Má Cesta k Pravoslaví XXIV. – Můj Křest
Než budeme pokračovat v našem příběhu, rád bych napsal něco na úvod: To, co zde v tomto seriálu píši, nedělám proto, abych někoho o něčem přesvědčoval, jen popisuji, jak jsem to všechno sám prožil…
Proč Vám to vyprávím? Je to z těchto důvodů: Někomu může vadit, že jsem pravoslavný, tak jsem to zde uveřejnil proto, aby to o mně každý odběratel našich novinek věděl: Komu by to případně vadilo, nezatajil jsem mu to a může si zrušit odběr novinek nebo může přestat s podporou této misie (což někteří lidé už udělali). Většinou pak lidé nevěděli, jestli jim to vadí nebo ne, protože o tématu neměli představu, co to Pravoslaví vlastně je? Proto postupně píši o jednotlivých detailech, aby se zorientovali.
Hodně těch věcí, které tu popisuji, nejsou pouze věroučné, ale hlavně duchovní, takže koho zajímají duchovní věci, může si tu počíst 8-) Někoho však duchovní věci nezajímají, jen materiální. Takoví mají Boha proto, aby Ten se o ně postaral, dal jim dobrý život, uzdravil je apod. Oni mají pravdu, ale jen z poloviny 8-) Bůh nám dává ty materiální věci, ale i ještě něco více 8-)
Dalším důvodem, proč píši ty vzpomínky je, že nám to slouží k diskusi, např. nadhodím nějaké téma, někdo to čte, přemýšlí o tom a napíše mi nějakou otázku, připomínku, souvislost, nebo podobně. Mně to pak slouží k tomu, abych dané téma ještě znovu prozkoumal z pohledu toho bratra nebo sestry, a ještě to přehodnotil, popřemýšlel o tom, našel si další informace v Bibli, knihách nebo na internetu. Takto to celé ještě projde sítem a získaný materiál je dobře protříbený 8-) Potom mohu buď svůj pohled ještě přehodnotit, poupravit, nebo se v něm naopak upevnit 8-) To je podstata diskuse, ne se s někým přít, ale dobrat se společně nějakého výsledku, vyslechnout si i jiné pohledy a dát prostor pro to změnit své smýšlení… Pak se vyvíjíme, rosteme, jdeme dopředu a nestojíme na místě. Což zase není pro všechny, jsou lidé, kteří se zabydleli ve svém světonázoru a nepřipustí nic, co by jej ohrozilo.
To, co bych zde rád zdůraznil je, že ty pohledy, které zde popisuji, jsem nepřijal slepě od druhých, ale všechny jsem si tvrdě vydobyl: Musel jsem kvůli nim hodně pátrat, cestovat, setkávat se s neznámými lidmi, najít si příslušnou literaturu, znovu a znovu procházet Písmo a hledat si k Němu výklady a komentáře, dále bylo nutné prozkoumat různé weby v cizích jazycích, protože v češtině takové weby nebyly, a hlavně celou tu dobu jsem musel hodně přemýšlet a modlit se k Bohu o odpovědi. Zabralo mi to pár let hledání… Nebylo to zadarmo.
Když vzpomínám na své mládí v protestantismu, tak se musím zastydět: Pohodlně jsem si zašel do sboru, tam něco mluvili na pódiu, já jsem to přijal a pak jsem tomu, co jsem slyšel, nejen věřil, ale i jsem to opakoval nahlas před druhými lidmi. Nebo nám zde doporučili nějaké knihy, já si je přečetl, nasál jejich obsah a opět jsem mluvil ne svoje, ale cizí názory, nějakého autora. Nebyl jsem svůj, nemluvil jsem sám za sebe…
S tím se dnes setkávám často, když s někým diskutuji, tak ten člověk opakuje to, co slyšel někde ve své církvi, nepřemýšlí a nehledá si, jak by to mohlo být ještě jinak… S takovým to už pak samozřejmě není diskuse, ale srážka dvou myšlenkových světů, tedy pasivního a aktivního přístupu… Rád se bavím s lidmi, kteří o různých tématech přemýšlejí a hledají si i jiné zdroje, než které jsou mu předkládány. Naštěstí existují takoví lidé 8-)
Samozřejmě to, čemu věřím, nebo to, co prezentuji, jsem nevymyslel já, není přece nic nového pod sluncem, ale “sám“ jsem si na to přišel, musel jsem to vypátrat, věnovat tomu energii a čas, takže to jsou pro mne pracně vykopané poklady 8-)
Tak můžeme pokračovat v našem příběhu:
V minulém díle jsem ve svém vyprávění došel do bodu, kdy jsem se rozhodl vstoupit do Pravoslavné Církve.
Tento slovní obrat „vstoupit do Církve“, je ryze evropský, používaný v našem kulturním prostředí. Z východního pohledu to takto nelze říci, protože vstoupit můžete do organizace, ale Církev není organizace, nýbrž Tělo Kristovo. A k Tělu se můžete připojit, přirůst k Němu, srůst s Ním, stát se Jeho součástí… Proto zde se říká „sjednotit se s Církví“.
Takže jsem se rozhodl sjednotit se s Pravoslavnou Církví. Nejprve, protože jsme hodně pobývali na misiích na Balkáně, kde jsem se spřátelil s jedním knězem, jsem toto rozhodnutí oznámil právě jemu a požádal jej o tento obřad sjednocení. On mi odpověděl, že to nemůže udělat, protože jsem jako Čech obyvatel území, kde má své pravomoci místní, národní Církev. Poradil mi, ať o to požádám v Česku.
Věc se má takto: Církev je sice Jedna a Její Hlavou je Kristus, ale protože ještě žijeme na zemi, tady je nějaké uspořádání. Ty církve, které známe, jsou uspořádány do nějakých denominací a do sborů, ale též se dělí podle území, např. když se rozdělilo Československo, rozdělily se i ty církve do české a slovenské. To udělaly např. Apoštolská církev a Bratrská Církev, Křesťanské společenství a další… Pak tu máme dvě církve SCEAV: Jedna je Slezská církev evangelická augsburského vyznání, ta druhá je Slovenská evangelická církev augsburského vyznání… Ale třeba Husitská církev je stále československá (CČSH)), ale i tak mají svého biskupa v Čechách a jiného na Slovensku… Dále i v jednotlivé zemi se ta která denominace dělí na tzv. oblasti či senioráty. Prostě je to nějaké organizační uspořádání…
V Pravoslaví je to takto: Tady se bere, že Církve jsou národní. Těch je ve světě asi 15. Např. gruzínská, albánská, řecká, polská, americká a další… Ono je Jich více, ale někde ještě nejsou plně rozvinuté, takže prozatím nejsou samostatné (autokefální), ale pouze autonomní (např. ve Finsku nebo v Japonsku). Mají svojí vlastní správu, biskupy, ale ještě patří pod některý zahraniční patriarchát.
U nás je tato Církev československá (Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku), jeden biskup je pro Čechy, druhý pro Moravu a Slezsko a třetí pro Slovensko. Jeden z nich je pak zároveň metropolita, tedy hlavní představený této Církve. Většinou mají své národní Církve svého patriarchu, ale tam jsme my ještě nedospěli, nemáme tedy patriarchát, ale metropolii, v praxi je to však totéž...
Tito patriarchové, o kterých je řeč, jsou si vzájemně rovní, proto když se něco důležitého projednává, organizují si společný sněm a na tom to řeší. Žádný z nich není představený těch ostatních, že by jim mohl něco nařídit tak, jako to mají katolíci, kde se kardinálové podřizují papeži. Častý omyl mezi lidmi je, že světovému Pravoslaví dominuje ruská Církev: Není to pravda, jen je prostě největší, s největším počtem věřících. Jednotliví patriarchové se nepodřizují Moskvě, mají své programy, hodnoty, vzdělávací instituce, způsob práce atd.
Tento model rovnoprávnosti patriarchů je vzatý od Apoštolů, kteří si byli rovni, žádný z nich nebyl někdo víc než ostatní, všichni nad sebou měli Krista. Katolíci věří, že zástupně za Krista je na zemi papež, pravoslavní pořád spoléhají na skutečného Krista, Kterého nemůže nikdo na zemi zastoupit… Sami si vyberte, která logika se Vám vice líbí 8-)
Tyto Pravoslavné národní Církve se považují za Sestry (srovnejte: 2.J.:13). To, že Církev není jedna (i když je Jedna 8-) vyplývá z Bible, kde se o církvích píše v množném čísle, např. ve Zjevení ve druhé a třetí kapitole, ale i na mnoha dalších místech: Kol.4:16; 1.Tes.2:14; Sk.16:5; Ř.16:16; Sk.15:41.
Tady je jedna zajímavost pro nás: Protože tyto Církve jsou Sestry, Jejich společný život, úsilí, komunikace, vzájemné vazby, spolupráce a samozřejmě jednota v Kristu, se nazývají „Ekumena“. Zde to znamená společenství stejných Církví, v Evropě se tímto pojmem rozumí společenství různých církví…
Protože hranice států se časem mění, nejsou tyto Církve státní, ale právě národní. Třeba v Osmanské říši nebyla žádná turecká církev, ale byly tu arménská, arabská, egyptská, řecká, asyrská, kaldejská, srbská, albánská a kdoví, jaká ještě, ale vždy to bylo podle národnosti, a tedy i podle jazyka. Pokud byl nějaký Turek křesťan, tak navštěvoval jednu z těchto Církví, stejně jako je to dnes, kdy stoupá počet tureckých křesťanů, ale buď chodí do řecké, arménské, nebo arabské Církve. Mohou mít nějaká svá setkání, modlitby apod. v turečtině, ale spadají pod nějakou starobylou Církev, než tu bude tolik věřících, že si vytvoří svoji vlastní samosprávu…
Stejně tak v Evropě třeba Francouzi chodí většinou do ruských chrámů, které jsou na jejich území z dob emigrace, nebo Němci v Německu či Rakušané v Rakousku podobně tak. Ale vím o dvou Němcích, kteří jezdí do chrámu československé Církve ve Františkových Lázních, protože to mají blíž…
Takže zpět k těm národním Církvím: Dnes např. Srbská Pravoslavná Církev působí v Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, v Bosně a Hercegovině, v Černé Hoře, v USA, Austrálii, protože všude tam žijí Srbové. Někde se Její vliv uplatňuje plošně, někde jen na určité komunity, třeba je to jenom v nějakém městě nebo pouze v jednom klášteře. Ale členové těchto komunit mají nad sebou srbského biskupa. Stejně tak tomu bylo i u nás, kdy si pravoslavní Češi v době Rakousko-Uherska požádali úřady o registraci. Tehdy součástí podunajské monarchie byla i některá území dnešního Srbska, takže obyvatelé tohoto území měli nějakého biskupa v „rakouských zemích“. A protože i Čechy byly rakouskou zemí, automaticky se na pravoslavné Čechy uplatnil vliv srbského biskupa, který byl registrován ve Vídni za tímto účelem. Teprve až z řad pravoslavných Čechů povstala osobnost, která mohla převzít vedení v Čechách, získali jsme vlastní biskupství, ale tento první biskup se stejně musel nechat ustanovit v Srbsku, kde se i podřizoval srbskému patriarchovi.
Když už jsem došel až sem, mohu to doříci celé, jak to pokračovalo: Tohoto biskupa odsoudili a zastřelili nacisté, kteří i zakázali Pravoslavnou Církev v českých zemích. Bylo to kvůli ukrývání parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha. V roce 1945 byla Církev obnovena, ale srbský patriarchát už neměl sílu pokračovat v Jejím vedení, takže to na sebe vzala Ruská Pravoslavná Církev, od Které jsme dostali exarchu, což byl jakoby patriarcha, ale protože byl cizinec, tak byl exarcha. Tento se postaral, aby byl obnovena znovu povolená Církev, tedy Její správa, instituce, kněžský stav atp. a když už zase mohl jednoho z kněží ustanovit biskupem, už jsme si stačili opět sami a získali jsme samostatnost, od roku 1952 nejsme již pod Moskvou, ale máme samostatnost. Myslím, že ten exarcha udělal, co mohl, aby nám pomohl k samostatnosti a šlo mu to celkem rychle. Tady vidíte, že Rusové nám dopřáli samostatnost a nechtěli nad námi pořád uplatňovat svůj vliv.
Stejně tak to udělali i jinde ve světě, kde měli misie: Nejprve tu založili ty Církve, a až byl dostatek místních lidí a povstali lokální vedoucí, dostali od Moskvy zatím autonomii a pokud věci půjdou dobře, cílem je, aby získaly samostatnost. Toto se týká zejména Finska, Číny a Japonska. Finsko přešlo z ruského pod konstantinopolský patriarchát a Japonsko bylo jeden čas pod americkým patriarchátem, ale vrátilo se pod ruský. V případě Ruska určitě nejde o nějakou dominaci nad místními národními Církvemi, ale o pomoc k upevnění samosprávy a k získání samostatnosti, v případě konstantinopolského patriarchy si tím nejsem tak jistý, je to sporný úřad se spornou osobností v čele. To platilo i v osmanské době a platí to i dnes, v době globalizace. Ale to je tak široké téma, že by vydalo na samostatný článek…
Tak jsme se trochu zorientovali ve struktuře pozemské Církve (Která je spolu s tou nebeskou jedním Tělem), jen ještě doplním: Jako lidské tělo má své nemoci, bolesti, nedostatečnosti a parazity, tak to má i Církev jako Tělo 8-( jako naše tělo bude dokonalé (obnovené) až v Nebi, tak i Tělo, tedy Církev, bude dokonalé teprve v Nebi…
Když jsem pochopil, že katolictví i protestanství je prolezlé zednáři, kteří tyto církve paralytují a likvidují zevnitř, zeptal jsem se jednoho kněze, jestli se to děje i v Pravoslaví? Odpověděl mi: „Každý dvanáctý zradí“ -pochopil jsem: Jako jeden ze dvanácti Apoštolů zradil Krista, tak podobně to můžeme očekávat i dnes od biskupů a kněží v církevní hierarchii, ale také od bratrů a sester v našem okolí… Asi nemusíme řešit, kdo je kdo, Bůh si to přebere: Mt.13:24-30 Raději si budeme dávat pozor, abychom to nebyli my sami, kdo zradí Krista 8-) To sem píši jen tak na okraj, abyste se nedivili, když Vás jednou blízký člověk podrazí…
Tak a můžeme přejít k našemu dnešnímu tématu:
Ještě když jsem mluvil s tím srbským knězem, zeptal jsem se ho, jak probíhá to sjednocení s Pravoslavnou Církví? Řekl mi, že to se děje během Myropomazání. To znamená obřad pomazání našeho těla posvěceným olejem. Tento olej se nazývá „myro“, což znamená „vonný“ (ten olej skutečně voní). Jako smrad charakterizuje ďábla, démony, tak vůně charakterizuje Krista, Jeho učedníky a Jeho učení: 2.Kor.2:14-16 a také samozřejmě v Nebi to voní 8-)
Každé biskupství si jednou za rok světí olej, to trvá několik dní: Nalije se olivový olej do kotle, pod ním se topí a do oleje se vhazují různé byliny a celé se to vaří. Zároveň se nad tímto kotlem čtou modlitby. Nakonec se to nechá vychladnout, scedí se ty byliny a olej se uchovává v nádobkách. Biskup pak tyto nádobky rozešle do farností svým kněžím, aby ho používali k pomazání nemocných, ke svěcení místností, ať už v chrámu nebo domácností věřících, ke svěcení vody atd. Také se dává do malých lahviček, které si mohou věřící přinést domů a sami si podle potřeby mazat své tělo, byt apod. Já si to mažu na boty, když jdu na misii 8-)
Tento olej se během roku vypotřebuje a pak se připravuje nový. Dělá to každé biskupství z toho důvodu, že tím vyjadřuje nezávislost na ostatních biskupstvích.
Obřad myropomazání se dělá tak, že Vám kněz pomazává hlavu, srdce a ramena (miluj Hospodina celou svou myslí, celým svým srdcem, celou svou silou), dále uši, to symbolizuje slyšení Božího Slova, ruce, abychom dobře pracovali pro Hospodina a nohy, abychom chodili po Božích cestách…
Olej v Bibli symbolizuje Ducha Svatého, takže obřad myropomazání je zároveň Křest Duchem Svatým, Kterého nevidíme, ale ten olej je jako viditelné znamení. Dalšími znameními jsou potom náš zbožný život, naše zbožné skutky, slova a činy, ale to následuje teprve po Křtu Duchem Svatým, bez toho těchto skutků a činů nejsme schopni, je to jen marné lidské snažení...
Křest vodou a Křest Duchem Svatým jsou dvě odlišné věci, proto, když se někdo křtí vodou, pak se ještě křtí Duchem Svatým. V Evropě to církve oddělili časově, takže třeba v katolictví a v luterství se křtí děti vodou a teprve kolem dvanáctého, třináctého či čtrnáctého roku se jim dělá obřad Křtu Svatým Duchem (katolíci to nazývají biřmování, luteráni konfirmace). Teprve po biřmování či konfirmaci mohou tyto děti přicházet k Eucharistii. V Pravoslaví, které se drží biblického „z toho Kalicha pijte všichni“, tedy neexistuje tento časový odstup: Když se pokřtí dítě vodou, hned potom se dělá ten obřad pomazání olejem, který symbolizuje Křest Duchem Svatým, aby i malé děti mohly být přinášeny k Eucharistii. Pak platí to „všichni“: Jak dospělí, tak staří, tak děti, tak miminka.
U křtu dospělého pak, to mi řekl ten kněz, platí: Pokud nebyl pokřtěn ve vodě, dělá se to stejně jako malým dětem, nejprve se pokřtí vodou a hned potom se pomaže tím olejem. Pokud byl v nějaké církvi pokřtěn vodou, stačí pak udělat jen to myropomazání.
Výborně: Pokřtěn vodou jsem byl, řeknu si tedy po svém návratu do vlasti v československé Církvi o to myropomazání!
Když jsme se vrátili do Česka, trochu jsme se usadili, protože jsme čekali Světlanku. Až bylo jasné, kde budeme bydlet, teprve jsem si v okolí našeho bydliště našel farnost, teprve pak byla jistota, že tam nějakou dobu budu pravidelněji chodit.
Nejprve jsem tedy našel byt a porodnici, kde jsme si domluvili vše potřebné, pak jsem si i našel v blízkosti našeho nového bydliště chrám, kam jsem zašel a požádal kněze o to myropomazání. Ten se nejprve podivil, že se Čech chce sjednotit s Pravoslavnou Církví, zatím tu měl jen Ukrajince, Bulhary a Srby. Řekl jsem mu, že nejsem jeden, ale že jsem první, že brzy to pochopí další Češi a také přijdou. To bylo proroctví pro něj 8-) Když uplynul jeden rok, přišel za mnou a řekl mi, že mi nevěřil, ale za ten rok pokřtil 15 Čechů!
Takže jsme mluvili o tom myropomazání a ten kněz mi navrhl, abych se i pokřtil vodou. Vznikla z toho diskuze: Proč se podruhé křtít vodou, když už jsem pokřtěný? I podle Vyznání víry je jen jeden Křest: „Vyznávám jeden Křest na odpuštění hříchů“ Odpověděl mi, že podle Ježíšových slov se máme křtít ve Jménu Otce a Syna a Svatého Ducha (Mt.28:19) a že on kdysi studoval u protestantů a všiml si, že často křtí pouze ve Jméně Ježíš (to je fakt, také jsem si toho všiml). Zeptal se mě, jestli mám jistotu, že jsem byl pokřtěn ve Jméně Otce a Syna a Svatého Ducha? No tu jistotu jsem neměl, už jsem si to nepamatoval. Dále se mě zeptal, jestli jsem byl ponořen jednou, nebo třikrát? Jednou, to jsem si pamatoval. Řekl mi, že se během Křtu ponořuje třikrát, pokaždé ve Jméně jedné Boží osoby. Aha. Dále: Byl jsem ponořen do svěcené vody nebo do obyčejné? To vím přesně: Do chlorované 8-) „No tak vidíš!“ Řekl mi a zasel tak semínko pochybností do mé mysli. Ještě mi řekl, že pokud se rozhodnu pro Křest vodou, nebude to druhý Křest, ale doplnění toho jednoho, bude to pořád jeden Křest, ne dva. Jen se zkrátka doplní všechny ty obřady, formule a úkony. Nechal jsem si čas na přemýšlení a na co jsem přišel: Napadlo mě, že třeba si někdo dá udělat střechu na domě, ale dělníci to udělají špatně. Tak si ten člověk pozve druhou firmu, aby mu to opravili a udělali to pořádně. Je to pořád ta stejná střecha, jen musela nastoupit jiná parta řemeslníků, kteří to už udělali tak, jak to má být.
Zašel jsem tedy znovu za knězem a řekl mu, že jsem to promyslel a souhlasím s jeho návrhem. Když se to později dozvěděli moji protestanští přátelé, rozmlouvali mi to, že už jsem pokřtěný a platí to, tak proč se křtít znovu? To bylo trochu pro zasmání, vždyť přece protestanté vynikají v překřtívání: Když do jejich sboru přijde bývalý katolík, tak mu cpou, že byl pokřtěn jako dítě, a to se nepočítá, takže se má pokřtít „správně“ a udělají to. Kamarád pracoval v kanceláři Ekumenické rady církví a řekl mi, že tam přijaly církve vzájemně usnesení, že při přestoupení věřícího z jedné do druhé církve (sňatek, stěhování…) si tyty církve vzájemně budou respektovat křty a nebudou tyto lidi překřtívat. Nevím o tom, že by tento dokument někdo dodržoval, kolikrát jsem byl u křtu a viděl jsem, že tam křtili bývalé katolíky, husity, evangelíky…
Prostě jsem se rozhodl a bylo to dobře, byl to pro mne silný zážitek! Tak nejprve jsem se stal katechumenem. Katechumenát je stav, kdy se člověk připravuje na Křest, chodil jsem na nějaké vyučování, ale šlo to rychle, protože hodně z těch věcí už jsem znal…
Zajímavý byl ten obřad přijetí do katechumenátu: Tehdy o tom uvažovala i Lucka (ale ta nechtěla ten Křest vodou, jen to myropomazání, ale i tak jí její přání ten kněz respektoval), takže jsme tam šli společně.
Předtím na misiích jsme objevovali hodně duchovních souvislostí (o kterých připravuji články). Jedna věc byla, že jsme zkoumali různé časy (je čas a je čas… 8-). O těch časech někdy napíši více, dnes jen krátce: Všiml jsem si, že vždy během poledne na mne sestoupí zvláštní únava, musím zastavit auto, vypnout motor, zaparkovat. Pozoroval jsem krajinu a všímal jsem si, že během poledne také přestane foukat vítr, zpívat nebo létat ptáci, je takové zvláštní ticho. Také krávy si lehnou do trávy a nic nedělají, jen přežvykují… Vzpomněl jsem si na nějaké obrazy z filmů pro pamětníky, jak vždy během poledne na venkově zvonily zvony, lidé přestali pracovat, lehli si na poli do trávy pod strom do stínu a obědvali… Tehdy jsem nahlas zapřemýšlel, jestli měl tehdy Erben pravdu, s tou Polednicí? Jestli není nějaký duch, který funguje během poledne? On sám to nevymyslel jako literární postavu, ale sbíral od lidí příběhy a zaznamenával je, jen to zbásnil…
No a během toho obřadu přijetí do katechumenátu, když se za nás kněz modlil, tak ty modlitby četl z modlitebníku (to je taková kniha). A v jednu chvíli četl modlitby proti polednímu duchu! To ve mně hrklo, že jsem to tehdy správně pochopil s tím duchem, a že i Pravoslaví ho rozeznává. Utvrdilo mě to, že jdu správným směrem, že mířím do Církve, Která rozeznává tyto duchy a modlí se proti nim!
Takže při přijetí do katechumenátu jsem se stal rekrutem a během Křtu pak vojínem Kristovy armády. Takto se to tady bere. To, že to tak je, dokazují tyto verše: 1.Tim.6:12; 2.Tim.2:3,4; 2.Tim.4:7; Ef.6,11-17
Na Křest jsem se připravoval nejen v kurzu, ale koupil jsem si v Srbsku knihu o Křtu, která byla přeložena z řečtiny, stejně jako většina knih, které jsem si tady koupil.
V knize jsem našel několik rozdílů v praxi Křtu tak, jak jsem to zažil v protestantském pojetí a co jsem se tu dočetl:
Tak například v protestanství se chodilo během Křtu do vody buď v plavkách, nebo v takových bílých dlouhých tričkách. Tady určitě ne v plavkách, protože se neobnažujeme (plavky tak jak je známe, byly vymyšleny až v druhé polovině 20. století), do vody jde člověk oblečený, ale do černé barvy, která symbolizuje hříchy, které nechává v té vodě. Po vystoupení vody se člověk převlékne do suchého a do bílého, na znamení, že byl právě očištěn od hříchů.
Do vody člověk vstupuje bos a s rozpuštěnými vlasy, na znamení otroctví, že se stávám otrokem Krista: V dávných dobách totiž, kdy obchodníci pochytali otroky, sebrali jim boty a pokrývky hlavy, aby je ponížili a znemožnili jim útěk. Nový pán, který je koupil, jim pak dal nové boty a to symbolizovalo, že když otrok chodí v jeho botách, patří mu. Ve světle těchto informací si ještě jednou můžete přečíst tato dvě místa v Bibli: Lk.15:21,22 a Ef.6:13-15
Dále, o tom jsem již psal výše: U protestantů jsem zažil jedno ponoření do vody, v Pravoslaví jsou tři ponoření, ve Jméně každé Boží osoby Trojice zvlášť. Když jsem to četl a přemýšlel o tom, připadlo mi to správné: Bible učí, že „slovy dvou až tří svědků bývá potvrzeno“ 2.M.17:6 Mt.18:16 a 2.Kor.13:1 I trenér v boxu v časech SSM nás učil: „Nesmíš dát jednu ránu, ale musíš dát hned dvě nebo tři!“ 8-)
Další rozdíl, celkem zásadní: U protestantských křtů jsem zažil (i to můžete vidět v různých filmech), že pastor říká formuli: „Křtím Tě ve Jméně…“ v Pravoslaví nikdy kněz nevystupuje sám za sebe, ale za Krista, a protože nás křtí ne člověk, ale sám Bůh (člověk jen provádí ten obřad, ale pravý Křest je od Boha), tak pronáší formuli: „Křtí se služebník Boží (jméno dotyčného)“ Stejně tak u Eucharistie: „Přičesťuje se služebník Boží…“ u svatby: „Venčájetsja“ (od slova věnec, který se dává novomanželům na hlavu), či „korunuje se služebník Boží…“ (dnes se dávají během svatby na hlavu ženicha a nevěsty královské koruny). Také u zmíněného myropomazání kněz říká: „Pomazává se služebník Boží…“ Zkrátka já se buď křtím, přistupuji k Eucharistii, tedy sjednocuji se s Tělem Kristovým v Eucharistii, nebo já se žením, nedělá to ten kněz, ten jen vysluhuje všechny tyto svátosti. Bůh je Ten, Kdo mě ve skutečnosti křtí (přijímá mě ve Křtu), Kdo mě spojuje s mojí manželkou, Kdo mě spojuje s Tělem Kristovým a Kdo mě pomazává dary Ducha Svatého (to s tím olejem je jen takové viditelné znamení, ve skutečnosti nás pomazává Bůh).
Co mě v té knize o Křtu nadchlo je, že nejen, že se ve Křtu spojuji s Kristem, ale také se odděluji od ďábla, takže během obřadu je tu moment, kdy se mě kněz ptá, jestli se sjednocuji s Kristem? Já odpovídám, že se s Ním sjednocuji. Také se však ptá, jestli se zříkám ďábla a jeho skutků? A já odpovídám, že se zříkám. Pak mě kněz vyzve, ať na znamení, že jsem se zřekl ďábla a jeho skutků, se otočím od oltáře a plivnu ďáblu do tváře (fakt se tam plive 8-). To je akt duchovního boje, kdy osobně urážím ďábla a vyhlašuji mu celoživotní boj. Není to prázdné gesto, ale akt vyhlášení války. Tuto válku jsme nezačali my, ďábel proti nám už dávno bojuje a chce nás zničit, odteď však odmítám žít v defenzívě, ale jdu do útoku! Odmítám uhýbat před ním, žít tak, abych mu nepřekážel a nechal mě na pokoji, odmítám bát se udělat věci, které vím, že ho naštvou a on proti mně něco rozjede. Konec kompromisů, konec pasivity. Jdu proti němu čelem! Je to válka, takže nesu si své šrámy z tohoto boje, není to zadarmo, a ne vždy jsem „nahoře“, ne v každé bitvě jsem vítěz, ale chci se osvědčit před svým nebeským Velitelem, nevzdávat se a vytrvat.
Bohužel, jistou tichou dohodu s ďáblem má hodně křesťanů, kteří chtějí žít pohodlný, bezproblémový život, a tak „nevybuřují“, zajdou si do církve, poslechnou si kázání, pomodlí se, přečtou si nějakou křesťanskou knihu, což nám ďábel toleruje, pokud zůstaneme ve své křesťanské bublině a nezasahujeme mu do jeho věcí. Netoleruje nám snahu o větší osobní zbožnost, snahu prosadit Boží Království a Jeho Spravedlnost, snahu získat ztracené duše pro Boží Království, tedy evangelizaci a misii. Hodně křesťanů na to přistoupilo. Žije se jim celkem dobře, vypadají spokojeně, mají krásné fotky s dětmi a vnoučaty na facebooku, jsou na tom dobře po materiální stránce. Nikdo je nepronásleduje (což už samo o sobě je divné: 2. Tim.3,12). Ale podle mne se dali chytit do pasti, vše se jim může náhle zhroutit, stejně mohou přijít o své zdraví, vztahy, majetek a pohodlí. Nemá cenu se skrývat před nepřítelem ani s ním chtít udělat nějakou dohodu.
Tak jdeme dál: Ještě během katechumenátu jsem si musel vyjasnit jednu věc, tak jsem zašel za knězem, abych dostal odpověď: Šlo o to, že ve své předchozí církvi jsem zažil to, že Křest byl spojován se členstvím ve sboru. Jak to bude tady? Budu členem té farnosti? To sborové myšlení (mentalita) je takové lokální (my tady v našem sboru, v našem městě, v našem společenství…) ale moje mentalita jako misionáře je globální (zasáhnout další regiony pro Krista, jít za Ježíšem, kamkoliv mě povolá, pronikat do dalších oblastí…). Zkrátka střetávají se tu dva pohledy, postoje: Směrem dovnitř a směrem ven.
Dokonce v tu dobu jsme byli s Luckou za její kamarádkou, jejíž manžel byl pastor v jednom sboru a zrovna, kdy jsme tam přijeli, křtili tam jednu dívku a ten řečník, který u toho asistoval, tak jí řekl, že pokud jí v tomto sboru pokřtí, zavazuje se, že také bude chodit do toho sboru. Neřekli jí: „Jdi za Ježíšem, kam Tě povede“, ale: „Choď sem“. Tak jsme následovníci Krista, nebo nějakého pastora či nějaké skupiny?!
Toto mi odpověděl ten kněz a úplně mě dostal: „Křtem se nestáváš členem konkrétní církve, ale stáváš se údem Církve, Která je Jedna. Nezavazuje Tě to chodit do konkrétního chrámu, můžeš jít kam chceš, např. jak cestuješ karavanem, tak když budeš kdekoliv v Čechách, jdi do chrámu, kde zrovna jsi. Stejně tak můžeš jít kdekoliv v zahraničí, do jakéhokoliv chrámu“.
Tak to je to pravé pro mne: Jsem součástí celosvětové Církve, nemusím sedět doma na zadku, mohu se vydat na misijní cesty a během těch jít do chrámu, na který zrovna natrefím!
Abyste pochopili, nakolik to pro mne bylo důležité: S tím jsem hodně bojoval, ještě když jsem byl v protestantské církvi, kde jsem měl pozici celocírkevního misionáře: Kamkoliv jsem přijel, protože jsem tam viděl příležitost k misii a snažil jsem se získat spolupracovníky ve sborech, všude se mě pořád ptali, z jakého jsem sboru. Nepochopili, že když tu budu třeba měsíc dělat misii, tak budu chodit do toho jejich, nebo když někam pojedu a zastihne mě neděle v nějakém městě, půjdu tam do sboru.
Např. se mě tu ptali, co u nás ve sboru, čím tam žijeme? Copak já vím? Já se tam dostanu párkrát do roka…
Korunu tomu nasadil předseda misijní kanceláře, který mi řekl, že mě nebudou finančně podporovat, protože pořád někam jezdím a nejsem ve svém sboru. Doslova řekl: „Kdybys chodil každou neděli na shromáždění ve svém sboru a v týdnu na skupinku, tak tě finančně podporujeme, ale že pořád někam jezdíš a my nad tebou nemáme dohled, tak nic“. Zeptal jsem se ho, jak si tedy představuje moji činnost? Odpověděl mi, ať sedím v kanceláři a píši články, vize a podobně.
No to snad popírá smysl misie? Na misii se jezdí a peníze potřebuji na cestu a na Bible, ne na to, abych seděl doma a psal nějaké fikce. Bohužel to je realita misijních kanceláří, znám hodně „misionářů“, kteří to tak dělají, že jsou doma, chodí do kanceláře, píší něco v počítači, jednou za měsíc rozešlou „newsletter“ s fotkami své rodiny a berou za to peníze.
A co se týče dohledu, pracoval jsem v síti sborů denominace, tak si mohl vyžádat od pastorů těch sborů, kde jsem sloužil, nějaké zprávy o mně a o naší společné práci u nich.
Tuto mentalitu asi nemají pouze ti vedoucí misijních odborů, ale i běžní křesťané, nedávno mi jeden napsal, že mi nebude posílat podporu (to není podpora mne, ale pro misii, tedy aby národy měli Bibli ve svém jazyce), protože nejsem každý den doma se svojí rodinou. Zase: „Seď doma, nic nedělej a dostaneš peníze“. Kdyby všichni chlapi seděli doma u rodin, tak asi nikdy nejen neudělají misii, ale ani nepostaví železnice, továrny, elektrárny apod. Různí dělníci přece také jezdí na montáže. Nepřijely by kamiony s potravinami pro nás, muži by nemohli v případě napadení jít bránit svoji vlast atd.
V té době jsem se jednou nechal nachytat na tuto mentalitu: Jel jsem na misii do Českých Budějovic, cestou jsem měl v Brně přednášku pro svůj misijní tým a tam přišel jeden čaroděj, co se vydával za bratra. Nalepil se na mne, začaroval mi kartáček na zuby a spací pytel (spal jsem v tom sboru na koberci). Druhý den, kdykoliv jsem si chtěl vyčistit zuby nebo lehnout si do spacáku, měl jsem křeče, zvracel jsem a slyšel jsem za sebou hada, jak syčí a cítil jeho zuby, jak mě zezadu kouše. To jsem ještě neznal svěcenou vodu, svěcený olej a moc Kříže, takže jsem se spoléhal na pomoc bratří. Zavolal jsem do svého sboru, popsal své potíže a místo toho, aby se za mne pomodlili, začali mi něco racionálně vysvětlovat, jako že to neexistuje atp. (později jsem našel další křesťany, na které se nalepil tento člověk a vyprávěli mi podobné zkušenosti, on nikdy nešel po běžných věřících, ale útočil na služebníky). Řekl jsem do telefonu, že nechci vysvětlivky, ale modlitbu. Očekával jsem, že mi „fouknou do plachet“, požehnají na další cestu, ale ne: Řekli mi, ať přijedu zpátky do toho sboru, že se za mne budou modlit. Váhal jsem, pro mne to znamenalo najet 400 kilometrů navíc a neměl jsem moc peněz na naftu. Vyjel jsem na silnici a na křižovatce stopovaly dvě studentky do Budějovic. To bylo znamení, abych je vzal a dojel na místo určení. Místo toho jsem uposlechl rady ze svého sboru, vrátil se tam, tam se za mne pomodlili a já zase jel do Brna a do Budějovic. No, nachytal jsem se: V Budějovicích přece také žijí bratři, co se za mne mohli modlit, ale já na chvíli uvěřil té teologii o síle domácího sboru.
Tato teologie byla vyvinuta za jedním účelem: Aby si vedoucí přitáhli věřící k sobě, aby si je zavázali. A také samozřejmě kvůli penězům: Aby členové házeli do sbírky a dávali své desátky jenom a jenom k nim. Desátek však patří Bohu, ne jejich sboru. Zkrátka místo svobody si je připoutali. Ta teologie je tak silná, že její propagandisté vymýšlejí různé blbosti, aby jí podložili. Např. jsem slyšel větu, že „Ježíš měl také svůj sbor, a to v synagoze v Kafarnaum“ No, z Evangelia víme, že Ježíš pořád chodil na nová a nová místa, neprocházel pouze Judskem, ale i Galileou, Genezaretem a Samařím. O Kafarnaum mimochodem řekl, že v Soudný den mu bude hůře, než Týru a Sidónu. Také řekli, že Pavel měl též svůj sbor, a to v Jeruzalémě. No, když už, tak v Antiochii, v Jeruzalémě byl po svém obrácení (podle mých výpočtů) asi třikrát nebo čtyřikrát… Také On trávil většinu času na cestách.
Takže konečně jsem našel Církev takovou, jakou si představuji: Kde je svoboda, jsem Její součástí bez ohledu na místo. A mohu jít kamkoliv. Kdekoliv se modlit nebo přinést svůj dar Bohu.
To se netýká samozřejmě pouze mne, ale kolik lidí cestuje… Např. jsem zažil partu Slováků, kteří pracovali pod agenturou, která je podle potřeby posílala do továren do různých měst. Tak kde zrovna byli pracovně nasazeni, tam i chodili do církve. Pak tu máme studenty, kteří studují v nějakém univerzitním městě mimo svůj domov, ale jak se celý svět globalizuje, tak hodně lidí jezdí za prací, za studiem… Už zkrátka nežijeme ve feudalismu, kdy byl nevolník připoután celoživotně na jedno panství a tedy i ke konkrétnímu kostelu.
Mezitím se ještě vyskytla jedna otázka: Varoval mě kamarád, který měl obavy, jestli po svém Křtu budu moci nadále dělat misii? Jestli na to nebudu potřebovat nějaké povolení od biskupa? Zeptal jsem se na to kněze a ten mi řekl, že každý věřící je zodpovědný za šíření Evangelia, takže klidně mohu pokračovat dál.
Takže poslední otázky byly zodpovězeny a šlo se na věc: Křest proběhl v řece Labi ve Staré Boleslavi a na obřad myropomazání jsme se přesunuli do kaple Sv. Klimenta, která je několik metrů od kostela Svatých Kosmy a Damiána, kde byl zavražděn Sv. Václav, tedy náš národní Světec.
O myropomazání jsem již dnes psal, že se dělá posvěceným olejem toho kterého biskupství, na jehož území se konají tyto obřady (vedle myropomazání pak pomazání nemocných, pomazání bytu apod.) No a tady došlo k jednomu zádrhelu: Každé biskupství si tento svěcený olej připravuje jednou za rok, ale protože pražské biskupství je tak malé (málo početné), nevypotřebovali by tento olej během jednoho roku, proto svěcení oleje dělají jednou za sedm let, a to množství stačí na tuto dobu. Tedy, většinou 8-) No a zrovna ten rok, co jsem se křtil, už jim ten olej došel a ještě nebyl k dispozici nový, takže kněz si musel vypůjčit svěcený olej v sesterské církvi. V Praze jsou dva chrámy Ruské Pravoslavné Církve, které slouží potřebám Rusů žijících zde. No a právě odtud si náš kněz půjčil ten olej 8-) Takže jsem byl nakonec pomazán olejem svěceným ruskou Církví. No a protože církevní obřady „fungují“ (působí), tak se se mnou něco stalo a od té doby jsem se stal rusofilem.
No tak teď jste se určitě téměř všichni vyděsili, že „my jsme to věděli! Jarda je putinista!“ nebo něco takového… Tak samozřejmě být rusofilem a být putinistou jsou dvě odlišné věci, i mnoho Rusů, kteří milují svou vlast, tak nejsou putinisté, ale mají jiné politické preference. Já určitě nejsem putinista.
To ale není všechno 8-) Před Křtem vyvstala otázka, jak je to s kmotrovstvím? Kmotr (křestní otec), je člověk, který, když se křtí malé dítě, které nemůže mluvit, pronáší za něj odpovědi na otázky kněze. Také na sebe bere roli spoluvychovatele křtěnce, spolu s jeho rodiči. Takže modlí se za duchovní život křtěnce, zajímá se o jeho životní osudy, pomáhá mu na cestě s Bohem, nebo např. když se křtěnec v pubertě vzbouří proti rodičům, tak on ho trochu koriguje, nebo mu odpoví na otázky, které by se styděl v dospívání položit rodičům. Také, pokud rodiče jsou laxní ve víře, nebo odpadnou od Boha, kmotr pokračuje v křesťanské výchově dítěte. Stejně tak, kdyby biologičtí rodiče zemřeli…Chlapec má vždy kmotra a dívka vždy kmotru.
Tento kmotr či kmotra se vždy stávají duchovními příbuznými, počítají se do rodiny (i proto se říká křestní otec či křestní matka). Takže nesmí např. uzavřít mezi sebou sňatek, ani jejich děti mezi sebou. Toto rodinné spojení je na stejné úrovni, jako pokrevní.
Když se tato záležitost probírala, kněz mi řekl, že křestního otce nepotřebuji, že to se dělá u Křtu malých dětí, ale já jako dospělý… Ale těsně před tím Křtem otočil a řekl, že by přeci jen bylo dobré, abych měl křestního otce. Ale kde ho teď tak narychlo sehnat? Do toho chrámu, kde probíhaly obřady, chodili většinou Bulhaři a Ukrajinci, ale ti už byli „rozebraní“, protože ten den se křtilo více lidí. Chodil sem jediný Rus, no a toho jsem dostal za kmotra, takže nejen, že jsem pomazaný ruským olejem, ale ještě jsem dostal křestního otce z Ruska, se kterým jsem tedy příbuzný, takže mám rodinu v Rusku 8-) Jeho děti a vnoučata jsou i mými příbuznými.
Jak je to s mým rusofilstvím, o tom připravuji samostatný článek, jen Vám krátce řeknu, jak se to projevilo těsně po tom pomazání: Do té doby jsem se učil srbsky, protože v srbsky mluvících zemích jsme dělali misie, takže jsme tu často pobývali, také jsem četl Bibli a různé knihy v srbštině, sledoval televizi, filmy a seriály. Čtu srbskou wikipedii a další informační zdroje. Dívám se na srbské zprávy. Tím, že tento jazyk se aktivně používá nejen v Srbsku, ale i v Černé Hoře, v Bosně, v Makedonii a je srozumitelný s chorvatštinou, mohu si zapnout jakoukoliv televizi z těchto zemí, nebo se podívat na zprávy odtud, které informují o dění ve světě. Občas sleduji záznamy z chorvatského parlamentu, mám rád jeden makedonský pořad o archeologii a asi moje nejoblíbenější zpravodajství je bosenská Al Džazíra.
Také sleduji pořady o Islámu v bosenštině, koupil jsem si o tomto tématu knihy v Bosně atd.
Vedle aktivního používání srbštiny (bosenštiny, chorvatštiny) potřebuji ke své misii ruštinu, protože se u nás potkávám s lidmi z bývalých sovětských republik, ale potkal jsem v Česku i hodně bývalých studentů, kteří studovali v SSSR, ať už to byli Afričané, Arabové, Kurdové, Afghánci… Rusky se bavím na parkovištích s řidiči kamionů z NDR, Polska, Maďarska, Turecka, pobaltských republik…
V době, kdy jsem hodně sloužil v českých uprchlických táborech, tady měli Arabové, Afričané a další národy zajištěnou výuku češtiny, ale měli jako spolubydlící Gruzíny, Armény, Mongoly, Kazachy, Bělorusy a další rusky hovořící, takže dříve, než se naučili česky, tak už mluvili všichni rusky. Tak jsem si mohl popovídat se všemi 8-)
Když jsme sloužili v uprchlickém táboře v Bulharsku, tady jsme spolu se Slezskou církví, ve spolupráci s táborovou kurdskou samosprávou a s ředitelem tábora založili školu pro děti: Kurdové zajistili učitele, ředitel učebnu a my školní vybavení. Na schůzkách v kanceláři vedení tábora nám ředitel řekl, že neumí anglicky, tak já jsem tyto schůzky překládal, mluvil jsem s ním rusky a tlumočil jsem to našemu týmu.
Takže vidíte, jak je tento jazyk důležitý na misii...
Dříve jsem se chtěl vedle srbštiny učit i rusky, tedy obnovit si tu svojí školní ruštinu, ale pro podobnost obou jazyků se mi to pletlo a musel jsem se rozhodnout, který jazyk budu preferovat, vybral jsem si srbštinu. Po tom pomazání mi něco přecvaklo v hlavě a já byl najednou schopen rozlišit ty dva jazyky mezi sebou a mohl jsem si přidat i ruštinu. To se mi hodně vyplatilo, nejen na misii, ale mohu číst zprávy v ruštině a to nejen z Ruska, ale třeba z Kazachstánu, Tádžikistánu, z Arménie, z Litvy, Estonska... Také sleduji emigrantské pořady z Německa a USA, kde žije hodně Rusů či jiných národů bývalých sovětských republik. To jsou zase západní pohledy na svět. Překvapilo mě svojí kvalitou běloruské zpravodajství. Také, protože neumím dostatečně anglicky, sleduji americké zprávy s ruskými titulky. Dále, protože v Rusku žije asi 10 milonů Židů, ti tady mají svoji televizi, v ní sleduji pořady, nějaké rabínské výklady, rozhovory s osobnostmi, pojednání o různých tématech... Takové ty běžné zprávy, co chodí z Izraele a jsou většinou anglicky, to nejsem schopen tomu rozumět, ale takto nejsem o nic ošizený 8-)
Vedle různých televizních programů a reportáží mám k dispozici mnoho studií, např. wikipedie v ruštině je hodně obsažná, rozhodně více, než ta česká a v mnoha oborech je propracovanější, než anglická.
Když jsem zmiňoval různé národní televizní programy, tak samozřejmě sleduji též ukrajinské zprávy, ať už prorežimních novinářů z Ukrajiny, nebo naopak protirežimních, žijících v exilu. Vždy je dobré poslechnout si dva protichůdné pohledy na věc a hledat něco mezi tím, nějakou objektivitu a mít tak větší šanci pochopit celou situaci. Jaká je to pro mne výhoda, mít zprávy z první ruky a nespoléhat se pouze na české zprávy, které ani nejsou české, ale většinou převzaté z nějakého BBC nebo CNN.
Také jsem díky ruštině schopen bavit se s Ukrajinci žijícími u nás, vyslechnout si jejich autentické příběhy z Ukrajiny, a nespoléhat se pouze na informace z nějakého Seznamu či ČT. No a samozřejmě nejen s nimi hovořit, ale mohl jsem jim i prakticky pomáhat, doprovázet je, překládat jim, vozil jsem je v autě, když potřebovali, udělal jsem jim nějaké výlety, pomáhat s výukou češtiny atd.
V té době jeden bratr o mně šířil pomluvy, jak jsem protiukrajinský, že nepodporuji sbírkami Ukrajinu atd. No, peníze jsem neměl, abych je někam posílal, nějaké jsem dal na Ukrajinu už ze svých daní, ale jak jsem mohl, tak jsem pomáhal prakticky, konkrétním lidem, ne nějaké mašinérii. Samozřejmě jsem to nedělal okatě, ani jsem o tom nepsal do svých zpráv, protože v nich píši o misii a tohle nebyla misie v pravém slova smyslu, takže o tom ten bratr nemohl vědět, a tak se utvrdil ve svém přesvědčení, které měl potřebu sdílet s ostatními, včetně některých sponzorů misie, takže ti samozřejmě tomu zlému Jardovi už přestali posílat poporu na misii (to není moje misie, ale Ježíše Krista).
Takže po tom pomazání toto byl můj první dar, který jsem obdržel, schopnost naučit se komunikovat v ruštině, a teď si to spojte: Můj životní cíl je sloužit cizincům a tedy i uprchlíkům. Dostal jsem čas naučit se komunikovat v ruštině, a pak náhle přijelo do naší země asi půl milionu rusky mluvících uprchlíků! Většina z nich používá ruský jazyk a ta hrstka, která mluví ukrajinsky, tak dobře rozumí rusky, protože v tomto jazyce sledují televizi. Takže když jsem jednal s takovými, ve vzájemné komunikaci oni mluvili ukrajinsky, čemuž bez problému rozumím, a já jim odpovídal buď česky nebo rusky, co bylo pro ně zrovna srozumitelnější.
Ve vzájemném styku nejde samozřejmě jen o jazyk, ale též o znalost kulturního prostředí a reálií té které země, odkud příchozí pocházejí. Díky své rusofilii a svým zájmům jsem toto vše prostudoval, tedy historii zemí, kde se hovoří či hovořilo ruským jazykem, tedy postupně, jak šel čas, tak to byly Kyjevská Rus, Zlatá Horda, Polskolitevské knížectví, Krymský chanát, kozácké hejtmanství, carské Rusko, SSSR a nakonec uspořádání po roce 1991. Díky těmto získaným znalostem se mohu s těmito lidmi bavit prakticky o čemkoliv (mimo sportu 8-) a pokud oni se o něčem baví, jsem v obraze, protože znám filmy, na které se oni dívají, různé osobnosti, ať už herce, zpěváky, hudební skupiny, spisovatele...
No a to vše ještě nekončí, kdo ví, jaká bude budoucnost? Určitě hodně uprchlíků i po konci války tady zůstane, možná jich přijede ještě více, možná my pojedeme do jejich země něco dělat... Budoucnost neznáme, ale být připraveni na různé eventuality neškodí a mně se mé znalosti a vědomosti neztratí.
Tak to jsem popsal ten můj první dar po pomazání, jaké byly ty další, o tom se dozvíte zase někdy časem 8-) Každopádně po svém myropomazání už jsem mohl přistupovat k Eucharistii a sjednocovat se tak s Tělem Kristovým a být Jeho plnohodnotnou součástí. Navázal jsem se na kmen (J.15:4-7), jsem fyzicky součástí Těla, jehož Hlavou je Kristus, a nejen členem nějaké skupiny, která nemá historickou kontinuitu z apoštolských dob a vznikla někdy někde za podivných okolností.