Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice II.

12.09.2017 17:09

   Minule jsem své psaní přerušil v bodě, kdy jsem se ve své službě posunul z „volnočasové aktivity“ do služby Bohu na „plný úvazek“ - ovšem bez úvazku 8-) Jak tedy vše pokračovalo dál?

   Nejprve jsem nadále rozvíjel své vztahy s cizinci, které jsem dosud poznal, ale brzy se ukázalo, že tito lidé i nadále migrují, takže někteří se odstěhovali jinam v rámci Česka, někteří do zahraničí... Toto bylo prvním znamením, že Praha je takovým „průtokovým ohřívačem“, kdy značná část cizinců jde např. přes nějaké agentury nejprve do Prahy, tady nějaký čas pracují, a potom je agentura přesune jinam, nebo si sami najdou výhodnější místo... Tento jev (fluktuace) jsem již předtím zaznamenal např. v různých sborech, nebo jsem o něm slýchal od přátel z jejich pracovního prostředí... Takže myslím, že se to netýká pouze cizinců, ale i Čechů a Slováků (ty za cizince samozřejmě nepovažujeme 8-) Ale pokud se v našem povídání zaměříme na cizince, tak určitě každý, kdo s námi v minulosti mezi nimi sloužil, může tento jev minimálně ve velkých městech potvrdit. 

   Dalším takovým zádrhelem při kontaktování nových cizinců bylo, že měli často zájem o různé služby, a když jsem např. navázal vztah s nimi, nebáli se o tyto služby si říci, což je v pořádku, ale sám jsem to nemohl stíhat. Šlo např. o doučování dětí českého jazyka a jiných předmětů, kontakt s realitními kancelářemi při pronájmech obchodních prostor, jednání s pronajímateli, zaměstnavateli, apod. Pro prohlubování kontaktů, získání si důvěry a vytvoření dalších příležitostí ke svědectví Evangelia je to ideální, ale v Praze se mi nepodařilo najít spolupracovníky pro službu, která se začala takto rozvětvovat a bylo by zapotřebí dalších lidí s různými schopnostmi či znalostmi. Ačkoliv jsem se snažil pro tuto myšlenku získat další lidi, dokonce jsem dostal možnost tuto začínající službu odprezentovat v mnoha sborech, neuspěl jsem. Vysvětluji si to tím, že Praha je město s obrovskými možnostmi a příležitostmi, a nabízet někomu další příležitosti, to už by se tito oslovení dostali za hranici únosnosti, ať už se jedná o nové informace (o nových tématech) v tomto přeinformovaném světě, nebo o další časové vytížení v již tak nabitém měsíčním programu... Lidé např. studují, pracují, do toho je složitá doprava ve městě, a tolik služeb v církvích, kde jsou zapotřebí lidé... K neděli přičtěte nějakou skupinku (bez které byste se v tomto anonymním městě cítili úplně sami), k tomu nějakou modlitební, pak je tu nějaká kultura, zde večer chval, támhle výklad žalmů od rabína, tady nějaké setkání, tam nějaký koncert, a tak dále a tak dále, zkrátka moc času nezbývá 8-(

   Vedle toho ke mně promluvil Bůh, ať si udělám řidičský průkaz, do čehož se mi moc nechtělo a tak jsem Mu oponoval (hezká náhražka slova „odporoval“, že? 8-) Řekl jsem Mu, že Praha už nabízí tolik možností, kam se všude dostanu tramvají, že mi stačí průkazka na MHD. Na to mi odpověděl: „Otevři Bibli“ - Po tom, co jsem to udělal, zrak mi padl na verš, kde se píše: „...a budete Mi svědky až na sám konec světa...“ a opět jsem slyšel Boží hlas: „Vidíš, a tam tramvaje nejedou!“ Takže nejen, že jsem Jej poslechl, ale i mi začalo docházet, že budu jezdit mimo Prahu.

   Když k tomu došlo a já dostal několik pozvání do různých sborů po republice (to jsem ještě jezdil vlakem 8-), brzy jsem porozuměl, že v těchto městech panuje příznivější atmosféra: Lidé to mají všude blíže (i k sobě), není to tu zde tolik anonymní a cizinců také není moc, dá se tedy s nějakým seznámit, příležitostně mu s něčím pomoci, setkat se, pozvat jej někam, nebo naopak od něj přijmout pozvání (opak pražského ustáleného vietnamského úsloví: „nemá čas, moc práce“ 8-) Také je tu jakoby více času, to znamená, že jsem začal nacházet stabilní spolupracovníky a dobrovolníky z řad členů a návštěvníků místních sborů. A navíc, později jako začátečník za volantem jsem zjistil, že se tu dá i lépe zaparkovat 8-)

   Takže když přišlo pozvání některých sborů a zejména jedné misijní organizace, ať se přestěhuji z Prahy do jejich regionu (prozradím, že se jednalo o Slezsko 8-), nedalo mi to moc práce se rozhodovat a brzy jsem tam odešel. Pro službu to znamenalo opravdový rozkvět: Na poměrně malém území jsem našel desítky spolupracovníků, vytvořila se řekl bych, taková jejich „síť“ mohli jsme tak objezdit široké území, vyhledávali jsme cizince, oslovovali je Evangeliem, dělali jsme pro sebe přednášky o cizích národech, aby dobrovolníci více porozuměli lidem ze zemí, o kterých dosud jen málo slyšeli, udržovali jsme vzájemně přátelství... Samozřejmě jsem jezdil na službu i jinam po republice, do různých sborů, ale aspoň jsem měl nějakou „základnu“, ze které jsem mohl vyrážet.

   Zároveň se nám dařilo dotiskávat postupně další a další Evangelia, abychom pokryli všechny potřeby a mohli nabídnout konkrétní výtisk všem zástupcům národnostních skupin, se kterými se můžete v naší zemi potkat. Tuto výrobu jsme mohli i finančně pokrýt, protože sbory na Slezsku byly pro tuto věc otevřené a pořádaly sbírky na tyto biblické materiály. -O finanční stránce služby se dnes nechci rozepisovat, i když to k celé věci patří, ale nechávám toto téma na jindy. Jen zde krátce zmíním jednu věc, na kterou jsem brzy přišel: že Slezsko je velice důležitou částí naší republiky a to zejména právě ve štědrosti ať už finanční, nebo i v tom uvolňovat tkzv. lidské zdroje -strašný, kapitalisty užívaný, ve skutečnosti otrokářský výraz 8-( Tedy česky: posílat lidi na misii a obecně na službu. Např. co jsem měl známé, kamarády a přátele z Prahy, kteří se také vydali na nějaký typ misie, nakonec jsem je všechny potkal na Slezsku, protože tady dělali sbírky na své misijní plány -kdyby se spolehli čistě na Čechy (myšleno historickou zemi, tedy prostor), daleko by nedošli 8-( Moje žena má teorii, že kvůli Čechám bylo Slezsko připojeno kdysi k Československu: aby se stalo požehnáním pro Čechy, které samostatně by byly na tom o dost hůře.

   O pravdivosti této teorie svědčí mnohokrát dokázaná skutečnost: Slezan vypěstuje nějaké jídlo, udělá z toho konzervy, přidá domácí vajíčka, pytlík brambor a chudák pražák se nají 8-) Ale pozor: nepleťte si: já nepocházím z Prahy, ale z Ústecka 8-) Nakonec jsem zde nenašel jenom jídlo, ale i ženu, pomocnici pro službu i pro život, která si opravdu zamilovala národy a můžeme tedy sdílet všechny plány, poznatky, společně vylepšovat koncept celé služby, vzájemně se podporovat.

   Takže všechno fungovalo: Sbory měly zájem o naše prezentace z misií, na těchto prezentacích se hlásili noví dobrovolníci, pro ně jsme pořádali vzdělávací kursy, poté jsme je brali „do terénu“, tedy připravili jsme jim praktický trénink, někteří sami začali realizovat své nápady, či prostě podle našeho vzoru navštěvovali (tedy doufám, že ještě stále navštěvují 8-) cizince ve svém okolí vstupovali tak do skutečné misie. Samozřejmě, že vše nebylo idylické, jak by nyní mohlo vyznít, nutně se dostavily problémy, to je jasné, nechceme je ani zastírat, ale do linie dnešního povídání se to nehodí, můžeme o tom napsat zase někdy jindy... Podstatné je to, že radost z misie, ze společné služby, oslovení a dokonce i obrácení lidé, křesťané, kteří se přestali někde točit v kruhu a vyšli na službu, to vše převýšilo prožívané těžkosti a bolesti, dávalo nám to vědomí smyslu naší práce a námahy, dostávali jsme Boží potvrzení pro naší službu... Takže dnes mezi vzpomínkami na tato léta převažují ty hezké 8-) A ze všech, i těch méně příjemných 8-) se dnes, když se ohlížíme, můžeme poučit, vyvarovat některých pastí, kam jsme kdy „šlápli“ a které jsme si již prošli a lépe tak vytvářet koncept služby, aby to v budoucnu vše fungovalo dobře.

   Ale nebojte, na Prahu jsme nezapomněli: Časem jsme sem udělali několik výjezdů, kterých se účastnilo na desítky nadšenců, procházeli jsme s týmy mnohé ulice, tržnice, obchodní domy, oslovily stovky cizinců... Když připočteme Pražský hrad, Karlův most, náměstí Republiky, atd., kudy procházejí turisté, kde jsme pokryli různé přístupy a nabízeli masivně DVD o životě Ježíše lidem z Indie, Číny, Izraele, Korey, Japonska, tak možná, že i tisíce?! Dnes vnímáme toto město jako takové tréninkové pole, kdy se např. někteří křesťané stydí ve známém prostředí „vyjít s kůží na trh“, tak je vezmeme do Prahy, tady se zamíchají do davu a pěkně si „zamisijují“ 8-), otrkají se, vyzkouší si různé přístupy, najdou si svůj model a ten později uplatní ve svém prostředí. Pokud některá církev bude mít zájem zasáhnout své okolí, prostor kolem svého sboru, rádi jim v tom pomůžeme, ale zatím se nikdo takový neobjevil na obzoru.

   Když už jsem zmínil výjezdy, nebylo to pouze do Prahy, ale v rámci Česka např. k uprchlickým táborům, nebo do lázeňských měst, kde je množství pacientů ze zahraničí, právě ze zemí, kde nemají moc možností slyšet Evangelium. Na tyto výjezdy se chceme zaměřovat i v budoucích letech.

   Brzy přišly také zahraniční misijní výjezdy: Nejprve, když jsem ucítil Boží volání tímto směrem, byl jsem překvapen, vždyť přece služba se měla týkat cizinců v Česku?! Ale po tom, co jsem uposlechl a uspořádal první výjezd, byl jsem překvapený ještě více: Tím, jak všechno šlo hladce, kolik jsme měli možností svědčit lidem o Kristu, jaká je u těchto lidí duchovní žízeň, jakou jsme měli efektivitu služby, když porovnáte poměr času stráveného ve službě k počtu oslovených lidí, dokonce nám někteří později přes facebook poslali informaci o svém křtu, nebo i foto z něj, s poděkováním, že jsme byli první, kdo jim předal Evangelium. Další důkaz o tom, že se máme ubírat tímto směrem a paralelně ke službě v Česku ještě pořádat zahraniční výjezdy, byl zájem účastníků, který vždy převýšil zájem o akce pořádané v tuzemsku. Každý z nich se vždy vracel plný zážitků, a mnozí z nich motivovaní ke službě doma.

   Důležitým poznatkem bylo, že jako Češi máme co nabídnout, že se nemusíme jen krčit někde v naší kotlině, nebo sát z ciziny rozumy, nauky, metody, recepty, atd., ale že jsme Bohem obdařeni a touto milostí můžeme sloužit dále...

   Navíc jsme si vždy z těchto cest přivezli spoustu nových poznatků o národech, se kterými jsme se na cestách setkávali, takže náš přehled rostl a služba doma se mohla zefektivnit. Rozšířil se také náš vhled do dějinných a politických souvislostí, přestali jsme vše vidět pouze Čížkovským okem z perspektivy malého národa žijícího v dolíku uzavřeném prstencem hor, a s tím nutně spojeného určitého výkladu dějin nebo chápání současného celosvětového vývoje. 

   Čeho se týkaly tyto naše zahraniční cesty: Byly to návštěvy tradičních muslimských společností Bosny, Albánie a Kosova, včetně křesťanských menšin uprostřed nich, nebo naopak návštěvy muslimských menšin v tradičně křesťanských zemích, jako jsou Makedonie, Černá Hora a Srbsko, přičemž zjistíte, jak relativními pojmy mohou být „většina“ a „menšina“ 8-) Dále to byly návštěvy uprchlíků na různých dopravních uzlech tzv. „uprchlické dálnice“, tzn. hraniční přechody, pašerácká překladiště lidí, nádraží, ilegální tábory podél dálnice či železnice a přístavy. 

   A právě v přístavu, kdy jsem se díval na lodě, které přivážely uprchlíky a moře za nimi, kde končila pevnina (tedy země), jsem si vzpomněl na onen Boží hlas: „...a budete mi svědky až na sám konec světa...“ 8-) -takže bylo v pořádku, že jsme sem dojeli 8-) Jo, a mimochodem: Tramvaje tu skutečně nejezdí 8-)

   Jen chceme upozornit, že za uprchlíky jsme jezdili od roku 2009, takže hluboko před tím, než se objevil v médiích výraz „uprchlická krize“ -to píši proto, abych vyvrátil podezření, že jsme se svezli na nějaké módní vlně „pomáhat uprchlíkům“, která se dala i dobře populisticky využít, na což jsme naráželi, že se tohoto některé organizace dopouštěly (naštěstí my nejsme organizace 8-). Cizí, lidské neštěstí jim bylo vhod, aby zviditelnili sebe v grantové politice u dalších subjektů, jako různé komisariáty EU, jednotlivé vlády, nadace, nebo i prostá solidární občanská společnost... Bohužel to se dělo i v církvích, na čemž profitovaly různé paracírkevní organizace. Ve hře nebyly pouze peníze, ale i např. voličské hlasy, takže se mohli „blýsknout“ různí politici, atd.

   Takže takto to šlo pořád jako na drátkách: Služba ve sborech (prezentace), oslovení zájemců, kursy pro ně, terény, výjezdy... Jenže jak se to vše nabalovalo, bylo toho najednou moc, např. některé sbory nás zvaly opakovaně, ale my jsme potřebovali jít dále: koho jsme oslovili, toho jsme oslovili, nemohli jsme prezentovat službu stále dokola před stejnými lidmi, nebo doufat, že ještě někoho ze sboru „rozhoupeme“ -bylo zapotřebí jít do dalších sborů, dát příležitost dalším zájemcům, a neděle jsou přeci jen pouze 4 do měsíce 8-) A navíc jsme část roku trávili misií v zahraničí, jak jsem popsal výše... Všude, kde jsme působili, jsme si také udělali řadu přátel, kdy nás všichni zvali, až pojedeme do jejich města, ať přijdeme na oběd či kávu, ale při stovkách kontaktů, které máme po republice díky službě, nemůžeme pokaždé se za každým stavovat, když to řeknu drsně, jsme povolaní k misii, a ne ke kávičkování... Takže času na udržování kontaktů, vztahů, přátelství ubývalo, a my jsme museli udělat rozhodnutí, že v místech, kde už se dlouho sloužilo, odtud se samozřejmě mohou lidé hlásit na výjezdy, nebo za námi někam přijet na službu, ale už nebudeme navštěvovat určité sbory a spolupracovníky, jen zřídka. To možná vyvolalo nějaká nedorozumění, jako že se straníme, nebo se nechceme „vykazovat“ (pro nás ale je „výkaz práce“ to, že někdo ze sboru se nahlásí na výjezd a pak podá zprávu ve svém sboru, i o službě, i o nás). Takže na jednu stranu jsme vyzískali čas pro službu, na druhou stranu ztratili finanční podporu mnoha sborů i jednotlivců, buď dostali pocit, že už nesloužíme, když nás tak nevidí, nebo jsme byli závislí na sbírkách, které dělali, když jsme k nim přijeli. A když nepřijedeme, tak smůla...

   Další potíž, se kterou v současnosti zápasíme, je, že pokud jsme v jednom regionu nabyli pocit, že už se zde dlouho sloužilo, a že je třeba „otevřít“ další region, vůbec nevíme, jak oslovit nové sbory: V prostoru, kde jsme se pohybovali dosud, to bylo možné díky předchozím kontaktům, na doporučení (různé sbory udržovaly mezi sebou spojení, tak jsme se mohli na ně odkázat, nebo kazatel zavolal jinému, atd.). Ale v úplně novém regionu je to pro nás nyní těžké a navíc máme pocit, že na to nemáme čas: Víme, co to vždy stojí mailování, telefonování, vysvětlování, setkání (tudíž i času za volantem při cestě k vytipovanému partnerskému sboru), schůzí, než prosadíme své záměry. A potom vše ještě jednou, když už se to celé rozběhne, tak uhájit tyto plány: Když vzniknou jakékoli otazníky, když se mění kazatel nebo se volí nové staršovstvo, když proběhne médii nějaká negativní zpráva o uprchlících... Vždy to stejné: „Přijeďte a vysvětlete...“ „Řekněte nám k tomu...“ „Nové staršovstvo si přeje znovu definovat účel služby, kam směřuje“ „Napište vyjádření k...“ „Jaké jsou Vaše postoje k...“ takto tomu bylo již tolikrát, rádi bychom se tomu vyhnuli... Navíc je velice těžké „pendlovat“ mezi tolika různými církevními subkulturami, pořád přemýšlet, kde se jak mluví, kde se jak obléknout, kde se jak vykládá nebo chápe ten který verš, zjišťovat, kde se v minulosti dostali do konfliktu se kterou církví, na kterou raději neupozorňovat, že jsme tam také sloužili, to vše nám ztěžuje jednání... 

   Bere nám to nejen čas, ale i energii, k tomu dělat to podstatné, proč jsme tady. Máme pocit, že lepší je držet se toho, co nám Bůh jednoznačně uložil: Jít k národům. Dělat to hlavní, k čemu nás ustanovil a čekat, že to ostatní (kontakty ve sborech, vhodní služebníci-dobrovolníci, finance) nám Bůh přidá.

   Modlete se tedy prosím spolu s námi, jak by měly vypadat další roky v naší službě, věříme, že těchto popisovaných 10 let je jakýmsi předělem,  či mezníkem, a že půjdeme dále, ale trochu jinak, než dosud. Kam a jakým způsobem, to nezáleží pouze na Bohu, co nám říká, ale také, jak my uchopíme tato Jeho slova, jak je pochopíme a uvedeme v praxi...

   Děkujeme za Vaše modlitby a přízeň, a příště budeme opět pokračovat v našem seriálu 8-)

                                                                                                                                                            Jarda a Lucka

   Samozřejmě jsem jezdil na službu i jinam po republice, do různých sborů, ale aspoň jsem měl nějakou ,,základnu", ze které jsem mohl vyrážet.