Zaštítění: Finance III.

26.06.2019 12:51

Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XIII.

   Tak dnes bychom uzavřeli téma, kterým se teď zabýváme, a to je shánění financí na službu. Minule jsme si řekli, co nám nefunguje, a dnes si řekneme, co nám funguje. Samozřejmě existuje více modelů shánění financí, pokud to budete chtít prozkoumat do hloubky, budete muset pročíst i weby jiných služeb, my Vám povyprávíme o sobě a o způsobu, který nám určil (nebo dal, či zjevil, jak chcete, Hospodin). Když se tak nad tím zamýšlím, ten „náš“ model se nejvíce blíží tomu biblickému, ale to už nechám na Vás, ať posoudíte sami…

     Tak předně uvedu, že nejsme, ani jsme nikdy nebyli, zaměstnanci nějaké církve, misijní organizace, nebo podobně. Tyto nás pouze „zaštiťovali“ (dodnes jsem nezjistil, co to znamená 8-) Nedostali jsme tedy služební byt, auto, telefon, plat, ani potřebné materiály (Bible) či pracovní nástroje, jako třeba notebook, projektor, nebo podobně (nakonec jsme tyto věci získali, ne od organizací, ale od jednotlivých křesťanů, tedy Bůh k tomu použil Svoji Církev-organismus, ne  lidskou církev-instituci). Hodně lidí si to o nás myslelo, že jsme zaměstnanci, nebo že je o nás postaráno, proto tyto věci uvádím na pravou míru. Tedy vždy jsme si museli, jak na služební náklady, tak i na ty životní, shánět sami.
     Shánění přes sbory, jak jsem již popsal minule, se nám moc neosvědčilo, přesto však to nevyšlo úplně do prázdna, podporuje nás pět sborů (v minulosti jich bylo i více, ale bylo to velice pohyblivé, některý sbor nás začal podporovat, druhý skončil, atd.). 

   Takže když to dnes porovnáme, nebo zhodnotíme, tak asi pět let jsem objížděl sbory, vystupoval před lidmi a prezentoval téměř každou neděli, a za těchto pět let se ozvalo těchto pět sborů, že nás chtějí podporovat, a dělají to dodnes. Průměr je tedy jeden sbor za jeden rok. Taková zajímavost: Čtyři sbory jsou ze Slezska, jeden  z Ostravy, z Čech nás nepodporuje žádný. Dohromady nám dávají sedm tisíc Kč, to je tolik, kolik potřebuji, abych si uhradil potřebné pojištění: Zákonem uložené zdravotní a sociální, abych nikde nedlužil, dále nemocenské, abychom měli nárok alespoň na rodičovský příspěvek (na mateřskou nemáme nárok), a různé úrazové a cestovní pojištění, neboť hodně cestujeme a hodně riskujeme 8-) Po dobu rodičovské dovolené to máme lehčí, že si nemusí Lucka platit pojistky, jinak by tato částka byla ještě vyšší. Takže to je náš základ a na vše ostatní si musíme hledat.
     Tak když začínáte hledat (např. klíče, brýle nebo mobil 8-), tak je nejlepší začít u sebe, že si prošacujete kapsy... Stejně tak i s financemi na službu: Je logické, že pokud chcete Bohu sloužit způsobem, kterému věříte, kterým žijete a dýcháte, tak do této služby vložíte také vlastní peníze. Jasně: Někdo třeba miluje alkohol, drogy nebo hrací automaty, tak do toho vloží všechno, co má, možná jste někdy viděli takové lidi? Ale my milujeme Boha, tak dáme Jemu všechno, co máme 8-) Někdo miluje své děti, tak jim dá všechno, slyšeli jste možná někdy heslo: „Vše pro rodinu.“ Tak my milujeme Ježíše a dáme všechno Jemu. „Vše pro Boha.“ 8-)
     V tomto bodě si myslím, že někteří misionáři udělali chybu, a že čekali, kdo jim co dá, ale sami do svojí služby nevložili. Přesně se to dá poznat podle toho, komu se daří jeho misijní práce, a komu ne. Kdo nevložil sám, tak nemůže očekávat něco od ostatních, že dají, a nemůže čekat ani ovoce od Boha. Vím např. o jednom misionáři, který sháněl peníze na službu, dlouho se mu to dařilo, i samotná práce, pak zdědil nějaké peníze, použil je pro sebe a ne na službu, a velice brzy se službou musel skončit. Naopak, zprávy z misií, které čtete rádi, těší Vás a radujete se z nich, pochází od misionářů, kteří se skutečně vydali Bohu beze zbytku, i se svým majetkem – zkuste si to porovnat na nějakém misijním webu, jen tak pro zajímavost 8-)

     V Evangeliu nám Kristus říká, abychom dali to, co máme, a pak Jej následovali. Tak i my jsme nejprve dali, co jsme měli, vyšli za Ježíšem, a teď čekáme, že On se o nás postará. Vzdali jsme se svého majetku, možnosti vlastního bydlení, rodinné dovolené, a podobně, prostě toho, o co se snaží běžná rodina, a postupně jsme do služby vložili všechny své úspory ještě z dob civilního zaměstnání, různá stavební spoření, a nakonec i svatební dary, když jsme se brali. Vypadá to tak, že tím, že jsme rozdali vše, vytvořili jsme si v nebi nějaký bank, ze kterého nyní čerpáme 8-) Ale když se podíváte do Bible (Lk 12:33 nebo Mt 6:19–21), tak to tak asi je 8-)

     Také samozřejmě nejde jen o to, umět dát své peníze, toto někdy lidé používají jako „výkupné“, kdy řeknou: „Dobře, tak já dám tolik, a tím jsem si splnil svoje a teď mám klid.“ Ve středověku se takto platily odpustky, dnes to může mít tuto podobu (jak si někdo vyčistí svědomí). Jde o to, hlavně dát sám sebe (Ř 12:1).

     Když už tu mluvíme o té výzvě, vzdát se všeho svého ve prospěch Boha a Jeho Království, zamysleme se ještě nad dvěma místy v Bibli: Dnes se ozývají hlasy po návratu k prvotní Církvi – lidé se ptají, proč prvním křesťanům rostla Církev a děly se zázraky, a dnes to nevidíme. Myslím, že rozdíl je v tom, že dnešní křesťané kupí majetek (a nebo s ním špatně hospodaří). Nejen celé církve (u některých je to vidět na první pohled), ale i běžní věřící, oproti těm z prvních století, kteří v době pronásledování nevěděli, co bude zítra, takže si nestřádali: Co kdyby jim to zkonfiskovaly úřady, nebo je popravili, k čemu to celé potom? Takže první křesťané prodávali, co bylo jejich a peníze rozdávali druhým Sk 2:45. Všimněte si také, co řekl Petr chromému muži v chrámu, než jej uzdravil modlitbou (Sk 3:6): „Stříbro ani zlato nemám...“ Proč je neměl? Protože dávno toho, co bylo jeho, se vzdal kvůli Ježíši (do té doby to byl podnikatel, co měl i zaměstnance, nebyl to chudý rybář). Stejně tak to udělali i ostatní Apoštolové, že rozdali vše své, ale pak čteme, kolik dělali zázraků, jak Bůh byl s nimi, potvrzoval jejich slovo, atd. Osobně věřím, že je v tom souvislost: „Dejte a bude Vám dáno...“ – možná dáte majetek a nedostanete něco hmotného, ale nějaký duchovní dar od Boha?!

     Nejde jen o to, jestli, a jaký dar přijmeme od Boha, možná ani o to co, nebo kolik, jsme dali my, ale jestli se stáváme účastnými na Jeho povaze, a On je Bůh dávající. Bůh Otec dal Svého jednorozeného Syna, vylil Svého Svatého Ducha… Kristus dal sám Sebe jako oběť. V této souvislosti ještě připomenu jednu pasáž z Písma: „Lakomci nebudou mít účast na Božím království“ (1. Kor 6:10) a jen pro pořádek doplním: Opak lakomství je štědrost.

     Aby však obraz o odevzdání svého majetku Bohu byl kompletní (aby to nebylo tak jednoduché 8-), musím ještě doplnit jeden verš k tomuto tématu: 1. Kor 13:3 „Kdybych rozdal všecko, co mám, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje...“ Takže musíme usilovat o lásku, učit se, co to vlastně je 8-), trénovat jí, a prosit za ní Boha.

   To, že mám dát vlastní peníze, jsem se nedočetl v žádném misijním návodu. Pokud jsem nějaký četl, tak tam stálo, že mi má dávat můj sbor, nebo že mám jet prosit sbory do Ameriky, apod. To se neosvědčilo a Bůh mě vedl takto. Začalo to tím, když jsem chtěl pořídit Evangelia v různých jazycích pro národy. Tím, že v naší zemi žije mnoho národů, je to celkem nákladný podnik, vyžaduje to mnoho titulů, a od každého mnoho výtisků... Když jsem s touto myšlenkou obcházel potencionální sponzory, moc tomu nerozuměli: Byla to pro ně neuchopitelná vize, něco, co si neuměli představit (přitom jsem jim to tak dobře vysvětloval 8-). Situace se změnila, až když jsem nějaké materiály sám zakoupil, nebo vytiskl: Najednou měli konkrétní vzorek v ruce, něco hmatatelného, a už bylo jasné, o čem se bavíme. Nemyslím si, že by tito lidé měli předtím takovou tmu, že by to nechápali, vždyť to byli inteligentní, vzdělaní lidé. Šlo spíše o to, že jsem obešel tento princip, dát jako první. Musel jsem se vrátit na startovní čáru a začít správným způsobem. Tím, že jsem toto narovnal, něco jsem prolomil, a mohly přijít i další změny.

     To samozřejmě nefunguje jen s penězi, ale i u jiných aspektů života: Tím, že něco změníte u sebe, změní se to i v lidech kolem Vás. Prostě přinesete tu změnu svému okolí. A o tom bude právě dnešní článek, tedy o různých principech, které nám Bůh zjevuje. Nemyslím si, že principy jsou tu jen jako nějaká mechanická věc či úkon, že např. podle principu X uděláte to a to a ono se stane právě to, co očekáváte. Ne. Duchovní zákony jsou z duchovního světa, který není jako ten náš, kde vládne matematika, fyzika, mechanika, atd. Duchovnímu světu úplně nerozumíme, a občas je nám dovoleno něco z něj vidět, pochopit, ale ani pak není záruka, že to bude fungovat vždy, protože záleží i na Boží vůli, i na našem srdci, podívejte se např. na Ivánka z filmu Mrazík: Dělal dobré skutky, ale nic mu to nepomohlo, až teprve, když se pohnulo jeho srdce, pak jeho dobrý skutek něco znamenal. Duchovní principy chápu jako nějaký obraz o Bohu, o Jeho srdci, odkud tyto zákony vycházejí. V Božím světě je pořádek, nějaké zákony, řád, atd. takže logicky i nějaké principy, a tím, že je poznávám, poznávám i více Boha. Prostě Boha vidět nemohu, ale mohu vidět Jeho principy, a na tom Jej mohu více poznávat. Takto tomu rozumím a zde se na pozadí našeho příběhu, který nám slouží jako linie vyprávění, podělíme s částí toho, co jsme poznali, nebo jak jsme to zažili na sobě 8-)

     Takže už víte, že co bylo naše, to jsme si uložili v nebeské bance 8-), pár sborů nám dává na pojištění, a co dál? Nikde nemáme žádné smlouvy, dohody, přísliby, apod., nikdo nám není nic povinen dávat. Nic jsme nezdědili, ani jsme nevyhráli ve sportce. Teď už závisíme čistě na Bohu. Nemáme žádné jiné jistoty kromě té jediné, Božího slibu, který On nám dal, že nás povede a že se o nás postará. O tom, proč takto žijeme, a jak nás Bůh k tomu povolal, napíši příště 8-)

     Říkat si někomu (bratřím, sestrám, podnikatelům, firmám, organizacím, či bohatým lidem nebo třeba i nějakým sborům) o cokoliv, to jsme zavrhli, nejen z důvodu, o kterém jsem psal v minulých článcích, že se nám tato praxe neosvědčila, ale i proto, že jsme si začali věci dobře promýšlet s Bohem: Vždy, když se do něčeho pouštíme, ale i když něco děláme už delší dobu, a mohlo by se tak stát, že to přešlo do zvyku, ale nemá to už nic společného s Bohem, nebo s naším povoláním, naučili jsme se čas od času zastavit se, ohlédnout a zeptat se: „To co děláme, řekl nám to Bůh?“ A skutečně: Bůh nám nikdy neřekl, ať někoho prosíme, to vždy nám to říkali lidé, organizace, nebo sbory, ať to uděláme (většinou ti, kdo sami nechtěli nic darovat 8-) Takže Bůh nám to neřekl, tak to neděláme.

     Pokud někomu říkám o našich potřebách, tak jedině Bohu, před lidmi o penězích nemluvím. Jsme závislí na dárcích, to je jasné, ale čekáme, koho Bůh povzbudí k tomu darovat něco na naši službu. Máme tedy pravidlo neříkat si lidem o peníze a skutečně: Každý, kdo nám něco v současnosti dává, tak u všech těchto ochotných dárců můžeme potvrdit, že se sami takto rozhodli, k ničemu jsme je nenabádali, nikoho jsme neprosili. Bůh je poslal, aby podporovali Jeho dílo, na kterém my pracujeme.

     V této souvislosti povyprávím lekci, kterou mi Bůh kdysi dal: Bydlel jsem tehdy v Praze, která je plná bezdomovců, každý den Vás někdo osloví s prosbou o peníze „na jídlo“ nebo „na jízdenku.“ Víte jak to je, často pak tito lidé jdou a koupí si alkohol nebo drogy. Mezi křesťany vznikla polemika, jestli dávat nebo ne? Na jednu stranu Ježíš říká: „Kdo Tě prosí, tomu dej,“ na druhou stranu nechcete pomáhat někomu v tom, aby se ničil. Navíc víme dobře, že často tito prosící bezdomovci jsou součástí mafie, která vydělává na žebrání mezi turisty, podle odhadu jen tento žebrák si vydělá třicet tisíc měsíčně, kolik má jeho pasák, to se neví. Takže dát nebo nedat? Zeptal jsem se na to přímo Boha a dostal jsem odpověď: „Dej tomu, kdo nic nežádá!“ Překvapilo mě to, ale šel jsem do města a začal zpovzdálí pozorovat bezdomovce. Část z nich oslovovala kolemjdoucí, někde měli schovanou láhev, popíjeli, když zrovna nikdo nešel, tak se chovali vulgárně, byli hluční a agresivní jeden na druhého, jakmile někdo šel, tak se zase tvářili zkroušeně a prosebně. Mluvili sprostě, dělali oplzlá gesta, atd. Jeden šťastný „nešťastník“ hrál na city lidem tím, že jim ukazoval svojí hnijící nohu. Až mu jí uříznou, také dobré: Na to se dá také dobře vyžebrat. Původně jsem se zděsil (také jsem na to skočil 8-), ale pak jsem zjistil, že za rohem je v jedné budově služba bezdomovcům, jako stříhání vlasů, holení vousů, pračka, výměna oblečení, dostupná hygiena i lékařská péče, vše zdarma, takže nikdo se nemusel dostat do této situace, ten člověk to nechal dojít tak daleko naschvál, byla to jeho strategie žebrání. Jiní z bezdomovců, které jsem viděl, šli ve skupince, chovali se mezi sebou hezky, slušně i k okolí. Byli tišší, pokorní, nenápadní. Nikoho o nic neprosili, viděl jsem je jíst jídlo přímo z koše. Šel jsem k nim a podal jim nějaké peníze. Zdráhali si je vzít s tím, že co potřebují, najdou v popelnici. Opravdu jsem tedy uviděl rozdíl mezi lidmi, kteří třeba na první pohled vypadají stejně a bylo jasné, komu chci napříště něco dávat. Od té doby je to moje pravidlo: Když vidím, že někdo tak nějak divně postává, dám se s ním do řeči, přesvědčím se, že je to ten člověk, který něco potřebuje a tomu to dám.

     Podobnou zkušenost má i moje žena: Ještě za studia se účastnila různých akcí typu „podpořte potřebné“… Později zjistila, že se k oněm potřebným dostane jen zlomek získaných peněz. Následně pracovala u dětí se speciálními potřebami a také vznikl nápad získat pro ně prostředky pomocí prodeje „jimi“ vytvořených výrobků. Opět došla k závěru, že více peněz spolkne výroba, propagace a celková efektivita či zisk potřebným je mizivý. Došla k závěru, že Bůh mluví o dávání (ne o tom být prostředníkem aby někdo dal někomu), tak se sama rozhodla rozhlížet, kde ji Bůh vede k dávání… Jaké služebníky v církvi podpořit, jaké instituce… a být v tom sama aktivní.

     Takže v tom jsme zajedno a od té doby se takto chováme v dávání: sami si vybereme, komu chceme darovat, najdeme takového člověka nebo službu, ale nereagujeme na různé výzvy, kterých můžete např. právě ve velkém městě potkat několik za den („přispějte na rakovinu, chromé děti, kupte si kytičku, srdíčko z papíru, atd.), ale i různé obálky se žádostmi v poštovní schránce či nevyžádané maily od lidí, kterým jste ani nedali adresu, apod., to většinou odmítáme.

     Takže pokud nám vadí, když nám někdo posílá divné věci, nebo je říká, tak stejně tak ani my nechceme nic rozesílat či někoho přemlouvat. Neříkám, že vždy je to špatné, možná jsou lidi, kterým to takto Bůh dal jako způsob, jak vést svoji službu, ale nám to takto neurčil (takže na žádné ledničce není přimagnetizovaná naše podobenka s bankovním účtem 8-).

     Když to tedy neděláme takto, tak jak to děláme? 8-) A když nám Bůh neřekl, že to máme dělat, tak co nám řekl, abychom dělali? 8-) Ptali jsme se Jej na to a On nám odpověděl, že máme dělat to, k čemu nás posílá, a to je misie. Nemáme se zabývat ničím jiným. On že se postará o druhou stránku věci.

     No, to má hned dvě logiky: První, pokud chcete něco dělat, tak to máte dělat a neskákat z věci na věc, Někdo je např. zpěvák, tak zpívá pro lidi, věnuje se tomu, trénuje to, učí se doma texty, ale nechodí vedle toho třeba pracovat do fabriky, nebo nepíše sponzorům, možná má na to manažera… Stejně tak různí sportovci, horolezci, nebo podobně. Takže i misionáři 8-) Druhá logika věci je, že tento svět spěje k zániku, času je málo, venku jsou lidé, kteří žijí v nevědomosti nebo rovnou kráčejí do zahynutí, a je třeba někoho, kdo půjde k těmto nezasaženým. A pokud vím, že mě k nim Bůh posílá, a místo toho pojedu na nějaký mítink brífink brainstorming, tak to je asi špatně. Verš k zamyšlení: „...nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ 1. Kor 9:16

     Jak nám tuto zásadní věc Bůh řekl? Stalo se to takto: Byl jsem ještě svobodný (myslím neženatý 8-) a dostal jsem se do různých finančních potíží, chyběly mi peníze, zároveň jsem je intenzivně sháněl, což se postupně měnilo v mojí hlavní činnost, takže misie se odsouvala na neurčito, nebylo mi z toho dobře, ale frčel jsem v různých mechanismech, které byly nastaveny mojí organizací, nebo církví, kam jsem patřil, kolo se pořád roztáčelo a roztáčelo, až už jsem nemohl. Dokonce jsem chtěl se vším praštit a vrátit se do svého předchozího zaměstnání, ale Bůh mě silně napomenul, ať to nedělám. Byl jsem na jedné skupince a tam úplně cizí bratr, kterého jsem viděl poprvé v životě, ani on o mně nic nevěděl, měl ke mně prorocké slovo o tom, ať neopouštím své postavení, které mi Bůh určil, a že s těmi, co dezertují, si to vyřídí. To slovo mi říkal ke konci setkání, až když jsme se obouvali v předsíni, a jak se nahýbal nad tkaničkami, rozevřela se mu bunda a z ní čouhaly dvě pistole (byl to policista). Takže chlap se nad Vámi nahne s bouchačkami a říká, ať si dáte pozor na Ježíše, jinak… 8-) Šel jsem tedy domů a rozmýšlel o těchto věcech: Na jednu stranu nemohu pokračovat, na druhou stranu musím. Byl jsem popravdě dost zoufalý (zoufalost je hřích, víte to? 8-) Nakonec jsem si klekl a řekl Bohu, že tedy budu pokračovat, ale že už nechci být v tom kolotoči hledání peněz, kdy mě každý oslovený posílá jinam, a že budu dělat misii z toho, co mám teď, a až mi dojdou peníze, tak skončím, a není to má chyba: „Bože, vždyť to není ani moje misie, ale Tvoje, ani duše mi nepatří, ale Tobě, Tobě záleží na všech těch lidech, ke kterým mě posíláš, tak jestli chceš, abych dělal misii, tak já se tomu budu věnovat naplno, ale Ty uhraď náklady, já to ode dneška pouštím z hlavy!“ Od toho dne jsem se začal soustředit na misii a ne na peníze, a také od toho dne se začala zlepšovat moje finanční situace 8-) Tak pochopili jste? Já jsem si myslel, že něco v modlitbě říkám Bohu, ale ve skutečnosti to bylo naopak, a On mi chtěl toto říci 8-)

     Od té doby se podobná situace opakovala několikrát, vždy, když jsem si myslel, že překážky jsou nad mé síly a přemýšlel jsem o civilním zaměstnání, vždy mě Bůh napomenul nějakým prorockým slovem, veršem z Bible, apod. Pokaždé mi znovu říkal: „Drž se ševče svého kopyta!“ 8-) Vždy jsem musel znovu věřit, nedívat se na situaci nebo na čísla, ale hledět na Boha a na to, co mi řekl na začátku, když to všechno začalo (dozvíte se 8-).

     Takový nejdrsnější příklad byl: Můj kamarád byl hodně nemocný. Když jsem ho navštívil a ptal jsem se ho, co a jak, vyprávěl mi, že kdysi slíbil Bohu, že jestli mu pomůže z alkoholismu (poznali jsme se v komunitě pro závislé), bude mu sloužit svým životem. Bůh svojí část splnil, ale kamarádovi se začalo dařit dobře, začal si žít svůj život, vše vypadalo hezky i navenek, chodil do sboru, dokonce tam měl i funkci, ale Bůh od něj čekal více… Pak mi kamarád řekl, že ví, že porušil smlouvu s Bohem, a Ten od něj odstoupil. Za pár týdnů zemřel.

     Nedávno jsme prožili takové těžké období, trvalo to asi dva roky (věříme, že to byl čas zkoušek, ale nejen pro nás, ale pro více služeb). Věci vypadaly nahnutě. Bydlíme v oblasti, kde je hodně továren, hodně z nich shání dělníky, tyto firmy rozesílají své nabídky do poštovních schránek bytů, každý týden jich tam máme celý štos… Jednou mě našla Lucka (manželka od Boha!) v kuchyni, jak si pročítám tyto pracovní nabídky a zakázala mi to číst (jí se náš nedostatek dotýkal nejvíce) se slovy, že Bůh k ní promluvil: „Jestli prý půjdu do práce, dopadnu stejně, jako můj kamarád.“ Opět verš k zamyšlení: „...nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ 1. Kor 9:16

     Takže takový životní styl jsme přijali od Boha, a žijeme pouze z víry. Někdy je to zajímavé, např. když nemáte na nájem, který je třeba zaplatit za dva dny, říkáte si, co uděláte, ale další den Vám přijde v mailu zpráva od bratra v Kristu, že slyšel Boha, ať Vám pošle určitou částku, a když vidíte tu cifru, tak ta přesně odpovídá výši Vaší plánované platby 8-) Kdo si stěžuje, že nevidí zázraky, tak ať zkusí toto 8-) Ne, to si dělám legraci: Pokud nevíš jistě, že Ti toto Bůh říká, tak to nedělej, to je další princip, postavit se na Boží slovo, nedělat to, co Tě jen tak napadne.

     Někdy jsem přemýšlel o tom, že jiní lidé to mají lepší, mohou si vydělat, vybrat si práci, jakou chtějí, mohou uplatnit své vzdělání… Nebo když jim chybí peníze, tak jít na brigádu nebo na přesčas… Ale pak jsem si uvědomil, že druzí lidé také neví, co bude zítra, např. něco vyrábějí, ale třeba to neprodají? Nebo si otevřou restauraci, a nebudou jim tam chodit zákazníci? Nebo něco pěstují, ale nebude pršet a neurodí se jim jídlo? Může přijít cizí armáda a sebere jim potraviny... Dnes si to už možná nedovedeme představit, ale vždy v histotii takto lidé žili: Nevěděli, co přinese další ráno a modlili se, aby měli na živobytí. Dnes jsme na Západě zkrátka moc rozmazlení nebo rozmlsaní... Ale samozřejmě i dnes existují státy, kde to takto vypadá, ani se neví, jestli zítra poteče voda nebo nevybouchne dům. Asi i proto, že hodně pracujeme s uprchlíky, kteří toto zažívali, tak nám Bůh nastavil takovýto životní styl, abychom se i více vžili do jejich situace? Opravdu si neumím představit bohatého západního člověka se vším komfortem, který bude adekvátně sloužit v prostředí válečných uprchlíků, kterým se zhroutil život. Naopak viděli jsme v poli různé obyčejné lidi, kteří přijeli obyčejným autem, ve kterém pak spali, nebo si postavili stan, přivezli nějaký nákup, pobývali s uprchlíky, rozdělali si oheň, nad kterým si společně připravili jídlo, atd. Těmto obyčejným lidem uprchlíci věřili, přisedli si, trávili spolu čas, naslouchali jim...

     Konec všelijakým těmto úvahám učinil Bůh, když mi dal číst místo v Bibli, kde Izraelci jsou na poušti a každé ráno se jim z nebe snese mana, nebeské jídlo: Co si nasbírali ten den, to měli, když nabrali do zásob, to jim shnilo. Opravdu měli jen na ten den, co potřebovali a Bůh je takto učil důvěře v Něj (a udělal je na Sobě závislými 8-) Mně řekl, že jako oni žili ze dne na den, tak já budu žít z měsíce na měsíc. A skutečně: Prvního si umím představit, jak bude vypadat nadcházející měsíc, ale vůbec nevím, co bude ten další?!

     Ano, jsou lidé, kteří nás podporují pravidelně, ale čas od času někdo skončí, pak se třeba objeví někdo jiný, takže úplně přesně nevíme, co bude, ale navíc i tato pravidelná podpora nestačí na všechny potřeby služby, hospodaříme s deficitem zhruba 15 000 Kč měsíčně. Avšak dosud (doufáme, že i nadále 8-) nás každý měsíc zachránil nějaký nečekaný dar, takže nakonec se z mínusu dostaneme někam k nule, takže jsme takříkajíc „při zemi“ nebo: „plaveme na hladině, ale ne pod hladinou“ 8-) rozhodně nejsme nějak vysoko na pomyslném grafu životní úrovně, tedy nežijeme, jak se říká, „na vysoké noze“ 8-)

     Další věc, kterou mě naučil Bůh je, pomodlit se každý den „Otče náš“. Dříve jsem to osobně nedělal, spíše jen při takových společných setkáních, nebo podobně, ale teď jsem s tím začal v soukromí 8-) V této modlitbě je vyjádřeno: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes...“ A skutečně to zabírá 8-) Samozřejmě opět: Nejde jen o peníze, ale na cestách řešíte každou „blbost“ – kde budete spát, kde se budete mýt, kde seženete pitnou vodu. Kde plyn, jakou naftu natankujete (snad ne nějaký sajrajt, co Vám zničí motor?! 8-), koho potkáte, lidi, kteří Vám pomohou, nebo ublíží? Kde zaparkujete, nevykradou Vám auto? Nedostanete z místního jídla průjem? Kam půjdete k doktorovi, dorozumíte se v cizí zemi? Kam do autoservisu, atd. Takže když se ráno pomodlíte, a večer se ohlédnete za uplynulým dnem a vidíte, za co můžete děkovat Bohu… 8-)

     Dám takový malý příklad: Největší problém na cestách pro nás představuje sehnat vodu do auta, abychom se mohli sprchovat. Vždy s tím byl problém. Od té doby, co se modlím Otče náš… Jsme nikdy nebyli bez vody, ale hlavně nám odpadly starosti o to, prostě plně jsem to svěřil Bohu, jedu, o nic se nestarám, a pak narazíme na kohoutek 8-)

     Víte, že slovo „dejž“ (nám dnes) je ze staroslovanského „dážď“ ze kterého je moderní slovo „déšť“ – takže voda, je to jasné 8-)

    Tak už jsem mluvil o tom, zříci se všeho svého. Jednou ke mně Bůh promluvil: „Kdy si myslíš, že Ti něco dám? Když si ještě něco držíš, nebo když utratíš všechno?“ Pochopil jsem, a vždy, když mám nějaký nedostatek, prostě málo peněz, jdu a utratím zbytek: Pak Bůh vidí, že nemám nic, a pošle mi 8-) Ale i na účtě: To, co tam je, není tam dlouho, vždy koupím, co je potřeba do služby, vyčerpám účet a Bůh ho opět doplní. Např. přijdou peníze, tak chápu, že přišly na nějaký účel, a ne jen tak. Ptám se Boha, co s nimi udělat, zjistím to a provedu „rozkaz“ 8-) např. natisknu za to nějaké Bible, udělám nějakou opravu na autě, nebo něco jiného důležitého. Dokonce jsme se dostali do situace, kdy nám Bůh řekl, že jeden dar máme vrátit, nebylo to čisté. Bylo za tím něco, nějaké motivy, které Bůh odmítl. I pro nás to byla důležitá lekce, nebrat vše za každou cenu, i když zrovna potřebujete a obecně jste závislí na darech: Umět se v tom uvolnit, že Bůh se o to postará nějak jinak.

     Jedna věc je jistá: Pokud se na účtě objeví nějaké peníze, ty tam nepřišly proto, aby tam ležely! Nic nekupíme, nehromadíme. Tyto prostředky jsou na misii, tak hned jdeme za ně udělat nějakou akci tak, aby se prostě věci hýbaly. Život, to je pohyb, musíte dát věci do pohybu 8-) Takže se nebojíme nějaké devalvace, měnové reformy, pádu burzy, znárodnění osobního účtu, nic takového: Nemáme totiž o co přijít 8-)

     Dnes vidím na vlastní oči, jak tento princip funguje: Máme malou dcerku. Chceme jí dát třeba nějaké jídlo nebo lahvičku s pitím, ale ona si drží v jedné ruce medvídka a v druhé panenku. Pokud je nepustí, tak se nenají. Vždy se musí rozhodnout, co odložit, aby měla volnou ruku a mohla dostat něco lepšího (panenka se nedá jíst 8-) Nebo chce vyjít po žebříku, nebo vylézt na nějaké zábradlí, tak s plnýma rukama to nejde: Chceš-li se dostat výš (k Bohu), také si musíš uvolnit ruce 8-) Jdi nalehko. Takže musíš zjistit, co Tě tíží, co máš odložit, nebo co po Tobě chce Bůh, aby ses toho vzdal...

     Opět tento princip vidíme v Bibli, kdy Ježíš vysílá své učedníky po dvou na misii a říká jim, ať si neberou moc věcí na cestu. Po návratu zářili radostí, jak se jim vše dařilo, a když se jich Ježíš ptá: „a chybělo Vám něco?“ Konstatovali, že ne. „Hoden je dělník své mzdy...“ (Mt 10:10)

     Když už jsme u toho vyslání na cestu a spolehnutí se na Boha: Nejvíce se nám osvědčilo držet se toho, co nám Bůh říká od začátku: „...Jděte!“ Tedy v našem případě Jeďte 8-) Tak např. máme nedostatek, zbytek nějakých peněz, nevíme, co dál. Ale víme 8-) Vždy, když nastane takováto situace, i za poslední peníze natankujeme naftu, a jedeme na nějakou pořádnou misii na několik dní, třeba na měsíc. A najednou přijdou peníze od někoho, od koho bychom to třeba ani nečekali. Toto nám funguje vždy, Bůh neřekl: „Seďte, a Já Vás budu zásobovat“ – to je blbost, Bůh říká, abychom šli, abychom chodili. To, že si to někteří lidé pletou, je vidět na některých církvích, které moc nechodí, ale spíše sedí: Zmenšují se, stagnují, nerostou, ubývá jim sil, roste napětí, konflikty. Rozpadají se, lidé se ztrácí... Věnují energii na nějakou údržbu, aby zachránili stav, ale nejdou dopředu. Jsou v defenzívě, ale ne v ofenzívě. To není Ta Církev, o které Kristus řekl, že bude zápasit s pekelnými branami.

     Na těchto církvích či sborech je to více vidět, protože jsou to větší celky, ale ve skutečnosti je to obraz o jednotlivých křesťanech, kteří nevítězí, padají, stagnují, žijí od neděle k neděli, vrací se ke světskosti, děti jim odchází do světa, mají manželské nebo vůbec vztahové problémy, jejich víra se odehrává v nějakém pasivním čtení knih o „slavných skutcích“ či „slavných časech“ (už jsi četl o probuzení v … Půjčím Ti knihu ze 17. století, kdy… Nová kniha o zemi, kde…) nebo ne knihy, ale všelijaké nahrávky, Youtuby, atd. A mimo soukromí, navenek? Všelijaké konference s „extra-super“ (někdy spíše exotickými) řečníky, atd. Ve skutečnosti se ale jejich životy rozpadají. Opět verš k zamyšlení: „...nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ 1. Kor 9:16 Ano, skutečně: na církve, které nejdou, nezvěstují Kristovo Evangelium, dopadají různá ,,běda..."

     My to vidíme na sobě: Když zrovna z nějakého důvodu nejdeme (děti jsou nemocné, prší, bolí mě hlava, nemáme na to…) rostou problémy. Když jdeme navzdory okolnostem, problémy mizí, vše se začíná narovnávat, zlepšuje se náš vztah, naše zdraví, proudí radost ze života, slyšíme Boží hlas… No, je to fakt: Ježíš řekl „Jděte!“ a ne: „Jděte, až se Vám bude chtít“ nebo „až se Vám to bude hodit“ „až budete mít dobrou náladu“ „až přestane sněžit.“ Jasně, pokud nás může zastavit každá takováto maličkost, pro ďábla by bylo snadné zastavit nás: Vždy by poslal jen nějaký větříček, problémeček, bolístku, šlo by to i bez nějakého těžšího duchovního boje. On má každého z nás zmapovaného, ví, kde je jeho slabé místo, tak jen trochu zatlačí právě tam (zmáčkne z pohodlí velitelského křesla patřičné tlačítko) a my už se třeseme… Ne: Naštěstí máme zbraně duchovního boje 8-) jako např. Boty pohotovosti ke službě Evangelia (Ef 6:15) Tak jsi na ovladač, nebo ne? 8-)

     Ale pokud se ještě zmíním o celcích, jako různé církve či sbory, tam je to horší v tom, že už to není pouze lenost, strach, nebo podobně, ale je tam nepochopení tohoto úkolu od Boha, na základě celých teologií, různých nauk, které se staví proti duchu Písma. Např. jsem často slýchal: ,,Když bude Bůh chtít, zařídí si to jinak, nepotřebuje nás k tomu..." a podobně...

     Takže důležitý princip: Chodit. Pohyb vyjadřuje život, Bůh je Bohem živých, a ne mrtvých. Přiznávám se, že jsem se také několik let snažil svůj vztah s Bohem budovat čtením knih a chozením na konference, věřil jsem, že to tak má být, protože se to mluvilo v církvi, kam jsem chodil. Možná to mělo i ve svůj čas nějaký smysl, ale prožít takhle celý život bych nechtěl: Dnes jdu raději sám do lesa se modlit, sejít se s Bohem, přijmout od Něj inspiraci, přečtu si z Bible, co a jak, a jdu Mu sloužit prakticky ve všedním životě. To mi dává mnohem víc. Chci s Ním něco zažít, chci život, který On mi dal, prožít naplno.

     Pokud jsem tedy řekl, že neoslovujeme dárce, platí také to, že sloužíme bez nějakých nároků. Např. nás pozve některá církev, ať v neděli mluvíme pro publikum. Dobře, přijedeme, ale z důvodu, aby křesťané slyšeli o možnostech, které jim tato doba naskýtá, a mohli být povzbuzeni k tomu, jít a udělat nějakou misijní zkušenost, nebo jim takovou zkušenost můžeme i sami nabídnout či zprostředkovat. Děláme to proto, aby se myšlenka dělat misii rozšířila (vrátila 8-) mezi křesťany, a chceme být svědectvím o tom, že je to možné, ale neděláme to proto, abychom zde něco získali. Takže pokud na nás takový sbor udělá sbírku, je to jejich vlastní rozhodnutí, ale neklademe to předem jako podmínku, nežádáme cestovní příkaz, prostě dáváme se Bohu k dispozici, a zdroje, které potřebujeme, čekáme od Něj, ne od sboru, který nás zve, nebo od lidí, které tam potkáme. Pokud se to stane, dobře, pokud ne, nevadí nám to, víme, že to potřebné přijde odjinud.

     Stejně tak týmy: Z nějakého města přijde pozvání některých křesťanů, ať přijedeme a pomůžeme jim něco s misií, většinou ukázat, jak začít, dát nějaké tipy, pomoci jim naučit se, jak rozeznat od sebe různé národy, nebo říct něco právě o jednotlivých národnostech. Dobře, přijedeme, a pomůžeme jim maximálně. Klidně přijedeme i vícekrát, ať jim poskytneme trénink, nebo jiné služby. To vše samozřejmě něco stojí: Pohonné hmoty, náš čas, materiály, nějaká útrata ve městě, parkovné, atd. Ale neřekneme si ani o korunu: jestli chtějí dát, tak dají, jestli nechtějí, tak ne. Bůh nám řekl, ať děláme misii a sloužíme křesťanům v tom, do ní vstoupit, tak to děláme a nesmlouváme. Bůh to vidí a On nás zásobí tím, co potřebujeme, a On nás také odmění.

     Dříve jsme to tak dělali, že jsme měli ve službě ostatním nějaké nároky, ale byla to chyba, kterou jsme museli napravit. Pro hodně sborů to byla zátěž, pro nás potom už také, v nárocích na čas, ale i nám to zatěžovalo mysl. Nebo nám nějaký sbor dal nějaké drobné, a pak si mysleli, kdovíjak nám nepožehnali, nebo si mysleli, že když nám něco dali, že si nás platí a že nám začnou říkat, co a jak máme dělat, apod. Byla potom ve hře různá nereálná očekávání, my od nich, nebo oni od nás...

     Tak někdy vzniklo nedorozumění, že prodáváme evangelizační materiály, knihy, filmy, atd., a že z toho máme zisk. Možná to tak vypadá i podle našeho katalogu, který máme na webu, a kde je uveden i ceník. Teď by mě tedy někdo mohl napadnout, že se tady holedbám, že závisíme čistě na Bohu, a ve skutečnosti si vyděláváme prodejem materiálů… Ne: Na materiálech určitě proděláváme, a nevyděláváme: Stojí to peníze to vyrobit (a uskladnit, převézt, apod.), a pak to rozdáme zdarma. To, že si některé organizace zaplatí tyto materiály, si to kupují od výrobce, ne od nás: My jim to pouze zprostředkujeme. Tedy organizace nebo lidé si u nás objednají, pošlou mi platbu, kterou zase odešlu do tiskárny. Nemáme z toho prospěch. Takže chci např. vytisknout tisíc Evangelií v některém jazyce. No tak jich vytisknu pro jistotu o pět set víc, pro případ, že by Je také někdo potřeboval. Vše samozřejmě předem zaplatím, k čemuž použiji peníze, které jsem třeba potřeboval jinde... Pokud si pak někdo objedná, takovému člověku mohu vyhovět, a peníze, které teď od něj přijmu, zase  vložím do služby, je to takový koloběh… No, a pokud si to nikdo neobjedná, tak časem rozdám na misii i těch pět set kusů, které byly „do foroty.“ Když to tedy shrnu, ten, kdo objednává, si platí víceméně papír a tiskařskou barvu, ale rozhodně ne nám naší práci.

     Další princip: Když jsem se učil hospodařit s penězi, které pochází z darů věřících na misii, měl jsem tendenci šetřit (nejsou to mé peníze, ale cizí). Bůh mě opět zastavil a řekl, že chce kvalitu. To znamená např. jsem koupil levně Evangelium v Bengálštině. Před asi čtyřiceti lety v Bangladéši došlo k válečnému konfliktu, nějaká misijní organizace čekala uprchlíky, tak natiskla Evangelium a přes čtyřicet let to leželo ve skladu. Dostal jsem balík z Británie, zaplatil, rozbalil, a šok: V knížečkách byly zrezlé železné sponky, zažloutlý papír (nedivil bych se, kdyby byl pomočený krysami), celé to smrdělo zatuchlinou, obálka působila nějakým starobylým dojmem, papír se v podstatě rozpadal mezi prsty, no hrůza. Další hrůza byla, že jsem se to snažil vyvětrat, vyžehlit, a ještě použít. Blbost. Když to nevyhodili Britové, tak jsem to musel vyhodit do sběru já. Od té doby neriskuji, že mi někdo pošle opět nějaký odpad, a tisknu si Evangelia sám: Uděláme si svojí grafiku, vybereme si papír, styl písma, je to nové, moderní, voní to ještě z tiskárny. Je to sice dražší, ale je to kvalitní. Sběr patří prostě do sběru. Od té doby, co jsem udělal toto rozhodnutí, potkávám Bengálce, a mohu jim to rozdávat a bavit se s nimi na úrovni, a ne jako distributor reklamních vzorků toaletního papíru 8-) Bůh to požehnal, že to děláme po svém, a posílá mi tyto lidi naproti.

     Občas je tedy dobré něco vytřídit, vyházet (nedávno jsem vytřídil i nějaká telefonní čísla a mailové adresy z adresáře 8-), ve skladu zamést, po pár letech se zamyslet, jak se posunula doba, co bylo vhodné před pěti lety, ale časem to ztratilo na aktuálnosti, udělat něco nově, atd. A nešetřit! Když chceš ušetřit, utratíš ještě více (nechceš si koupit dálniční známku, tak hledáš náhradní silnici, objíždíš vesnice, najezdíš víc kilometrů, rozbíjíš si tlumiče na nějakých roztřískaných okreskách, vytřeseš si nějaké kablíky z kontaktů, praskne Ti žárovka, ztratíš čas v závěsu za nějakým traktorem a nafetuješ se spálené nafty, co vychází z podezřelého vozidla jedoucího před Tebou 8-)

     Stejně tak s ostatním, nejen s Evangelii: Měl jsem mobil z bazaru, ale vždy mi chcípla baterka, když jsem nejvíce potřeboval volat, počítač od kamaráda, který se pořád sekal, atd. Musíte jít a koupit si něco nového. Nejhorší to bylo s autem: Koupil jsem levně staré auto, a pořád ho opravoval. Neustále jsem někam volal, že se zdržím v servisu, stával jsem se nedůvěryhodný v očích svých kolegů nebo partnerů. Pak jsem si spočítal, že dávat splátky za nové auto vyjde levněji, než spravovat staré, a ještě se včas dostanete tam, kam potřebujete… A ušetříte si nervy, které také potřebujete, abyste dělali kvalitně svojí práci 8-)

     Nejméně peněz jsem měl v začátcích své služby, tak jsem se snažil ušetřit, kde se dalo, hlavně na jídle. Bůh ke mně promluvil přímo v obchodě, když jsem tam zkoumal ceny potravin: Řekl mi, že lidské tělo je chrám Ducha Svatého, takže jestli chci být nádobou Ducha, a použitelný pro Jeho království, musím dobře živit své tělo a vybírat kvalitní jídlo, ne levné. No ale neměl jsem moc peněz. Raději jsem však nepokoušel Boha a poslechl Jeho hlas přímo v obchodě (je lepší nedávat si moc času na rozmyšlenou, abyste si to nerozmyslili 8-), vrátil jsem z košíku ty divné věci do regálu, obešel jsem to vše po druhé a koupil si normální jídlo. Druhý den přišly peníze. Bylo to jasné: Bůh Ti chce požehnat, vytvoř tomu prostor, nesnaž se to svojí kalkulací zkazit. Takže hodně věcí se rodí ve Tvé mentalitě.

     No, a potřebuješ samozřejmě normální jídlo, když chceš být normální 8-) Bůh je normální, sloužit Jemu je normální, a najíst se, to je také normální. Amen. 8-)

     Tak když už jsme u Té mentality, nejhorší to bylo prolomit v oblasti rodiny, budoucí ženy a dětí (aby Tě ďábel odstranil z cesty, potřebuje, abys neměl rodinu, samotný člověk se snadno stane izolovaný a izolovaného člověka snadno něčím omámí, zavede jej, udělá s ním různé věci, a pak ho zničí). Proto útočil, abych neměl rodinu a dříve nebo později se chytil do nějaké pasti. Útočil tedy na moji mysl, abych uvěřil tomu, že se nemohu oženit. Dělal to různým způsobem, např. mi křesťané (sezdaní, pochopitelně 8-) říkali, jak je to super, že jsem sám, že jsem volnější pro misii, že žena by mě zastavila, atd. Čas ukázal, že je to přesně naopak, s rodinou jsme udělali ještě víc misie (a bylo nás na to víc 8-) – a je nás na to stále víc a víc 8-). Ale hlavně mi nakukával, že na to nebudu mít peníze, a že pak místo na Bible budu dávat na potřeby své rodiny, a takové ty kecy.

     Když jsem o to svedl nějaký zápas ve své hlavě, dostal jsem od Boha jinou perspektivu, např. mi řekl, že sice budeme potřebovat víc peněz, ale také já jsem omezen jen na své kontakty, ale moje budoucí žena má také své kontakty (okruh známých a přátel, kteří mohou přispět na misii). Pak ke mně přistoupil jeden prorok (kterého už jsem v našich článcích zmiňoval vícekrát, a ještě o něm bude řeč 8-) a řekl mi: „No a co, tak doteď Ti lidé dávali stovku, tak až uvidí, že jste dva, tak dají dvě stovky.“ Tato jednoduchá věta mě odzbrojila (nebo toho ďábla, co mi našeptával 8-) a oženil jsem se (podrobnosti někdy příště 8-).

     Napřed se zdálo, že bratrovi-prorokovi nevyšlo jeho proroctví, naopak nastal úpadek darů, např. jeden sbor mi řekl: „No tak teď, když ses oženil, a nebudeš tak sloužit (připomínám, že jsme začali sloužit dvojnásobně 8-), tak Ti snížíme podporu na polovinu. Později, když jsme byli těhotní, a potřebovali jsme ještě více peněz, tak nám podporu sebrali úplně 8-) Sbor mojí ženy řekl: „Ty odcházíš ze sboru...“ Na to jsem jim odpověděl, že z něj neodchází, ale vychází (na misii), jestli rozumí tomu rozdílu. Kývli, že ano, ale podporu na misii ženě žádnou nedali (ale jo, asi za čtyři roky něco poslali 8-). V dalším sboru kazatel řekl členům: „Nevěřte Jardovi, že Vás vezme na nějakou misii, on se oženil a bude se věnovat ženě, a ne službě.“ Takže hodně lidí se od nás odklonilo (od té doby bylo ještě více výjezdů 8-) A tak dále…

     Teď promluví Lucka: „Na začátku vstupu do služby jsem se nejprve zřekla jistoty příjmu v zaměstnání, svého auta a jiných materiálních věcí, které jsem před svatbou měla… Poslední pomyslné vlastnictví, které jsem si nechávala, byla část úspor. Tím posledním blokem v mysli, pro neodevzdání všeho Bohu (možná to někteří znáte: „Bože dám Ti všechno, jen ne...“), byla myšlenka na budoucí možnost rodiny s dětmi. Věděla jsem, že příchod zvláště prvního dítěte do rodiny je finančně náročný a podle stávajících příjmů na něj pravděpodobně nebude, tak proč si nenechat něco, co by tento příchod ulehčilo… V tom ke mně Bůh promluvil a připomněl mi, že co je prvorozené, to je Jeho, a o to, co je Jeho, o to se také postará. Znělo to jako připomínka, že On se postará mnohem lépe, než bych se mohla postarat já… A tak jsem s důvěrou Bohu vložila do služby i to poslední, co jsem si ponechávala pro sebe."

     Přebírám si nazpět své „pero“ 8-): Ano, po tom, co se Lucka zřekla svého majetku, který měla naspořený za svobodna, a vložila jej do služby (vzpomeňte si na první pravidlo 8-), se situace začala otáčet a její přátelé také začali podporovat naší misii (a jezdit na naše výjezdy 8-)

     Když Lucka otěhotněla, opět ke mně promluvil Bůh: „Neboj se, od teď se o všechny potřeby Tvých dětí postarám! Všechno bude dobré!“

     No, nevěděli jsme, jak to uděláme, ale odjeli jsme na plánovaný tříměsíční misijní pobyt na Balkán. Za tu dobu se staly první tři zázraky: Lucce se dělalo špatně z jídla, a postupně vyloučila vše, co jí dělá špatně. Nakonec řekla, že může jíst jenom mandarinky. Prvního prosince jsme vjeli do Albánie, kde právě začínala sklizeň mandarinek 8-) Trhali jsme si ovoce přímo ze stromů… Druhá věc byla, že jsme museli chodit na pravidelné těhotenské prohlídky. Vždy, když jsme přejeli do jiného města, zrovna, když byl datum další prohlídky, večer jsme prostě někde zaparkovali, řekli jsme si, že už je tma, tak až ráno najdeme gynekologii. Ráno jsme zjistili, že parkujeme přímo naproti gynekologické ordinace či kliniky. To se nám stalo v každém městě, zrovna když jsme měli datum, kdy máme jít na prohlídku! Dokonce nám tam udělali video miminka, jak se hýbe, to v Čechách moc nedělají. A do třetice: V těchto zemích neplatí naše zdravotní karta, museli jsme vše platit na místě. Celkem za tyto tři měsíce nás to stálo 200 Euro. Když se u nás vystřídaly všechny české týmy, které byly naplánované, poslední den před návratem do Česka, kdy odjížděl poslední tým, za námi přišel jeden účastník a řekl, že prožil od Boha, že nám má něco dát. Dostali jsme obálku, a teprve, když tým odjel, zjistili jsme, že je v ní 200 Euro 8-) Nešlo jen o Ty peníze, ale o to vědomí, že Bůh o nás ví a už plní ty sliby ohledně našich dětí.

     Nakonec skutečně pár věcí jsme koupili, ale většinu jsme na děťátko dostali, různé oblečení, hračky, atd. Největší zkouška byla po návratu do Česka s bytem: Ten jsme našli celkem snadno, ale ve stejný den, kdy jsme měli podepsat smlouvu, nám přišel mail od našeho největšího sponzora, že s podporou misie končí. Rychle jsem vše přepočítal, zjistil jsem, že v tom případě nemáme na bydlení, ale přece nebudeme rodit v autě, kam dáme všechny ty věci na malé miminko, atd.? Smlouvu jsme tedy ve víře podepsali, a pak už jen čekali na zázrak. Opět jsme se museli postavit na Boží zaslíbení. Je pravda, že jsme museli dost omezit náš režim, ale s dítětem bylo (dočasně) méně výjezdů, takže i náklady na misii klesly, občas se objevila výraznější podpora, tak jsme udělali akci, a prostě žijeme, jak už jsem psal, od měsíce k měsíci (takže jako většina lidí v Česku 8-) Takže jsme vlastně průměrní občané ČR 8-)

     Chtěli jsme i pustit byt, že budeme opět žít pouze v autě, ale chceme mít další děti, tak pak zase něco shánět a znovu se stěhovat? Zůstali jsme v tomto a už máme nové miminko 8-) Opět jsme řešili, jak všechno zvládneme, protože tentokráte to měl být chlapeček, a my měli věcičky po holčičce. Neměli jsme ale peníze na nákup dětských věcí… V té době jsem zrovna nějak třídil fotografie z misií a ohlížel se tímpádem i za těch několik let naší služby mezi uprchlíky, kdy jsme mimo hlásání Evangelia dospělým také vedli určitou pomoc pro děti uprchlíků: Ty s rodiči přijeli z Turecka přes Řecko a Makedonii vlakem a autobusem do Srbska, kde jsme jim poskytovali pomoc. Tyto děti vystoupily po několika hodinách jízdy autobusem pročůrané, promrzlé (přijeli z jihu na sever), nedostatečně oblečeny… Měli jsme pro ně tepláčky, bundičky, ponožky, čepice, šály, a další věci ze sbírek, které jsme dělali v Česku na tyto malé děti… Tady jsme je oblékli do suchého a teplého, podali jim teplý čaj, atd. Během prohlížení těchto fotografií jsem najednou opět uslyšel Boží hlas: „Vidíš tyto malé děti, kterým jste pomohli? Tvoje děti NIKDY nezůstanou bez oblečení!“ Hned nato se ozvala jedna kolegyně Lucky z bývalé práce, že po pěti dětech už s tím asi skončí, a že jí pošle věcičky na chlapečka. Skoro se mi to nevešlo do auta, ale Lucce se to určitě nevešlo do skříně 8-)

     Jeden z našich nejzásadnějších principů je, že nepřijímáme peněžitou pomoc z Ameriky. Nebereme (ani nepereme 8-) dolary. Toto mi Bůh řekl hned na začátku služby, a držím se toho: Jsme Češi, kteří slouží národům, a to, co děláme, musí vycházet z nás, a to, co dáváme, musí pocházet od nás! Nemůžeme se stát nějakými přeposílači, prostředníky, apod. Musíme být sami autory misie, nebo vůbec nějaké aktivity, služby či práce. Jednou jsem úplně na začátku vzal od přítele z USA, ale pak mě Bůh varoval a už jsem to neudělal.

     Časem jsem měl možnost vidět, co to dělá s lidmi, kteří přijímají dolary: Byl jsem v jednom sboru, který měl budovu, co potřebovala nějaké opravy. Z Ameriky dostali peníze, ale v dopise bylo uvedeno, že je musí použít na dřevo na stavbu a opravy, u nich totiž na venkově se hodně staví ze dřeva, různých desek, apod. Jenže u nás jsou spíše kovové či zděné ploty a zábradlí, zděné budovy, atd. Ten sbor měl problém, sice psal dopisy dárcům, že u nás se moc dřevo nepoužívá, jestli mohou koupit raději cement, cihly, atd. Ne, dřevo, a hotovo. A musíte to doložit účtenkami. No tak sbor vymyslel nějaké úpravy ze dřeva, účtenky seděly, v Americe byli spokojeni, ale výsledek vypadal tragikomicky, vedle rozpraskaných zdí a všelijakých děr se skvěly krásné doplňky ze dřeva...

     Mnohem horší problém je, že s americkými penězi přicházejí také požadavky na úpravu teologie (koho chleba jíš, toho píseň zpívej). Přicházejí různí řečníci, překládají a vydávají se zde převážně knihy amerických autorů (nebo autorů poplatných americkému způsobu života, této kultury a jejich hodnot a teologie), a to celé formuje českou církev, místo toho, aby se ta nechala formovat Svatým Duchem.

     A navíc: Deformuje se myšlení českých sborů a křesťanů, kteří si začali myslet, že bez peněz z Ameriky se nedá nic dělat, nebo že nemusí dávat do sbírky, ale místo toho se má napsat e-mail do Ameriky.

     Další náš princip je pořád obdarovávat druhé, nemůžeme být pouze příjemci podpory, ale rádi také podporujeme jiné služby. Tak, jako jiní lidé pracují, a část toho, co vydělávají, posílají (třeba nám) na misii, tak i my pracujeme, takže i my chceme část svého „výdělku“ (i když takto se to nedá nazvat) poslat nějaké službě. Takže nejsou to jen naše sbory, kam s Luckou chodíme, které podporujeme, ale hlavně jiné misie (jako misionáři rádi dáváme na misii 8-), někdy nějaké občanské služby (dětem nebo seniorům), a také třeba právě uprchlíkům, když je potřeba (ale to chce zkušenosti, a abyste se naučili citlivosti, rozeznat, kdy je to opravdu potřeba).

     Pozor, když mluvíme o dávání: Když jsem začal chodit do církve, učilo se tam o desátcích. To je pro nás samozřejmě standart, ale našli jsme v Bibli i další druhy dárcovství, jako jsou prvotiny a přídavné oběti. Zamyslel jsem se nad tím, a řekl jsem si: To je fakt, např. po učilišti, když jsme v mládí šli do práce, tak se říkalo, že první výplata se má propít 8-) Tak proč by se nemohla první výplata (úroda) dát Bohu?! Začal jsem vzpomínat na své prvotiny v životě, které jsem upřel Stvořiteli, dal jsem to nějak do kupy a vrátil Mu to. To byl velký posun v našich příjmech!

     Dále je v Bibli psáno: „Nepožneš své obilí do konce, necháš na okraji, aby z toho jedl zchudlý (a cizinec 8-) -to je pro ty, kteří kritizovali, že jsme něco dali uprchlíkům 8-). Nebudeš paběrkovat“ (Lv 23:22) Takže i my přemýšlíme o tom, co to v dnešní době může znamenat „nebudeš paběrkovat“, když nemáme pole a bydlíme ve městě? Tak určitě je to využít nějakých služeb, dát někomu vydělat, neškudlit. Třeba jít k holiči a nestříhat se doma sám před zrcadlem 8-) Tomu, kdo Vás obsluhuje, nechat nějaké drobné, či dát spropitné… Nebo někdy si koupím pivo, které moc nepiji, jen když je moc horko… Potom nikdy nevrátím láhev do obchodu, ale postavím ji k popelnici na viditelné místo. Vím, že jsou právě zchudlí lidé, kteří hledají v popelnicích věci do sběru, možná jim taková láhev udělá radost, že ji odevzdají, a budou mít na rohlík? Dále je psáno, že „Spravedlivý má soucit i se zvířaty“ (Př 12:10), takže nemusíte dát jenom lidem, ale třeba ptáčkům, my chodíme s dcerkou krmit kachničky a nutrie. Tak teď už víte, proč důchodci chodí do parku krmit holuby 8-)

     Pak jsou tu samozřejmě úplně zásadní principy, jako nemilovat peníze (forma modlářství), a dívat se na věci (tedy i na naše hospodaření) z perspektivy věčnosti: „Jaký to má smysl, nebo jaký může mít dopad to, co děláme, na věčnost?“ To nám pomáhá se rozhodovat, jak se svěřenými prostředky nakládat.

    Když jsem tu psal o důchodcích v parku, jak hází holubům rohlíky, tak já se přiznám, že házím havranům salám: Začalo to tak, že jsme si s Luckou všimli, že kde se rojí nějací ptáci, tam se dějí nějaké věci, a začali jsme pozorovat souvislosti mezi těmito ději a výskytem určitého druhu ptáků. Nechceme zacházet do nějakého ptakopravectví (věštění z letu ptáků), ale na druhou stranu chápeme, že Bůh stvořil svět komplexní, tedy tyto jevy mají mezi sebou nějaké vazby a děje či úkazy v přírodě mají nějaké své příčiny. A proč by nám Bůh neukázal nějaké své tajemství prostřednictvím Svého stvoření? Také víme, že to, co je viditelné, má svůj počátek v neviditelném světě, takže to, co vidíme, nám také ukazuje něco o tom, co jinak nemůžeme vidět. Nějaké pasáže v Písmu nám mluví o ptácích, např. Kaz. 10:20, kde vidíte, že něco, co se děje, se projeví někde jinde (prostřednictvím ptáků 8-) nebo Ž. 84:4, kde se píše, že vlaštovka si staví hnízdo u Hospodinova oltáře. Opravdu na tom něco je, máme jednoho kamaráda, který se hodně modlí, a nad vchodem do jeho bytu si vlaštovky udělaly hnízdo. Od té doby, když vidím někde tato hnízda, v duchu se ptám, kdo tam asi bydlí?! 8-) Někdy se tam budu muset jít zeptat! Jednou jsme byli kvůli misii v Makedonii (sloužili jsme v Řecku, ale kvůli nižším cenám jsme se jezdili ubytovat a najíst přes hranici do Makedonie). Všude byla vidět hnízda čápů, čápi nám létali nad hlavami... Přečetl jsem si něco o čápech na internetu... Stálo tam, že nejvíce čápů hnízdí v Makedonii a nejméně v Dánsku. Také tam bylo napsáno, že nejvíce dětí v Evropě se rodí v Makedonii a jedna z nejmenších porodností je v Dánsku. Zajímavé, že? Připomínám, že opravdu nejsem pověrčivý 8-) No a ještě něco: přesně na hranicích s Řeckem výskyt čápů ustal, pár metrů za hranicí už jste čápy neviděli... A podle statistik je v Řecku jedna z nejmenších porodností v Evropě. To byly tedy údaje pro ten rok, dnes už jsou jiné statistiky...

    No a co ti moji havrani? Když jsem jich jeden výjezd viděl celá hejna, vrtalo mi hlavou, co by to mohlo znamenat? Jeden kamarád řekl: ,,No přece havrani krmili Elijáše!" Je to tedy pro mne takový obraz Božího zabezpečení, no a platí: ,,Dejte a bude Vám dáno!" -Takže naházím havranům jídlo a oni mi přinesou, co potřebuji 8-) Tedy nemyslím oni, ale Bůh mi poskytne vše potřebné, pošle to skrze Své posly... Šel jsem to vyzkoušet, a jednou jsem do hejna havranů hodil nějaké salámy. Většina ptáků odletěla, ale tři si sezobali... A do týdne mi přišly od tří různých lidí chybějící peníze. Možná to někomu bude připadat divné, ale kdo třeba nerozumí zemědělství, tak by mu mohlo být divné, že lidé hází zrní na zem, proč ho raději nesní? Takový člověk nezná zákon setby a žně... No a my možná neznáme zákon setby a žně v duchovním světě? 8-) No, každopádně existuje větší pravděpodobnost, že bude fungovat házení salámu havranům, než že určití lidé se odhodlají darovat něco na misii! 8-) Pro zajímavost se můžete podívat na toto video 8-)

     Kdo jsou naši dárci? Tak předně to jsou naši přátelé, lidé, které jsme znali dávno před tím, než jsme začali vůbec dělat misii: Znali nás už předtím, viděli na nás, jak sloužíme Bohu v jiných oblastech, zažili náš vstup na misii, prostě byli u toho všeho od začátku. Pak to jsou lidé, kterých se nějak dotkla naše služba, nejvíce Ti, kdo jeli na nějaký výjezd a byli přímo u toho, co a jak děláme, takže se toho stali součástí, nebo svědky. Mohli se ztotožnit s tím, co děláme, a rádi to podporují, i když třeba už nemohou jezdit, nebo jen občas. V menší míře také lidé, kteří třeba chodili na naše přednášky, které je měly připravit na tyto výjezdy, ale pak třeba nakonec nejeli, z rodinných nebo zdravotních důvodů, tak se rozhodli alespoň podpořit toto dílo. Oslovil mě např. jeden kamarád, že měl jet do jedné země na misii, jestli jsou tady i cizinci právě z této země, a jestli jim sloužím? Odpověděl jsem, že ano. Řekl, že nemůže jet kvůli nějakému zdravotnímu problému, ale že mu tento národ leží na srdci, a že tedy bude podporovat mne, abych jim přinášel evangelium alespoň tady. Jen zřídkakdy nám přijde podpora od někoho, koho vůbec neznáme?! Možná jsme se někde potkali, ale nevěděl jsem jeho příjmení, nebo někdo o nás četl na webu?! Ale zpravidla nás podporují lidé, se kterými jsme v nějakém vztahu, máme spolu kontakt.

     Co je zajímavé, že nás začali i v určité míře podporovat sami cizinci: Chtěli jsme za české peníze sloužit cizincům, ale znáte to: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“ 8-) Takže jsou to buď cizinci, kteří žijí na našem území, přijeli sem žít, naučili se náš jazyk, nebo se tady narodili, ale jejich rodiče přišli odjinud, nebo mají své kořeny v jiných zemích, nebo dokonce se nikam nestěhovali, ale dějinnými událostmi se ocitli na území našeho státu 8-) a jako cizince je oslovilo, že se někdo zabývá cizinci z jiných národů. Takže jsou to lidé původem ze Slovenska, Polska, Bulharska a Rumunska.

     Podívejte se do svého rodokmenu, odkud jste Vy? 8-)

     Jaké jsou komplikace v životě víry (teď nemyslím ten časopis 8-), tedy když žijete v závislosti na darech? Tak předně jsem to já sám, je to pro mne těžké, něco přijímat, byl jsem zvyklý si vydělávat. To, že takto žiji, je příkaz od Boha, ne můj výmysl. Takže těžce si od někoho něco beru, ale naštěstí to zachraňují bankovní převody, které jsou trochu anonymní, takže je to pro mne lehčí. Když je to v osobním styku, tak často to lidé už pochopili, a radši to dají Lucce, než mně, a ona mi to řekne až později 8-)

     Další překážky byly v komunikaci, různé dezinformace, apod. Např. dlouhou dobu si většina lidí myslela, že jsem zaměstnanec nějaké církve, nebo že vše mi platí nějaká organizace, takže není potřeba, aby něco darovali na službu. Nebo jsem sloužil v nějaké církvi, vedení sboru si myslelo, že mi něco dávají jeho členové, ti si zase mysleli, že mi něco dává sbor... Když jsme o tom začali mluvit, vznikala nedorozumění, členové si mysleli, že pomlouvám jejich sbor, a naopak... Chtělo si věci vyjasnit, ale nějak jsme se do toho zamotávali 8-) Prostě neumím o těchto věcech moc mluvit, tak o nich raději nemluvím.

     Další překážkou je něco v české povaze. Češi nám na misii totiž téměř nedávají. Zatím to asi nemáme pojmenované, co to je, ta věc, jestli nějaká překážka v mentalitě?! Nebo že sám jsem Čech, a platí, co řekl Ježíš, že ve své vlasti je prorok beze cti (Mk 6:4)?! Nevíme, ale jednoznačně většina našich dárců je ze Slezska. Z Čech a Moravy jsou to jen (čestné 8-) výjimky.

   Přitom je to paradox: Rádi bychom sloužili na Slezsku (příležitostně se nám to daří), ale Bůh nás nyní vede právě do Čech, kde v podstatě nemáme vyhlídky na podporu. A ještě je tu dražší život...

     Co ještě říci o našich dárcích, nebo co jim vzkázat? Tak určitě nejen, že Vám děkujeme, ale také se za Vás denně jmenovitě modlíme (doopravdy 8-) Stali jste se součástí něčeho, co je větší, než si umíme nyní představit, asi až za dlouho uvidíme, co celé naše společné dílo vypůsobilo?! Přejeme Vám, ať přijmete od Boha svoji odměnu!

     Tak to je pro dnešek vše, a příště zde otevřeme nové téma, nyní se s Vámi rozloučíme jedním veršíkem, který shrnuje dnešní článek do jedné věty: Mt 6:33 8-)