Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XIV.

23.08.2019 16:03

 Povolání na „plný úvazek“

   Kdo jste se nenechal odradit předchozími díly tohoto našeho seriálu, a minule jste dočetli až do konce našeho vyprávění, pochopili jste asi, že už se dostáváme za polovinu našeho příběhu, tedy myšleno: Přešli jsme od těžké doby začátků, hledání, omylů, pádů a všelijakých depresí ke světlejší budoucnosti 8-)

   Hodně čtenářů mi řeklo, že moje články jsou negativní, plné kritiky, beznaděje, a podobně. Ano, v začátcích služby jsem prožil hodně těžkostí (to je asi důvod, proč u nás není mnoho služeb, protože lidé nejsou ochotni podstoupit několik těžkých let) a pokud píši o této době, odráží se to samozřejmě v článcích…

   Naštěstí jsem tyto věci překonal, a po té, co jsem prošel určitou Boží školou (výchovou), také zažívám hezké věci na misii, o kterých chci také napsat, takže kdo jste došel až sem, teď už si to budete užívat 8-)
   Tak o čem chci psát dnes? Minule jsem tady vyprávěl o tom, jak žijeme z víry, měl bych také vysvětlit, proč to děláme, nebo jak jsme se k tomu dostali, jak nás to napadlo, nebo proč jsme nezvolili jiný model. Takže jak nás Bůh povolal k této službě a k tomuto způsobu života?

   Po svém obrácení jsem vždy věděl, že Bůh mě povolává jako evangelistu, hned po tom, co se mi zjevil a povolal mě ke spasení, k životu s Ním, jsem se Ho zeptal, proč vybral zrovna mne? Vždyť vedle mne žije mnoho lepších lidí, vzdělanějších, atd. Bůh mi odpověděl okamžitě: „Nezáleží, jak je kdo dobrý nebo vzdělaný, ale jak je vydaný. A Ty se mi vydáš a budeš o tomto spasení, které jsi dostal, vyprávět mnohým, půjdeš do světa a budeš šířit Krista!“

   Tedy to, co ode mne Bůh očekává, jsem věděl, a dělal to, jak jsem mohl, tam, kde jsem byl: Jel jsem ve vlaku, vytipoval jsem, ke komu si mám přisednout a s kým mluvit o Ježíši, měl jsem kolegy na pracovišti, kterým jsem svědčil, pozval jsem sousedy z paneláku domů na modlitby nebo nějakou biblickou skupinku, atd. atd. Neuměl jsem si představit, že se ze mne stane misionář na „plný úvazek“ – tento pojem je samozřejmě zavádějící, úvazek znamená, že máte smlouvu, a někdo Vás platí, já žádnou smlouvu nemám, a žádná organizace mě neplatí. Možná by bylo vhodnější použít zde anglického pojmu „full-time“, tedy misionář „na plný čas“, což sice trochu tahá za uši, ale je to přesnější.

   Dokonce i v době, kdy ke mně Bůh promluvil o národech a o cizincích, jsem si myslel, že je to něco, co mohu dělat při běžném zaměstnání, a také jsem to tak dělal asi rok a půl: Po šichtě jsem se převlékl z montérek do civilu a vyrazil jsem odpoledne až do večera do města na nějakou asijskou tržnici nebo jiné místo, kde bylo pohromadě hodně cizinců. Stejně tak jsem pravidelně chodíval v sobotu dopoledne a ještě v neděli odpoledne po bohoslužbě. Když byla nějaká větší akce, třeba sborová, nebo některé spřátelené církve, kde jsem znal lidi, tak jsem si bral dovolenou, abych se mohl evangelizaci věnovat několik dní v kuse. Nikdy jsem si nevzal dovolenou v práci pro sebe, ale vždy pro Boha, pro Jeho dílo. Toto pravidlo jsem porušil jen jednou, a byl z toho průšvih 8-(

   Když mi poprvé tehdy můj pastor prorokoval, že se stanu na „plný čas“ (hrůza, že? 8-), nevěřil jsem tomu a odháněl jsem od sebe tuto myšlenku. V podstatě mi to vyhovovalo tak, jak to bylo: Svojí práci jsem měl rád, uživil jsem se sám, takže případné dary na službu jsem cele mohl věnovat na výrobu evangelizačních materiálů. Jezdil jsem po městě tramvají, tak jsem nemusel provozovat auto, a ještě jsem na stavbě, kde jsem pracoval, bydlel ve firemní maringotce, tak jsem nemusel platit nájem, a tím pádem mi opět zbývalo více prostředků na misii… Nějaký čas trvalo, než jsem toto proroctví o službě na plný úvazek (pardon, na plný čas 8-) přijal, že je od Boha, a vyšel za jeho naplněním.

   Nepřišlo to jako rána z čistého nebe, věci se začaly hýbat pomalu, ale tím správným směrem: Jednou jsem se účastnil konference, kde vyučoval nějaký americký služebník. Během svého proslovu si mě začal nějak prohlížet, a pak mě vyvolal ze zástupu a začal mi prorokovat. Nemám osobně moc důvěru v něco, co pochází z Ameriky. Proto jsem dával hodně pozor, co říká, a také jsem si to nechtěl moc připustit k tělu. Mluvil o tom, jak si mě Bůh chce použít. Proti tomu jsem postavil myšlenku, že to jsou takové ty řeči, co se říkají. Šlo však do tuhého: Překladatelka nejprve špatně slyšela jeden výraz, rozuměla „fightfull“ a tak řekla: „jsi bojeplný“, což mě trochu uklidnilo, mohl jsem to přijmout bez problému, odpovídalo to mojí povaze (alespoň tehdy 8-), avšak přiskočil pořadatel a opravil ji: „fivefold“ tedy pětinásobná služba, což už se mi přijímalo hůře, neuměl jsem si představit například učitelství, nebo pastýřství (Ef 4:11), ale celé to prorocké slovo bylo prodchnuté takovou silou Svatého Ducha, kterou jsem nemohl ignorovat, a ještě ke mně přišli lidé, a hned mi to začali potvrzovat, že jsem to nakonec přijal. Také jsem si uvědomil, že stejně ty dary, které leží někde hluboko v nás, musíme rozvíjet, a že to potrvá, než dorosteme do jejich naplnění a uskutečnění. Závěrem těchto slov onen služebník pronesl, že „Bůh rozhodl o mém uvolnění na ‚plný čas‘ a že to přijde velice brzy a že to uvidím. Ten mi to tedy nandal 8-) Je tedy vidět, že ne všechno, co pochází z Ameriky, je špatné 8-)

   To už začalo „přihořívat“, protože z Bible jsem věděl, že ústy dvou nebo tří svědků bývá slovo potvrzeno (Mt 18:16). Brzy se také měl objevit ten třetí svědek, jak uvidíte, pokud budete číst dále. „Zůstaňte s námi!“ (to byla vsuvka pro amerikanofily, abych si je usmířil 8-)

   V té době mi Bůh řekl, ať si udělám řidičský průkaz. To byl hodně šok. S něčím takovým jsem vůbec nepočítal. Nechtěl jsem se stát ani řidičem, ani vlastníkem auta. Odporoval jsem Bohu a řekl Mu, že přece Praha je plná cizinců, ke kterým se dostanu tramvají, že mi stačí průkazka… Bůh mi odpověděl okamžitě: „Otevři Bibli!“ – udělal jsem to, otevřel Ji namátkou a do oka mi padl verš: „budete Mi svědky až na sám konec země“ (Sk 1:8) a opět Boží hlas: „Vidíš, a tam tramvaj nejede“. Tím začalo být jasné nejen to, že si řidičák musím udělat, ale také, že budu cestovat jinam, než jsem si do té doby uměl představit, a je jasné, že na cestování potřebujete čas, na to už Vám jedno odpoledne nebo volný víkend nestačí. Myšlenka uvolnit se na plno do služby se stávala čím dál hmatatelnější…

   Jednoho dne mi skutečně přišlo pozvání mimo Prahu, zatím ne na sám konec země, jen na sám konec České republiky 8-) nebo vlastně začátek, řídíte-li se pohybem slunce po obloze, takže na Těšínské Slezsko, které je nejvýchodněji položenou oblastí Česka (nikoli však Čech 8-) Pozvala mě sem jedna vedoucí mládeže, abych na jednom sobotním programu měl nějaké svědectví… Ano, v pátek se dá odpoledne dojet vlakem, v sobotu udělat program a v neděli opět vlakem domů… Ve stejnou dobu mi však přišlo i jiné pozvání: Ať jdu s kamarádem v sobotu vymalovat v jedné škole nějaké prostory – za peníze. Tak co teď? Ve škole můžete za jeden den vydělat, ale na mládeži prodělat (vlak stojí peníze a mládež Vám na jízdenku nedá). Opět ke mně silně promluvil Bůh: „Tak chceš být malířem, nebo evangelistou?“ Bylo jasné, jak se rozhodnout a komu odpovědět!

   Tato cesta však nebyla jen tak, tady se zlomil můj život: Program na mládeži proběhl v normálu, ale večer, když to skončilo, vedoucí se mě zeptala, kdy jedu domů. Odpověděl jsem, že až v neděli, v sobotu večer mi už nic nejede. Prý, jestli by stačilo odpoledne, tak ať jdu s nimi na bohoslužbu. No dobře. Ráno jsme tedy jeli do církve, tam stál u dveří nějaký muž a uvítal nás. Do té doby vše v normě. Ale jen do té doby. Když jsme si s tímto mužem podali u vchodu ruku, ten ji už nepustil a začal mi prorokovat věci, které se staly v mém životě. Podle toho, co řekl, jsem poznal, že neblouzní, nebo nehraje si na nic, ale používá prorocký dar. Řekl mi něco o tom, že si mě Bůh bude používat, pak se věnoval dalším lidem, já jsem si v sále sedl někde vzadu za sloupek, ať nejsem vidět, a myslel jsem si, že to je všechno. Nebylo. Tento muž (ano, uhádli jste, onen prorok, o kterém zde často píši, dnes se tedy dozvíte, jak jsme se seznámili 8-) se postavil dopředu s mikrofonem, a oznámil, že měl sice tuto neděli kázat, ale že Svatý Duch mu řekl, ať předá mikrofon muži, který je tu dnes poprvé a ten si má vzít slovo. Tak mě někde vypátrali za sloupkem a postavili dopředu. Nečekal jsem to, byl jsem tudíž nervózní, ale řekl jsem tedy svědectví, jak mě Ježíš našel. Po skončení jsme se rozloučili, já jsem sedl na vlak a odejel domů. Řekl jsem si: Jo, křesťané mají rádi svědectví, tak ho dostali, a naneshledanou.

   Omyl. Za týden mi zatelefonoval onen prorok, že slovo se lidem líbilo, ale že s ostatními vedoucími poznali, že je to slovo pro nevěřící, ať tedy přijedu znovu na víkend, že pořádají sídlištní evangelizaci, kde mohu své svědectví říct před různými lidmi, kteří teprve potřebují přijít k Ježíši. No na to jsem samozřejmě slyšel, evangelizací jsem se do té doby hodně zúčastňoval (tehdy se i více pořádaly, dnes je to slabší), tak jsem hned souhlasil, opět nasedl na vlak, přijel opět na Slezsko (prozradím předem, od té doby jsem sem jel ještě mnohokrát, tak nakonec jsem se sem rovnou odstěhoval, asi na pět let). Tentokráte jsem mířil do Třince, na jedno sídliště, kde se mezi paneláky postavil vojenský stan a sem se zvali kolemjdoucí lidé. Vedoucí měli jeden problém, a to, že najali nějaké dva bezdomovce, kterým často kupovali jídlo, prali jim oblečení a podobně. Tito dva muži však nedorazili, a najednou neměl kdo stavět stan, hlídat jej v noci, apod. Vedoucí si posteskl, že si nemůže vzít v práci dovolenou, proto spoléhal na ony muže, a teď si nevěděl rady. Řekl jsem mu, ať to pustí z hlavy, že jsem zvyklý stavět evangelizační stany a v noci je také hlídat. Dal jsem se tedy do práce, odpoledne jsem měl svůj domluvený program, který asi dopadl dobře, nějací mladíci tam uvěřili. V noci, ještě s kamarádem, jsme si položili na palety spací pytle, aby nám nebylo zima a měli jsme noční bdění: Hlídali jsme elektrickou instalaci, aparaturu a jiné vybavení. Také jsme se v noci modlili, mimo jiné i za obyvatele sousedního paneláku. Zde se opět předběhnu ve svém vyprávění a prozradím, že v té době tam bydlela moje budoucí manželka 8-) Takže když potřebujete něco vyřešit, musíte v noci bdít a modlit se 8-)

   Na konci akce jsme opět stan složili a já se vydal na vlak domů. Zastavil mě vedoucí a předal mi obálku s penězi. Odmítl jsem je s tím, že za evangelizaci nic neberu, tím děkuji Bohu za to, že mě spasil, a že na vlak také ne, že výdaje na evangelizace si hradím sám. On mi však odpověděl, že to měl připravené pro ty dva bezdomovce, kteří nakonec nepřišli, a že si to mám vzít tedy já. Nějak mě přesvědčil, přijal jsem tento dar, a to byly moje první peníze, které jsem dostal na misii. Celou naší rozpravu vyslechl prorok (který za vše může 8-), uchopil mě za rameno a řekl mi tak silné proroctví, které se v podstatě plní dodnes: „Přichází doba, kdy nebudeš pracovat rukama, budeš žít z milosti Boží. Bohu patří země a všechno, co je na ní, On Ti z toho bude dávat, jak budeš potřebovat. Jako Eliášovi poslal havrany, kteří mu nosili chléb a maso, tak i Tobě pošle ‚havrany‘, kteří Tě budou živit.“ – Cestou domů ve vlaku jsem tedy měl o čem přemýšlet 8-)

   Celé ty tři dny, kdy probíhala tato evangelizace, jsem měl bolesti na palci pravé nohy. Bolelo mě to už v pátek, rozmýšlel jsem se, jestli nezrušit svojí cestu a nejít k doktorovi? Pak jsem si řekl, že to vydržím a zajdu až v pondělí. Celý víkend se to zhoršovalo, a v pondělí mi na chirurgii řekli, že mi vrostl nehet do masa, a musí mi to vyřezat. Seděl jsem pak před ordinací s botou v ruce, pozoroval bílý obvaz na noze, kterým prosakovala krev, a říkal si: „Mám toto zapotřebí? Neměl jsem raději jít včas k lékaři? Měla ta akce smysl?“ Najednou jsem si vzpomněl, že se v Bibli píše něco o pravém palci u nohy. Vyhledal jsem to místo a přečetl si je. Psalo se tam o uvádění kněží Hospodinových v úřad, o pomazání Árona a jeho synů do služby. Během tohoto obřadu jim Mojžíš potřel krví palec u pravé nohy (Lv 8:22–24). Vztáhl jsem si to na sebe jako znamení, že mě Hospodin také uvádí do služby.

   V té době se hodně po městě rozšířili mormoni. Například jsem cestou do práce stál na tramvajové zastávce a viděl, jak oslovovali mladé lidi a pletli jim hlavu. Neměl jsem čas jít k nim a říct těmto obětem sekty o Kristu, musel jsem na šichtu. A to už mě začalo štvát: Kdejaký harekrišňák, mormon, jehovista si v klidu vykračuje a zasévá ty své bludy do lidí, ale kde jsou křesťané s pravým poselstvím? Začalo ve mně zrát rozhodnutí dát v práci výpověď a skutečně se vydat plně do služby. 

   Jednou mě pozval kamarád k nim do sboru, bylo to ve středu odpoledne. Někdo tam hrál na piano, něco tam zpívali, a čekalo se, že kazatel pronese nějakou řeč. V tom se zvedla jedna žena a pronesla ke mně proroctví, které znělo, že Bůh ode mne hodně očekává. Nebyla to pouze slova, ale strašně jsem v srdci cítil, jak mě to zasáhlo a jak to slovo ve mně mění nějaký postoj. Navíc to někdo nahrál na kazetu a přinesl mi jí: Dodnes, když si pustím tuto nahrávku, mám z toho husí kůži po těle... Aby toho nebylo málo, jiná žena zase měla pro mne slovo, které bylo v tom smyslu, že Bůh něco nainstaloval, existuje nějaké zařízení, a já držím v ruce nějaký kabel... Vše je připraveno, aby fungovalo, jen když se ty dvě věci spojí. Teď záleží už jenom na mně, jestli tu svojí část zapojím do té Boží...

   Jednu neděli mě pozval jiný kamarád zase do jejich sboru. Během programu prohlásil jejich pastor, že má pro někoho proroctví. Řekl: ,,Vše je připraveno a teď je ten čas, abys to udělal, abys vyšel" -je to pro mne, nebo pro někoho jiného, přemítal jsem. Pastor se zamyslel, rozhlédl po sále, podivil se, že má říct něco jemu nesrozumitelného, pokrčil rameny a řekl osudovou větu: ,,Je to pro Tebe, Jardo." Samozřejmě tam žádný jiný Jarda nebyl, i proto se ten pastor divil, protože žádný Jarda, kterého znal, tady nebyl.

   To už mi tedy nezůstaly žádné výmluvy. Pak jsem byl pozván na pohřeb kamaráda, mladý člověk, který zemřel předčasně… Občas jsem jej sice navštěvoval, abych mu řekl o Kristu, ale na pohřbu jsem si vyčítal:, že jsem za ním chodil málo, pro nedostatek času… Pohnut touto událostí, chodil jsem celou noc až do rána prázdným městem a přemýšlel o všem, o všech těchto událostech, o směřování mého života, o tom, co je podstatné… Ráno jsem sedl na autobus, jel do práce a podal výpověď.

   Pokračování příště 8-)