Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice I.

12.06.2017 22:02

   V květnu tohoto roku (2017) jsme oslavili výročí v naší službě cizincům, které se věnujeme již 10 let! Rádi bychom se tedy za těmito léty spolu ohlédli, abychom si připoměli, co se dělo, resp. děje, a jaký je předpokládaný vývoj služby do budoucích let: Hned na začátek řeknu, že tato naše „oslava“ není pouze naším úspěchem, ale to, co se zdařilo vybudovat, je ve skutečnosti veliký náskok pro celou Církev, tedy i pro Vás 8-) Pokud někdo chce vykročit tímto směrem, tedy mezi nezasažené národy, nemusí dnes pracně shánět nebo vytvářet evangelizační materiály, ty už jsme pro Vás připravili, nemusí tápat v nepřehledném prostoru, protože pole jsme již zmapovali, při práci v mezikulturním prostředí si nemusí znovu „rozbíjet ústa“ 8-), protože ta si už někdo rozbil před Vámi, a dnes Vám rád poradí, co a jak, kudy cesta nevede, co je vhodné a nevhodné, atp. Navíc Vás můžeme seznámit s lidmi, kteří třeba již v těchto věcech něco podnikají ve Vašem regionu...

   Základ je tedy položen, nemusíte se znovu pachtit od začátku, už si můžete pouze „pilovat“ svůj osobitý koncept, vytvářet vlastní přístup a třeba zlepšovat, co někdo druhý před Vámi započal...

   Tím, že naše zkušenosti jsou bohaté, a je o čem psát, přestože se snažím vše zkrátit na minimum, je to hodně textu, proto jsem se rozhodl toto ohlédnutí psát jako seriál na pokračování, dnes tedy díl první 8-):

   Takže ze začátku, když jsem uvěřil (v roce 2001), tak ani nevypadalo, že se budu věnovat misii: Bylo mi velice špatně, měl jsem otravu a to nejen z drog, které jsem do té doby intenzivně užíval, ale i z chemikálií, které jsem používal k tomu, abych si své drogy vyráběl. Tyto chemikálie se mi vypařovaly v uzavřeném bytě, kde jsem pobýval: mezi nimi jsem dýchal, jedl, spal, zkrátka byl jsem toho plný. Navíc několik předchozích let jsem byl hluboce ponořen do uctívání satana, takže vedle zdravotních potíží jsem měl i problémy duševního či duchovního rázu. Když ke mně přišel Ježíš a osvobodil mě ze všeho, bylo mi tak zle, že jsem myslel, že mi Bůh odpustil, zemřu, ale aspoň nepůjdu do pekla, jehož blízkost jsem vnímal velmi reálně. Vše se vyvíjelo jinak, Bůh mě uzdravil a já nezemřel, na což jsem nebyl vůbec připraven, že budu ještě dále žít. Moc jsem si s tím nevěděl rady, co tedy dál dělat, ale ptal jsem se Boha. Ten mi řekl, že jednou budu o Něm svědčit, vedle toho do mne vložil i touhu po tom. 

   Samozřejmě cesta k tomu byla dlouhá a plná překážek, ani dnes není vše „růžové“, je stále na čem pracovat, ale jaksi neumím sedět doma a čekat, až budu dokonalý či způsobilý, nebo až budou ideální okonosti či podmínky. Jdu tedy za Tím, který mi řekl „Pojď za Mnou“ a také: „Jděte napřed a Já Vás předejdu“ (parafráze jedné biblické pasáže) a u toho zažívám, jak se mnou Bůh jedná a pracuje, vede mě... 

   Ještě bych si dovolil jednu úvahu: Když jsem časem zjistil, kolik těžkostí, útrap, nástrah, odříkání, atd. služba vyžaduje, pochopil jsem, že naše služba je formou pokání, které nám uložil Bůh... Tedy není to tak, až uděláte dokonalé pokání a budete „připraveni“, tak Vám Bůh dá službu, ale součástí tohoto pokání a očišťování, a vůbec duchovní cesty, je už ona služba. Navíc v ní se Vaše osobní pokání děje více prakticky (Jk.2:20) Ne nadarmo se v Bibli píše, že naše povolání se nám dostalo již v lůně matky (Jr.1:5), kde nás Bůh povolal osobně jménem: služba Bohu tedy není až konečným výsledkem Vašeho (dobrého) křesťanského života, ale opravdu vnitřní (osudovou) záležitostí...

   Ale zpátky k našemu příběhu: Tedy po tom, kdy jsem uvěřil, následujících 6 let jsem strávil nejprve rok a půl v křesťanské komunitě pro bývalé narkomany, kde si nešlo moc vybírat, co budu nebo nebudu dělat, zkrátka dělal jsem to, co jsem musel 8-) Když toto období skončilo, a vrátil jsem se do občanské společnosti, našel jsem si zaměstnání, vstoupil do křesťanského sboru, atd. Takže jsem byl asi obyčejný křesťan: Přes týden v práci, v sobotu s Bohem, buď někde v přírodě, nebo ponořen do Bible, či dalších knih, v neděli na pravidelném shromáždění, znáte to... Avšak pořád ve mně zůstávala touha vydávat svědectví nevěřícím, zvěstovat Evangelium, přivádět lidi ke Kristu. Tuto touhu jsem naplňoval různými způsoby, nejprve jsem se snažil spojit s různými skupinami věřících, které chodily „ven“, ale brzy mi začalo vadit, že málo prezentují Krista, spíše své konkrétní církevní skupiny, různé teologické směry, terapeutické komunity, namísto Kristovy Pravdy ty své „pravdy“ či pravdičky 8-) a nebo rovnou americké programy 8-(, a další... Často se jednalo o šíření křesťanské subkultury, než o šíření Božího království, někdy šlo dokonce o čirý „nábor“ nových členů 8-( dokonce i z jiných církevních kruhů 8-( 8-( 8-( 

   V té době hostoval ve sboru, kam jsem pravidelně chodil, nějaký prorok, už nevím jméno, ani odkud byl? Ten mi řekl proroctví o tom, že se nemám snažit připojit k žádné skupině, ale mám vytvořit vlastní skupinu a vést jí do evangelizace, vytvořit svůj program. Dnes mohu portvrdit, že přesně to se stalo 8-) Modlil jsem se tedy za to, co by to mělo být, do toho přišla další prorokyně (Monika 8-) a řekla mi slovo: „Jen jdi, sedni si a dívej se a uvidíš!“ -Bylo mi to nejprve divné, ale poslechl jsem, šel do města a sedl si na jednu lavičku na Palackého náměstí v Praze a díval se kolem sebe (kdo mě zná, ví, jak jsem neposedný, pořád se pohybuji a musím něco dělat, takže tento úkon sezení byl opravdu aktem poslušnosti vůči prorockému slovu 8-) V tom náhle vystoupili nějací lidé z tramvají a zaplnilo se náměstí a já si uvědomil, že to byli samí Asiaté, Černoši, Arabové, atd., mezi nimi v tu chvíli nebyl ani jediný běloch. V tom mi došlo, kolik cizinců je tu kolem nás a že často oni nemají Evangelium! Nemusíme tedy přetahovat křesťany z jedněch sborů do druhých, nebo dávat formálním křesťanům „umělé dýchání“, aby oživli, ani přesvědčovat ty, kteří se již dávno rozhodli proti Bohu, ale můžeme jít k opravdu nezasaženým (Ř.15:20)! Podotýkám jen, že opravdu tehdy na tom náměstí nešlo o nějaký zájezd, nebyla to žádná jednolitá skupina, ale prostě „Pražané“ 8-) se vraceli domů z práce... To se psal květen 2007 a byl to začátek naší služby 8-)

   Po tom, co jsem si uvědomil, kolik cizinců tu žije, mnozí jsou budhisté, hinduisté, lámaisté, nebo rovnou pohané v pravém slova smyslu: šamani, čarodějové, jinde zase jogíni, příslušníci různých kultů, a další a další... Začal jsem se o tuto problematiku více zajímat: Na jednu stranu jsem procházel více Prahu s otevřenýma očima, abych se přesvědčil, jaká realita panuje všude okolo nás, také jsem zkoumal oficiální statistiky, abych si jen potvrdil, že se nemýlím (můžete se sami podívat, např. jedna taková čerstvá statistika). Na druhou stranu jsem se začal poohlížet po biblických či evangelijních materiálech pro tyto lidi tak, abychom i jim mohli přinést Dobrou Zprávu v jejich mateřském jazyce. 

   Součástí tohoto hledání bylo pátrání po někom, kdo dělá podobné věci, abychom se vzájemně podpořili, povzbudili, vyměnili si zkušenosti či materiály, které kdo vlastní, zjistil jsem však, že jsem v Česku vstoupil na pole neorané, to znamená, dlouhou dobu jsem na vše byl sám a otevíral jsem nové věci, proto bylo prvních pár let této služby hodně těžkých, často jsem padal na mysli a trvalo ještě dlouho, než jsem se zorientoval v problematice, objevil platné principy, definoval srozumitelně, co chci, nebo spíše, co je potřeba a jak dělat, či co dělám, nebo kam směřuji... Vše bylo o to složitější, že jsem nenašel staršího zkušenějšího misionáře, který by mi poradil, alespoň do začátku, upozornil na úskalí misijního povolání, atd. Odevšad se ozývaly hlasy: „Potřebuješ pastora“ -ale brzy bylo jasné, že pastýři mají úplně jiná obdarování, zaměření, způsob uvažování... Takže častěji, namísto aby zaznívalo: „Jdi dopředu, neboj se, zkus víc riskovat, zkus něco nového...“, tak bylo slyšet: „Choď do shromáždění (jako bych nechodil již plných 6 let 8-), drž se blízko, abys to neměl daleko do sboru, buď opatrný, čekej...“ A dokonce: „Hoď si losem, jestli vůbec máš dělat misii?“ A úplně nejvíc nechápu větu: „Církev je tu od toho, aby Tě zdržovala a brzdila...“ ?????!!!!!!!!!!!????? Toto zde nepíši proto, že bych někoho chtěl kritizovat, jen chci poukázat na jeden zásadní problém, se kterým se mladí misionáři potýkají: Tím, že v Česku reálně chybí starší zkušení misionáři (za těch 10 let se to již trochu změnilo 8-), pochopil jsem, že jednou v budoucnu tuto roli budu muset sehrát i já: Proto sbírám své poznatky a zkušenosti, zpracovávám si je do uceleného studia a chci tu být k dispozici novým zájemcům o misii... 

   V té době, abych mohl zkoumat jak statistiky, tak všelijaké misijní agentury či křesťanská nakladatelství, a vůbec si udělat takový průzkum naší společnosti, jsem se začal seznamovat s dosud pro mne neznámým internetem (fakt jsem se do té doby roky modlil, místo toho, abych „brouzdal“ -doporučuji 8-) Na jednu stranu mi to mělo pomoci někam se posunout, něco vybudovat, na druhou stranu netušil jsem, jaké pasti v tomto prostoru na nás číhají: Nejde jen o klasická pokušení, o kterých se dnes mluví stále častěji a otevřeněji, ale i o další hrozby, řekl bych „nekonečnost“ tohoto prostoru: Pořád je kam klikat. Když jsem si založil mailovou schránku, chodily mi různé upoutávky, zprávy, atd. Věnoval jsem příliš pozornosti tomuto, zkrátka byl jsem moc důvěřivý, vše mi připadalo důležité, než jsem prokoukl, že se jedná o skryté obchodní taktiky. Stále jsem bojoval s různými tlačítky, okénky, atd., nakonec jsem potkal kamaráda, který byl ochoten a věnoval se mi, naučil mě základní potřebné dovednosti, jak si založit dokumenty, jak zkopírovat text, jak vypnout různá nechtěná samovolně naskakující okénka, jak napsat e-mail, které věci ignorovat, apod. to se mi vyplatilo asi nejvíce a dodnes jsem svému příteli Luďkovi za tuto průpravu vděčný. Mám li doplnit toto téma, musím bohužel konstatovat, že na naší mysl neútočí jen různé obchodní skupiny či podvodníci a mafie, jak z Vás vylákat peníze či pozornost, ale i „křesťanský svět“ je toho plný: Bohužel i křesťané, ne vždy, ale často, místo toho, aby dělali něco užitečného, stále přeposílají nějaká proroctví (i zastaralá), výpočty o konci světa (dobrovolná deprese namísto radosti ze života), seznamy potravin, co máme jíst, značky vody, jakou máme pít, atd. Mezi tím vším občas potěší, když čtu o něčem užitečném, potřebném, budujícím... Čest těmto vyjímkám! Nakonec jsem se této hydře postavil tím způsobem, že na maily jdu pouze jeden den v týdnu, hned vymažu různé blbosti, co mi chodí, odpovím jen na to nutné... To je i důvod, proč Vám v naší vzájemné komunikaci neodpovím okamžitě: Nemůžeme si nechat ukrást čas pro misii, rodinu a další věci, ke kterým nás povolává Pán.

   Když jsem se prokousal tímto údobím (někteří mu říkají infernet -odvozeno od slova inferno), a po tom, kdy jsem se zorientoval, kde je možné zakoupit která Evangelia v jakých jazycích, mohl jsem konečně vykročit: Začal jsem systematicky obcházet různé tržnice či vietnamské večerky, nabízel výtisk Evangelia, modlitbu, snažil jsem se s těmito lidmi mluvit o Kristu. Popravdě na toto období vzpomínám nejraději. Brzy mi práce v terénu a tyto osobní kontakty s cizinci poodkryly další skutečnosti o menšinách: např. jsem se ještě více zorientoval v množství jazyků, kterými mluví tito lidé, proto jsem sháněl další Evangelia. Ukázalo se, že spousty jazyků misijní organizace nedisponují, postupně jsem si tedy ve světě sehnal textové předlohy a začal si tisknout další potřebné jazyky. Časem toho tolik narostlo, že bylo nutné tyto knihy zkatalogizovat. Dále jsem zjistil, že jiné národy nečtou tolik, co my Češi, proto jsem přistoupil k výrobě filmu „Ježíš“, což je zfilmované Evangelium podle Lukáše, z nějž mohou lidé načerpat potřebné informace a celkový obraz toho, kým Kristus je. 

   Dalším krokem v této misii bylo začít se učit jazyky, tedy alespoň nějaké základy, abych vůbec byl schopen navazovat kontakty. Záhy jsem zjistil, že to není jen o znalosti cizích slov, ale i umět se pohybovat v rozmanitých kulturách, někdy to není pouze vhodné slovo, které Vám otevře přístup k lidskému srdci, nebo nevhodné naopak uzavře, ale může to být i gesto, nebo jiný prvek dotyčné kultury (volba oblečení, způsob, jak držet ruce, jak jíst, jak mít nohy, když sedíte s někým na koberci, nesedat si na koberec, který je vlastně stůl 8-), atd.

   Toto celé období trvalo rok a půl. Nový posun v této službě nastal, když mi začaly od různých služebníků Božích chodit proroctví o tom, že mám opustit své civilní zaměstnání a věnovat se službě naplno. Nejprve jsem se tomu hodně bránil, chtěl jsem si udržet jak svojí práci, kterou jsem měl rád, tak svojí finanční nezávislost, ale narůstal nejen počet těchto proroctví, ale i objem služby, kontakty s lidmi, že už se to nedalo ani stíhat, proto jsem nakonec uposlechl tohoto pokynu a v říjnu roku 2008 se vydal na cestu plné důvěry Bohu, že se postará jak o celou službu, tak i o mne jako o služebníka. Toto rozhodnutí vidím, že bylo správné, umožnilo to rozvoj celé služby do podoby, jakou známe dnes... Děkuji na tomto místě všem, kteří mi to umožnili. 

   Tímto krokem se začala psát nová kapitola celé služby, ale o tom zase příště 8-)

                                                                                                                                         Jarda