Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice IV.

07.11.2017 13:10

   Dnes pokračujeme v našem seriálu, jehož příběh nám slouží jako jakási osnova, jednotlivá zastavení se potom zaměřují na různé detaily misijní služby, abychom se na ně mohli podívat zblízka a pochopili (nebo se snažili pochopit) různé zákonitosti, které jí ovlivňují, úskalí, která čekají na této cestě, a další faktory, které zde působí. Není to jen studium jednotlivých aspektů, ale snažíme se poodhalit celkový smysl misie, záměry, které s ní Bůh má, a také trochu rozlišit, co vlastně je a co není misie: Ve zmateném světě se nám snadno mohou zaměnit pojmy a nepozorný nadšený služebník snadno sklouzne k tomu, aby dělal něco úplně jiného pod názvem „misie“ a zbytečně tak vyplýtvá své síly někam do prázdna, nebo pro nějakou zájmovou skupinu, místo aby svojí službou uctil Boha.

   Dnes bychom se společně podívali na témata, která by si běžně nikdo nespojoval s misií, jako jsou hřích, slabosti, pády. Možná budete překvapeni, ale to vše je s misií úzce spojeno, a jestli chcete jít na misii, nebo se stát misionářem, nevyhnete se tomu. Proto je o tom dobré vědět předem.

   Poprvé jsem se s touto myšlenkou (řekl bych spíše s informací 8-) setkal v jedné učebnici misiologie pro biblickou školu, stálo v ní napsáno, že misie se rodí v bolestech, dřině, v slzách, pádech a hříších. Samozřejmě okamžitě jsem tuto myšlenku zavrhl, abych se k ní však asi po roce musel vrátit.

   Opravdu: Do té doby, dokud jsem byl „hodný“ či „poslušný“ křesťan, ještě než jsem vyrazil na misii, vše se zdálo v pořádku: Navštěvoval jsem církevní sbor, četl jsem ty knihy, které se tam doporučovaly, či tam kolovaly, Bible ke mně promlouvala, poslouchal jsem své „autority“, měl jsem samozřejmě svojí „papírovou“ přihlášku 8-), finančně jsem podporoval sborové projekty, obklopoval jsem se lidmi stejného smýšlení, stejných hodnot, tehdy bych řekl stejné víry. Zkrátka vše bylo tak, jak se všeobecně říká, že to má být. Hřích mi byl na hony vzdálen, pokušení v podstatě žádná, a pokud se objevil nějaký „mráček“, hned se v modlitbě rozplynul... Člověk by si myslel, že má satana „na uzdě“ (pěkná rouhačka, že 8-). Zkrátka zdálo by se, že vše je idylické. Avšak uvnitř mne, pod povrchem, něco chybělo, cítil jsem jakési prázdné místečko ve svém nitru.

   Po tom, co jsem prožil, že mám jít na misii, vše se jakoby náhle otočilo: Prázdné místečko zmizelo, protože jsem se dotkl něčeho pravého uvnitř sebe, tím bylo povolání, které do mne Bůh vložil, a které jsem nyní objevil a začal pomalu naplňovat: Cítil jsem, jak úplně ze mne tryská nová energie, byl jsem náhle úplně v souladu se sebou samým, se svým nitrem, uprostřed Boží vůle pro můj život. Překypoval jsem novými věcmi... Kolik impulsů přicházelo: Jak jsem najednou slyšel zřetelně Boží hlas, kolik nových pravd jsem pro sebe objevil!

   A najednou se vše dalo do pohybu směrem, který jsem nečekal: V Bibli jsem najednou četl jaksi jiné věci, než dosud, křičely na mne nové verše, kterým jsem třeba do té doby nerozuměl... Sotva jsem otevřel své staré knihy, divil jsem se, jak jsem to mohl číst?! Nechal jsem tomu pro jistotu nějaký čas, abych si vytvořil odstup a pak se do nich podíval znovu, jestli se mi to nezdálo? Ne, nezdálo: Co to bylo za snůšky?! Nakonec jsem popravdě tyto knihy vyřadil... Jakoby náhle jsem si přestal rozumět s lidmi ze svého okolí, vůbec jsem nerozuměl, pro co žijí? Jejich slova a rady se ode mne odrážely jako od pancíře, vnímal jsem, že toto jsou hlasy, které mě chtějí zastavit, usměrnit tam, kam si přejí jiní lidé, ale ne Bůh. Po tom, co jsem nemohl najít misijně uvažující lidi, raději jsem zůstával sám (ale to nebylo špatné, mohl jsem si lecos ujasnit). Sbor, od kterého jsem očekával pomoc (vždyť jsem tam přece do teď sám pomáhal), mi nabízel zcela jiné věci, řešení, návrhy, či podmínky, než jsem potřeboval (přirozeně: snažili se tam porozumět, jak moje směřování může pomoci jim jako celku, protože jejich koncept byl budovat něco společného, proč by tedy celek měl podporovat někoho, kdo se vymyká). Přestal jsem rozumět lidem a lidé přestali rozumět mně. Své finance jsem najednou potřeboval vložit do své služby a svých misijních snah, naopak jsem ještě potřeboval financování ze strany církve, ale z „vlastního“ sboru se to jevilo jako neprůstřelné, takže jsem musel jít hledat jinam... Namísto všeobecné radosti, že jeden úd církve ožil, vstal ze (sborové) židle a začal sloužit směrem ven, tak ze všech stran rozpaky, otazníky, zmatek, odcizení, podezření...

   Ano, i to patří k „porodním bolestem“ mladého misionáře, začínáš-li se „svojí“ misií, můžeš se na toto připravit 8-) Ještě, že Církev má své proroky, kteří, když bylo nejhůř, najednou se odněkud vynořili a přinesli pravé slovo ve vhodnou chvíli 8-)

   Ale tím celý proces změn a s ním i provázející problémy nezmizely, jdeme dále ve svém vyprávění: Začalo se mi stávat, že večer, když jsem se snažil usnout, míhaly se kolem mne nějaké postavy, dráždily mne, nenechaly na pokoji... Častokrát jsem si raději rozsvítil lampičku a četl si (už nové knihy 8-), protože usnout byl nerealizovatelný plán. Někdy jsem i raději šel ven a modlil jsem se někde ve městě, kam jsem se chystal v dohledné době zajít na misii... Prostě vždy jsem to nějak vyřešil, ty noční návštěvy, ale chyba byla, že jsem se tomu účinně nepostavil: Místo, abych šel proti nim, našel jsem si vždy náhradní řešení.

   Potom se náhle propadla do hříchu moje mysl, časem i moje tělo: Nemohl jsem si pomoci, neznal jsem obranu. Například v mém civilním zaměstnání běžně dělníci vylepovali na stěnu pornografii, ale já si toho nikdy nevšímal, ráno jsem se na pracovišti pomodlil, ignoroval jsem to, nevadilo mi to, nesvádělo mě to. Najednou něco „přecvaklo“ a viděl jsem porno všude: V tramvaji, ve výlohách obchodů, na ulici v davu procházejících, na poště, na nádraží... slyšel jsem je v hlášení rozhlasu, při oznamování odjezdů a příjezdů vlaků na nástupišti, všude... Nemohl jsem to pochopit. Dosud jsem si např. nevšímal žen na ulicích, věděl jsem, že Bůh má pro mne připravenou ženu v církvi, tak proč bych jim věnoval pozornost někde venku? Náhle přitahovaly mojí pozornost, nemohl jsem se na nic soustředit, odtrhnout se... Ještě divnější bylo, že pokud jsem se od toho dokázal odtrhnout, a sedl si někde v tramvaji do koutka, kde jsem měl klid, tak třeba nastoupila mladá žena, sedla si přímo naproti mně, vyhrnula si sukni a provokovala. Proč zrovna ze stovek cestujících si vybrala právě mne? Dojel jsem do práce, přišel do šatny, z autobusu vystoupila jiná žena, obešla naše šatny, stoupla si přímo před moje okno a svlékla se do naha a začala tancovat. To už jsem pochopil, že věci se nedějí pouze v mé mysli, ale že se tu děje něco mnohem drsnějšího. Ženy se mi začínaly i nabízet slovně, přímočaře: v tramvaji, na chodníku, v restauraci...  

   Pochopil jsem tedy, že se mne satan nějak snaží paralyzovat, zastavit, odradit, znechutit. Chtěl mě zkrátka dostat z ulice. Přidaly se další útoky: Např. jsem začal mít panický strach z cizinců, když jsem za nimi chodil do města. To už byl jasný útok ne na moji osobu, ale přímo na službu. Trvalo nějaký čas, než jsem to probojoval. Propadal jsem zvláštnímu zoufalství, přicházely myšlenky na sebevraždu, atd. Jindy zase jeden kolega v práci zapomněl cigarety na stole, sotva jsem je uviděl, propadl jsem šílené chuti na ně a za odpoledne jsem mu je všechny „vytáhl“ -do té doby jsem však nikdy nebyl kuřák, cigaretový kouř mi vadil a hnusil se mi, teď sem mu najednou propadl ze dne na den, stačil jeden pohled na krabičku... Zkrátka vše jakoby se ve mně obrátilo naruby: Čím více jsem chtěl sloužit Bohu, tím více zla nebo chaosu bylo okolo mne a i ve mně samotném. Jakoby přede mnou ožila tato situace z Písma, kterou popisuje apoštol: Ř.7:15-25

   Drsné bylo, že pokud jsem se chtěl někomu svěřit, nikdo to nemohl pochopit. Lidé z mého okolí mi nerozuměli, ani nevěřili, že se mi dějí takové věci: Dostával jsem podivné rady, jako např. ať skončím s misií a vrátím se k životu běžného křesťana, nebo dokonce, ať chodím na „mládež“ (to už mi bylo dost přes 30), apod. Ale já potřeboval situaci vyřešit a jít dopředu, ne před problémem couvnout a jít dozadu... Po nějaké době jsem potkal jednoho člověka, který mi dost pomohl, byl to jeden katolík, se kterým jsme se nakonec stali přátelé. Byl to pro mne dost šok, protože do té doby jsem slyšel hodně kázání proti katolíkům, v podstatě po svém obrácení jsem byl vychováván proti nim. Nově jsem pochopil, že věci jsou trochu jinak a dnes nesoudím lidi podle toho, ve které jsou církvi... Časem jsem musel podniknout další praktické kroky, jako odstěhovat se, najít jiné místo k životu, obklopit se jinými lidmi, více se zaměřit na cíl, tedy na cestu, kterou pro mne můj Pán plánuje, než na lidské názory, začít se jinak modlit, naučit se nové strategie duchovního boje, odložit některé zažité představy... Stále hledat Boha a nemyslet si, že jsem Jej již našel (Ž.105:4).

   Je nějaké vysvětlení celé této situace? Nedávno jsem si koupil knihu od jednoho exorcisty, který popisuje zkušenosti za dvě desetiletí služby, nejen své, ale i svých kolegů, sbíral poznatky a vydal je souhrně právě v této knize. Vysvětluje, že ze zájmu, odkud se berou démoni, kudy přicházejí a jak vlastně napadají člověka, vždy při jejich vymítání, dříve, než je poslal pryč, donutil je vypovídat, jak dostali právo obtěžovat zmíněného člověka... Popisuje příběh, kdy démon vypověděl, že pochází z vrstvy duchů, kteří mají za úkol, vždy, když někde začíná jakékoli dobré dílo, dostavit se a napadat klíčového člověka tak, aby jej zastavil, zničil jeho práci, zdiskreditoval... Ano, má to logiku: ďábel se protiví Božímu království a Jeho služebníkům a dělá vše pro to, aby zmařil, co Bůh začíná, a je pro něj jednodušší zaměřit se na někoho slabého, nezkušeného, začínajícího, než na zkušeného vyzrálého služebníka (proto dal skrze faraóna příkaz k vraždám malých chlapců v Egyptě, skrze Heroda příkaz k vraždám malých chlapců v Palestině, a další příklady). Pokud šel satan proti malým miminkám, půjde i po mužích, kteří se snaží posunout království Boží vpřed. Chceš patřit do této kategorie? Chceš se postavit nepříznivým okolnostem, zaujmout své místo, a když to bude nutné, bojovat, když to bude nutné, trpět (Kol.1:24)? Nebo chceš couvat a schovávat se za ostatní v nějakém hloučku? 

   Pro podporu výše uvedené teorie ještě uvádím, že skutečně největší útoky jsem měl v začátcích služby, nejhorší byly asi první čtyři roky, možná pět let, pak se to začalo zlepšovat: Celou dobu mi různé hlasy říkaly, ať skončím: Buď jsem si to říkal já sám, nebo lidé z církve, či z vlastní rodiny. Když už jsem chtěl opravdu skončit, Bůh mě vždy silně napomenul. Uvědomil jsem si vždy znovu, že Bůh mě povolal, ale ještě neodvolal, opustit svůj úkol by byla svévole.

   Tak, jak jsem to zažil sám, vím, že spíše, než Tě lidé pochopí a budou se Ti snažit pomoci jít dále, je pro ně jednodušší říct: „Nehodíš se na to“ „vzdej to“ „podívej se na sebe...“ „Podívejte se na něj.“ Nemluvím pouze o sobě, znám lidi, kterým toto někdo řekl a zabránil jim vyjít za svým snem, za svým cílem. Potřebuješ si uvědomit, že ve hře je ještě jedna věc: Pokud je na Tobě vidět, že jsi aktivní, že jsi ochotný sloužit, budou se Tě snažit lidé získat pro svůj projekt, pro jejich vlastní vizi, nebudou Tě chtít „pustit“, abys šel naplňovat své poslání, a Tvé potíže jim k tomu dají jen záminku.

   Zde také tkví příčina, proč domácí služebníci nejsou moc populární: Někdo je dobře zná, někdo na ně něco ví, byli jsme svědky jejich pádu nebo jejich slabosti, jejich selhání. No to je právě dobré: Vidět člověka, který zápasil, bojoval s nepřízní osudu, bojoval sám se sebou a posunul se vpřed! Namísto toho se zvou raději služebníci zvučných jmen z ciziny: Nikdo neví, co je za nimi, tady nějaký čas řeční a zase odjedou kdo ví kam dělat kdo ví co... Jak bezpečné! Druhým důvodem pro toto jednání jsou samozřejmě peníze: Domácí služebníci potřebují alespoň na cestu, ti cizí si často své náklady hradí sami, možná ještě přivezou peníze? To ale spíše ukazuje na to, že jsou to nositelé cizích myšlenek, namísto služebníci Božího království: Tady si zaplatí za to, že mohou veřejně propagovat své myšlenky, nebo uplatňovat svůj vliv.

   Aby tato výpověď našeho dnešního tématu byla úplná, je třeba zodpovědět otázku: A co když také znám lidi, kteří slouží a nemají tyto problémy? Možná se nepotopili do nějakého hříchu, ale podívej se na ně blížeji, nebo se jich zeptej: Nesužují je podezřelé nemoci, nevolnosti? Nebere jim čas a sílu (a také peníze) to, že musí často opouštět své misijní pole kvůli lékařským prohlídkám či zákrokům, nebo kvůli „ozdravným pobytům“? Neprožili útok na své zdraví, majetek, nebo na základní mezilidské vztahy? A jsou schopni konat službu v těch hranicích, které by si sami představovali, nebo jsou limitováni svým zdravotním stavem (a stavem finančního konta, které je závislé na církevní podpoře 8-)? Nakolik se známe vzájemně s dalšími misionáři, i z jejich vyprávění vím, že toto je často drsná realita.

   Proč o tom všem píši: Kdybych dopředu věděl, co mě čeká, mohl bych se na to lépe připravit a ušetřil bych si mnoho trápení, doufám tedy, že dnes má slova z vlastních zkušeností někomu pomohou...

   A nakonec tady máme ještě jednu kategorii „misionářů“ -ti jsou zaručeně usměvaví, „ověření“, způsobilí, „na výši“, publikovatelní, zviditelňovaní, „vykazatelní“, no prostě samá „nej“ 8-) Když jsem se více zaměřil na jejich službu, na jejich práci, tak při bližším pohledu jasně vyplynulo, kde leží rozdíl mezi námi: Je to v tom, že možná prožili povolání, možná nastoupili svojí cestu, kterou jim Pán vytýčil, ale nedrželi se toho: Mohla přijít nabídka nějaké organizace, ať dělají „pod nimi“, s tím možná i dostupnější finanční podpora („zaštítíme Tě“ „zaplatíme Tě“ „zajistíme Ti prezentace ve sborech či dokonce v U.S.A.“) Nakonec se tito lidé odklonili od toho, co Pán vložil do jejich srdce a od toho, co je Boží, pravé, původní či autentické, a dnes více než Evangelium a Jeho hodnoty propagují program zmíněné organizace, nebo skrze tuto organizaci propagují hodnoty či zájmy různých socio-kulturních celků, či přímo cizích státních zájmů (zkráceně se tomu říká „americké evangelium“). A tak tady máme „misionáře“, kteří žijí na rozhraní muslimské a křesťanské čtvrti, do té muslimské nejdou vůbec, zato vydávají hodně energie na to, aby přesvědčili místní křesťany, že věří špatně a že mají věřit „americky“. Máme tu takové „misionáře“, kteří v zemi, jakou je Česko, kde se vydalo dostatečné množství překladů Písma Svatého, dohlížejí na to, aby byl vytištěn a distribuován ještě další překlad s výkladem, jak se má správně (americky) věřit a chápat význam veršů v Bibli... Máme tu takové, kteří na svých stránkách prezentují další podoby (a hodnoty) cizí kultury, setkávám se s mnoha dalšími případy, ale myslím, že zde není prostor všechny uvádět. Co je společné těmto lidem: Když zjistíte, kdo je (alespoň částečně) platí, vše začíná být jasné: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

   Víte co: Nedejte se zastrašit selháním svým, selháním institucí, různými útoky či nedostatkem, a jděte si za touhou svého srdce: Do něj přece Bůh investoval svůj vklad a nejen, že jej bude vyžadovat zpět (Mt.25:14-30), ale zažijete na této cestě opravdové naplnění a radost, naplnění Svatým Duchem. To Vám opravdu přeji!!!

   Pokračování příště 8-)