Manželství – hledáme si církev I.
Dnes se pokusím spojit hned tři témata dohromady: Rád bych se držel linie vyprávění o misijních výjezdech; nově nám přibylo téma o našem mladém manželství 8-) A ještě k tomu přimícháme téma naší církevní příslušnosti, jak jsme si po svatbě hledali svoji církev 8-) To vše patří k sobě dohromady, a také jsme to vše prožívali zároveň, tak o tom všem mohu i napsat zároveň, stejně jako v té reklamě na šampon: tři v jednom 8-)
Tak jen připomenu, co bylo minule, psal jsem o tom, že Lucka měla svůj sbor, ze kterého prozatímně vystoupila, abychom po svatbě už jako „jedno tělo“ hledali místo, kam nás Pán volá a kde máme být. Já jsem kvůli organizačním záležitostem v misijní službě ukončil členství v církvi, kde jsem byl do té doby 12 let. Nyní jsem měl rozjednané členství u dvou církví, jen jsem hledal, kde budou podmínky pro misijní službu: Jakýkoliv sbor by mě přijal, ale nestačil by na všechny výzvy spojené s misií; kvůli tomu jsem si musel vyjednat podmínky na ústředí jejich denominace, takže jsem jednal s těmito denominacemi. Jedna byla zrovna ta, ze které jakoby Lucka odešla, tak teď se ukáže, jestli tam vstoupíme už spolu, ale pravděpodobně v jiném městě, než byla dosud?! Tady je totiž mnoho křesťanů a my chceme jít někam, kde jich je málo a kde je větší potřeba dělat misii… Ta druhá denominace, která přicházela v úvahu: V jejích sborech jsem v tu dobu dost sloužil, tak uvidíme, jestli se nám podaří se zde dohodnout a posunout misii trochu na jinou úroveň?!
Prostě nešlo mi ani tak o moje osobní zabezpečení, o své pohodlí ve svém „domácím“ sboru, o nějakou pohodu či, jak se říkává, o duchovní ochranu, ale šlo mi o to, aby se misie vyvíjela, stala se součástí života církve, aby se rozšiřovala, dotkla se více členů než dosud, vytvářely se zde misijní programy pro mládež, která by tak ve svém duchovním růstu už mohla zažít misii jako integrální součást života církve, atd. Prostě aby misii v církvi byl dáván větší prostor, zájem, pozornost, aby se zde o ní více mluvilo a přemýšlelo, více bychom ji jako celek studovali a praktikovali, a také by se na ni i více pamatovalo i při vytváření rozpočtu 8-) Také by se to propojilo s ostatními službami, jako s mládeží, že by mohla jezdit na prázdniny na misijní výjezdy, s chválami, že bychom uspořádali nějaké vystoupení pro uprchlíky, s biblickými školami, že bychom poskytovali misijní praxi studentům atd. atd.
Takže to bylo hledání, kde by tomuto byli nakloněni.
Jak jsem tedy uvedl, měl jsem rozjetá jednání se dvěma denominacemi: V jedné (tam, kde byla dříve Lucka) mi řekli, že misii nechtějí rozvíjet, že nechtějí vůbec mít misionáře, že ti ať si založí své organizace, skrze které budou působit. Jak tedy chtějí jako církev naplňovat Boží pověření k zasažení národů? Asi nijak, je to na jednotlivcích, ale když už to nějaký jednotlivec dělá (třeba já 8-), tak mu vyčítají, že to nedělá v církvi či pod církví 8-) Takže je to dost schizofrenní přístup a také je vidět, že z jejich řad moc misionářů nepovstalo, když tu práci nerozvíjí celá církev, ale zůstává to na těch jednotlivcích, kteří si s tím třeba neví rady, tak do toho nejdou, nebo nakonec odejdou pod nějakou organizaci… Ještě jeden paradox: Tvrdí, že nechtějí mít misionáře, ale pak se hodně proslavil jeden jejich člen, který byl misionářem v nějaké organizaci, tak o něm začali říkat, že je „jejich“ misionář. Ne: Není jejich, ostatně žádné mít nechtějí (jenom ty slavné 8-) – je to misionář cizí zahraniční organizace, taková je skutečnost. Dokonce o tom napsal do médií známý religionista Zdeněk Vojtíšek, který opravil v tisku tvrzení, že se jednalo o misionáře této denominace a uvedl věci na pravou míru.
Dále mi zde řekli, že jestli k nim vstoupím, tak bych musel s misií začít od začátku, že by mi neuznali můj dosavadní statut, který jsem si vydobyl ve své bývalé církvi. Takže bych zahodil 7 let práce a musel bych začínat od nuly, to se mi nechtělo, a proto jsem nevstoupil do bývalého sboru mojí ženy – prostě jsme se nedohodli s vedením této denominace. Ještě dodám smutnou (či děsivou?) skutečnost: Toto zamítnutí rozhodli předseda té církve a jeho zástupce, vůbec se to nedostalo k jednání na radu církve, která měla druhý den zasedat a která by teprve vyslechla návrhy, hlasovala a buď se vyslovila pro anebo proti. Radní se to ani nedozvěděli a předseda to předem rozhodl sám. Asi diktátor. A pozor, tento návrh jsem ani nepřinesl já, ale jeden jejich radní, který to zde chtěl prosadit a jen mě přemluvil, pozval do Prahy a představil zde, takže kdyby odstrčili nějakého neznámého kluka, tak tomu možná rozumím, ale že jejich vlastní radní přinesl návrh na radu a ta se o tomto návrhu ani nedozvěděla a předseda místo aby předsedal tomu jednání na radě, tak to předem potichu zlikvidoval… Skutečně asi diktátor.
Ještě „vtip“: Řekli mi zde, že jako misionáři nemáme svoji činnost dělat pod církví, ale založit si své služby, tzv. „ministries“ a nechat se najímat, pokud nás ty jednotlivé sbory budou zvát. Nejen, že je to zavádění amerického modelu do odlišných středoevropských podmínek, ale ještě jsem si pomyslel, že kdybych to takto měl dělat, tak to abych si raději založil maňáskové divadélko, to by mě sbory zvaly, protože všude jsou děti, ale kdo je zvědavý na Cikány, Vietnamce a Araby?! Navíc, i kdybychom to takto misionáři nakonec přece jen udělali, dostali bychom se samozřejmě opět pod palbu otázek, když tedy máme své „ministries“, která církev nás zastřešuje? A dostali bychom se opět tam, kde už jsme byli… Říká se tomu začarovaný kruh.
U Lucky ve sboru nás sice lákali, ať tam zůstaneme u nich, i když ústředí nechce misionáře, ale sami nám také žádné podmínky nenabídli – ještě nás tu pobavili a mojí ženu rozbrečeli zároveň: Napřed nás tam ten kazatel lákal, sliboval nám, že když k nim vstoupíme, tak se nám nebudou do misie míchat, že to nechají všechno na nás (zase paradox: Všude by se říkalo, že jsem jejich misionář a stejně bych si musel vše organizovat sám – takto aspoň to sice pořád dělám sám, ale i to čestně říkám, popravdě, tak jak to je). Na konci své agitky řekl větu, která nás pobavila: Že jestli k nim vstoupíme, nebudou nám do ničeho mluvit, dokonce ani do bydlení a nechají na nás, jestli budeme bydlet v bytě, nebo si postavíme dům. Napřed nám řeknou, že nám nedají žádnou podporu a pak, že si postavíme dům? Z čeho jako? V té době jsme žili v předělané dodávce a místo nájmu jsme platili naftu, kterou jsme si i topili, neměli jsme kam jít, ani jak zaplatit nájem… A on to dobře věděl, protože už za pár dní napsal Lucce zprávu, která ji hluboce ranila: Tehdy měla své telefonní číslo v síti tohoto sboru a platila tam měsíčně nějaké dvě stovky za volání… A nyní jí kazatel napsal: „A jak to teď hodláš platit, když jdeš na tu misii a nebudeš mít peníze? Abys nám svým neplatičstvím neudělala ostudu u operátora!“ Takže věděl, že nemáme peníze (ale dovolil nám postavit si dům 8-), dal nám jasně najevo, že Lucku nebudou podporovat v misii (třeba že jí zaplatí volání) a ještě předpokládal, že lidé na misii budou chudí a nebudou mít ani na kredit. Tak to má přece být, ne? Že misionáři budou chudí! Dobře jim tak!
Prostě Lucce tuto misijní cestu, na kterou se vydává, nepřáli a ani jí na ni nevybavili (3. list Janův 5–8) Nejen, že nám nic neposkytli, ale ještě jako nadřízený dalších kazatelů z okolí, kteří nás podporovali, tak inicioval schůzku s nimi a tam proti mně vystoupil, zdiskreditoval mě, takže nám klesla i podpora odsud: Nejen finanční, ale i lidé z těchto církví s námi postupně přestali pracovat. No tak proč bych do takové církve lezl, že?
Celou situaci zachraňovali (a dodnes zachraňují 8-) přátelé Lucky z tohoto sboru, kteří nás potom začali podporovat a také s námi někdo byl na misijních výjezdech… Obojí samozřejmě tak nějak neoficiálně 8-) Což nám vůbec nevadí 8-)
Pak byla ve hře ještě jedna církev, se kterou jsem jednal, ale tam mi vedení také tvrdilo, že církev nebude mít misionáře, že ty bude mít buď nějaký jednotlivý sbor nebo jejich organizace. V organizaci mi řekli, že nechtějí vytvářet novou strukturu, a do žádné staré struktury jsem se se svými plány nevešel… Co se týče sborů, tam to vypadalo slibně: Dost jsme spolupracovali a přátelil jsem se tam s hodně lidmi, teď se čekalo na Lucku, jak se jí tu bude líbit. Krátce po svatbě, v létě, nás pozval jeden kamarád na jejich sborovou dovolenou, kde jsme pobyli pár dní. No a tady jsem se „vyléčil“ – zažili jsme zblízka, jak to tu chodí, jaká je tu mentalita, nakonec Lucka poznala, že by sem nešla a i mě překvapilo mnoho věcí, které jsem z běžných nedělí nemohl poznat, takže nakonec jsem ani sem nevstoupil: Jedna věc je mít zde přátele a cítit se tu dobře na návštěvě, prožít příjemně nedělní dopoledne, a druhá věc zamotat se do jejich struktur a přijmout jejich způsoby chování a myšlení, ale i toho všeho, co k tomu patří: Specifická mluva, užívané slovní obraty, používání preferovaného překladu Bible, vazeb na zahraničí, které si tato církev udržuje (a kam se jezdí školit její představitelé), prostě to všechno, co kdybych měl označit nějakým pojmem, asi bych užil „církevní subkultura“ – uvědomil jsem si, že bych asi ne hned, ale postupně, kdybych se zde stal členem, do sebe nasával tuto církevní kulturu, ale jako bych měl přestat být sám sebou: Čemu věřím, jaké mám pohledy na svět, jak chápu Písmo (Jeho výklad), to k čemu mě Bůh volá, co mi ukazuje, co jsem s Ním zažil…
Kolikrát to vidím na lidech: Potkám úplně cizího člověka a přesně poznám, k jaké církvi přináleží: Podle držení těla, pohybu rukou, stylu oblékání, a ještě více podle mluvy a úplně podle toho, jak se modlí… A naopak: Kolikrát jsem byl někde na návštěvě mezi křesťany a oni si mne hned potřebovali zařadit, jako kam patřím? Kde jsem doma, v jaké církvi? Z jakého společenství pocházím atd. Když jsem je trochu napínal, jestli na to přijdou, nepřišli na to. To bylo tím, že jsem procházel různými církvemi, i napřed, jak jsem se hodně stěhoval a měnil sbory, i později jak jsem je projížděl kvůli službě. V jedné církvi jsem byl dlouho, tak jsem přijal ty jejich způsoby, ale nakonec se to ze mne smazalo 8-) No takže ti, které trápily tyto otázky, byli ze mne nervózní, že si mne nemohou zaškatulkovat. A já nějak cítil, že to není dobře, že ve skutečnosti nepatříme do nějakého sborečku okresního formátu, ale patříme do celosvětové Církve a patříme hlavně Tomu, Kdo za nás zaplatil krví, že domov (pro misionáře něco tak těžce definovatelného) se nám v nebi teprve připravuje; nepocházím z nějaké mini nebo maxi církve, ale pocházím ze hříchu, z ateismu, z pohanství a narodil jsem se znovu, tentokrát do veliké Boží rodiny; cítím zkrátka, že nejsem že nejsem žádný ….ák, ….ík, …..án, nebo ….ista (však víte, doplňte si 8-) ale že jsem byl přijat za syna Božího, což je něco velkolepého, co přesahuje různé ismy a různé formy.
Takže moje plány se rozsypaly, ta jednání v církvích se nezdařila; co teď? Znenadání se přede mnou otevřela jedna možnost v církvi, kde jsem zatím neměl žádné vazby nebo kontakty… Byl to takový evangelický, tradiční sbor, žádná divočina, na kterou jsem byl zvyklý z letničních a charismatických kruhů: Na jednu moji přednášku přišli dva faráři této církve, vyslechli si moje povídání, řekli, že se chtějí zapojit. Dal jsem jim datumy, kdy se jede, hned si zarezervovali termíny, jeden s námi jel do Turecka, druhý do Srbska, udělali u nich ve sboru sbírky, přivedli další lidi, pozvali mě na biblickou hodinu, ať řeknu něco o službě… Vše šlo jako po másle! Hned jsme se spřátelili, tito noví lidé se hned skvěle zapojili do služby, vše okamžitě pochopili, začali sloužit (a to dobře! 8-) Dávali nám k dispozici své automobily… No, mohlo mi to být hned podezřelé, že to jde nějak moc hladce 8-) Dopadlo to tak, že se semkla nějaká klika starších a kurátor proti těmto farářům, ti dostali vynadáno, že mají sloužit jen věřícím svého sboru, jak to, že si dovolili jet na misii?! I když nejeli „služebně“, ale ve své dovolené, tak je to špatně; už žádné sbírky na misii, jen na kostel atd. atd. S těmito lidmi jsme zůstali přáteli; občas (tajně 8-) uspořádají nějaký výjezd, za zády sboru; dodám jim Evangelia nebo čerstvé informace, ale už se tak nemohou s námi někde moc ukazovat 8-)
Takže začínalo být jasné, že pro mne bude obtížné někam se vejít (ale nebojte, nakonec se mi to povedlo, k tomu dojdeme 8-), ale pořád jsem chtěl tu misii někde „umístit“ či „ubytovat“, všichni tomu říkají „zastřešit“ či „zaštítit“ – no, to se zase pro změnu nepovedlo, asi je to tím, že to není lidská misie, ale Ježíšova, a jak chcete zastřešit nebo zaštítit Ježíše a to, co dělá?! 8-) Kdybych měl nějaký lidský projekt, tak by ho šlo třeba zaštítit, ale když je to projekt Ježíše a já se v tom nechávám jen používat…
Ještě nějaký čas jsem hledal, kde by to šlo, vzpomněl jsem si ještě na jednu církev, se kterou jsem dosud neměl žádné kontakty… Prohlédl jsem si jejich webové stránky, zjistil jsem, že tu představují nějaký misijní odbor, to mě potěšilo, tak jsem tam napsal, co dělám a že jim nabízím svoji činnost. Odpověděli mi, že nikde mezi členy o to nemají zájem (podle brzké odpovědi to vypadalo, že se ani nikde neptali). V té době probíhal boj o restituce a všichni vedoucí církví měli pocit, že jim chce někdo odsát nabyté peníze, takže když jsem napsal: „Chci sloužit Bohu“, oni četli: „Chci peníze“. Vše viděli touto optikou, a to nám kazilo komunikaci. Po nějaké době jsem potkal na jedné svatbě kazatele, během rozhovoru mi vyprávěl, že je jedním ze tří vedoucích misijního odboru, hádejte kde, ano, tam kam jsem před časem psal. Řekl jsem mu o naší korespondenci, vůbec o ní nevěděl, zjistilo se, že tento odbor vedou tři kazatelé, jeden vzal můj mail, odpověděl na něj a smazal to, aniž by to představil druhým dvěma vedoucím.
Takže co? Z jedné církve jsem musel odejít (prostě musel), do dalších čtyř jsem nemohl vstoupit, nejsem nějaký divný? Už v tu dobu mě napadlo, a nejen mne, ale pár lidí mi to prorokovalo, že chyba není na mojí straně, že se nemohu někam „vklínit“, ale že Bůh mi to nedovolí: Že má jiný plán. A také, že ano! 8-) Ale to bych se předběhl…
Nejprve mě napadlo, že se motám pořád v těch protestantských kruzích (začínal jsem v letniční církvi, pak jsem to zkoušel v různých evangelikálních, evangelických či reformovaných), a že jsem vlastně předem škrtl katolickou církev, a vlastně proč? Uvědomil jsem si, že jsem proti této církvi byl systematicky odrazován, od chvíle, kdy jsem uvěřil a začal jsem navštěvovat různé církve; všude se vyloženě kázalo proti katolické církvi (dnes už je to jiné, jsou různá ekumenická setkání, protestanté běžně jezdí na charismatické katolické konference, na duchovní cvičení či obnovy, ale tehdy to bylo tvrdé) – kázali proti katolické nauce, praxi apod. Ale ve skutečnosti se zde mluvilo o nějakých bodech, ale jako celek jsem toto učení či tuto církev neznal… Začal jsem s tím koketovat. Jak to začalo? Tím, jak jsem se chtěl o misii dozvědět co nejvíce, četl jsem životopisy misionářů a holt, hodně misionářů bylo i katolíky, takže jsem četl o nich a překvapili mě některé osobnosti, jejich dílo a život. Např. Antonín Paduánský: Odešel z Portugalska do Itálie, kde kázal hříšnému městu, byl to nějaký přístav. Lidé ho odmítali a žili si dál svým životem, a co on udělal: Šel na nábřeží a začal kázat rybám v moři. Tyto ryby vypluly, vystrčily hlavy nad hladinu a s otevřenou pusou mu naslouchaly. Viděli to námořníci, trhovci a další obyvatelé toho přístavu a zastyděli se, že ryby tomuto misionáři naslouchají a oni ne. Takže si ho vyslechli a obrátili se ke Kristu. No prostě frajer 8-) Takže i v této církvi nějak působí Bůh? Pak jsem na jedné misii spolupracoval s katolíkem, bylo to ve městě, kde byly nějaké staré katedrály a jezdili si to fotit turisté: Japonci, Číňané, Indové, a další… Tento člověk byl vedoucí v informačním turistickém centru, spadajícím pod místní farnost. Domluvil jsem se s ním, že si tu v centru uděláme s mými týmy zázemí: Mohli jsme si tu umýt ruce, udělat si svačinu, ohřát se, připojit se na wifi apod. Odtud jsme vyráželi a mezi turisty jsme sdíleli Evangelium. Spřátelili jsme se s tímto vedoucím a on také začal během svých proslovů, jako turistický průvodce, kázat Evangelium. No ale nakonec odešel z katolické církve a také mi moje sympatie rozmlouval 8-)
Jednou se mi stalo, že jsem se vrátil z několikatýdenní misijní cesty a chtěl jsem zajít do „svého“ sboru, ale bylo tu zavřeno, všichni byli na nějakém výjezdu. Co teď? Už jsem byl oblečen a nastaven, že jdu do církve, nechtěl jsem zůstat doma. V tom se rozezvučely zvony a já jsem to bral jako pozvání do sousedního katolického chrámu, kam jsem nikdy předtím (ze zásady 8-) nevstoupil. Farář kázal výborně a přesně pro mne: Tehdy jsem hodně pracoval na Slezsku, ale v osobním životě se mi některé věci nedařily a pomýšlel jsem vrátit se do Čech. Farář mluvil o Jonášovi, že ho Bůh poslal na východ, ale on se cuknul a sedl na loď, která plula na západ, tedy na druhou stranu, a pak zvolal: „Tak proč Ty chceš jet na druhou stranu, než Tě Bůh povolal?!“ No jasně: Čechy jsou na západě a mne Bůh volá na východ! Nejen na Slezsko, ale ještě dál: Na Balkán 8-) Doopravdy mě to zasáhlo, slíbil jsem Bohu, že se nevrátím a budu zde pokračovat (a dobře jsem udělal, tady jsem se pak seznámil s Luckou 8-) Během kázání jsem se schovával za sloupem, takže mě nemohl vidět. Každou neděli se tu vystřídaly tři mše, dohromady tu prošlo asi tisíc lidí, ale stejně jsem se nezamaskoval v davu: Po kázání farář seběhl z kazatelny a vyhmátl mě za sloupem, řekl že jsem tu poprvé a pozval mě na faru. Tady žili dva faráři. Přišel jsem v týdnu (tajně, to by mi asi dali věřící z našeho sboru 8-) a zeptal se, co kdybych se stal katolíkem? Ten druhý farář (asi prorok 8-) mi řekl: „Ne, to není nic pro Tebe. Tady máš kompendium katechismu, přečti si to a zjistíš, že to není pro Tebe.“ Ale chovali se přátelsky, i jako k jinověrci 8-) Kompendium jsem si přečetl a opravdu: Polovina se mi líbila, ale druhá půlka ne. To učení bych nemohl přijmout jako celek.
Takže tudy cesta také nevede…
Potom se stalo, že vypukla velká uprchlická krize. Pro nás to byla ohromná příležitost, jak kázat Evangelium velkému množství Syřanů a Iráčanů; i Arabům, i Kurdům, dále Íráncům, Afgháncům a dalším národům… Odjeli jsme tedy na Balkán a tady strávili asi dva roky. Za námi jezdily týmy z Česka, sloužili jsme naplno. Takže jsme měli jiné starosti než naše členství, tuto otázku jsme odložili na dobu, až se vrátíme, že to dořešíme.
Jezdili jsme i do Česka, kde jsme dělali šňůry po sborech, abychom mluvili o misijních příležitostech mezi uprchlíky, pořádali jsme zde sbírky oblečení, dělali nábor nových dělníků na vinici Páně. Navštívili jsme x sborů různých denominací; odtud za námi dolů přijely desítky křesťanů různých vyznání, večer po práci jsme si poseděli, vyprávěli si ze svých životů, i z církví. Probíhaly rozhovory o věrouce, o různých zkušenostech s Bohem, slyšeli jsme různé výklady biblických veršů… Uzavřeli jsme zde mnohá přátelství. A pořád se nám rozšiřoval, a ne zužoval náš záběr, takže skončit v jedné z těchto církví dávalo menší a menší smysl. A ještě menší smysl jsme viděli v tom poddat naší misii pod jednu konkrétní církev, když se na tom díle podílelo tolik lidí a každý něčím přispěl…
Spíše šlo o to prolomit něco v mentalitě: Pořád nám někde vnucovali, že musí naše práce být pod nějakou „hlavičkou“, církví či organizací, a my jsme tomu dlouho věřili. Nakonec: Nemusí. My jsme to pochopili, a stejně tak hodně jiných lidí kolem nás, jen ti, kteří jsou nějak úzce svázáni s nějakou institucí, si pořád myslí, že i my se musíme svázat s institucí. Jim to možná něco dává, nám ne. A to, co jim my můžeme dát, to oni nechtějí. Naše zkušenosti či poznatky (a hlavně spolupráci), které jim nabízíme, o ně zde není zájem: Nechtějí o tom psát ve svých časopisech, nechtějí, aby se o tom mluvilo na shromážděních, nechtějí to jako učivo do škol ani jako praxi pro své studenty… Jediné, kde o tom mohu psát, je na tomto webu, mluvit pak v okruhu svých přátel…
Nešlo jen o sbory, během těchto dvou let Boží škola pokračovala: Nejprve nám Bůh zabránil vejít do nějaké církve, a teď nám oběma, nezávisle na sobě, řekl, ať na rok přestaneme číst křesťanské knihy. Pouze Bibli! Tím se nám vyčistila hlava, pokud totiž čtete pořád něco dokola, přijímáte to, budete číst horory, dostanete strach, budete číst recepty, dostanete chutě, a tak podobně (budete číst zprávy, dostanete také strach 8-) no a pokud budete číst křesťanské knihy, tak je to zprostředkované, co zažil s Bohem někdo jiný, jak chápe ty a ty verše někdo jiný, a Vy se s tím můžete ztotožnit… Je třeba si dát půst od knížek a zažít sám něco s Bohem a začít sám chápat nějak Písmo, ztotožnit se s Kristem, tedy přijmout Boží synovství, stát se Božím synem, a ne synovcem nějakého spisovatele, abych tak řekl… No a jasně, nemůžete pořád jen číst, kdo jaké udělal zázraky, ale je také třeba jít a udělat nějaký ten zázrak 8-) 8-) 8-)
Když jsme se po roce nebo dvou tohoto knižního půstu nastěhovávali do bytu, třídili jsme knihy, některé jsme měli dvakrát, Lucka si je koupila, než jsme se poznali a já také… Tak jsme založili krabici, kam budeme odkládat tyto knihy navíc, že je darujeme nějaké knihovně nebo přátelům… Prolistovávali jsme knihy, a nakonec jsme založili čtyři krabice: jednu co si necháme, jednu darujeme, jednu vyhodíme do sběru a ještě jednu, kterou spálíme. Ano: nikdy bych nevěřil, že já, takový knihomol, bych vyhodil knihu, natož spálil! Ale najednou jsme viděli, jaké věci jsme četli, čemu jsme věřili a čím jsme se řídili: Dokud jsme to četli pořád, byli jsme v tom a nepřišlo nám to, bylo to zkrátka něco automatického, ale jak jsme si dali tu pauzu a po nějaké době jsme to mohli zhodnotit: Hrůza! Tolik pokřivených věcí, co tam bylo napsáno… některé nebyly špatné, jen byly prostě pro svoji dobu, ale čas už o něco pokročil, jiné byly manipulační nebo nešlo o vštěpování křesťanských hodnot, ale hodnot západního světa a jeho morálky, což se vzdalovalo původnímu křesťanství, které je vlastně orientální. U některých knih jsem si dokonce pomyslel, že je nemohu ani vhodit do sběru, co kdyby to vyhrabal nějaký bezdomovec, přečetl si to a stal se z něj sektář? Spálit!
Jednu knihu jsem si nechal jako odstrašující příklad, jmenovala se „Hledání demokracie“ a nějaký americký autor tam psal, co mají udělat postkomunistické země: Např. mají zrušit armádu a dát právo lidem držet doma ruční palnou zbraň. V případě napadení nepřítelem se muži sjednotí, vyjdou z domu a budou bránit své domovy. A to prosím v době radarů, satelitů, raket, a dálkově řízených střel! Proti nim máme stát s puškou v ruce. Dobrý plán, jak nás zbombardovat, aniž bychom měli aspoň minimální šanci! Navíc víme, jak to v Americe chodí, že pak tyto zbraně vyndají děti ze šuplíku a jdou postřílet spolužáky a učitele. Pak tam psali, že svobodný trh nám způsobí, že v konkurenci zboží a služeb zvítězí levnější a kvalitnější zboží. Všichni dnes asi chápeme, že kartely odstranily konkurenty a kupujeme nekvalitní, poruchové a drahé zboží. A tak dále… A to prosím vydalo křesťanské nakladatelství!
U tohoto třídění knih nám došlo, jak nás Bůh očišťuje od nánosů, které jsme na sebe nabalili za těch několik let křesťanského života. Není třeba jen vyhodit pár výtisků, ale také se zbavit nějakých bloků v myšlení, odhodit naučené stereotypy, omezující představy, zažité způsoby uvažování a chování (o tom určitě více v nějaké příští kapitole 8-)
Nemyslete si, že pouze kritizuji, hodně knih jsme si nechali a hodně si jich ještě koupili nebo půjčili, ale je prostě třeba rozlišovat, a to jsme předtím nedělali, četli jsme vše, co mělo nějakou „křesťanskou“ nálepku; buď nakladatelství, nebo se ta kniha obecně doporučovala, nebo to mělo zajímavý název znějící křesťansky, nebo lákavou úvodní obálku či ilustraci…
No ono také neznamená, že Vám musí chutnat čokoláda, která je v hezkém obalu, nebo sušenky, které mají hezký nápis, nebo že Vám bude chutnat víno, které nese název po nějakém světci 8-) Jak se říká v Čechách: „Správné prase všechno spase“ – a my už prostě nechceme vše „spást“ 8-)
No jo: Ale nešlo jen o knihy, teď přitvrdíme: Kázání… „Co?! Jak může být špatné kázání? Vždyť kazatel je nadchnut Božím Slovem, Boží inspirací!“ Opravdu? Tak tedy kazatel, nebo kazitel? Tak tedy řiditel, nebo šiditel? A co církevníci? Církevničí nebo církev ničí? Mrkneme na to:
Tím, jak jsme žili v zahraničí, byli jsme buď někde v poli mezi uprchlíky, nebo když jsme si potřebovali odpočinout, zajeli jsme do hor, moc příležitostí jít v neděli na kázání nebylo, nebo jsme tam šli, ale kázali v nějaké cizí řeči a nám to bylo špatně srozumitelné… Celou tu dobu jsme téměř nebyli na internetu (také dobrý půst 8-), takže jsme si nemohli poslechnout kázání z on-line bohoslužby v češtině. Pokud jsme byli zrovna v Česku, zpravidla jsme v neděli my měli nějaký program v církvi, takže jsme promítali a mluvili o uprchlících, ale sami jsme neslyšeli kázání někoho jiného.
Když toto období skončilo, měli jsme dejme tomu dva roky půst od kázání… Pak Lucka ležela ve vysokém stupni těhotenství na bytě, já jsem pral a sušil dětské oblečení pro miminko, které mělo přijít, a měli jsme tedy čas. A internet. Tak jsme začali poslouchat bohoslužby on-line nebo ze záznamu. No to je velká výhoda: Když jste fyzicky přítomni na kázání, může Vás někdo vyrušit, něco Vám odvede pozornost, leccos přeslechnete, nebo hned nepochopíte smysl, ale záznam, ten si můžete pozastavit, vrátit, znovu si poslechnout obtížný úsek… Holt: Záznamy, to jsou také důkazy, kdo a kdy co řekl 8-)
No tolik blbostí, co tam bylo: Např. jeden kazatel řekl, že Ježíš v sobotu po ukřižování ležel v hrobě, že v pátek to měl náročné, to bičování a ukřižování, takže v sobotu odpočíval, než v neděli vstane z mrtvých. Samozřejmě z Bible víme, že Ježíš v sobotu sestoupil do podsvětí a kázal tam Evangelium vězněným. Jedna kazatelka tvrdila, že Apoštol Pavel měl misijní základnu v Jeruzalémě, že odtud vyjížděl na misie a pak se sem vracel, my víme, že to byla Antiochie. Jednou jsme byli v nějakém sboru a tam kazatel říkal, že když ďábel na poušti pokoušel Ježíše Božím Slovem, tak Ježíš mu oponoval také Božím Slovem, a to je důkaz, že se Ježíš dobře vyznal v Písmu, že Ho hodně studoval, takže nyní mohl zpaměti vytáhnout vhodné verše… My však víme, že ne že se Ježíš naučil znát Boží Slovo, ale On byl to Slovo, které se stalo tělem… Další kazatel tvrdil, že v dnešní době toho víme nejvíce, více než předchozí generace křesťanů před námi, že pořád něco studujeme a zdokonalujeme se, a každá generace přijde na něco nového a přidá to k poznání těch předchozích pokolení a postupně toho víme více a více a tím je naše křesťanství ještě lepší... No, je jasné, že největší křesťané byli v apoštolských dobách, protože tu žili lidé, kteří přímo chodili s Kristem, a také víme, že i když možná v těch dobách lidé neuměli číst a pamatovali si jen málo veršů, které slyšeli, tak že více žili vírou a během asi tří století svoji víru stvrzovali mučednictvím, to nevím, jak bychom to dneska my se svými znalostmi dokázali: I žít vírou, i za ni umírat... Spíše vidíme, že každou další generaci místo většího poznání tu máme větší rozdělení církve a více sekt.
Jednou jsem slyšel v rádiu kázání, že list Filipským je nejradostnější epištola, protože si tam Pavel libuje, jak všechno funguje, že se mají rádi ve sboru, že sbor myslí na Pavla a Pavel na sbor, takže mají jednotu v myšlení a že je to takový vzor, jak má fungovat sbor i v Čechách: Kazatel jde příkladem pro své členy, kteří zase pomáhají kde se dá ve sborovém chodu, aby to měl kazatel lehčí a spolu se mají krásně a jsou jedné mysli. Jasně, to znám: Mají se rádi vzájemně a když přijde host, tak už se sem nevejde a už vůbec se nemyslí na okolí, nevěřící apod. Skutečný význam listu Filipským je takový, že se Pavel zaradoval, že mu z Filip poslali sbírku a on měl zase na misii. Oni byli první křesťané v Evropě, kteří chápali, že k nim přišel Apoštol z Asie a přinesl jim Radostnou Zvěst a přáli i ostatním v Evropě, aby k nim Apoštol doputoval a financovali to. Proto Pavel napsal, že má radost, že na něj mysleli. Proto je to nejradostnější epištola, ne že tam pěkně seděli a měli se rádi, ale že požehnali další lidi na dálku…
No a podobných „drobných“ chyb bylo v těchto kázáních mnoho. Šlo o to, že dříve to asi také tito studovaní lidé říkali, ale prostě jsme to nevnímali a přijímali jsme to, nyní však nás to tahalo za uši a dávali jsme při poslechu dobrý pozor. Možná by se zdálo, že občas nějaká malinká chybička se vloudí, jasně, jsme lidé, a ne vždy řekneme všechno přesně, ale nakonec, když je to řetězec takových „chybiček“ tak máme pokřivený obraz Krista, pokřivenou víru a pokřivené překlady Písma… Potom se není co divit, když nám často muslimové opakovali, že my křesťané na Západě jsme sešli z cesty – nemají tak trochu pravdu?
Takže teď už jsme dávali pozor, kdo co říká: Jednou jsem slyšel kázání, ve kterém padlo, že Uriáš byl Chetita. No jo, ale on byl Chetejec. Jaký je v tom rozdíl? Chetité byl indoevropský národ, takže potomci Jáfeta, kteří sdílí požehnání se Sémem, Chetejci byli Hamité, tedy potomci Cháma nesoucí na sobě prokletí a Bůh je určil k vyvraždění (ne všechny Hamity, ale Chetejce určitě). Chetité žili na území dnešního Turecka a tam přece neposílal Jahve Izraelity, aby někoho zabíjeli, ty posílal do Kanaánu, aby vyhubili klaté národy… No dobře, kazatel se mohl přeřeknout nebo splést, ale pak jsem zjistil, odkud se bere ta záměna: Pochází z angličtiny, ve které buď splývají názvy těchto dvou národů v jeden (Hittites), nebo to v Bibli špatně přeložili do angličtiny. A tady už se dostáváme k příčinám mnohých problémů: Hodně teologií, teologických studií k nám přichází z anglosaského prostředí, kazatelé se učí na biblických školách podle knih přeložených z angličtiny. Tím se k nám dostávají určité interpretace, výklady, nepřesnosti… Není to jen v nauce, v obsahu, ale často to skřípe v uších, když třeba kazatel řekne, že David miloval Džonatana nebo že Ježíš vzkřísil Džairovu dceru… To přesně poznáte, odkud vítr fouká…
A když jsme na jednom shromáždění zažili, že kazatel slíbil, že po kázání bude svědectví, a my se těšili, že někdo řekne, co čerstvě prožil s Bohem, a kazatel pak vzal do rukou knihu a řekl, že „teď bude to svědectví, já Vám přečtu, co se stalo v Americe“ – tak to nás hodně opařilo, kam jsme se to dostali?!
Takže v těchto kázáních někdy byly chyby, někdy se v nich projevovala anglosaská dominance nad evropským a nad orientálním myšlením (které je vlastní biblickým reáliím, a je proto důležité pro pochopení historie křesťanství, pochopení významu biblických veršů atd.); ale asi nejhorší bylo, že i když to byla dobrá kázání, tak se často opakovala: Nic nového. Však už jste to určitě někdy slyšeli. S kamarádem tomu říkáme „recyklační kázání“ nebo „recyklát“ – Prostě co chcete za celé ty roky říci nového? A tak křesťané sedí a poslouchají stále stejné věty, principy a výzvy dokola, a to je smutné. Ano: Mělo by to význam, kdyby se obměňovali lidé, kdyby se evangelizovalo a přicházeli by noví lidé, pro ně by to určitě bylo přínosné a zajímavé, ale takto, kdy jedna skupina lidí káže dokola druhé skupině lidí? Mne to nebaví. Potřebujeme se posouvat dopředu, a ne se točit v kruhu…
Asi i dost kazatelů jsou z toho frustrovaní nebo je to nenaplňuje? Vždyť bude ta neděle a musí tam něco říct, i když nemají zrovna inspiraci, tak tam něco vytáhnou, co říkali před léty… Nebo si něco opíší od nějakého kazatele, znám takové, kteří sledují nějaké weby, tam načerpají a pak to „předžvýkané“ předkládají lidem. Zažil jsem jednoho kazatele, ten si jednou otevřel aktovku, tam měl lejstra s kázáními, prolistoval je a nahlas se zamyslel: „Tak co vytáhnu dneska?“ To není živé Slovo, aktuální do situace lidí, to není Boží inspirace, to je prohrabování skládky! Mně osobně se stalo, že mi jeden kazatel řekl, že jestli mám nějaké svoje kázání, že ho ode mne koupí!
Tak vidíte: sbory, kázání, knihy, to vše… Najednou jsme si mohli uvědomit, do jakého stereotypu jsme se ve svém křesťanském životě dostali: Jít v neděli do církve, vyslechnout si kázání, přečíst si knihu, poslechnout si něco na internetu, zajít na skupinku… Takový kolotoč, během kterého si nevšimnete, že se něco vloudilo, že se něco vytratilo… Že se vloudily návyky, že jsme spolu s těmi dobrými přijali i špatné informace, že Vás s Bohem nic nepřekvapí, že se vytratil život, schopnost na něco se těšit s Bohem, dětská zvídavost, touha něco prozkoumat, něco objevit… Že chybí taková ta otázka: „Co je za rohem?“
Nedávno (když už jsme u té angličtiny 8-) jsem viděl napsaný takový titulek: Christianity or Churchianity? Ano: Tak chceme křesťanský církevní život, nebo plný život s Kristem? To první je samozřejmě bezpečné a nehrozí újma, to druhé může být nebezpečné 8-) Jako muži však potřebujeme riskovat, objevovat a dobývat, jinak se z nás stanou bačkory. Proč tolik lidí odchází z církve? Protože se tam nudí, v tom bezpečí a pohodlí. Jedni odejdou a realizují se někde jinde: ve sportech, v podnikání, v zájmových kroužcích; mladí lidé tolik potřebné riziko nacházejí v adrenalinových kouscích, v hazardu (třeba za volantem), v drogách… Odmítají s rodiči jít do kostela, a když musí, tak až se přihlásí do velkého města na vysokou školu a budou na kolejích, tak tam se tomu vyhnou… A ti, co neodejdou z církve, také mohou dopadnout tragicky: Chodí někam, neví proč, odsedí si to, možná se u toho i vyspí, jak jsem to mnohokrát viděl 8-) prostě chodí ze setrvačnosti, ale nemohou jasně říci, co jim to dává.
Mnohé zachránila korona, že se nesmělo chodit do církve, to je paráda: Ráno zůstanete v posteli, v pyžamu, podíváte se na sborový program na počítači nebo v telefonu… Důkaz je, že jakmile povolila opatření a mohlo se do sboru, už tam tolik lidí nepřišlo, kamerka jim to přece zprostředkuje až do domu 8-)
Takže o co jde? O něco, co je vlastní naší duchovní přirozenosti, a to je zvídat, pátrat, ptát se, hledat, a ne docházet do nějaké budovy a sedět tam na lavici. Např. malý chlapeček rozbíjí panenku, aby se podíval, jak funguje uvnitř, jak to dělá, že mrká? Jak mluví? A jak čůrá? Nestačí mu vědecká nebo technická přednáška o tom, jak funguje panenka uvnitř, potřebuje kladivo, šroubovák, pilku (na hlavu 8-) a pinzetu. Tak i já (velký chlapeček 8-): Nestačí mi přednáška, jak to je a jak to funguje a jak to autor myslel. Potřebuji přijít věcem na kloub, chci se podívat pod povrch, chci něco propátrat, vyzkoušet, nejlépe na sobě, a tak je to i se Svatým Písmem, které chci rozpitvat, objevit tam něco, tedy čtu Jej s očekáváním, co tam najdu přímo pro sebe, nejen něco obecného… Nečtu tedy Písmo z povinnosti, nebo proto, že je právě neděle 9:30 středoevropského času. Nebo popřu svoji přirozenost; udusím to, co je ve mně; budu ignorovat to, jak jsem stvořen; zničím, co do mne Bůh vložil a budu jen včas na místě, kde mám být, s Biblí „pod pazuchou“, být viděn se správnými lidmi, ve správné budově, s nasazeným úsměvem č. 7 – prostě splním očekávání svého okolí, splním ty viditelné znaky „správného křesťana“, naplním formu, ale uvnitř budu vyžilý, vybitý, prázdný…
Když tak dnes o tom přemýšlím a vzpomínám na tu dobu, vybavuje se mi: Žil jsem v Praze v podnájmu, chodil do sboru a na skupinku, plus na nějaké akce našeho sboru, koncerty, setkání s hosty, atd. Firma, ve které jsem pracoval, dostala zakázku v Olomouci a chlapi z mé party se děsili, aby tam neposlali zrovna naší pracovní četu: Měli rodiny, odpoledne si dělali buď něco na baráku, nebo chodili do své oblíbené hospody, a teď by se všechno přetrhlo a na tyto své činnosti a na rodinu by jim zůstal jen víkend. Prožíval jsem ten stres s nimi: Nemohl bych ve středu na skupinku a když bude nějaká akce, tak se tam také nedostanu, jen v neděli na shromáždění, a to je málo, nemohu být nedělní křesťan!!!
No a co?! Neměl jsem rodinu, nikdo by mě nepostrádal, byl jsem v podnájmu, takže jsem vlastně přespával v cizím domě, tak bych holt spal v jiném cizím domě, na místě, kde by nám určila ta firma, vyšlo by mi to nastejno… Mohl jsem poznat něco nového, nová místa, nové lidi… Mohl bych se odpoledne po práci někam podívat v neznámém městě, jít do muzea, prohlédnout si budovy (i v Olomouci mají orloj 8-) nebo jsem mohl vyrazit do přírody, stejně tak jsem mohl jít na akci nějakého sboru v Olomouci, a kdyby zakázka trvala déle, mohl bych přece i tady chodit na skupinku… Mohl jsem mít nové kámoše, slyšet zase jiné věci, než u nás ve sboru…
Prostě všechny tyto možnosti jsem neviděl, měl jsem zúženou perspektivu jen na to svoje: Můj sbor, moje skupinka, moje to a to. Konec. Neviděl jsem, že před námi leží celý svět…
Tak teď jsme vstoupili s Luckou do nové etapy, otevřely se nám nové obzory: Nejen, že se „upíšeme“ či přikováme k jednomu místu, ale navštěvujeme více míst, máme přátele v různých částech naší země či i dále v Evropě, posloucháme na internetu různá kázání, čteme různé překlady Bible, objevili jsme i jiné knihy, než jen ty ze „správného“ knihkupectví atd. Samozřejmě to se dá pochopit, pokud jezdíte na misii a nejste vázáni na jedno místo, možná potom s dětmi, když se trochu (ale opravdu jenom trochu 8-) „usadíme“, tak to bude jiné, a o tom přesně bude další pokračování tohoto seriálu 8-)