Zaštítění: Finance II.
Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XII.
Tak minule jsme si tady řekli, jakými peripetiemi jsme procházeli při shánění financí, do jakého maglajzu jsme se při tom dostali, a že nakonec se nám podařilo se z toho vymanit a ze služby fundraisera se skutečně prokousat k misijní službě 8-)
Tolik ve zkratce, ale tématika je samozřejmě komplexnější, proto se ještě na dané téma podíváme blížeji:
Tak už víte, že mí „nadřízení“ (spíše představení) mi řekli, abych oslovoval různé sbory, církve, apod., buď se žádostí o peníze nebo s nabídkou spolupráce, která by mohla být zpoplatněna. Toto jsem si samozřejmě nevyslechl sám, stejně tak to dostali za úkol jiní misionáři od svých vysílajících subjektů, takže když se bavíme mezi sebou my, misionáři, máme podobné myšlení, formované zkušenostmi, a podobně, nebo když se baví nějací křesťané s misionáři, tak slýchají podobné příběhy, principy, metody, atd.
Takže určitě takovéto oslovování sborů má řadu nedostatků:
Za prvé jsme se misionáři museli sami propagovat, což neodpovídá duchu Krista, který řekl, že bude-li On svědčit sám o sobě, Jeho svědectví nebude pravé, že radši nechá Otce, ať o Něm svědčí (J 5:31 a 37). Stejně tak v církvi (nebo kdekoliv jinde 8-), pokud se postavím před lidi a mluvím sám o sobě, namísto, aby se postavil nějaký vedoucí a mluvil o mé práci, tak už to něčím „zavání“ – nezdá se Vám? 8-) Navíc, pokud to děláte téměř každou neděli, tak to také není normální, namísto chodit do Církve a poslouchat o Bohu, tak chodit po sborech a mluvit o sobě. Někomu to může vstoupit do hlavy, mně to spíše lezlo na mozek 8-)
Samozřejmě jsem jenom člověk, takže některé věci se mi v životě nebo ve službě povedly a něco jsem udělal dobře, jiné věci jsem zase pokazil a udělal jsem něco špatně. Pokud tedy účel přednášek byl sehnat peníze, hádejte, o čem jsem tak asi mluvil: Šlo mluvit jen o úspěších.
Také Kristus nás v Evangeliu učí, abychom své dobré skutky před lidmi skrývali: Mt 6:1–6 Organizace naopak chtěly, abychom o nich mluvili a promítali je před publikem.
Za druhé: Počet sborů, které jsou ochotny obětovat něco na misii, není neomezený, takže často různí misionáři usilují o pozornost či přízeň posluchačů ve stejných sborech, což vede ke konkurenčnímu boji, namísto, abychom se cítili jako kolegové a chovali se k sobě kolegiálně, jsme vlastně konkurenti, pak to vypadá tak, že každý mluví o sobě (znáte to o té nesvaté trojici: „já“ „mně“ a „moje“ 8-) a snaží se zvýraznit sebe na úkor ostatních služebníků, jejichž služba ve skutečnosti má také svojí hodnotu a také stojí za to o ní slyšet. Někdy ten tlak, aby člověk na sebe stáhl pozornost, vede k přehánění, různým emotivním výstupům, které cílí na lidská (dárcovská 8-) srdce, atd.
Např. se nám stalo, že naše služba dodala některým misionářům evangelizační materiály, a pak v jejich zprávě bylo napsáno: „Promítali jsme film Ježíš v tom a tom jazyce“ – ale nikdy by nenapsali krátkou větičku: „Tento misionář vyrobil a daroval nám filmy a my jsme je promítli...“ – aby nezaznělo jméno někoho jiného, aby neupozornili na druhou službu, aby se okruh jejich čtenářů nedozvěděl ještě o dalším misionáři, který také potřebuje podpořit. Situace podobná v hokeji, kdy každý chce vstřelit gól, aby byl vidět, ale trenér hráčům radí, aby také přihráli puk druhému spoluhráči, že jsou jeden tým. Tedy i my jsme údy jednoho Těla a toto chování (každý sám na sebe) nemůže prospívat celku. Osobně jsem se snažil mít vždycky spíše tu týmovou mentalitu, ale s takovou nemůžete shánět peníze pro svůj projekt: Vždy ztratíte pár minut (které jste rádi, že jste dostali), tím, že řeknete něco o někom druhém, a může ho ten stejný sbor také příště pozvat a jeho projekt se jim třeba zalíbí více...
Za třetí ne každý je schopen mluvit nebo psát o své práci, někdo není dobrý řečník, znám služebníky, kteří dělají skvělou službu, obrací se u toho lidé, fakt cítíte Boží přítomnost, prostě všechno, ale neumí to „prodat“. A naopak znám lidi, kteří toho až zase tolik nedělají, vezou se na nějaké vlně (tendence či trend), přilepili se na nějakou službu, nebo ani nestojí pevně v nějaké konkrétní službě, občas udělají nějaké „něco“, nebo mají jakousi organizaci se supernázvem, ale pořádně nemůžete zjistit, co vlastně dělají, když to chcete zjistit, tak Vás odbydou slovy, že je to polotajné kvůli bezpečnosti, což tomu všemu dodá patřičnou aureolu – na tom se také dají získat body... Často, když otevřete nějaké webové stránky, první, co na Vás vykoukne, je blikající výzva o peníze („Přispěj teď!“ 8-), pak se teprve proklikáte k obsahu jejich činnosti, ale pokud jste vytížený podnikatel, raději pošlete hned, abyste neztráceli svůj drahocenný čas hledáním pointy 8-) Nebo jsou to lidé, kteří mají nějaké nehmatatelné vize, či si udělají výlet a nazvou to misií, dokonce ani nemají vlastní svědectví či svoji fotodokumentaci (zažil jsem takové, co vypráví cizí „story“ a promítají vypůjčené fotografie), ale zato o tom všem (ničem 8-) skvěle mluví, mají na to kursy rétoriky, jejich gestikulace těla je výborná, ví, jak udělat prezentaci, použijí dojemné fotky, které dobře zabírají, takže zaujmou posluchače, nakloní si je, vydyndají z nich peníze, atd. Zažil jsem i někoho, kdo si vypůjčil obráceného člověka z jiné služby a ukazoval se s ním, aby to vypadalo, jako že je to ovoce jeho (její) – to kvůli feministkám, aby mě nežalovaly 8-) – služby. Ne, fakt to byla ženská 8-)
Za čtvrté, pokud to budete dělat, že si sám sháníte sponzorské sbory, tak ve výběru partnerských církví se zaměříte na ty solventní, ale to není to správné kritérium, pokud máte posunout vpřed určité věci, tak potřebujete pomoc určitých lidí, a ti nemusí zrovna sedět v bohatých sborech... Také Vaše obdarování či povolání má obohatit místní sbor, a jak se tam dostanete, když vycítíte, že nemají moc peněz?
Za páté jde o cílovou skupinu, pokud si vyberete péči o malé Afričánky, kteří jsou od nás bezpečně daleko, ale zato se usmívají (nebo ještě lépe: pláčí) z fotek, můžete na „misii“ celkem slušně vydělat. Pokud Vám však Bůh dá na srdce např. Romy, tak kdo Vás pozve, a kdo Vám něco dá? A já dělám cizince, a o ně zrovna také sbory dvakrát nestojí, musely by se učit chápat jejich kulturu, možná jejich jazyk, upravit chod bohoslužeb, přidělalo by to starosti, protože mají zvláštní potřeby, atd.
Takže z těchto důvodů nepovažuji za šťastné řešení, že si má misionář sám na sebe shánět prezentacemi. Dalším důvodem, proč to nevidím jako dobré, je, že nakonec se protláčí ta motivace Vašeho jednání, abyste se uživil, ne abyste šli a naplnili životní plán, který s Vámi má Bůh.
Také se mi stávalo, že některé církve pozitivně reagovaly na mé poselství, samy se chtěly zapojit do takové služby, nebo vyvinout úsilí v tomto směru ve svém městě, ale nebyly schopny si uhradit náklady s tím spojené. Proto nejen, že nepodpořily mne (bez zlého úmyslu, prostě na to neměly), ale ještě ode mne čerpaly ať už materiály, nebo přijímaly mou pomoc, takže po úspěšné prezentaci se mohlo stát, že místo abych zde našel podporu, já jsem začal finančně podporovat takový sbor 8-)
Když jsem narazil na tyto (a mnohé jiné, které tu třeba neuvádím) provozní potíže, konzultoval jsem to se svými vedoucími, že tento model se mi neosvědčil. Navrhli pár řešení, která jsme odzkoušeli. Jedno jsem tedy zavrhl předem, a to, že by se razilo takové pravidlo, že spolupracující sbory by si měly náklady uhradit samy. Na tento návrh jsem namítl, že jsme jedno tělo, potřebujeme spolupracovat, vždyť v nějakém městě je třeba hodně cizinců, bude potřeba více peněz, ale sbor tu může být malý či slabý, nestačí na to, kdežto v jiném městě může být velký silný sbor, ale téměř žádné misijní příležitosti, nebo žádný vhodný kandidát pro tuto službu. Navíc existují velké komunity cizinců v oblastech, kde ani sbory žádné nejsou (např. příhraniční tržnice, dělníci v zemědělství či lesnictví a podobně). Nemohu se ve své službě orientovat tam, kde jsou peníze, ale tam, kde jsou misijní příležitosti a zároveň ochotní pomocníci, dobrovolníci, či lidé s již nabytými misijními zkušenostmi, či sbory ochotné zapojit se, uvolnit některé lidi, apod.
Bylo by třeba, aby se vytvořila jakási rovnováha, možná aby silné sbory podpořily ty slabší, a zase ty, které mají služebníky, poslali je někam, kde ti chybí (2.Kor 8:11–15)?! Misijní organizace toto však zorganizovat nechtěly, a já jako jedinec, že bych pendloval mezi sbory a domlouval nějakou takovou logistickou operaci – to si neumím představit. Přitom by to šlo jednoduše, založit v misijní organizaci fond, takže by měli i kontakty, i přehled o situaci, i z čeho uvolňovat prostředky... Ale kde není vůle...
Další návrh tedy zazněl, abych při svých prezentacích nenabízel pouze spolupráci, Bible, své služby, atd., ale abych přímo vyzval k podpoře. Nešlo se mi do takových akcí dobře, nejsem ten typ člověka, co si řekne o peníze, ale zkusil jsem to. Výsledek byl ještě horší, než jsem čekal.
Tak hned v prvním sboru jsem to domluvil poměrně lehce, kazatel to pochopil, sám řekl, že v jejich městě nejsou cizinci, asi dva, takže začínat tady koncepčně misii, nebo vláčet jejich členy do terénu nemá význam, ale sbírku mohou udělat, aby bylo na Bible pro cizince v jiném městě. No tak dohodnuto, datum, program, který nebude jen dopolední kázání, ale po obědě se sborovníci opět sjedou do sborové budovy a uděláme besedu, kde se budou moci ptát na to, co je zajímá, a protože to asi skončí pozdě odpoledne, a budu hodně unavený, tak mohu přespat v besídce na podlaze, spacák si přivezu, to je jasné, a v pondělí ráno pojedu dál tam, kde už mě čekají, super, bomba, špička! Takže inkriminovanou neděli jsem vstal v pět hodin ráno, abych se vypravil kolem šesté, ještě za pološera, na cestu která trvala skoro dvě hodiny, abych byl včas na místě, asi v osm, ať si na devátou připravím projektor a vše, co potřebuji. Od devíti do dvanácti shromáždění (nejen můj program, ale také nějaké písně, oznámení, něčí předslovo, atd., znáte to 8-) Celou dobu jsem byl úplně nadšený, protože na posluchačích bylo vidět, že jsou v obraze, rozumí tomu, co říkám, pokyvují hlavami, tedy souhlasí, nepodřimují, ale reagují, zkrátka vysněné publikum. V nadšené atmosféře se vyhlásí sbírka, která je mimořádně štědrá (lidé rádi dávají na to, co jim dává smysl), a když hospodář sečte bankovky (vyjímečné, jinde pouze zvoní mince) a vyhlásí výsledek, kazatel, když uslyší částku, zalesknou se mu oči, přehodí výhybku a ohlásí, že sbírka půjde na přístavbu přístřešku za budovou a mně že dají dva tisíce na cestu. První ledová sprcha. Samozřejmě, že si posluchači nabrali ode mne z auta Bible za mnohem více, než za dva tisíce korun, protože se zjistilo, že až zas tak málo cizinců, jak kazatel tvrdil, tu není, lidé je mají na pracovišti, či ve škole... No, už jsem v mínusu, ale dobře, jede se dál: Po obědě ve dvě hodiny odpoledne začíná beseda, sjíždějí se lidé (normální dělník, který pracuje ten den od šesti, jako já, už se chystá na šatnu). Beseda se vydařila, otázky, odpovědi, promítání, vyprávění (potřeboval bych nějaký sprej na hlasivky), no v dobré atmosféře se to protáhlo asi do sedmi, než jsem sbalil projektor, kabely, notebook, tak je osm večer, začínám se těšit do spacáku, venku už je tma a začíná hustě sněžit, jako v pohádce. Do toho se opět zjeví mile usmívající se kazatel s oznámením (které mi nemohl říct dříve, abych případně zkrátil program), že se nehodí, abych spal v besídce, ale abych odjel ještě večer. Takže celý rozklepaný otírám čelní sklo od sněhu, usedám do vymrzlého auta a v půl deváté večer vyrážím proti chumelenici z milého městečka, ale vůbec netuším, kde budu spát, protože vracet se mi domů nevyplatí, druhý den mám službu v jednom sboru, který je na druhou stranu republiky, naštěstí mi ještě večer tamní kazatel zvedá telefon a souhlasí, že mi v jedenáct večer odemkne jejich sbor, kam opět naštěstí (a kupodivu) dojedu bez nehody, ale úplně na maděru, oči jako nafouklé balónky, a když odpovídám kamarádovi na nějakou jeho otázku, tak se mi třese hlas a pletou slova, že se diví, kolik jsem toho vypil? O půlnoci uléhám, neusínám, omdlévám. Vidíte, ještě se to rýmuje 8-)
Tak to byl první pokus. Druhý pokus jsem zahájil ve sboru, kde jsem skutečně měl přátele, jezdil jsem sem už více než rok a půl, měli jsme spolu celkem fajn takovou přípravu (to ten náš kurs o misii 8-), během toho docela legraci, mezitím nějaké výlety do přírody, bylo tu hodně mých vrstevníků, fakt jsem tam jezdil rád. Už jsme za sebou měli i nějaké první akce, prostě se to celé slibně rozvíjelo, akorát že za celou tu dobu mé práce jsem dostal na začátku tři tisíce, jinak se o penězích mlčelo, ale už jsem do toho opravdu nainvestoval moc, tak jsem se rozhodl prolomit mlčení, řekl jsem si, že tam, kde jsou vztahy, to půjde snáze. No to jsem mohl jít rovnou prolomit hráz rybníka, ale pěkně zespod, aby mě to rovnou spláchlo: Takovou sprchu výčitek jsem ještě nezažil: „jak jsem si mohl dovolit říci si o peníze?“ „Vždyť mi to vše přece platí nadační fond!“ atd. Nic nepomohlo, že jsem vysvětloval, že si říkám proto, že mi to ve fondu poradili, a že fond existuje, aby do něj sbory dávaly, ne z něj odsávaly. Prosil jsem je, aby si to mezi sebou vykomunikovali, mají to k sobě dvacet kilometrů, nebo existují maily a telefony... Ne. Nakonec to tak rozbilo naše přátelství, pak už jsem jim jen oznámil, že nemám peníze jim je tam vozit, takže když nemám na cestu a na Bible, tak nepřijedu a nic rozdávat nebudeme. Celá moje více než roční snaha se zhroutila, dodnes mi ti lidé ani nenapíší mail...
Třetí zkušenost jen potvrdila, že na to sbory skutečně nemají mentalitu: Když jsem se v jednom zeptal, jak to bude s financemi, začali se kroutit, tvrdit, že nemají peníze... Za dva týdny se ozvali s tím, že problém se vyřešil: V neděli v jejich sboru vystoupil řečník z organizace „Mezinárodní potřeby“, který mluvil o tom, že shání peníze na různé mezinárodní potřeby. „No vidíš: Tak ty děláš práci, která je spojena s národy, takže se s tímto člověkem domluvíte a on ti dá ty peníze, které shání, a ty za ně (pro nás) uděláš svojí práci!“ – Vůbec nepochopili, že tento bratr k nim přijel udělat sbírku na náplň činnosti své organizace, a nepřišel jim oznámit, že za ně zaplatí jejich akce.
Když to nevyšlo se sbory, zkusil jsem to s jednotlivci: Postupně jsem oslovil tři své věřící kamarády se žádostí, zdali by mě nepodporovali? Nic neřekli a každý začal posílat sto korun měsíčně na misii. Během asi roku jsem se s nimi sešel, a když na to přišla řeč, přiznali, že je to pro ně velký problém, zasahuje jim to do rozpočtu jejich rodiny. Styděl jsem se a poprosil je, ať podpory zanechají...
Když jsem tyto zkušenosti sdílel v organizaci, začali mi radit, ať oslovuji nějaké podnikatele. Na to jsem řekl, že to ani neumím, ani na to nemám oblek či jejich rétoriku, aby mi rozuměli, a že můj úkol je dělat misii a ne jezdit po podnikatelích a psát jim dopisy. Jestli nějaký sbor chce dělat misii, rád jim přijedu pomoci, ale ať si podnikatele osloví sami a zda jsou to ochotni jako organizace s těmito sbory vykomunikovat? Odpověď zněla, že mne Bůh povolal na misii a já jsem tedy za ni zodpovědný, i za její financování.
To už se mi zdálo příliš. Nakonec jsem si uvědomil podstatu věci: Organizaci to v posledku bylo jedno, jestli moje služba si na sebe najde, nebo ne. Oni neměli co ztratit: Hlásilo se jim více lidí s různými projekty, takže všechny poslali shánět si peníze s tím, že určitá procenta z toho poplynou právě do organizace. Takže kdo byl úspěšný, z toho měli profit, kdo ne, tak projekt zanikl, aniž by oni něco ztratili, nebo do toho museli vložit nějakou námahu. Podnik bez rizika.
Rozhodně neměli v plánu zajistit chod věcí tak, aby tyto projekty obstály a z malých začátků, z nových nápadů různých lidí, se staly služby, které budou mít své pevné místo v životě Církve. Takže šlo zde o přifouknutí jejich rozpočtu kanceláře, ne o to, aby někde slyšeli lidé Evangelium. Nechápu, že ještě dodnes jsou lidé, kteří se mi diví, že jsem z této organizace odešel.
Ještě než se tak stalo, vyvolal jsem, jako poslední pokus o záchranu situace, společnou schůzi s vedoucími této organizace a s představiteli církve, která byla jejím zřizovatelem. Moje otázka byla, jestli se bude vyvíjet koncept vysílání misionářů?! Odpověď zněla, že koncept už je přijatý, a to ten stávající (ten, se kterým jsem to zkoušel už několik let) a že je nejlepší, protože pochází z Ameriky, kde jsou „dál“ a tedy ví všechno lépe. Nic nepomohlo, když jsem namítl, že situace v Česku a v USA se nedá porovnávat, ani počtem či procentuálním zastoupením křesťanů ve společnosti či národě, ani množstvím sborů, ani jejich mentalitou dávání, a že je třeba, namísto přijímání nějakých koncepcí do odlišného kulturního prostředí, raději vytvořit svůj, ryze český koncept, do českého prostředí, do našich podmínek...
Pochopitelně nikdo nechtěl s ničím hýbat, něco měnit: Denominace tak nemusela pracovat v tomto směru, přemýšlet o věcech, hledat řešení, pověřit nějakého člověka, ať se tím zabývá, mohla se nadále odvolávat na svoji organizaci a posílat tazatele tam. Organizaci zůstala zaručena procenta z finančních toků „jejich“ misionářů a také si nemuseli přidělávat práci...
Ještě mi sice nabídli, že až proběhnou tzv. restituce, že bych dostal z těchto peněz nějakou částku, ale to jsem odmítl předem, neboť nesouhlasím s touto politikou. Buď jsme jako věřící ochotni něco darovat, tím zaséváme, a máme právo očekávat úrodu, nebo jen přesouváme cizí prostředky, a jak potom máme chtít sklízet ovoce?! Zákon, který upravuje restituční nároky, má dosáhnout sekularizace (oddělení církve od státu) – myslím, že je to výstižné a že tato politika povede jen k další sekularizaci společnosti v širším slova smyslu 8-(
To, že jsem tedy nenašel prostředky na misii skrze sbory, nevidím jako problém těchto sborů, ale jako problém mechanismů či systémů různých organizací či denominací: Vždyť mnohé sbory skutečně nemají prostředky, nebo ty, které mají, potřebují použít na svůj chod. Připočtěte také fakt, že mnoho těchto sborů si potřebuje najít finance na plat svého kazatele, takže pokud tento kazatel Vás pozval na neděli a uspořádal na Vás sbírku, znamená, že se vzdal peněz, které by se možná hodily právě jemu?! Sbory také rády darují, ale potřebují cítit, že se pohybují v nějakém systému, pokud se u dveří objevují různá individua, nebo chodí do mailové schránky různá sebepozvání, tak se to také musí nějak tříbit, to je jasné.
Jiné je to pak ve sborech, které jsou součástí denominací, které jsou nějak provázány se státem, mají od něj platy, apod. Tam si myslím, že je dost deformované myšlení. Myslí si, že jim někdo něco dá, nebo Vám, že někdo něco dává, tak proč na Vás dělat sbírku?!
Tak to jsme se dnes ohlédli do minulosti, řekli jsme si něco o slepých uličkách, které nikam nevedou a které jsme odzkoušeli, ale nevysvětlilo Vám to, jak to máme s financemi v současné době. A protože jsem už opět vyčerpal kapacitu tohoto článku 8-), budu muset napsat ještě třetí díl, ve kterém se tedy už dozvíte vše. Takže v příštím díle završíme toto téma a budeme se moci posunout k dalším 8-)