Ovoce – plody služby III.
Dnes (snad? 8-) uzavřeme téma, které teď zkoumáme, a to je ovoce služby. Takže minule jsem se zde snažil nabourat představu, že obracení lidí je úkol evangelistů, což je běžná představa většiny křesťanů… My evangelisté máme spíše něco začínat, poznávat nějaké kultury, vstupovat do nových věcí, nacházet a otevírat zkrátka dveře, a těmi do nových prostor uvádět další křesťany, aby zde mohli pracovat (či sklízet) oni.
Jako takový příklad si můžeme uvést příběh z Evangelia: Ježíš procházel Samařskem, mluvil zde s nějakými lidmi, ale většina Jej odmítla, protože „Jeho zrak byl upřen na Jeruzalém.“ Přesto však zde kázal, ve městech i na vesnicích, že Boží Království se přiblížilo. Závěr knihy Evangelia je o tom, že Ježíš zemřel, byl pohřben, vstal z mrtvých, a řekl svým Apoštolům, ať jdou získat učedníky. Kam? Do celého světa, samozřejmě, ale jmenuje i zcela konkrétně, vedle Jeruzaléma a Judska, právě Samařsko. Konec knihy.
A pak je tu kniha Skutků apoštolských, a co tam čteme? Že Filip přišel do Samařska, a tam měl ohromnou sklizeň! Musel dokonce zavolat další Apoštoly na pomoc, aby mu pomohli se křty a s vyučováním! To byl tak skvělý evangelista? Možná, ale hlavně: Ježíš to zde prochodil, kázal zde, pracoval, něco zkrátka zasel, a Filip to tu sklízel. Jasný princip, který se v Bibli opakuje na vícero místech, a funguje i mezi novodobými misionáři, a funguje i nám 8-)
Takže opravdu, rozsévač i žnec jsou jiné osoby, a doplňují se na jednom poli. Nás, evangelisty, Bůh neposlal sklízet, ale rozsévat! A pokud Ty sklízíš, pamatuj, že Bůh Tě posílá sklízet tam, kde jsi nesil: J 4:35–38 „Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete.“
Takže my ve své službě rádi zprostředkováváme příležitosti druhým křesťanům, aby se dostali na žeň, která je určená pro ně 8-)
Přesto někdy i my „sklízíme“, asi někdo někdy někde pracoval před námi 8-) Takže skutečně jsme pár obrácení zažili, mohu dnes popsat pár příhod:
Tak asi nejvíce zážitků tohoto druhu jsme měli díky našim zahraničním výjezdům… Víte, že jsme jezdili hlavně do Řecka, na mořské pobřeží, poblíž přístavů, kde se vyloďovali uprchlíci z Afghánistánu. Tak začneme třeba tady.
Mluvili jsme např. s nějakými uprchlíky, vyměnili jsme si kontakt, e-mail, telefon, ale dnes je to spíše nějaký facebook, a další způsoby… A za pár měsíců nám napsali nějací mladí kluci, že se dostali do Vídně. Kamarád tam jel na služební cestu, tak se tam s nimi mohl setkat, v Řecku dostali Evangelium, tak teď jim mohl předat celou Bibli, navigovat je mezi věřící lidi, které jsem zase já znal z jiného výjezdu…
Jindy jsme mluvili s takovými mladými kluky, asi za půl roku nám přes facebook poslali fotografie z nějaké církve v Itálii, kam chodí na mládež…
Jednou mi volal kamarád, že jeho známý pracuje v Německu v uprchlickém táboře u ochranky. Dostali za úkol prohlédnout uprchlíkům osobní věci, jestli nepřechovávají zbraně. U některých našel Evangelium, zeptal se, kde Je vzali? Prý Je dostali od někoho v Řecku, dobře si je uchovali v batohu, a pořád si Je čtou 8-)
Jindy jsme byli na misii v Německu, šli jsme do obchodního domu, kde se scházelo hodně uprchlíků. Jedna kamarádka z našeho týmu oslovila skupinku Pákistánců s otázkou, zda už někdy četli Evangelium? Jeden se usmál, a řekl: „Četl, To, které jsi mi dala v Řecku“ 8-) On jí poznal, ona jeho ne… Bylo to radostné setkání, během kterého se dále ptala, co si o té knize myslí? Řekl, že ho to zajímá, ale neví, ale že jeho bratranec žije v Berlíně, a ten že už se pokřtil, tak o víkendu jede za ním, a jsou domluveni, že mu vše vysvětlí a vezme ho do církve.
Dále jsme mluvili s jedním Íráncem v Řecku, dostal se časem do Belgie, tam do církve, pokřtil se, a dodnes se s ním dva kamarádi z týmu, kteří tehdy byli v Řecku, setkávají, byli za ním v Belgii, on za nimi v Česku, ale už je zve, že by mohli společně zaletět i do Íránu (má doklady na jiné jméno).
Když jsme pracovali v samotném přístavu, snažili jsme se získat pro spolupráci místní církev, ale oni nás celkem odmítali… Pak nám jednou zvonilo nějaké neznámé číslo z Řecka, a to byli bratři z té církve, že až přijedeme příště, ať jim dáme vědět, že budeme spolupracovat. Řekli jsme si, co tak najednou? Při další cestě jsme od nich dostali odpověď: Jednoho večera tam prý přišlo asi dvacet Afghánců, bouchali na dveře a domáhali se vstupu dovnitř. Bratři si pomysleli: „Jdou nás přepadnout!“ Pootevřeli okénko, a opatrně se zeptali, co chtějí? Uprchlíci řekli: „Od nějakých Čechů jsme dostali Evangelium, To jsme přečetli, a chceme číst celou Bibli!“ Vpustili je tedy dovnitř, tam se začali pravidelně scházet ke čtení Písma, a později se zde dali pokřtít.
Když jsme v tomto přístavu byli poprvé, promítali jsme jednoho večera film „Ježíš“. Po skončení jsem kázal pro diváky, dal výzvu, kdo chce přijmout Krista do srdce? Přihlásili se všichni, modlili jsme se s týmem za jejich spasení, rozdali jsme Evangelia… Druhý den jsme se přišli rozloučit, ale nikdo nás nevnímal: Uprchlíci seděli podél moře, byli začtení do Evangelií, nemohli jsme je odtrhnout, úplně je to pohltilo, možná nebudete věřit, ale to se musí vidět 8-) Příští rok jsme to chtěli zopakovat, ale při vybalování aparatury se nás uprchlíci (samozřejmě úplně jiní, než posledně) ptali, co se bude promítat? Když jsme odpověděli, že „Ježíš“, řekli nám, že to už viděli všichni. Překvapilo nás to: „A kde jste to viděli?“ Zjistilo se, že ti uprchlíci, kterým jsme to promítali, řekli o tomto filmu nově příchozím, časem odcestovali, tito si to stáhli na wifi do mobilů, dívali se na to, a než odjeli, tak to poradili zase další várce uprchlíků, kteří se vylodili, a takto pořád dokola, prostě předávali štafetu, každý, kdo vystoupil z lodi, dostal instrukce, šel do kavárny na wifi, stahoval Ježíše, a zase o Něm řekl novým uprchlíkům 8-)
Takže podobných příběhů bych mohl vyprávět z dalších zemí, kde jsme byli na službě: Rakousko, Srbsko, Bosna, Bulharsko, Turecko… Ale pro ilustraci těchto pár zkušeností postačí.
Nechci to příliš rozmazávat, např. můj kamarád studoval v Drážďanech, v neděli tady chodil do církve… Jednou mi poslal video, které natočil během bohoslužby: Přišlo asi dvacet Íránců, a připojilo se ke chválám, uctívali Ježíše. Lidé, kteří prošli tzv. Balkánskou trasou, kde jsme mnohokrát sloužili… Jestli jsme je oslovili my, naše skupina, nebo nějaká jiná, jestli v Řecku, nebo v Turecku, to je úplně jedno, prostě Boží Království roste, a to je důležité, doplňuje se počet lidí z národů, kteří mají být spaseni. Proto my nehrajeme na nějaké zásluhy, prostě chceme dělat to, k čemu jsme povoláni. Proto o těchto věcech nerad píši, proto se mnoho z Vás diví, proč neuveřejňuji často takové příběhy?! Možná bych tím získal více čtenářů, nebo popularitu, nebo bych byl považován za úspěšného, ale nemám na to povahu: Spasení lidské duše je mezi Bohem a člověkem, je to něco tak niterného, možná bych řekl intimního, je to Boží tajemství, je to zázrak. Nejde si z toho udělat kariéru, byznys, imidž…
V podstatě ani nemohu mluvit nebo psát o cizích životech: nevím, jak to ti lidé prožívali, co to pro ně vše znamenalo, co prožili před tím, jaké bylo jejich setkání s Bohem? Na to si budeme muset počkat, až se oni rozhodnou nám o tom vypravovat, nebo o tom napíší nějaký článek, knihu?! Podobných knih obrácených lidí vychází v poslední době více a více, takže to, že se lidé obracejí ke Kristu, je zjevné. Dobrá zpráva pro Tebe je, že nemusíš pouze tyto knihy číst, ale můžeš i pracovat na tom, že opět brzy vznikne další taková kniha v řadě 8-) To Ti vřele přeji, a těším se do příště!