Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XI.

11.01.2019 11:31

                                                                                      Zaštítění: Finance   

   Takže víte, že v našem seriálu máme nyní takový blok úvah o zaštítění misie. K tomuto tématu také neodmyslitelně patří, vedle organizační stránky, finanční zajištění misie. Pojďme se tedy podívat, jak je na tom v tomto ohledu naše služba:

   Předně uvedu jasná fakta. Tím, že se pořád najdou lidé, kteří jasné věci zamlžují, z jednoduchých dělají složité, apod., je dobré si ty základní pravdy zopakovat 8-) Tak tedy: Misie není služba, která by si na sebe vydělala, a potřebuje být proto dotována. Misie nevytváří produkty, které by se daly zpeněžit a které by tedy zajistily chod misijní služby, některé výrobky mohou maximálně fungovat jako upoutávky pozornosti na konkrétní misii, ale nepřinesou ji takový zisk, aby byla misie soběstačná. Není to tím, že by misie byla nějaký mrzáček, který potřebuje péči zvenčí, je to tím, že Bůh to tak naplánoval: Z Bible víme, že Boží dílo stojí na obětech Božího lidu (viz. Starý Zákon, stavba stánku setkávání, apod.) a Bůh si přeje, aby misie nebyla nějakým soukromým projektem, odtrženým od Jeho Církve, ale aby byla právě Božím dílem, a také naší společnou věcí, ne jen některé výlučné skupiny nebo osobnosti. A proto to předem zařídil tak, že bez podpory věřících lidí misie není možná.

   Z těchto důvodů se distancujeme od praktik, které zavedly některé misijní organizace, jako jsou tištění „misijních triček“, výroba „misijních náramků“ dovoz „misijní soli z Mrtvého moře“, pořádání „misijních dovolených“ nebo pěstování „misijních plodin“. Spasení člověku nepřinese ani tričko, ani přívěšek na krk, ani dovolená. Spasení lidem může přinést jedině Boží Slovo, a to se musí zpřístupnit nevěřícím, tedy vytisknout za peníze a dopravit jim Jej (opět za peníze). Není to samozřejmě tak jednoduché, k tomu potřebujete celou řadu dalších věcí, ale mohu Vás uklidnit, ty jsou také za peníze 8-) Takže tu máme: Náklady na provoz auta, cestovné, náklady na telefon, notebook, projektor a další propriety, na sklad zmíněných Evangelií, různé pojištění, a další položky... Samozřejmě u těch, kteří cestují do vzdálenějších zemí, připočtěte letenky a očkování.

   V Písmu stojí psáno: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Ale jak mohou vzývat Toho, v Něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o Němž neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by Ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Ř.10:13–15). Není tam napsáno: „Jak mohou zvěstovat, pokud si nevyrobí trička?“ Ano, my misionáři potřebujeme být vysláni.

   Často jsem slýchal, od různých křesťanů (to bych ještě pochopil, že si špatně vyloží nějaký biblický verš, ale bohužel jsem to slyšel i na různých misijních konferencích a podobně), že správný misionář si má na svoji službu vydělat sám, vždyť přece i „Apoštol Pavel šil stany!“ Ano, ale když se podíváte do Písma na kontext (Sk.18:15), zjistíte, že to nebyl jeho ideál, ale provizorní řešení. Jakmile dorazili jeho spolupracovníci, kteří mu přinesli podporu z jiné církve, okamžitě se Pavel začal opět věnovat naplno misijní službě, což byl Boží plán pro jeho život.

   Tak jak to bylo s námi: Od začátku, kdy jsem vstoupil do misie a začal jsem vidět, jaké nároky to bude mít na finance, udělal jsem to stejné, co by napadlo kohokoliv, a to oslovit vlastní sbor. Logiku věci umocňoval fakt, že v církvi, ve které jsem tou dobou byl, platilo pravidlo (které jsme při vstupu do církve i podepsali), že členové musí dávat své dary právě do svého sboru (tehdy jsem ještě nevěděl, že v jiných církvích chtějí jen určitý roční poplatek, a nechávají své členy, ať se svobodně rozhodnou, které dílo chtějí podporovat). Celé roky jsem tedy dával do své církve, takže nyní mi přišlo logické, že pokud potřebuji na konkrétní Boží dílo, opět mě podpoří můj vlastní sbor. Brzy jsem zjistil, že vše je jinak: My, běžní členové, můžeme (musíme 8-) podporovat určitou elitu, ale „shora dolů“ to neexistuje, aby vedení sboru podpořilo projekty svých členů, a ještě jsou nastavené mechanismy tak, že jsem nemohl získat výraznou podporu ani od ostatních členů svého společenství, ti byli samozřejmě opět tlačeni k tomu, aby podporovali zase jen vedení sboru.

   Když jsem o tom jednal s vedoucím pastorem, ten mi řekl, že sbor na to nestačí, ať jdu na ústředí církve a tam žádám o podporu. Na ústředí mi biskup řekl, že ústředí nemá peníze, že musím oslovit sbory. Pak se nějak dohodlo, ať tedy oslovuji jednotlivé sbory, ty že by na tuto misii dělaly sbírky a celé se to nějak poskládá, postupně že se naplní rozpočet na misii mezi národy. Ještě kvůli účetnictví a podobně to mělo jít přes nadační fond. Vypadalo to hezky, fakt jsem si myslel, že tito lidé mi chtějí pomoci. Ve skutečnosti si každý chtěl umýt ruce a poslat mě k jiné „instanci“, aby se zbavil zodpovědnosti.

   Nicméně přijal jsem tento nabízený model a vstoupil do toho. Samozřejmě brzy jsem zjistil, že ani ony jednotlivé sbory nechtějí investovat do této misie, a pokud chtějí, tak na to nemají: Ano, občas mi daly sbírku (ne vždy), ale ta pokryla sotva náklady na cestu do tohoto sboru, určitě mi nepřinesla prostředky k práci. Takže určitě to celé bralo čas a energii: Během týdne jsem musel telefonovat a mailovat do různých sborů, jestli by mě přijali na neděli, zda mohu prezentovat svoji službu, atd. Vysvětlovat, být neustále on-line, být připraven zodpovědět dotazy, sledovat poštu, aby mi nic neuniklo, vše podřídit tomu, abych si zaplnil kalendář, tedy neděle, kdy budu ve kterém sboru... Samozřejmě připočtěte čas strávený na cestách k těmto sborům. Do toho jsem si tam musel zajistit ubytování. Takže jestliže jsem v průměru týdně trávil neděli prezentací ve sboru, často chtěli, ať přijedu o den dříve, ať se poznáme, nebo ať vystoupím na mládeži, pak středu na nějaké skupince, mezitím nějaký den na staršovstvu, byly to dva až tři dny prezentování, plus dva až tři dny strávené v dopravě a na misii nezbýval čas. Často můj den vypadal tak, že dopoledne jsem se musel ještě rozloučit s lidmi, se kterými jsem komunikoval v tomto sboru, pak jsem přejížděl do jiného města, odpoledne jsem se už představoval v dalším společenství, seznamoval se zde s novými lidmi, večer byl nějaký program, ráno opět nějaké setkání, atd. atd. Cizince jsem často viděl jen z okénka automobilu při průjezdu městem 8-( Prostě tento model mi nepomáhal v rozvíjení misie, ale naopak mi v ní bránil. Vedle toho, pokud jsem byl ubytován v soukromí u některého sborovníka, jeho rodina si se mnou chtěla povídat, takže jsem neměl moc soukromí, což se zase odrazí na Vašem duchovním životě: Pokud Vám ráno někdo zaklepe na dveře, a už Vás vtahuje do kuchyně na snídani, klade různé otázky, dostanete se do různých debat, témat, znáte to: Mnohá slova nebývají bez přestoupení (Př.10:19). Jindy to nebyla rodina, třeba jsem spal ve sborové budově, ale ráno tam přišla uklízečka, nebo někdo, kdo měl klíče... No, radši bych si fakt ráno otevřel Bibli a po předchozím náročném dni si udělal takový čas s Bohem. Dnes mi to naštěstí umožňuje soukromí, které mám v karavanu 8-)

   Ano, pokud by v českých sborech byly výrazné sbírky, tak by tento model získávání prostředků mohl fungovat, stačilo by např. udělat jen jednu neděli v měsíci, a pak se věnovat vlastní práci, ale realita v Čechách je poněkud jiná, většinou, když se vyhlásila sbírka, tak se sálem ozvalo chrastění mincí. Po sbírce jsem téměř vždy odcházel s pytlíkem kovových peněz, takže všude mě měli rádi, když jsem něco platil 8-)

   Další problém byl, že pokud jsem tímto způsobem trávil neděle, dostal jsem se do vlastního sboru opravdu jen zřídkakdy... Postupně to nabourávalo naše vztahy, byl jsem tam jakoby cizí... Nebylo to dobře. A navíc: Místo toho, abych si v neděli v klidu zašel do církve a poslechl si něco o Bohu, tak jsem si pravidelně v neděli stoupal před publikum a mluvil o sobě a o tom, co dělám. To není normální, no uznejte...

   Celý tento systém se brzy stal nežitelným: Většinu času jsem trávil prezentacemi a sháněním peněz, nezbýval mi čas na vlastní misii, také získané prostředky jsem musel z velké části investovat zpět do prezentací, odvést nějaká procenta z příjmů do nadačního fondu, a na vlastní misii zbývalo čím dál méně. Řešil jsem to tím, že co jsem mohl, vložil jsem do misie a omezil jsem se ve svých osobních potřebách, ale hodně mě to sklíčilo, neměl jsem např. perspektivu, že se ožením nebo založím rodinu (za co, když vše jsem nastrkal do misie?).

    Navíc byl opravdu problém si říct o peníze: Buď sbor vyloženě neměl, nebo nechtěl dát, a bránil se různými způsoby. Nejčastější byl, že řekli, že už podporují jednoho misionáře. Ale všechny sbory jmenovaly toho stejného 8-) Takže v jedné denominaci jsem slýchal: „My už podporujeme V. B.“ ve druhé denominaci: „My už podporujeme J. D.“ a ve třetí: „My už podporujeme manžele O.“ takže asi každá denominace může mít jen jednoho misionáře, a pro dalšího už není místo?! 8-)

   Dalším argumentem bylo: „Poslali Tě z ústředí, tak ať Ti dají něco oni.“ Nebo: „Máš svůj sbor, tak ať Ti misii platí ten.“ Když jsem se snažil to nějak vyřešit a jednal jsem s ústředím, ať rozešle sborům nějaký mail, ve kterém vysvětlí, že mě neplatí a že závisím na sbírkách, nechtěli, ať prý mi v tom pomůže nadační fond. Tam mi řekli, že spadám pod sbor, ať mi pomohou oni. Tam mi řekli, že proto je ústředí a misijní kancelář, aby řešili nadsborové věci tam, kde sbor by na to sám nestačil (mé aktivity určitě přesahovaly rámec i možnosti jednoho sboru). No, cítil jsem se jako pingpongový míček, když se odrazí a lítá ode zdi ke zdi...

   Nakonec jsem četl v Bibli příběh o ženě s krvotokem, která chodila od jednoho lékaře k druhému, a nenašla řešení svého problému, až nakonec šla za Ježíšem, a to jí pomohlo. Udělal jsem to stejné, přestal jsem obcházet vedoucí církevních struktur a žádat u nich pomoc, šel jsem k Ježíši a řekl mu, že je to vlastně Jeho misie, ne moje, takže On ať se o ní postará a pošle mi peníze. Odevzdal jsem to celé Jemu a uvolnil jsem se. To byl určitě nejlepší krok v mých snahách po shromáždění prostředků: Od toho dne jsem se nemusel v tomto ohledu stresovat, a ani jsem už nezažíval nedostatek 8-) Postupně jsem se odpoutal od různých struktur, do kterých jsem se zamotal, to nakonec vedlo i k jejich opuštění, když jsem cítil, že by mě to mohlo v některých ohledech opět svazovat. To ale předbíhám, příběh ještě neskončil:

   Ve skutečnosti, pokud mě některý sbor přijal a dal sbírku, tu jsem použil, abych se dopravil do dalšího sboru, tam mi sbírka stačila, abych se dostal do dalšího, a tak dále... Prostě vznikl takový „řetěz“. Do hodně kritických situací jsem se dostával v případě, že některý sbor neudělal sbírku a tím se celý tento řetěz porušil a já jsem jen horko-těžko pokračoval dál... Vždy jsem to musel udělat tak, abych měl na cestu, a jídlo, to jsem řešil jinak: Buď mě pozval některý člen sboru na oběd, nebo mi třeba dal jídlo nějaký muslim, když jsem byl na misii... Vařit se samozřejmě dá levně, ale kde bych si tou dobou uvařil, když jsem ještě neměl pojízdnou kuchyňku? 8-)

   Pokud se bavíme o sbírkách, ty jsou samozřejmě dobrovolné, když tedy některý sbor nedal peníze, nemohl jsem jim nic vyčítat, to záleží na jejich rozhodnutí, ale nezapomínejte, že po sborech jsem jezdil předně proto, abych rozšířil misii mezi další křesťany, abych našel zájemce a s nimi abychom obešli jejich město. Pokud si nějaký sbor objednal mé služby, např. školení dobrovolníků, nebo praktický trénink v terénu, či evangelizační materiály, které jsem dal natisknout, a potom nechtěli zaplatit mojí práci, tak to už jsem byl vážně v problémech: Abych to celé pro ně mohl udělat, to mě stálo dost investic, musel jsem do toho nejprve nalít hodně peněz, aby se to zrealizovalo, a pak čekat, až se mi to vrátí. A když nevrátilo, tak to znamenalo obrovský propad. 

   Umíte si představit, jak to asi hýbalo nejen mým rozpočtem, ale i mojí psychikou. Nedivím se, že z misijních kruhů slyšíme o vyhořelích misionářích, o těch, kteří opustili své pole, o těch, kteří opakovaně potřebují „dovolenou“, o těch, kteří mají zdravotní problémy. Tyto věci se mě osobně také dotkly, naštěstí jsem, díky Bohu, našel řešení.

   Dám Vám jeden příklad: Jeden sbor si vyloženě objednal mé služby, chtěli, abych jim doručil evangelizační materiály pro cizince v jejich městě, ty zaplatili, to bylo v pořádku, ale vedle toho také chtěli, ať jim zaučím tým dobrovolníků. Dohodli jsme se, že uděláme teoretickou přípravu, kde si řekneme o různých národech, jejich zvycích, apod., a potom i praktický trénink ve městě (jak vyhledat cizince, jak se k nim přiblížit, jak je oslovit, atd.). Znamenalo to pro mne samozřejmě náklady: Doprava, amortizace vozidla (měníte pneumatiky, olej, opravujete), projektor, čas, prostě všechno. Vedoucí mi slíbil peníze, ale požádal, jestli bych mohl počkat, že se zrovna stěhují, a že nyní potřebují zaplatit to stěhování, malování, nový koberec, atd. Takže by mi to dali tak za půl roku. V pořádku, dohodnuto. Pracoval jsem podle svých možností a schopností, až jsme s týmem zakončili teoretickou část a měli jsme přejít k praxi. To také něco stojí, např. jdete mezi cizince, dáte si oběd v čínské restauraci nebo kávu v albánské cukrárně, abyste mohli konverzovat s obsluhou, atd. Takže jsem se přihlásil o svá práva a požádal, aby mi vyplatili dluh, abych vůbec měl dál za co dál fungovat. Zmíněný vedoucí se vyhnul odpovědi i přímé komunikaci se mnou a pověřil jednoho člena týmu, ať mě nějak odbyde. Jako důvod uvedli, že podporují pouze členy svého sboru. To, že jsem členem jinde, věděli samozřejmě od samého začátku. V tom případě jsem nemohl už dále pro toto společenství pracovat, což mě poškodilo ještě druhým způsobem: Není to dobrá vizitka, něco rozdělat a v půli práce odejít, je to špatná reklama.

   To je jen takový nejkřiklavější příklad podvodu, podobných jsem však zažil více. Různé sliby-chyby, objednané materiály, nikdy nezaplacené, promlčené dohody, výmluvy, lži, atd. Často se nás lidé ptají, když takhle cestujeme po světě, jestli to není nebezpečné, jestli nás někde neokradli? Např. se řešilo, že nějaký zločinec v Albánii postřílel samopalem české karavanisty, a další případy. Ano, zažili jsme to, snažili se nás okrást v Turecku, povedlo se to někomu v Bulharsku a hlavně v Chorvatsku (naštěstí tam jen projíždíme, nejezdíme sem k moři nebo tak), ale to nemá cenu rozebírat, u nás zase Češi v sezóně okrádají Němce, české pracovní agentury zde okrádají Rumuny, Ukrajince a Mongoly, to je jiná kapitola. Ale nejvíc, kdy nás někdo okradl, tak to byly určitě české církevní sbory, tedy samozřejmě v jednotlivých případech vždy určitý konkrétní vedoucí takového sboru, nebo kolektiv vedoucích, nemyslím všechny jeho členy najednou 8-)

   Samozřejmě jsme zažili hromady církevních společenství, či sborů, které nám naopak pomohly, darovaly, co mohly, nebo nám poskytly zázemí, přátelství, oporu, atd. Ale bohužel musím konstatovat, že to, co jsme zde obrdrželi, zpravidla jsme museli vydat v jiných sborech, abychom tím zalepili jejich dluhy nebo vyrovnali jejich neochotu darovat (nebo prostě jejich nedostatek). Takže tyto peníze jsme prakticky pouze převáželi z jednoho místa na druhé místo, aniž bychom z toho něco měli a misii jsme hradili spíše z darů přátel a také z našich vlastních peněz. To celé jsme podstupovali i nadále proto, abychom neochudili o misijní příležitost zájemce z těchto společenství, kteří na nás čekali, a kteří ani nevěděli o tom, ani nemohli za to, jakou politiku vedlo vedení jejich sboru.

   Stejně nás to vyčerpávalo, ačkoliv jsme spolu sloužili jako manželé, takže jsme spolu trávili den i noc pohromadě několik let, byli jsme spolu málo: Přes den jsme se věnovali týmům, návštěvám a lidem z cílové skupiny, večer jsme odpadli únavou, že už nám nezbývala energie na to, budovat svůj vztah, povídat si nebo podobně. Začali jsme se sobě odcizovat. I v jiných oblastech života to nebylo nijak valné, nevěděli jsme už ani, co to je, přečíst si třeba knihu, zajít v neděli jen tak do církve, bez nějakého účelu, prostě se pomodlit. Mít volný víkend, projet se na kole, nebo jiné věci, které jsou normální pro spoustu lidí.

   Zachránilo nás, že pro mne dostal jeden náš dlouholetý přítel proroctví, jeho ůsty mi Bůh řekl: „Dvě třetiny toho, co děláš, jsou zbytečné, jen Tě to vyčerpává, najdi je a odstřihni ze svého života, dělej jen třetinu toho, co doposud.“ Opravdu toto slovo přišlo v pravý čas, sám bych se asi nedokázal zastavit. Teď jsem dostal impuls, popřemýšlel jsem o tom, a opravdu jsem si spočítal, že dvě třetiny mé energie tečou na to, abych získal prostředky, které opět vložím do toho, abych mohl jezdit shánět prostředky. A pak, že neexistuje Perpetuum mobile 8-) Konečně jsem se nad tím v klidu zamyslel, rozpočítal si, kolik peněz, energie a času takto vyplýtvám samoúčelně a začali jsme hledat jiný model i financování, i toho, jak nadále vést službu.

   To, že se nám to podařilo, důkazem toho je, že pokračujeme, že jsme se nesložili a dál děláme to, k čemu nás Bůh vede. Rád se o tom zde s Vámi také budu sdílet, ale mám za to, že dnes už jsem vyčerpal čtenářovu kapacitu 8-), tak tento díl rozdělím na dvě části a příště Vám dovyprávím, jak to celé dopadlo 8-)