium. Marie cestovala s Janem, jak už jsme si řekli. Po nějaké době se rozhodla, že zemře a dala to vědět Apoštolům, aby se všichni sešli a ještě se rozloučili. Ti se ze svých působišť sjeli z různých zemí do Jeruzaléma, tady se s Ní setkali, Ona se rozloučila, zemřela a Apoštolové Ji pohřbili. Jenže nestihl to Apoštol Tomáš, kterému zpráva do Indie přišla pozdě. Už by to nestihl, ale Duch Svatý Ho přenesl vzduchem do Jeruzaléma, podobně jako vzduchem přenesl někdy Filipa (Sk.8:37-40) nebo Pavla (2.Kor.12:2,3).
Tomáš, kterého my známe jako „nevěřícího Tomáše“, prohlásil, že tomu nevěří, že Marie zemřela a vyžádal si, aby mu otevřeli Její hrob, aby se přesvědčil. V tu dobu měl někdo vidění, jak Marie stoupá vzhůru k Nebi, ale lidé si mysleli, že to byla Její duše. Po otevření hrobu zjistili, že v něm tělo již není a pochopili, že to bylo vidění, jak Marie stoupá do Nebe v těle. Tomu se říká „Nanebevzetí Panny Marie“
Ježíš zkrátka nedovolil, aby tělo Jeho Matky shnilo v hrobě, nebo aby se později obchodovalo s Jejími ostatky, víte, že ve středověku to byl velký byznys a bylo kolem toho hodně podvodů... Nejen podvodů, ale i rouhání, např. Turci během svých dobyvatelských pochodů pravé ostatky světců pálili v ohni, aby zničili epicentra křesťanství...
Ježíš si vzal Marii k sobě do Nebe, kde je tedy ve svém těle, podobně jako jsou tu Henoch, Elijáš, pravděpodobně Mojžíš, možná Jan, určitě Ježíš a dost možná, že další lidé, třeba jich je více (?), jen se o nich nepíše v Bibli. O nějakých se tu přeci jen píše: Mt.27:50-53.
Tedy podobně, jako Elijáš s Mojžíšem se zjevili na zemi, kdy mluvili s Ježíšem na hoře proměnění (Mt.17:1-3), nebo jako dva svědci (Zj.11:3,4), o kterých se uvažuje, že to budou Jan a Elijáš, tedy všechno lidé, kteří jsou se svým tělem v nebi a mohou ve svém těle chodit po zemi, tak i Marie se může ve svém těle objevovat na zemi. Tím se vysvětluje, proč se některým lidem Marie zjevila a ne všechna zjevení musí být falešná, ale jsou i ta pravá. Jak je od sebe odlišit? Podle rady Ježíše, který říká, že po ovoci je poznáme: Mt.7:15-20 No, pokud to vede někoho k pokání, ke spasení, k uzdravení a osvobození od démonů, tak proč ne? Bůh si to určitě nepřeje, On chce, aby Jeho děti, my křesťané, jsme šli na misii, evangelizovali a dělali všechny tyto věci, ale když holt křesťané jsou líní a nejdou (nebo se nemohou někam dostat), tak to udělá třeba tímto způsobem, když má někde lidi, které chce zachránit.
Takže v hlavě jsem si to jaksi srovnal, teď ještě nabrat nějaké zkušenosti, abych si ověřil v praxi, co to znamená pro mne a jak mohu praktikovat svůj vztah k Marii. Pochopil jsem, že v Nebi existuje určitá hierarchie a Marie v této hierarchii dostala své místo. Je to vysoká pozice, takže asi za Ní nebudu chodit s každou blbostí, ale když jde o něco vážného, říká se, že se na Ní máme obrátit v modlitbě, protože Ona je tzv. „rychlevyslyšivší“, tedy že rychle vyslyší naše modlitby. No, když Vám něco hoří, tak se to hodí 8-)
Jednou jsme se dostali do vážně blbé situace: Byli jsme opět na misii na Balkáně mezi uprchlíky a v mezičase jsme si vyšli s Luckou na túru a vysokou horu na pomezí Řecka, Bulharska a Makedonie. Převýšení bylo asi 2000 metrů. Stoupání se zdálo nekonečné, namohli jsme si lýtka, blbě se nám dýchalo, zkrátka jsme to přehnali. Cestou zpět Lucka dostala takové křeče do nohou, že nemohla chodit, já se jí pokusil nést, ale nešlo to, sám už jsem byl na pokraji svých sil. Chtěli jsme v horách přespat, ale byla tam taková zima, že nešlo ani to. Museli jsme dolů k autu. Už jsme nevěděli co, ale vzpomněl jsem si na ty rady pomodlit se k Marii. Zkusil jsem to a Lucce povolily ty křeče a najednou mohla chodit, sešli jsme to dolů a přespali v autě, zachránili jsme se.
O dalších svých zkušenostech píší různí lidé, hodně exorcisté zmiňují, že při vymítání duchů hodně působí modlitba k Marii (jednou jsem byl nucen to použít). Já nejsem nějaký mariánský fanatik, ale pochopil jsem, že u Boha je plnost: Mnozí lidé říkají: „Pouze Ježíš“ jiní: „Pouze Bůh, akorát ve Jménu Ježíše“ další: „Pouze Písmo“ atd. atd. Já jsem pochopil, že u Boha neplatí jenom to „Pouze“, Bůh není omezený, u Něho je plnost všeho, takže mám i Boha, i Ježíše, i Anděly, i Marii, i Svaté, i Písmo, i Tradici, i ikony, i kostely, i modlitbu doma, i Večeři Páně, i památku Večeře Páně... U Něho je plnost všeho.
Takže vidíte, překonal jsem svoji poslední překážku a už se mohu stát členem Pravoslavné Církve, jak se to odehrálo, o tom Vám zase povyprávím příště!