Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice VIII.

18.05.2018 11:18

   Dnes budeme pokračovat v tématu, jež jsme otevřeli minule, a to vyslání či „zaštítění“ misie různými subjekty, kterými mohou být misijní organizace, církevní sbory či farnosti, nebo celé jednotlivé církevní denominace. Misijní organizace už jsme probrali, pojďme se tedy zaměřit na sbory (farnosti).

  Než se pustím do vyprávění, pro ty, kteří neradi čtou a chtějí se dozvědět pointu, tak Vám jí prozradím hned na začátku: Propojení sborů, respektive sborového života s misií moc nefunguje. 

   Jasně, jsou sbory, kde se to podaří, ale málokdy to vyjde... Není to ani tím, že by snad sbory byly špatné, mohou být fajn, ale je tu pár zádrhelů, na které se dnes můžeme podívat zblízka.

   Nejde o to, nějak negativizovat, dívat se na situaci pouze a výhradně skrze černé brýle, však jsou i hezké věci, může se stát, že někde uzavřete úspěšné partnerství, můžete získat nějakou podporu, můžete občas vystoupit v některém ze sborů, zaujmout posluchače a najít dobrovolníky, najdete někde na čas zázemí, uděláte si zde přátele, dojdete možná uznání, mohou věci být fajn, hromada vzpomínek na toto období je ve skutečnosti hezkých, ale nestačí to: Spolupráce se sbory je jen část fungování misie, může to být i určitá část vyslání, ale jenom to samo o sobě by rozhodně nebylo životaschopné. Ve hře musí být ještě něco více. Postavit misii pouze na sborech zkrátka nestačí. Jasné: Kdyby tomu bylo naopak, než tvrdím, ztratila by význam existence všech misijních agentur, kanceláří, organizací, apod.

   A to je ta informace, kterou se dnes budu snažit předat. Pokud tedy např. jsi člověk, který uvažuje jít na misii, svěřil ses ve sboru a tam Ti vedoucí tvrdí, že máš počkat, že nastartují mechanismy (budou se modlit, shánět peníze, vyučovat se o misijním povolání, naváží kontakty v zahraničí, atd.), které Ti pomohou vyjít a že Tvá vize se naplní skrze tento sbor, a že Tě chtějí vyslat, jen se to trochu pozdrží... Nevěř tomu! Rozjeď vedle toho ještě něco jiného (co, to můžeme probrat jindy, nebo i osobně 8-) Šance, že se to stane skrze Tvůj sbor, a že se takto uskuteční Tvé sny, neříkám, že je nulová (výjimky existují 8-), ale přinejmenším mizivá.

   Tak můžeme přistoupit k tématu. Hned na začátku musíme rozlišit dvojí vyslání: Jedno bude Váš sbor, jehož jste členy, a druhé jsou sbory, které přijímají Vaši službu a tudíž Vás „vysílají“ ve svém regionu, či ve své sféře vlivu, nebo Vám prostě nějak pomáhají. To druhé budete potřebovat určitě, musí to tak být, protože kdyby vše bylo postaveno pouze na „Vašem“ sboru, je jasné, že ten by na misijní nároky nestačil, ať finančně, logisticky, apod. Misie má tak velké nároky, že přesahují možnosti jednoho sboru. To je ostatně i důvod, proč existují různé nadační fondy, misijní organizace, konference, apod., kde všude právě zmíněné sbory hledají pomoc, protože si uvědomují, že samy by na to nestačily. Také tedy nyní chápeme, proč misionáři navštěvují různé sbory, aby zde prezentovali svojí službu...

   I kdyby Vaše společenství bylo nějaký supersbor a vše Vám třeba i zaplatil, stejně musíte někde načerpat inspiraci, získat rozhled, poradit se, atd. I kdybyste to nechtěli, tak stejně misie svojí povahou přesahuje rámec jednoho společenství a praktikování misie Vás zavede i jinam, takže si ušetřete práci a přestaňte vyvíjet teorie o samostatnosti jednoho sboru 8-)

   Tím, že v naší zemi je mnoho sborů, různého vyznání, různého zaměření (ale ve hře není jen teologie, ale také krajové zvyklosti, tzn. jiné to bude v Čechách, jiné v Sudetech, na Moravě, Slezsku, Lašsku, Valašsku, na Hané a já nevím, kde ještě všude 8-) a určitě jiné v Praze 8-), je to pestré a čím více toho navštívíte, tím pestřejší jsou také Vaše zážitky, zkušenosti... Z nich také vycházím v tomto článku, a nejen ze svých, ale i ze zkušeností svých přátel, kteří se také zabývají misií, snažím se zde o objektivitu, ale samozřejmě může se stát, že se objeví někdo, kdo má odlišné zkušenosti a nebude se mu pozdávat tento článek, ale třeba jeho služba má jiný charakter, navštívil jiné sbory, a určitě má také jinou osobnost, takže věci vidí jinak (nebo má dost peněz, že nemusel navštěvovat tolik sborů 8-)

   Již sama tato skutečnost (kulturní a teologické odlišnosti), Vám způsobí problémy: Např. někde řeknete větu, které se všichni zasmějí, jinde se naopak urazí (nebo aspoň zarazí)... Určitou myšlenku, kterou pronesete, najdete publikum, které má pocit, jako byste jim mluvil z duše, jinde jim nejde do hlavy, co jste vlastně chtěl říct, v lepším případě to přejdou, v tom druhém se nad touto myšlenkou pozastavují, a třeba to řeší i dlouhou dobu. Někde lidem připadá normální, jak jste oblečeni, jinde Vám to vytýkají. Nebo slovo, které běžně používáte ve své mluvě, v jiném kraji má jiný význam 8-) Nepomůže Vám ani, když se budete pohybovat výlučně napříč sbory jedné denominace: Myslíte si, že máte společnou identitu, jeden slovník, totožné hodnoty, atd. pak ujedete sto kilometrů a vše je jinak (někdy těch kilometrů stačí ujet dvacet 8-)

   Ještě než vyjedete na cesty, bez rozdílu krajových zvláštností, to, co je všude stejné, a co si potřebujeme uvědomit, je, že se kříží dva zájmy: Sbory mají lokální zájem a misie má globální zájem (zaměření). Takže sbory uvažují v intencích, jako „naše město“ „naše čtvrť“ „naši členové“ „naši sousedé“ „naše budova“ „náš projekt (byť i adoptovaný 8-)“ atd. Misie pak přemýšlí o celém světě a o všech lidech. Takže jedna strana používá častěji slůvko „Tady“ a druhá strana zase „Tam“ 8-)

   To znamená, že pokud se Vaše misijní plány kryjí s plány sboru, vycházíte si vstříc, ale v bodě, kdy je překročíte, začne to skřípat. Takže v našem případě to mohlo být, že některý sbor slyšel na potřebu zvěstovat cizincům Evangelium, a dokud jsme pracovali v jejich městě, spolupráce se rozvíjela, ale když jsem začal mluvit o tom, že cizinci žíjí i v místech, kde církev není, tedy ani nikdo, kdo by jim sloužil, a že bychom tam se členy tohoto sboru jezdili, už vedení nesouhlasilo. Pokud jsme se do takovýchto „zanedbaných“ lokalit vydali tedy sami, hned se objevily hlasy, že jednáme na vlastní pěst, že nespolupracujeme se sbory. Tak kdo by tedy přinesl těmto lidem Evangelium?

   Jindy jsme třeba pořádali misijní výjezd do zahraničí, a sbor, odkud jeli také lidé s námi na misii, na ně udělal sbírku (ne na nás 8-) a když vedení zjistilo, že na to lidé slyší a dali poměrně dost peněz, tak už zakázali misijní sbírky, aby lidé raději darovali na „potřeby sboru“ (zvláštní, časté, pro někoho nesrozumitelné, ale zato neprůstřelné slovní spojení 8-)

   Takový paradox: V mnoha sborech odmítli mé misijní návrhy, se slovy: „A co bychom si počali, kdyby ti cizinci uvěřili a přišli sem?“ A hned na to v dalších sborech: „No a co bychom si počali, když zaplatíme Evangelium pro ty cizince, oni uvěří, a třeba nevstoupí do našeho sboru?“ 8-)

   Často se mi stávalo, že ve vzájemné komunikaci, když jsem představil misijní plány, vedení souhlasilo, potom ale, když jsem je začal navštěvovat, abychom tyto plány rozvíjeli, začali mě nenápadně tlačit do jejich aktivit, jako různé veřejné čtení Bible, otevřená noc kostelů, apod. To mohou být dobré akce, ale to si mají sborovníci zařizovat sami, to nemá s cizinci (ani s mým povoláním) nic společného. Pokud tam jsem, tak si samozřejmě mohu na pár hodin „odskočit“, ale nemohu kvůli tomu jet přes půl republiky, zpřetrhat rozjeté misijní akce, atd. Toto funguje samozřejmě i obráceně: Tam, kde se konalo na náměstí čtení Bible, a chodilo tam mnoho cizinců, tak zase organizátory nenapadlo přizvat náš tým nebo objednat cizojazyčné Bible pro tuto příležitost.

   Jinde jsem třeba zažíval takové pnutí ve vedení sborů, kdy se přetahovali o vliv bratři starší s pastorem nebo nějaký kurátor s kazatelem, tzn. jedna strana si třeba přála tuto službu, druhá ne a tak nakonec se ani prostí členové nemohli dozvědět tuto misijní nabídku či příležitost, nebo se ji dozvěděli, měli chuť do toho jít, ale nějaká klika ve sboru tomu kladla překážky... Často tím, že jsem přicházel „zvenčí“, nerozuměl jsem místním poměrům, trvalo mi, než jsem prohlédl tyto žabomyší spory... Někdy totiž odpůrci nebyli ani tak proti službě samotné, ale primárně protestovali s jakýmkoliv návrhem protistrany, inu: skuteční protestanté 8-)

   Takže takové největší překážky toho, aby se sbory zapojovaly do misie, na které jsem často narážel: Komunikace, politika a neinformovanost. Víte, jaká je definice optimisty? Špatně informovaný člověk 8-) Takže asi byli tito vedoucí sborů tak optimističtí, že věřili tomu, že si to Bůh nějak zařídí sám, aby ti cizinci uvěřili, nebo že se to nějak stane – bez našeho přičinění... Že se pomodlíme a ono to spadne z nebe... Bible hovoří jasně: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Takže ani ti, kteří nechtějí pracovat na evangelizaci, se nenají jejího ovoce. A tak ti, kteří pracovali, po letech vidí výsledky, vidí spasené lidi a některé sbory je mají u sebe dokonce jako členy (to se stává zřídka, migranti zkrátka migrují, a tak, i když někdy uvěří, po nějakém čase jedou opět někam za prací, za studiem, nebo se prostě vrátí domů). Často však slýcháme otázku: „Kážete, to je hezké, no ale kde jsou ti lidé?“ – Hádejte, od koho takové dotazy přicházejí 8-)

   Zde musím dodat ještě jednu pravdu: „Když nemisiuješ Ty svět, tak svět zmisiuje Tebe“ – uvedu příklad: Jedna žena mi řekla, že nepůjde na misii mezi muslimy, že se jí tito lidé příčí (pravda je taková, že Bůh je miluje a tuto lásku k nim do nás může vlít, pokud se tomu otevřeme). Asi za měsíc tato žena přišla s tím, že její dcera si přivedla domů muslima. A bylo to. Asi byla také tak optimistická, že si myslela, když se vyhne něčemu, mine jí to. Akce vyvolává reakci, to je známý fakt, ale že nečinost Vám pomůže vyhnout se problémům, tomu nevěřte... Ale zpátky k neinformovanosti: Jde o to, že skutečně např. nějaký sbor na malém městě kdesi v odlehlém kraji řeší své věci a nemusí nutně vědět všechno, tedy ani to, jaké jsou trendy v misii, co se děje v hlavním městě, jaké změny ve společnosti se pomalu odehrávají, a které lze čekat, že za pár let dorazí i sem... Potřebovaly by se v některých věcech opřít o své ústředí, dostávat nějaký oběžník, mít některé informace s předstihem, apod. Mluvíme jak o povzbuzení, tak o varování. Jak se k tomu staví vedení konkrétních denominací, to si řekneme příště...

   Politika, to už jsem naznačil, někdy to ve vedení sborů může pěkně vřít, ale pak jsou tu ještě triviální záležitosti, jako je např. změna staršovstva, která se čas od času dá očekávat: Rozjedete spolupráci, misie začne fungovat, pak se změní staršovstvo, řeknou, že mají jiné plány a skončíte... To, jestli členové sboru mají zájem pokračovat, už neřeší... Takže v důsledku dva tři lidé rozhodnou o tom, co bude dělat dvacet třicet jiných lidí... Ale ten hlavní politický aspekt vždy byl, jestli jste ze správné (tedy té naší 8-) denominace. Nejen Vy, jako misionář, to by se snad dalo ještě překousnout, že zde „hostujete“, ale bylo to poznat, když jsme se např. snažili v některém městě založit tým pro službu, a chtěli jsme oslovit křesťany z tohoto města, tedy ze dvou, nebo klidně i z vícero sborů. To někdy byl „oheň na střeše“ a slýchali jsme taková prohlášení, jako třeba: „Ať misie zůstane v těch správných rukou“ „Jen nám Bůh zjevil“ apod. No věřili byste tomu? 8-)

   Komunikace, to byl vždy tvrdý oříšek: První nevýhoda byla, že jsem musel oslovovat sbory sám. Jaký je to rozdíl, když za Vás mluví někdo druhý, a nebo, když mluvíte sám za sebe, to je každému snad jasné?! Jak by se věci ulehčily, kdyby někdo za Vás např. napsal mail typu: „Máme tady misionáře, který by rád ve Vašem městě oslovil cizince, rád by k tomu přizval křesťany, nechcete slyšet jeho prezentaci ve sboru a případně se připojit?“ „Nechcete na jeho službu udělat sbírku?“ Toto samozřejmě měl být úkol nějaké misijní organizace, ale tady, že to nefunguje, to jsem již popsal minule a nemá cenu se k tomu již vracet... Místo toho jsem musel psát v mailech věty typu: „Chci u Vás pracovat (sloužit), potřebuji půjčit lidi, abych je sehnal, musím u Vás kázat, aby o této službě slyšeli... Potřebuji od Vás peníze...“ a podobné strašidelné věci: Sice jsem to vždy zabalil do nějakého hezkého slohového hávu, ale působí to opravdu divně, když Vám někdo cizí, koho neznáte, začne klást takové nároky, a úplně stranou jde to, že jsem to nedělal pro sebe, ale pro národy, prostě v mailech zaznívalo stále dokola: Mně a mě, moje, já, mi... Nedivím se, že zhruba na devadesát procent mých mailů mi nepřišla ani odpověď, prostě je adresáti smazali do koše. Občas jsem to zkoušel telefonicky, nebo navštívit tyto vedoucí osobně, ale pořád celá věc působila, jako že propaguji sebe. Chyběl zkrátka jakýsi manažer, jednatel, nebo něco podobného...

   Ale ne vždy byla celá věc již předem beznadějná, přece jen se mi podařilo zkontaktovat některé sbory, a pořád zbývalo asi deset procent zodpovězených mailů 8-) avšak pořád bylo těžké udržovat komunikaci. Vypadalo to např. takto: Ozval se mi sbor s tím, že by to rádi projednali osobně, což je sice vždy lepší, ale znamenalo tam dojet třeba přes půl republiky, večer se představit na staršovstvu, uvést sebe a svojí práci, zodpovědět dotazy (žádný problém) a na závěr odpovědět na hlavní dotaz večera, tedy říct své svědectví, jak jsem uvěřil, což, kdo mě zná, víte, že je to pro mne opravdu fyzický výkon. Pak jít k někomu ze starších domů přespat (zlaté besídky s koberečkem dopravní situace a vlastní spacák 8-), tam před půlnocí ještě povinně říct manželce staršího znovu celé svědectví, pak se dozvědět, že ráno to vše ještě řeknu dětem, které nyní už spí, a odpoledne že jdu stejné kolečko absolvovat do další rodiny. Po třech takových dnech už jsem měl mozek na kaši, nevěděl jsem, jak se z toho vyvázat, aniž bych někoho urazil či abych nepoškodil své vratké postavení miisionáře závislého na podpoře tohoto sboru... Za nějakou dobu opět ujet pár set kilometrů, abych navštívil sbor podruhé, vyzvěděl, jak dopadla porada a hlasování vedoucích, teprve si určit datum prezentace, opět přijet, oslovit publikum, počkat měsíc dva, jestli se někdo ze členů rozhodl podílet se na této službě, a teprve potom si postupně tyto lidi různě školit, zaučovat, atd., což už bylo to nejmenší... Tím ale nekončila komunikace s vedoucími, pořád jsem musel dojednávat kdy bude k dispozici sál, kdy se naše předpokládané setkání týmu nebude krýt s nějakou sborovou akcí, obhajovat různé kroky a finančí záležitosti, opět žádat, opět jednat, opět čekat... Ve finále, když jsem si spočítal, kolik mě to vše stojí času, energie a financí (náklady na tuto službu zde určitě převýšily výši obdržené podpory), viděl jsem, v jakém se pohybuji mínusu...

   A tady nastal další problém: Abych ufinancoval rozjetou službu v jednom sboru, musel jsem k tomu dělat prezentace v dalších sborech, tam, když to slyšeli, třeba také chtěli rozjet práci s cizinci, přibyl mi tým, přibyly mi cesty sem, přibyly výdaje... Opět jsem musel hledat další sponzory, navštívit nové sbory, opět se otevřela spolupráce... Bylo těžké někde říci: „Dost!“ Vždyť i zde žijí cizinci, ano, chci přijet, ano, půjdeme spolu, ano, chceme těmto lidem přinést Evangelium... Tento koloběh neměl konce a jen mi rostla práce a jen stoupaly nároky: Bylo stále více mailů, více najetých  kilometrů, více rozhovorů, oslovili jsme více cizinců, to znamená museli jsme vytisknout další Evangelia, to opět přineslo další nároky na finance, opět hledat, opět oslovovat, a tak stále dokola. S tím vším mi samozřejmě narůstal stres a únava, cítil jsem se hůře, začal se mi zhoršovat zrak, do toho přičtěte stravování někde podél silnic v motorestech nebo na čerpacích stanicích... Začal jsem mít nevolnosti, a hlavně jsem byl podrážděný, což se opět negativně projevilo na komunikaci s partnery... Nakonec jsem toho musel nechat, jinak by mi vybouchla hlava, nebo vnitřnosti. 

   Tato situace mohla mít dvě řešení, jedno by bylo, kdyby mě podporoval můj vysílající subjekt, moje tehdejší denominace. Nechtěl jsem moc, jen čtvrtinu úvazku, abych mohl jeden týden v měsíci studovat a modlit se, rozvážit věci, odpočinout si, nejezdit nikam prezentovat, místo toho, být pořád s lidmi a stále k nim něco mluvit, být pro změnu s Bohem a nechat Jeho mluvit ke mně... Zajít do svého sboru, udělat něco pro své zdraví, a potom čerstvý s novou energií opět vyjet na cesty ke svým partnerům... Denominace však měla jinou politiku: Ať si sbory, které přijímají moji službu, uhradí všechny náklady samy. To sice mohlo být teoreticky to druhé řešení, ale v praxi to bylo nerealizovatelné, buď na to zmíněné sbory, i přes veškerou snahu a ochotu, zkrátka neměly, jiné zase nechtěly dát. Pak vlastně ty sbory, které darovaly, to finančně táhly celé: Co jsem od nich obdržel, místo toho, abych si něco z toho mohl ponechat, hradil jsem z toho náklady na službu v předchozích sborech... 

   Zde je na místě připomenout, že jsem nenavštěvoval sbory proto, abych získal peníze, to je samozřejmě také důležité (o tomto tématu avšak jindy), ale hlavně, abych našel spolupracovníky a zázemí pro tuto službu. Proč: Místní křesťané mohou navázat hlubší vztahy s oslovenými, pokračovat v kontaktu, a mají případně kam pozvat zájemce, ať už k sobě do domácnosti, na zahradu, někam do restaurace, či právě na nějakou sborovou akci, či podobně...

   Právě toto mohlo také být občas zdrojem obtíží, víte, jak to je: Úkolů v církvi je mnoho a lidí málo, obvzláště těch ochotných něco pomoci, vzít si něco na starost, obětovat nějaký čas, apod. A právě moje výzva, kdo by se rád angažoval v misii cizincům ve svém městě, v okolí svého sboru, mohla být vedoucími vnímána jako ohrožení: „Co když mi tento schopný člověk zanechá nástěnky, besídky, skupinky, ...“ (doplňte si sami službu, která Vás napadá) Znáte to: „A to jsem Tě chtěl udělat nástěnkářem!“ 8-)

   Paradoxně pro některé sbory bylo snazší dát raději nějaké peníze, než půjčit člověka. Vím o misionářích, kterým to takto funguje: objedou si sbory, získají finanční přísliby, a na nějakou dobu jim to stačí... Můj úkol však byl jasný: Ne postarat se o financování své služby, ale postarat se, aby se misie šířila, množila a stala se dostupnou komukoliv (tomu dnes nahrává doba, kdy nemusíte jezdit nijak daleko, ale misie číhá na každém rohu 8-) Chtěl jsem k tomu motivovat lidi a nějak jim pomoci do začátku...

   Když probíráme komunikaci, tak se např. stalo, že s vedoucími nebyl žádný problém, pochopili brzy, o co jde, otevřeli nám dveře do sboru, umožnili nám prezentaci, všechno... Ale víte, co se říká: „Lidi jsou lidi“ 8-) A tak mnohdy moji prezentaci špatně pochopili, neporozuměli, že se snažím misii zpřístupnit všem, že je zvu k dílu, že se mohou zapojit a těšit se z nových zkušeností, potkat se znovu osobně s Bohem, tentokráte jiným způsobem, než doposud... Znáte to: Někdy lidé slyší prostě to, co chtějí slyšet 8-) A tak jsme museli často lidem vysvětlovat: „Ne, nejsme kazatelé, nebudeme tady často kázat.“ „Ne, nejsme proroci, nebudeme Vám nyní prorokovat.“ „Ne, nejsme přímluvci, nebudeme si Vás dávat na modlitební seznam.“ „Ne, nejsme duchovní poradci, nebudeme Vám radit, co se životem.“ „Ne, nemodlíme se ve sborech za nemocné.“ – Samozřejmě toto vše zažíváme, že nás k tomu Bůh uschopní či použije, ale ne mezi křesťany, spíše mezi cizinci někde na misii, a naše svědectví si někdo možná špatně vyložil, nebo si naše slova spojil s někým, kdo tu byl před časem jako služebník církve... Jo a ještě něco: „Ne, nemáme zjevení, kdy přijde konec světa“ 8-)

   A pak jsou tu otázky z jiného soudku, a musíme opět vysvětlovat: „Ne, nepomáháme uprchlíkům přijet do naší země.“ „Ne, nepašujeme k nám lidi.“ „Ne, nepodporujeme imigraci.“ Jednoduše: Ano, existují humanitární organizace, které pomáhají uprchlíkům, dokonce některé jim možná zjednodušují vstup do zemí EU, ano, existují pašeráci lidí, ale my pouze konstatujeme, že tito lidé přicházejí, to je prostě fakt, a klademe důraz na to, že je důležité těmto příchozím kázat Evangelium Ježíše Krista.

   Zajímavé je, že po všech těch letech vyslechnutých kázáních o Boží lásce, o tom, jak nás Bůh bezmezně miluje, o tom, jak je úžasný Otec, atd. A to nejen po seriózních kázáních nevyvratitelných teologických pravd, ale i po záplavě různých sladkých řečiček, modlitbách typu: „Tatínku náš nebeský...“ Fakt nemáte cukrovku? 8-) Najednou slyšíte z úst sborovníků nenávistné výroky o emigrantech, informace o tom, jak si tito lidé přistavují do výše ploty u rodinných domů, po odpolednách chodí na střelnici a dělají si zbrojní pasy... Další drsné výroky kolují na jejich facebooku, blogu, a já nevím kde všude ještě... Haló! Malá informace: Bůh miluje i emigranty, i uprchlíky (dokonce i převaděče). Nepřeje si, aby někdo šel do zahynutí, ale aby všichni došli spasení (1.Tim. 2:4). Má na zemi svojí Církev, kterou chce použít v díle spásy. Opravdu tu nejsme od toho, abychom prožili dlouhý a bezstarostný život.

   Na to, že misie nemůže být postavena na sborech, jak se často mylně traduje, ukazují i další zkušenosti: Několikrát se mi stalo, že jsem byl pozván na letní mládežnickou akci, kde jsem měl mít seminář pro zájemce a zároveň praxi v terénu (obejít se zvídavými mládežníky cizince ve městě, kde se akce konala, mluvit s nimi a předat jim výtisk Evangelia). Vedoucí těchto akcí byli zároveň i místními pastory. Když jsem s nimi chtěl jednat o nějaké návazné práci, kdy by někdo ze sborovníků posléze kontaktoval zájemce z řad cizinců, nebo bych ještě jednou přijel a udělal to sám, o to neměli zájem, ani nechtěli přispět na evangelizační materiály: Zkrátka, akce pro mladé má svůj plán a rozpočet, se sborem to evidentně nemá nic společného. Práce s mládeží se dá dobře vykázat na ústředí i před rodiči, sborovníci na to zkrátka slyší... Seminář o misii národům byl možná zajímavým zpestřením, obohatil nabídku programu, ale ve skutečnosti neměli zájem na tom požehnat národy. Několik let jsem takto narážel na nezájem ze strany sborů, o to víc mi přijde paradoxní (nebo podivné? smutné?), že dnes jsou lidé, kteří mi vyčítají, že sbory nekontaktuji a nespolupracuji s nimi, že nedbám na následnou péči o oslovené, atd.

   Pro úplnost uvedu ještě jednu překážku misie během spolupráce se sbory, a to ne nepříjemnou: Během našich prezentací, při vzájemné službě, atd., jsme se seznámili se značným počtem bratří, sester, věřících rodin... Nejen seznámili, ale i spřátelili. A i když je to hezké, představte si, že někam jedete na misii, do akce, mezi nezasažené, a lidé Vás různě zvou: „Odbočte k nám...“ „Zajeďte...“ „Zaskočte...“ „Stavte se...“ a pokračuje to: „Jen na chvíli...“ Znáte to: „Jen dva prstíčky“ 8-) Je to hezké, ano, jsme přátelé, rádi přijdeme, ale uvědomte si, že za těch několik let pilných prezentací po nedělích, neméně pilných akcí, seminářů, konferencí, atd. máme stovky přátel či známých (celé se to ještě zdvojnásobilo po svatbě 8-). Navštívit každého by znamenalo třeba celý rok každý den u někoho prosedět pár hodin... Nemůžeme jen obídkovat či kávičkovat, potřebujeme pracovat.

   Abych svá tvrzení založená na osobní zkušenosti podpořil ještě něčím objektivním, uvedu jeden příklad: Nedávno proběhla církvemi, ale i sdělovacími prostředky, zpráva o „misionářích“ (opravdu v uvozovkách, ale zprávy takto hovořily, tak se toho označení budu držet). Nebudeme zacházet do detailů, ale tím, že věci se objevily v novinách a na internetu, kdekdo se k tomuto případu vyjadřoval, atd. Proto se novináři zeptali i na stanovisko odborníka na církevní záležitosti, který byl v článku titulován jako: Religionista z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a soudní znalec pro náboženské otázky. Ten se vyjádřil k případu takto: „Právě aktivismus a nadšení, se kterým do věci oba muži šli, je typický pro podobné organizace. Jde o paracírkevní organizaci. Sdružuje různé evangelikály, kteří se cítí být povoláni, aby se v určité věci ‚zdola‘ angažovali. Je to skutečně občanská aktivita, ne církevní, sdružuje všechny nadšence nehledě na jejich církev,“ uvedl Vojtíšek s tím, že v Česku jsou podobných spolků stovky, po světě tisíce až desetitísce.

   Tak vidíte, i odborník Vám řekne, že ačkoliv tito lidé jsou členy některé z církví, svoji činnost vyvíjí jako jednotlivci (případně ve sdružení), za sebe, ne za sbor. Je to pravda.

   Tento životní styl, který jsem musel přijmout, právě kvůli navazování a udržování kontaktů, mi přinesl mnoho těžkostí. Nešlo jen o čas strávený mailováním, telefonováním, cestami za osobními schůzkami, různé schůzování, atd., ale věčné starosti, jak pojedu, kde mám po republice nějaký záchytný bod, kde se najím, kde si vyperu věci, kde si je usuším, kde vlastně přespím?! Nemohl jsem prostě vyrážet z jednoho stálého místa, kde bych měl veškeré zázemí, na to byly mé kontakty příliš vzdálené od sebe... Pokud jsem měl někde po cestě přátele, tak to šlo, ale když jsem navštěvoval nová místa, opravdu to bylo náročné.

   Člověk by si sice mohl říci: „No a co, tak je to práce, někdo třeba kope v zemi, nadře se, než vydoluje to, co hledá (uhlí, zlato, diamanty 8-), riskuje, může ho to zasypat... Nebo: Jiný se zase plaví po mořích, aby třeba dovezl nějaký náklad a vydělal na tom, mezitím zápasí s mořem, dělá se mu špatně, má žaludek na vodě (a to doslova 8-), je daleko od rodiny, hrozí, že se loď potopí a on zahyne ve vlnách... Jasně, nebojím se práce, jsem odhodlán snášet těžkosti, jsem ochoten zemřít pro Ježíše. Akorát misionářovo pole nemůže být církevní prostředí, ale sama Boží vinice. To znamená nemohu pracovat na tom, abych navštěvoval a přesvědčoval křesťany o tom, co mají dělat, ale je mým úkolem navštěvovat nevěřící a s nimi trávit čas, předávat jim to, co jsem sám dostal a co jim ze srdce přeji. Musím také žít a jednat tak, jako by zítra měl nastat Kristův návrat. Představte si, že by najednou přišel Ježíš a zastihl mě třeba za volantem, a zeptal se mě, kam jedu. A já bych odpověděl: „To víš, z jedné schůze na druhou...“ Hrůza! Raději bych Mu s lehkým srdcem řekl: „Jedu do České Lípy předat Tvé Evangelium dělníkům z Mongolska“. Nechci, aby mě ani Ježíš, ani soudný den zastihl při mailování, nebo během nějakých debat, které nikam nevedou. Vím, kam mě poslal a tam se s Ním také chci sejít, a doufám, že mě Jeho příchod zastihne na vinici, na kterou mě vyslal!

   Takže jaký je závěr? Celou tu situaci jsme museli vyřešit tím, že jsme osekali co nejvíce vedlejších činností, které se tak snadno a nenápadně vytvoří a nabalí, že potom mohou snadno zadusit to, co je podstatné. Soustředíme se na cíl, na to, co je hlavní, a to je spasení duší. Chceme nejen dělat to, k čemu jsme povoláni, ale také v tom růst, zlepšovat se. O své práci píšeme na tento web, občas si nás někdo vygoogluje, tak se k nám může přidat. Občas zkusíme oslovit nějakou skupinu křesťanů, sbor, nebo podobně, ale je stále více vidět či cítit, že jsou zahlceni svými záležitostmi, žijí si svým životem, vytrhnout je ze stereotypu a navázat spolupráci je čím dál těžší (asi se i někam posunula doba). Hlavně chceme vytrvat i s tím málem, které máme k dispozici (pár přátel jako příležitostní účastníci našich výjezdů, či jako dárci, díky kterým je tato misie možná), osvědčit věrnost přijatému povolání a čekat, co Bůh připraví a jak dále povede svojí službu.

                                                                     Pokračování příště 8-)