Manželství – hledáme si církev II.
V posledních několika článcích jsem popsal, jak jsme se s Luckou vzali, jak jsme vyšli ze svých církví a hledali si spolu „tu svoji“ 8-) Dnes se přiblížíme rozuzlení tohoto příběhu. Zbývá nám už jen popsat, co předcházelo těsně tomu.
Samotné naše hledání trvalo několik let a nebylo vůbec lehké. Toto hledání nám znepříjemňovaly hlasy, které volaly po tom, že „už musíme být někde členy“, a „ať někam vstoupíme“, atd. Byl to jasný požadavek formalismu (podle slovníku cizích slov: „ulpívání na formální stránce věci bez zřetele k vnitřnímu stavu nebo dopadu“) – Přesně: Hlavně ať jsme někde formálními členy, ale nakolik se ztotožňujeme s danou církví, s jejím učením, jaké tam máme vztahy nebo jestli tam jsme šťastní, to už je jedno… Tyto hlasy samozřejmě nevycházely ze stromů nebo z kamenů, ale z lidí… kteří to mysleli dobře. Tedy se svojí církví, aby měli více členů 8-)
My jsme raději chtěli zjistit, kam skutečně patříme a kde nás Bůh chce mít… A On, divte se, měl na to dost času 8-) No, prostě jako vždycky: Bůh má na všechno dost času 8-)
Takže nejprve jsme pochopili, že musíme úplně oddělit naše členství v církvi od naší služby, od misie: Misie vychází z Boha, On nás řídí: Kam máme zamířit, co tam máme dělat, jakou dobu zvolit, mezi jaká etnika, mezi která ne (mezi ně půjde zase někdo jiný 8-). Co se máme učit (jazyky, kulturu, další poznatky), jak máme vystupovat, Koho prezentujeme atd. atd. Je tu prostor pro to slyšet Ducha Svatého, reagovat na Něj, předělat narychlo plány, přijmout náhradní řešení, být prostě pružní. A najednou by mezi mnou a Bohem byla nějaká církevní autorita, která třeba ani vůbec není autorita v pravém slova smyslu, třeba je to jen člověk, který vychodil teologickou (jezuitskou 8-) školu a je zaměstnanec té které církve a má návod „jak se to dělá“, začne mi do toho mluvit, korigovat mě, odšoupne na stranu Svatého Ducha, zaměří se na „správné postupy“ tabulky, čísla, fundraising a jánevímcoještě. Zpřehází mi priority a já budu ztrácet čas podružnými věcmi a budu méně a méně dělat to hlavní… Toto nejsou jen moje domněnky nebo obavy, toto všechno jsem ještě jako člen sboru, denominace i misijní organizace zažil, píši zde z vlastních zkušeností! To, že to není jen moje teorie, či nějaká hereze, vidíme v praxi na příkladu misionářů, kteří opustili svoji vlast a odjeli do vzdálených krajů, ti se vymanili z církevních dogmat a byli (někde v pralese nebo na poušti) odkázáni čistě na vedení Ducha Svatého (v minulosti nebyl internet a telefony, skutečně několik let nebyli misionáři ve spojení se svojí vysílající církví) a vidíme to i v Bibli: 1Kor 11:3,4: „Uvědomte si, že hlavou muže je Kristus… Muž, který se modlí s pokrytou hlavou, zneuctívá Toho, Kdo je mu hlavou…“ Co to znamená? Často se to vykládá jako čepice, že u modlitby nemáme mít na hlavě čepici, klobouk, šátek atd. (Židé a Muslimové se naopak modlí s pokrývkou hlavy). Pro mne „pokrytá hlava“ znamená, že si strčím mezi svoji hlavu a svoji Hlavu něco jiného (nebo někoho jiného), tedy že nejsem poslušný přímo Kristu, ale do spojení Krista a mojí hlavy si vložím nějaký „šprajc“, jako třeba určitou teologii, nějaké dogma, nebo tam postavím nějakého člověka. Vidím to často i na pastorech a kazatelích: Místo aby svoji hlavu propojili se svojí Hlavou, někde v ústraní se setkali s Bohem, slyšeli od Něj, co a jak, jak dál, co předat „svému“ (samozřejmě „Jeho“ 8-) stádu, obdrželi něco z duchovního světa a přinesli to do toho fyzického, tak raději se jedou školit do USA, Izraele nebo do Londýna či Austrálie. Pak to vypadá tak, že už možná nejsme ta Boží Církev, ale spíše americká církev… Řeknu jeden (ne)vtip: Byli jsme s Luckou v nějakém protestantském sboru a řečník pronesl: „Víte, co řekl včera v televizi náš prezident? Trump?“ „Ééé, tedy vlastně ne náš, ale americký…“ – Víte, co o přeřeknutí napsal Sigmund Freud 8-)
Ale abych byl objektivní a abyste neřekli, že jsem nějak vysazený proti Americe, nejsou to pouze „americké“ sbory (těch je většina), ale zažil jsem církve, které místo, aby usilovaly být těmi Božími církvemi, chtěly být africké nebo jihoamerické… Opět: Nějaký pastor mezi sebe a Krista postavil nějakého afrického pastora (možná spíš šamana převlečeného do křesťanského pláště – pardon: kvádra 8-) nebo nějaký jiný pastor se vzhlédl v určité jihoamerické zemi a začal zde zavádět jejich způsoby, praktiky a samozřejmě teologii…
Jako příklad, jaký je rozdíl, když Vás vede Duch Svatý, a nebo když Vám pastor říká, co máte dělat, Vám mohu popsat, co se mi stalo: Měl jsem krátké vlasy a holil jsem si tvář... Jednou mi Bůh velice silně řekl, ať si nechám narůst dlouhé vlasy a krátké vousy. „Zapustil jsem tedy deku“ 8-) a když mi narostly vlasy, Bůh mě povolal do misie. Starší křesťané a kazatelé mi říkali, že podle Bible mám mít jako muž krátké vlasy, ať se ostříhám. Dokonce mi jeden dal k Vánocům jako dárek pěnu na holení 8-). Když jsme s týmy pobývali na misiích mezi muslimy, kterých je samozřejmě více druhů, tak takoví ti radikálnější si mě brali na stranu a říkali mi: „Víš, všichni proroci v Koránu měli dlouhé vlasy a vousy: Adam, Noe, Abraham, Mojžíš, Ježíš, i Mohamed. Takže jestli Ty máš dlouhé vlasy a vousy, tak možná nám také řekneš něco od Boha, ale Ti Tvoji kamarádi, co se holí a stříhají, tak ať za námi nechodí, je poslouchat nebudeme.“ Až teď mi bylo jasné, proč mi Bůh řekl, ať se nechám zarůst 8-) A teď si představte, kdybych poslechl kazatele v církvi a ostříhal se... No a teď: Jednou jsou to vlasy, podruhé ať jezdím vlakem a ne autem (vlak také nejede všude), potřetí ať nejezdím velkým, ale malým autem (tam se mi nevejdou všechny Bible, kočárek, děti a manželka), ať netisknu Evangelia Lukáše, ale nakoupím ve Finsku Evangelia Jana (proč to dělat levně v tuzemsku, když to mohu draze koupit v zahraničí 8-), příště zase něco, a pak zase něco jiného... Pořád něco... Jednou jsem se dokonce od „církevní autority“ dozvěděl, že se nemám zaměřovat na uprchlíky, protože jsou chudí, ale raději se soustředit na Američany a Rusy, protože ti mají peníze. Dostal jsem se do konfliktu s tímto člověkem, ale pak jsem si postupně uvědomil, že nemám konflikt s tímto chlápkem, ale se strukturou, kterou on pouze ztělesňuje, zastupuje. Dneska mi on bublá do hlavy nějaké rozumy, zítra vymyslí něco nového zase někdo další... A než abych žil v permanentním konfliktu s těmito strukturami, je pro mne lepší z nich vystoupit a namísto různých konfliktních situací řešit misijní výzvy a skutečné problémy, které se mi staví do cesty.
Takže oddělení členství v církvi a misie: Máme tady další důvody, které postupně vypíši pod sebe v odstavcích:
Když bychom měli začít od začátku, tak v knize Skutků čteme, jak vypadala první Církev: Ti, co uvěřili, scházeli se spolu, aby lámali chléb… Zůstávali v učení Apoštolů… Měli všechno společné… Prostě byli spolu (jasně že ne všichni najednou, ale různě po domech) a neřešili nějaké denominace, patřili do jedné Církve. A když někdo cestoval, tak šel v jiném městě do jiného domu, a nebralo se to, jako že přešel z jedné církve do druhé, že konvertoval, zradil svoji církev nebo si změnil členství, to jsou nesmysly. Prostě jel za prací, za obchodem (nebo na misii 8-) a byl pořád součástí té jedné Církve. Pokud se nějací lidé pokusili o vytváření „denominací“, Pavel je varuje: „Jedni říkají, že jsou Apollovi, druzí že jsou Pavlovi či Petrovi… Ne: My všichni jsme Kristovi!“ (1Kor 1:12,13)
Že by lidé uzavírali „papírové“ členství někde v církvi, o tom v Bibli také nic není… Co tam je: Kdo v srdci uvěří a ústy vyzná (Ježíše), bude spasen, nebude zahanben… (Ř 10:10) „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (Ř 10:13) V den Letnic, kdy vznikla Církev, co Apoštol Petr vyhlásil? „Podepište přihlášku“? Ne, toto: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha Svatého“ (Sk 2:38) – Takže o členství není ani zde, ani později v Bibli ani v historii první Církve nic zaznamenáno, je to až pozdější vynález, možná až z doby, kdy byly (v Rakouském mocnářství?) zavedeny matriky (ale pro potřeby státu, ne církve). Nejsme členové, ale články (údy) Těla Kristova. Takže víra, spasení, láska k Bohu, jsou neviditelné, papírové členství je viditelný prvek, na to pěkně pasuje pasáž v listu Galatským, kde se sice píše o obřízce, ale zkuste si slovo „obřízka“ vyměnit za slovo „členství“ 8-) Ga 6:11-15
Poznámka: Předchozí odstavec jsem napsal v pátek, dnes je pondělí… včera (v neděli) jsem byl na návštěvě v jednom sboru, kde probíhaly konfirmace mladých lidí. Jeden bratr zapsal jejich jména do knihy, zaevidoval je, pak ji pozdvihl a řekl mládeži: „V této knize jste zapsáni pouze formálně, ale dbejte, aby Vaše jména byla zapsána v Knize Života, která je v nebesích! Byli jste pokřtěni do Církve… Ale ne do naší církve, ale do té jedné, nebeské Církve!“ – Perfektně řečeno, fakt mě to nadchlo, a navíc to přesně sedí do mých myšlenek, které tady zpracovávám zrovna do tohoto článku!!!
Členstvím ve sboru bych se zároveň stal členem denominace, do jejíž sítě tento sbor patří, a já už nechtěl svoji službu spojovat s konkrétní denominací, po zkušenostech, které jsem popsal v posledních dvou kapitolách… Proto jsme zkoušeli i různé „svobodné sbory“ či „domácí církve“, o tom ještě bude řeč. Ve skutečnosti tento model se stal východiskem pro mnoho lidí, které známe: Že už nedokázali být nadále v denominaci (měli pro to zase svoje důvody) a toto bylo řešení jejich životní situace. Je to možnost. Koneckonců v mnoha zemích to tak funguje běžně, že nějaký sbor vznikne a není nikde zaevidován, registrován, nebo nepatří do nějaké sítě… Takový paradox: Zde v Česku je velký tlak na křesťany, aby se někde zaevidovali u některé registrované církve (tento tlak vychází právě z těchto registrovaných církví 8-) – státu je to asi jedno, jestli se sejdeme tři kámoši v bytě a modlíme se… Pak si tyto církve objednají časopis „Hlas mučedníků“, kde si čtou, jak jsou křesťané v různých zemích pronásledováni státem, protože mají neregistrovaná společenství a musí se registrovat u státu. A pak se tyto naše církve modlí za to, aby se tito bratři někde daleko mohli svobodně scházet na modlitby bez registrace. A když my praktikujeme svoji víru bez registrace, tak je to samozřejmě špatně 8-) 8-) 8-)
Na námi pořádaných akcích se setkávají křesťané různých vyznání, jsou z různých sborů i denominací… A teď (to se skutečně stalo) někdo uvěří a pokřtí se… No a co se stane? No hned se ti křesťané hádají, kdo ty lidi konvertoval (to nebyli lidé, ale Bůh, kdo je k sobě přitáhl), kdo by je měl pokřtít, do které církve? Další nesmysl, křtí se do Krista (ve křtu jsme ponořeni do Krista Gal. 3:27) a ne do sboru. A v několika křesťanských časopisech vyjde svědectví o obrácení muslima, takže to vypadá, že se neobrátil jeden, ale pět, protože to vyšlo v pěti časopisech… Poškodí se vztahy mezi služebníky a zmate to mozek nového Božího dítěte, kam teď vlastně patří? No patří přece Kristu, který za něj zaplatil svou krví, a ne nám! Takže my pracujeme pro Boží Království, a ne pro denominaci. V momentě, když bychom propojili svoji službu s členstvím ve sboru, tak tento sbor by nemusel hnout prstem, dát korunu, ale pořád by si psal výkazy, jak se obrací lidé, jak „sboroví“ služebníci pracují – i když třeba na našem výjezdu Franta, který je z úplně jiného sboru, se právě přičinil, že se tito lidé obrátili. A teď se Franta odšoupne na stranu a nás budou zviditelňovat, protože jsme „jejich“ a může z toho kápnout nějaké uznání z Prahy nebo nějaký dolar z Ameriky… Nebo naopak: My všechno uděláme a Franta, který se k nám nachomýtl, tak si to napíšou v jeho sboru… Ve skutečnosti to udělal Ježíš a použil si k tomu jak nás, tak Frantu, tak další bratry a sestry, kteří jsou možná zase z úplně jiných sborů, ale pořád součástí jedné Církve! Misie je věc právě tohoto Franty, Pepy, Honzy a vůbec všech lidí, kteří poslechli větu z Bible „Jděte ke všem národům“ a šli, a také je misie všech těch Jan, Veronik, Magdalén a všech, které jsou doma s dětmi a poslali pár korun na Bible, aby si i cizí neznámí lidé přečetli Boží Slovo! To není „naše“ misie, to je „naše“ misie! Cítíte ten rozdíl 8-) A tak jsem rád za tohoto Frantu, který má úspěch na misii a jsem šťastný, že jsem mu pomohl vytvořit tuto misijní příležitost, že jsem zorganizoval výjezd, připravil Bible, zajistil zázemí a on se teď může věnovat lidem a rozvíjet své povolání… Jsem rád za tu ženu, která přispěla na Bible, že jsem ty Bible natiskl a dopravil k lidem (Franta už je rozdá 8-), že ona nemusela zanedbávat rodinu a někde si potrhat punčochy v křoví, kde se skrývají uprchlíci, spálit si lýtka o kopřivy a riskovat nebezpečí, nepříjemnosti či nepohodlí cest… Ale musíme být genderově korektní 8-) tak musím napsat, že samozřejmě i muži nám přispěli peníze na Bible a nemuseli si potrhat džíny v křoví 8-) Myslíte, že je to v Bibli jinak? Že misie byla věcí konkrétního člověka? Nebo pouze Ježíše? Tam se píše o ženách, které doprovázely Ježíše a staraly se o Něj ze svých prostředků (však jsem už řekl: Jana, Veronika, Magdaléna 8-), o Apoštolech, kteří Mu došli koupit svačinu, nebo Ho převezli na loďce, o majitelích domů, kam Ho zvali po úmorném dni na večeři… O Pavlovi čteme, jak ho bratři vypravili na cestu, jak ho podpořili na misii, jak ho navštívili ve vězení, nebo jak ho naopak ochránili před uvězněním, jak někdo převzal skupinu lidí, kteří se obrátili ke Kristu a teď je vyučoval, jak někdo roznášel jeho dopisy (díky tomu člověku ty dopisy máme dodnes 8-) Ano: misie je nás všech, ne nějakých výlučných osob… Misie je věcí Církve, a ne církve, jestli tedy cítíte ten rozdíl?!
Ale pozor! Platí to i naopak: Stejně, jako je misie úkolem nás všech, je misie úkol právě a přesně a pouze pro Tebe: Záleží na jednotlivci, jestli se někdo zvedne a udělá něco, jestli někdo pošle nějaké peníze, jestli se někdo ujme cizince a doprovodí ho kousek na jeho Cestě za Ježíšem… Ano, je to tak, pokud se budeme ohlížet na druhé nebo čekat na organizaci či instituci, „až něco uspořádají a my půjdeme“, tak nepůjdeme nikdy. Znáte ty tři chlapi: Každý, Někdo a Nikdo: Každý čeká, až Někdo něco udělá, a nakonec to udělá: Nikdo 8-) tedy: 8-( Raději chci být tím Nikdo (bezejmenným křesťanem), kdo nakonec něco udělá!!! Dokonce celé dějiny spasení jsou řetězcem akce, poslušnosti, ochoty, sebeobětování, víry jednotlivců: Záleželo na každém osobně, jestli přijme svůj úkol: Na Abrahamovi, jestli poslechne Hospodina a vyjde ze své vlasti, kdyby se šel poradit k radě starších, tak by mu to možná neodsouhlasili. Musel se rozhodnout sám! Záleželo na Mojžíšovi, jestli poslechne Boha a udělá, co mu říká, záleželo na jeho matce, jestli poslechne, že má zabít svého syna, nebo jestli vymyslí něco, jak porušit vládní příkaz. Záleželo na Gedeónovi, jestli si popovídá s andělem a půjde si svojí cestou, nebo jestli přijme, co mu říká a půjde do akce. Záleželo na Petrovi, jestli přijme pozvání Ježíše „Pojď za mnou.“ Záleželo na Ananiášovi, jestli poslechne Krista a navštíví Pavla, kterého se všichni báli, a za kým by tedy nikdo nešel… A teď si představte všechny tyto osoby, které jsem tu zmínil, že by se šli v neděli poradit s pastorem nebo by půl roku čekali, až jejich sbor navštíví biskup, že by se ho potom zeptali, nebo že by čekali, až to odhlasuje staršovstvo… Za prvé by propásli čas, bylo by už pozdě a za druhé by jim tito lidé mohli říci, že to není z Boha, že máme poslouchat vládu a zabít své syny, ctít své rodiče a nevycházet z vlasti neznámo kam za jakýmsi Hospodinem, „kdo to je?!“ Že máme být doma s rodinou a neopouštět své podnikání, takže žádné vyvedení Izraele z Egypta, panáčku! „Ty neriskuj, a tedy nechoď za tím ošklivým Pavlem, mohlo by se Ti něco stát!“ „A vy ostatní nejezděte s tím Jardou za těmi Araby, mohli by vám uříznout hlavu!“ „Ty se zase drž ševče svého kopyta, tedy pardon: drž se Petře svých sítí!“ „Ty si tady nevyskakuj, ty to ještě promodli, ty si o sobě nic nemysli, ty čekej deset let na potvrzení, že to bylo od Boha, ty nemůžeš odjet, protože bys nestihl jednu neděli shromáždění, určitě by se tím porušila rovnováha ve vesmíru, ty bez nás neplánuj, ty bez nás nemysli, ty tohleto, ty támhleto… Zkráceně: „Zklamal jsi mě, že chceš jet na tu misii, a to jsem Tě chtěl udělat nástěnkářem!“ 8-) Zvažte to: Já neříkám, že poradit se s někým nemá význam (hlavně se neraďte se mnou, víte předem, co bych Vám odpověděl, že máte jet na misii aspoň na týden 8-) ale důležité je Vaše spojení s Bohem, abyste se s Ním setkali, slyšeli Ho a šli za Ním! Takže závěrem opakuji: Záleží na jednotlivci, záleží na Tobě! Přečti si verš: Iz 6:8 a poslechni si písničku: Šípková Růženka (Jiří Schelinger).
Dost mi lidé namítají, že potřebuji nad sebou autoritu (ale myslí tím asi dozor, přeci jen žijeme moc blízko Německa a na naší zemi, a tedy i na národní mentalitu byl v historii tisíciletý vliv německé kultury 8-) Podívejte: potřebuji autoritu Církve, ne pastora (i když třeba i jeho, on je také součást Církve). Jestliže my jsme, nebo Vy jste Církev, přijímám Vaši autoritu. Autorita není, že si přečtete v knížce nějakou poučku, a pak mi ji budete vtloukat do hlavy, autorita je od slova „původní“ (autor = původce). Původem všeho je Bůh. Jestli žiješ ve spojení s Bohem, s původcem, máš původní (originální) myšlenky, názory, vhledy, moudrost a jsi autorita. A to chci, to se mi líbí 8-) Chci se s tebou kamarádit, vyslechnu Tě a přijmu ne všechno co říkáš, ale co mi pasuje do mé situace, do mého povolání. Rozhodně budu přemýšlet o tom, co mi říkáš. Jestli sis přečetl knihu o misii ze 17. století a teď mi chceš říkat, že to mám také tak dělat, jak se tam píše, to není moc originální 8-( Byla jiná doba, hrdina knihy měl jiné povolání, jinou osobnost apod. Jestli sis přečetl iDNES nebo Blesk a říkáš mi, jaké mám mít polické názory, to také není moc originální… Tak dáme si konkrétní příklad, jaký je rozdíl v autoritě: Kdysi jsem chodil do takového sboru, kam se často zvali američtí řečníci, „proroci“ atd. Jeden nám řekl, že v Bibli se píše, že se máme navzájem povzbuzovat, tak že si to natrénujeme… Každý v sále se měl obrátit na svého souseda a říct: „Pěkně Ti to dnes sluší, máš hezké tričko!“ No okamžitě se ve mně všechno vzpříčilo, to asi není povzbuzení do čistého života, boje proti hříchu, povzbuzení k následování Krista za každou cenu a povzbuzení do služby Bohu?! Zatím jsem to přežil, ten den a ještě pár takových dní, pak jsem ale odešel z tohoto spolku. Takže jsem se zde dozvěděl, že mám hezké tričko. A pak jsem potkal kamaráda a on mi řekl: „Jsi tlustej, dělej se sebou něco!“ Tak kdo byl autorita, kterou mám poslechnout? Ten, kdo mi maže med kolem úst, jak mi to sluší, a ještě mi to řekl, protože mu někdo řekl, aby mi to řekl, anebo člověk, který to s Vámi myslí upřímně? A ještě mluví pravdu 8-) Pod vlivem slov mého kamaráda jsem mohl začít sportovat a hubnout, pod vlivem slov církevní „autority“ bych se utvrzoval v tom, že mi to sluší a nemusím se měnit. No, byl to americký kazatel a předvedl nám, jak to chodí v Americe, tím by se vysvětlovalo, proč tam mají epidemii obezity 8-)
Ježíš řekl, že prorok není vítán ve svém domě, mezi svými… Stejně tak u nás, v naší misii: Věci často fungovaly, když jsem do nějakého sboru přijížděl jako host, pomohl jsem zde rozjet misijní práci, pak jsem odjel někam jinam (dělat to samé 8-) a po čase jsem se sem vrátil opět rozpumpovat tuto misijní práci, povzbudit misijní pracovníky, přivezl jsem jim Bible atd. Rádi mě viděli, inspirovalo je to, co říkám, viděli výsledky, společně jsme se radovali… Pokud bych se někde v nějakém tomto sboru stal „domácím“ členem, něco by se pokazilo – opět to není obava, ale konkrétní zkušenost, jak moje, tak mojí ženy, tak i dalších lidí, co znám: Např. jeden kolega sloužil v domově důchodců, ale nějak ho nebrali, nešlo to… Pak začal dělat to stejné v sousedním městě a paráda, rozjelo se mu to a měl úspěchy… Stejně tak jiní služebníci jezdí se svojí službou někam jinam, než kde jsou „doma“, ať už se jedná o loutkové divadlo, službu ve věznicích, nějaká služba uzdravování, a další… Jako zajímavost mohu zmínit i příklady z jiného, než církevního prostředí: Mnoho sportovců, vynálezců, vědců atd. se prosadilo ne ve své vlasti, ale v nějakém zahraničním klubu, v zahraniční laboratoři… Také mnoho politiků v historii se prosadilo někde v zahraničí, kde dosáhli svých cílů, vystudovali, vytvořili nějaký program, našli podporu pro svoji budoucí činnost a pak přijeli do vlasti pouze převzít moc či úřad. Lidé je zde při návratu vítali na letištích, na nádražích… Doma by se nevypracovali, nedosáhli by takových výsledků, neměli by úspěch… Často také v různých zemích vládli vlastně cizinci, doma by byli průměrní správci malých panství, nějaký nepatrný šlechtický rod, v zahraničí však úspěšně hospodařili na velkém území a spravovali velké státy… Je to prostě pořád ten stejný princip.
Takže nakonec jsem pochopil, jak si to mám zařídit: Nesloužím skrze svůj sbor, není to moje misijní základna, jsem někde v církvi (ještě Vás chvíli budu napínat, kde 8-) ale misie si organizuji úplně jinak a do svého společenství se vracím vydechnout, zúčastním se tady bohoslužeb, nechám si dát požehnání pro další cesty, něco tu pomůžu, po bohoslužbách si posedíme s bratry a sestrami, třeba se sejdeme v týdnu, rekreačně nebo kvůli něčemu praktickému, ale vůbec s nimi neřeším misijní záležitosti. A je mi tak daleko lépe, než v dobách, kdy můj sbor byla i moje misijní základna: Tehdy jsem se vrátil třeba z měsíční misijní cesty, potřeboval jsem si odpočinout jak fyzicky, tak zpracovat zážitky, nejprve v sobě, pak to třeba nějak sepsat, vytřídit fotky, nepsat maily účastníkům výjezdu, jak dojeli, co jim to dalo, jak dál, jaké jsou příští plány, potom udělat inventuru v Biblích, nabalit na příští cestu, dojednat s tiskárnou výrobu chybějících atd. a do toho ve sboru chtěli, ať jim vyprávím, jak bylo (po měsíci kázání mi škrábalo v krku a chtěl jsem několik dní mlčet a šetřit hlasivky 8-) Nemohl jsem jít na procházku, hned mě někdo potkal ve městě, zastavoval mě s dotazy, jak bylo, co bylo, kam pojedu příště?! V neděli ve sboru mě chytali na chodbě, na všechno se vyptávali… Nechtěl jsem tu být středem pozornosti, prostě jsem si tu chtěl sednout do poslední řady, potřeboval jsem se odreagovat, chtěl jsem si poslechnou kázání, pomodlit se s ostatními, ale tak, za věci v životě, ne za misii… Dát si s někým kafe, ale hlavně NEPRACOVNĚ! Vůbec nešlo jít s někým na oběd, zasportovat si, na výlet… Pořád jen: Misie, misie, misie… Ještě nějakou dobu a úplně by mi tu misii znechutili. Potřeboval jsem to oddělit. Nutně!
Mohu hádat? Vy si také v neděli netaháte do sboru soustruh, kamión, ponk nebo něco, s čím běžně pracujete přes týden? 8-) Představte si, že jedete na víkend na chatu s přáteli a jeden z nich je lékař. Zeptáte se ho, že něco Vás tady píchá, jestli neví, co by to mohlo být? Co Vám odpoví? No ať přijdete v pondělí za ním do ordinace. Jasně, že kdyby se Vám stalo něco vážného, úraz nebo podobně, že by Vás narychlo ošetřil, ale kvůli každému píchnutí si nechce kazit víkend, chce si dát pivo a upéct párek. Vypustit myšlenky a odreagovat se. Ani on, ani já, a snad ani Vy, nikdo nechceme skončit na psychiatrii, kam workoholismus jistojistě vede. Bůh oddělil sedmý den jako den odpočinutí.
Často mi nějací vedoucí vyčítali, že chci oddělit misii od členství v církvi, říkávali: „Ty pořád něco máš“ „Tobě se něco nelíbí“ Ne: Ne mně, ale strašně moc lidí, kteří stojí v nějaké službě, jsou na tom podobně. Znám jich hodně. Dám jeden příklad: Byl jsem kdysi členem společnosti jménem „Gedeoni“ – určitě znáte. Jezdíval za námi občas evropský ředitel, který zajišťoval spojení mezi americkým ústředím a národními kancelářemi v Evropě, ale i s jednotlivými skupinami. Ptal jsem se ho na jeho sbor, protože jsem často jezdíval do města, odkud pocházel, tak že bych ho tam navštívil. Řekl mi, že ho tam nezastihnu, že jezdí obhospodařovat ty kontakty a do sboru si zajde, když je jednou za čas doma, ale že ta práce Gedeonů s tím sborem nemá nic společného, do sboru si prostě jde jen tak na bohoslužby, zazpívat, pomodlit se… No vidíte, je to úplně stejný model, jako mám dnes já… Ještě řekl, že vlastně ten sbor se nechce s tou službu propojovat, a to je veliká pravda: Obecně sbory nechtějí svůj běžný chod propojovat s různými misijními subjekty, s organizacemi atd. Jak sbory, tak organizace mají své vlastní stanovy, své hospodaření, své cíle nebo cílové skupiny, své vedoucí, kteří kdyby dělali na dvou postech najednou, tak by ani v jedné práci nedělali pořádně to, co mají, bylo by to vždy na úkor něčeho… Pokud ještě chvíli zůstaneme u Gedeonů, tak to tak přesně vypadalo téměř ve všech skupinách, které jsem navštívil: Sbory nechtěly na tuto činnost přispívat finančně, nerady uvolňovaly služebníky, protože je potřebovaly, aby dělali právě pro ně, a ne pro organizace (které opět spojovaly křesťany i z jiných sborů). Sbory většinou své členy, kteří byli u Gedeonů, nějak tolerovaly (nebo trpěly), ale nepodporovaly.
A takto, kdybychom prozkoumali další misijní organizace, také bychom viděli, že pracovníci těchto skupin tu fungují jako dobrovolníci, někdy i jako zaměstnanci, ale má to pramálo společného s tím, kde jsou zapsáni jako členové církví, nebo s tím, kam chodí v neděli na bohoslužby. Zkuste prozkoumat např. weby misijních organizací (nebo zkuste osobně se seznámit 8-), jestli vydedukujete, s jakými církvemi mají tyto organizace spojení? Já to nepoznám 8-) Zůstaňme klidně v Česku, mrkněte na Dětskou misii, Studenty pro Krista nebo Brněnskou tiskovou misii… Možná tady všude to pochopili daleko dříve, než já? 8-)
Asi to pro mne nebylo, abych si ulehčil život a pouze okoukal cizí model, jak to funguje jinde a aplikoval ho v naší službě, asi jsem si na to potřeboval přijít sám, a trochu si při tom porýt ústy v hlíně, jak se říká 8-) Hodně se to ve mně vařilo – pořád jsem věřil tomu, co mi říkalo okolí, že musím službu propojit s církví, pořád jsem o to usiloval, čím více jsem o to usiloval (fakt jsem tomu věřil), tím více mi křesťané vyčítali, že jsem necírkevní a nechci to propojit… No horor! Např. jsem oslovil jednoho bratra z určitého společenství ve městě, kde jsem věděl, že mám jet a udělat misii. Některá města mi prostě Bůh ukazuje. Ať se tento bratr zeptá ve sboru, jestli chtějí dělat tuto misii společně. Odpověděl mi, že tam jsou problémy, že na to není čas, že nejprve se něco musí…, že oni nejsou pro tu misii, že… Počkal jsem ještě několik let, jestli se tedy rozhodnou, jestli si vyřeší ty překážky, jestli už pro ně nastane vhodná doba, a když stále nic, zajeli jsme sem s týmem a co nešlo několik let, udělali jsme za dvě hodiny: Prošli jsme město, našli cizince, rozdali jim Evangelia, popovídali jsme si, pomodlili se s tím, kdo měl zájem… Bylo to dobré, všichni z týmu z toho měli strašně dobrý pocit a já konečně splnil, co mi Bůh už dávno říkal… No a dozvěděl se to tento bratr, že jsme tu byli, a hned mě bombardoval maily, jak jsem necírkevní, že nespolupracuji s církvemi, že jsme na ně nepočkali (čekal jsem na ně asi pět let), že to a že tamto… No, on měl být ta spojka s tím sborem, on to nepropojil… Pak jsem si uvědomil, že všude je to stejné: Čím více se vleče komunikace, tím více se vzdalujeme misii, tím více výčitek, nedorozumění… Není lepší prostě poslechnout Kristovo: „Jděte…“ a jít?! Asi jo. A teď vtip na závěr tohoto příběhu: V tom městě žije můj strýc, se kterým nejsme léta v kontaktu. Pak jsem ho nějak navštívil a během řeči padlo, že má dvě vnučky a obě se seznámily na dovolené s cizincem, vdaly se za něj a v tom městě si jejich manželé otevřeli restauraci… Takže během té misie jsme s nimi museli mluvit 8-)
Tak vidíte, ono je to nakonec obráceně, ne že my misionáři nechceme „táhnout“ se sbory, ale možná ony nechtějí „táhnout“ s námi?! Mně už dlouho připadalo, že evangelizaci či misii nechtějí nikde: Občas někde vybublá nějaká aktivita, ale je to takové neuspořádané, zodpovědnost si vedoucí přehazují jako horkou bramboru. Někdy to dostane na starost nějaký pracovník, který o tomto oboru nemá moc představu, nakonec za misijní rozpočet dělá úplně jinou práci. Často se misijní aktivity promění v nějaké výlety, či ve výkazy do statistik, nebo to mají studenti jako praxi do zápočtu, ale na výjezdu misii nezažijí, spíše nějaké návštěvy po sborech, nebo podobně… Často se děje všechno možné pod názvem „misie“ a naše misijní činnost se s těmito aktivitami jaksi „nepotkává“, ve snaze se nějak propojit to drhne. Kdo zkouší skutečné misijní aktivity, tak vídávám, že nakonec si uvědomí, že na to nemají „buňky“ a skončí s tím. K těm „buňkám“: Je fakt, že misii musíte mít v genech. Tyto misijní geny jsem získal během svého druhého narození. Každý při svém znovuzrození dostal nějaké nové geny, jen se musíte ptát Boha, jaké? Musíte to zjistit a být v souladu s nimi 8-) A tedy být i v souladu sami se sebou 8-)
A tak zůstává holá realita, že misionář si musí pomoci nějak sám, jak se dá, a hodně lidí, co znám, kteří jsou na misii, tak jsou na to více či méně sami, drží je spíše přátelé, někdy rodina a často ostatní misionáři. Často je pro tyto misionáře jejich členství v církvi (to papírové) pouhá formalita: Život jejich církve a jejich misijní práce se neprotínají, jsou to dvě koleje vedle sebe, které se nikdy nespojí. Možná to tak Bůh chce?
Často jsem slýchal, že někdo musí být nad námi, kdo by nás korigoval? Přemýšlel jsem nad tím: No, jestli něco dělám, tak mě koriguje Bůh skrze mé zkušenosti, které získávám přímo na misii, a také mě koriguje skrze lidi, které mi dává do cesty. Když udělám něco špatně na pracovišti, řekne mi to mistr nebo zkušenější kolega. Jestli např. udělám chybu v manželství, ve vztahu s mojí ženou, tak mi ona řekne, nebo dá najevo, co jsem řekl nebo udělal špatně, neřekne mi to žádný pastor. Jestli udělám chybu ve vztahu k dětem, také to poznám, dají mi to najevo, nějak se to projeví… Jindy je to ve skupině přátel, že mě oni upozorní, když dělám něco, co neprospívá našemu vztahu, našemu kamarádství, nebo naopak ocení, co je můj přínos tomuto přátelství… Jindy mě upozorní mé vlastní tělo, když se prohřeším vůči němu. Kde je tady pastor? Ten s Vámi nepůjde do zaměstnání, do rodinného kruhu, do všech vztahů, které v životě pěstujete, nebude hlídat, co jíte nebo v kolik hodin vypnete televizi a jdete spát… A nepůjde s Vámi ani na misii: Nečekejte na to, on má úplně jiné povolání. Takže jestli chci v misii něco zlepšit, chci se něco přiučit, dát si poradit, tak jedině zase u jiného misionáře, který má své zkušenosti… Pokud by takový zkušený misionář byl např. ředitelem či prostě pracovníkem misijní organizace, tak bych mohl chodit pro rozumy dokonce i do organizace, ale pokud nemáme takovéto misionáře a ředitelé misijních organizací jsou pouhými úředníky, byli sem dosazeni třeba na základě toho, že jsou absolventy nějaké biblické školy, nebo podobně, tak přestože mají funkci či titul, mně vlastně nepomohou…
Ještě k těm „autoritám“ či o potřebě, aby byl někdo „nad námi“: Když jsem ještě měl tyto autority nad sebou, a jel jsem např. na nějakou misii a vrátil se, ověřil si třeba nějaký kazatel ze sboru, odkud pocházeli další členové výjezdu, kteří byli s námi, zda mám tyto autority, a když zjistil, že ano, byl spokojen a vyhovovalo mu to. Komedie: Kazatel, který „byl nade mnou“, byl celou dobu samozřejmě doma nebo ve své kanceláři, vůbec nebyl s námi na misii, tak jak se mohl zaručit za naší službu? Na dálku nemohl přece ověřit, co tam děláme... Opět to byla pouhá formalita. A naopak, třeba s námi byl nějaký bratr, který vůbec nebyl kazatel, ani si nedělal nároky „být nad námi“, ale byl s námi a třeba si všiml, že něco říkám nebo dělám špatně a opravil mě, napomenul (upozornil)... Díky takovým lidem jsem mohl přestat dělat chyby a růst ve svém povolání, ne díky lidem, kteří sedí někde v kanceláři! Ale samozřejmě ještě není vše v naší misii dokonalé, takže musíš s námi příště jet Ty, abys mě také upozornil na mé chyby a já se tak opět profesně i jako člověk posunul dál 8-) 8-) 8-)
Tak máme tady další důvody pro oddělení služby od církve (a jejím propojení s Církví 8-) které jsem viděl:
Někde to například fungovalo sqvěle (na co by jinak bylo q na klávesnici? 8-), v nějakém společenství, v nějakém sboru… A pak se vyměnil kazatel nebo rada starších a bylo po misii: Priority se posunuly jinam, třeba na chvály, takže místo Biblí se zaplatí hudební nástroje. Jestliže oddělíme členství ve sboru od misie, pak to misii nepoškodí: Jen ať si pěkně ve sboru nakupují bubny a kytary, my stojíme dále ve službě, do které nás Bůh volá 8-) Jinde to nebyly chvály, ale stavební úprava bohoslužebných prostor, humanitární činnost, nebo jiné důrazy. Neusilovali zde o rovnováhu, že do všeho je třeba investovat a že nemůže se misie škrtnout na úkor něčeho jiného: potřebujeme jak budovu, tak písně, tak podporovat chudé, ale pořád ještě potřebujeme dělat misii!
No a teď si představte, že v každém sboru a v každé denominaci se prostě jednou za čas vymění vedení. Jako člen bych musel asi každý rok (nebo jak často se dělají volby do staršovstva?) hledat jiný sbor, kde se stát členem, kdyby mě přestalo stávající společenství podporovat. To by ze mne byl teprve církevní turista! 8-) A tak kazatelé se mění, starší se mění, biskupové se mění, členové a předsedové církevních rad se mění, členové a předsedové správních rad nadačních fondů se mění, církevní ekonomové se mění, důrazy, vize, priority se mění, teologie se mění, a mne to nemusí znepokojovat, pěkně si dělám pořád to stejné, to, do čeho mě Bůh povolal… A konečně tak mohu zůstat ve svém sboru a nemusím si kvůli přicházejícím změnám hledat nový 8-) Protože mé misie se tyto změny nedotknou.
Když už jsme nakousli toto téma, tak jako ilustraci k tomu, jak to vypadá, když se na postu vymění kazatelé, se můžete podívat na film „Nabarvené ptáče“: Je tu pasáž, kdy hlavní hrdina, kterým je židovský chlapec, který v době druhé světové války prochází nepřátelským územím, se dostane do jednoho města, kde se mu snaží pomoci katolický farář. Ten později umře a na jeho místo nastoupí jiný farář…
Tak další věc: Hovořívá se o záštitě církve nad misií, prý misie potřebují dozor církví. Opět paradox: Realita, ať už popsaná v knize Skutků či v dějinách Církve, nám ukazuje, že misie byla dříve než Církev, církve vznikají z misie, díky misii roste Církev, misionáři zakládají církve a misie jsou tak dozorem nad těmito církvemi. Častěji se stane, že misie založí církev, než že církev založí misii 8-)
Ale dobře, tak dejme tomu: Záštita církve nad misií… Například já jsem byl členem určité církve, a její zaštítění mi pomohlo v té denominaci: Přišel jsem do nějakého města, kde jsem cítil, že mám pracovat. Představil jsem se v tamním sboru, prokázal jsem se záštitou denominace a rozjeli jsme to. Jindy jsem vnímal další město, kde mám začít pracovat, našel jsem tam sbor, ten patřil pod jinou denominaci a moje záštita mi nepomohla, tu tady neuznávali… Takže víte, kolik měst je v naší zemi, tady mám postupně všude pracovat, jsou tu sbory různých denominací, to bych se potřeboval stát členem všech církví, abych měl šanci, že mě přijmou? Nejen, že mě často nepřijímali, že jsem byl z jiné církve, ale navíc měli strach, že jim budu odvádět jejich členy právě do té „naší“ denominace. Jindy mě i z jiné denominace přijali vlídně, nehleděli na příslušnost k té které církvi, ale dívali se „o patro výš“ 8-) Hleděli na Boha a to, co chce On. A zase jindy: Nepřijali mě ve své vlastní denominaci, že sice mám doporučení z ústředí, ale ústředí jim prý nemá co mluvit do jejich záležitostí! Oni si dělají, co chtějí! Takže ve své podstatě: Kdo pochopil, co nabízím, co přináším, a chtěli to přijmout, přijali to bez ohledu na církevní příslušnost. Kdo mě odmítal, udělal to stejně tak bez ohledu na církevní příslušnost. A tak jsem se tím začal řídit i potom, co už jsem ukončil své členství: Kde mě budou chtít přijmout, přijmou mě, kde nebudou chtít, nepřijmou mě.
A ještě malý detail: Když jsem někde nabízel spolupráci, či své služby, a ptali se mě na církevní záštitu, tak nepochopili, že právě jejich církev v jejich městě by byla ta záštita misie! Přece to nebude kontrolovat nebo řídit moje církev vzdálená tři sta kilometrů, která neví nic o tomto městě, jaká je tady situace apod. Právě kdybychom navázali spolupráci v místě, místní církev by perfektně zaštiťovala tuto misii, protože by se jí účastnili, a v podstatě by si to dělali sami, jen bych jim pomohl to rozhýbat.
Možná Vám připadá divné, proč jsem tomuto tématu věnoval tolik prostoru, nebo se divíte, o čem to tady píši? Že to je všechno jasné, a proč to tak rozepisuji? No, představte si: V takovém prostředí jsem se dlouho pohyboval: Byl jsem dlouho let členem denominace, která vytvářela i na ústředí i ve svých sborech prostředí kontroly a ovládání. Možná Vy jste ve svých církvích zažili prostředí svobody?! Toto ovládání, které jsme pociťovali (nejen já samozřejmě), časem překročilo hranici a stalo se dokonce manipulací a trvalo nám, než jsme přišli na to, jak jsme manipulováni. Hodně se nás zachránilo útěkem 8-) Vyvázat se z takového prostředí je samozřejmě velice těžké a děkuji Bohu, že mě vyvedl!
Kdo tam nadále zůstává, vidím, že to tam není v pořádku. Např. jsem nedávno potkal přítele, se kterým jsme tam chodili společně. Neviděli jsme se dlouho. Ze setkání jsem měl radost, dokonce jsem ho i hledal, ale po těch letech jsem už neměl na něj kontakt. Zrovna někam pospíchal, tak abych ho nezdržoval, navrhl jsem mu, že se setkáme jindy. „Tak přijď do sboru!“ řekl. „Ne, raději sami někde jinde…“ „Ne: Sejdeme se ve sboru!“ A takto pořád dokola: Žádná procházka, žádné posezení, žádná návštěva, ani u něj, ani u mne, žádné pivo, žádná káva, jenom samé: sbor, sbor, sbor… Co na to říkáte?
Připadal jsem si jako ve filmu „Rozpuštěný a vypuštěný“: „Kachny“ „Kachny“ „Kachny…“
Ještě, když na tu dobu vzpomínám, tak abych doplnil obraz té situace, nebo toho stavu, ve kterém jsem se ocitl: Na začátku této kapitoly jsem uvedl, že určitá církev (spíše lidé v jejím vedení) mi přehazovali priority, odváděli mojí pozornost od toho důležitého k méně důležitému, a díky jejich snažení jsem nakonec méně a méně dělal misii a více a více dělal nějaké byrokratické úkony apod., tak Vám také napíši, jak to dopadlo: Už nějakou dobu jsem pochyboval, jestli to vlastně se mnou tito bratři myslí upřímně, jestli mi chtějí pomoci v misii, nebo jestli ji naopak nechtějí zarazit, ale ne přímo, to by nemohli říct, tak aspoň nějak brzdit, omezovat, znepříjemnit mi to, abych se dostal do slepé uličky a nebo toho nakonec raději nechal sám… Napsal jsem jim, že se tedy musíme sejít a vyjasnit si věci z očí do očí tak, aby se nikdo za nikoho neschovával, pěkně ať přijdou všichni (jednalo se asi o pět lidí zodpovědných za tento sektor) a domluvíme se konečně, ať se dobereme výsledku, vyřešíme situaci a přesně si povíme, co v té misii ano a co ne, na co se budu soustředit, co do misie vloží vedení (denominace, misijní kancelář, nadační fond, sbor). Během této schůze mi hlavní člověk přes misijní záležitosti řekl větu: „Na misii musíš počítat s tím, čemu se říká „faktor Ježíš“, tedy ty máš nějaké plány, vize, něco děláš, ale od nás moc nechtěj, musíš se spolehnout na faktor Ježíš, že ten ti pomůže naplnit ty plány“. V tu chvíli jsem pochopil, že to je poslední schůze, které se účastním 8-) Víte, pro mne je Ježíš Pán, a ne faktor. Takže Ježíš, Pán žně, je autor misie, začal ji, vede, a také dokončí. My jsme někde mezi tím a podílíme se na tom. On mě povolává a dává mi prostředky, uschopňuje mě. Od Něj si vyprošuji moudrost a sílu. Jemu patřím jako služebník, Jemu náleží ovoce misie. Jemu se také budu zodpovídat. To bylo to, co nás odlišovalo: Já věřím Kristu, jdu za Ním, poslouchám a dělám to, co mi říká… Bratři měli své cíle a plány, a Ježíše potřebovali, aby jim pomohl toho všeho dosáhnout. To byl ten základní rozdíl, kvůli kterému jsme se předtím nemohli domluvit, měli jsme jiné priority a vlastně jsme nerozuměli oni mně a já jim… Vycházeli jsme z jiného předpokladu. Rozloučil jsem se (navždy 8-) a misie, kterou jsem dělal, se od toho dne během několika měsíců asi tak zdesateronásobila, a moje problémy se asi tak desetkrát zmenšily 8-) Evidentně spojení s touto církví mi neprospívalo a oddělení služby od ní pomohlo nejen mně osobně, ale celé misii, kterou se zabývám, a i mým spolupracovníkům. A řekl bych, že i cílové skupině, kterou máme na zřeteli.
Ono to navenek může vypadat stejně, např. budova: Vidíte dvě budovy, ale jedna vznikla tak, že někdo šel za Ježíšem a poslouchal Ho, a Ten, když řekl: „Teď postav budovu“, tak odpověděl: „Ano, Pane!“ a postavil ji. A ta druhá? Někdo strašně chtěl budovu, a řekl Ježíši: „Tak, a teď mi pomoz postavit tu budovu!“ Faktore! 8-) A to je se vším: Budovy, programy, vize, akce, vlastnění věcí, vlastnění lidí… Tak jsem např. často v církvích slýchal: „Chceme, aby počet členů našeho sboru byl 200. Budeme o to prosit Boha“. No a proč to chcete? K čemu Vám to je? Nedosáhnou toho a jsou frustrovaní: „Máme jenom sto lidí, to je málo!“ A jinde jsou šťastní, že jich mají deset, protože nehonili čísla, ale uctívali Ježíše, a přišli nějací lidé, připojili se.
A tak opravdu chci znát Pána, a ne využívat faktor. Kristus je úhelným kamenem stavby, které chci být součástí, nechci si já stavět nějakou stavebnici z kostiček… Chci se ptát: „Co přikazuješ, Pane?“ A ne poroučet Ježíši, ať něco udělá nebo si to z Něj vydyndat fňukáním. Však jsem také v těchto církvích viděl, že modlitbu (uctívání, oslavu Boha, děkování Mu) často vyměnili za pouhé žádosti (dej… dej…) a ti charismatičtější Mu rovnou poroučeli, křičeli na Něj: „Chceme!“ „Nárokujeme si!“ „Máme právo!“ Jasně, že mám právo, jsem přece Jeho syn 8-) Nemusím nikde řvát, stačí se uklidnit a spolehnout se na Něj 8-)
Takže to byla malinká odbočka 8-) Co říci závěrem? Když jsem byl (dnes je to devět let 8-) na začátku tohoto procesu, oddělení služby od konkrétní církve, byl to samozřejmě risk, měl jsem obavy, ještě jsem byl plný těch teologií, lidé mě od tohoto kroku zrazovali, přišel jsem o některé „přátele“ atd. Dnes to mohu zpětně zhodnotit a vidím, že jsem udělal dobře. Dělám ještě více misie než předtím, vytiskl a vydistribuoval jsem ještě více Evangelií, zapojil ještě více lidí než předtím, uspořádal více výjezdů… Upevnil jsem se ve svém povolání, jdu za ním, zjednodušil jsem si život. To mohu říci za sebe, ale nejde samozřejmě o mne, ale o misii, a tak jsem se podíval i na jiné misionáře, misijní aktivity a počiny, a mohu konstatovat, že i na nich vidím ten rozdíl: Je poznat, kdo spojuje svoji činnost s církvemi, a kdo se spoléhá čistě na Boha (a Jeho Církev 8-) Je to citelný rozdíl: Např. kdo je „misionář v církvi“, tak požívá určité cti, je doporučován, chválen, dáván za příklad, může hovořit veřejně ve sborech a na konferencích, může čerpat finance z nějakých fondů, ukazují se jeho rozesmáté fotografie… A skutek? Utek! Pořádně tam není žádná činnost, nechápu, o čem se tam vlastně mluví a píše? Je to nějaké žonglování se slovy, chlubení se cizím peřím, ve své podstatě lesklá forma, obsah to ale nemá. A na druhou stranu znám misionáře, kteří přestali hrát ty společenské církevní hry, přestali se někde fotit, ukazovat, a šli makat. Jasně chápu, kde jsou, co dělají, v čem dlouhodobě stojí… A takových rozdílů jsem napočítal mnoho.
Tak i my si musíme ujasnit, co chceme! Chceme sbírat uznání, nechat se zvát, nechat si poplácávat po ramenou, stoupat si na pódia, přebírat diplomy, „sedat na předních místech na hostinách“, „procházet se v dlouhých řízách na nárožích“ – anebo chceme skutečně sloužit Bohu, nějak prakticky, konkrétně? Neříkám, že to nejde i v církvi, ale dávejte si pozor na nebezpečí, které tu je!
Tak příště tento blok ukončíme a konečně se dozvíte, kde jsme „doma“ v Církvi, ale už budete vědět, že je to naše soukromá záležitost, která s misií nemá nic společného 8-)