Povolání na „plný úvazek“ II.
Ohlédnutí za 10 lety naší služby národům v České republice XV.
Minule jsem své vyprávění přerušil ve chvíli, kdy jsem v bývalém zaměstnání podal výpověď. Než budu pokračovat dál, vrátím se krátce ještě do doby, kdy už jsem měl od Boha impulsy, že mám odejít, ale ještě jsem se k tomu neodhodlal, váhal jsem, nebo jsem si to neuměl představit, ale Bůh mi opět pomohl:
V práci se stalo, že nám mistr rozdělil pracovní partu, polovinu poslal na nějakou akci a já jsem zůstal ještě s jedním kolegou ve dvou, dodělat nějaké věci… První problém byl, že druhá skupina si odvezla nářadí, marně jsme žádali mistra, aby nám přivezl jiné. Tak jednou jsme potřebovali něco zatlouct, ale nebylo kladivo. Zašli jsme jej koupit k Vietnamcovi, ale ten měl pouze sekyru. Při prvním máchnutí se vietnamská sekera rozpůlila, kolegovi v ruce zůstalo topůrko, a mně kolem hlavy prolétla železná sekyra... Na konci měsíce nám mistr strhl prémie, že prý jsme moc neudělali. No, byl to kámoš: Napřed nám nezajistil nářadí, a pak potrestal, že jsme bez něj nemohli normálně dělat.
Druhý problém byl, že můj kolega byl příšerný alkoholik, takže se stávalo, že když měl své výpadky, že jsem na práci zůstal sám. A tady se mi stala nehoda, kdy mi na nohu spadla důlní výztuž, přesně na prsty. Au.
Strašně to bolelo a já se nějak doplazil k doktorovi, který mě poslal na rentgen. Když jsem si chtěl sundat ponožku, sestra řekla, že to se nesundavá, že to rentgenují přes ponožku. Tak jsem si jí nechal. Ale kvůli zimě jsem měl silné ponožky, které měly v sobě stříbrný proužek, který nějak narušil rentgenový snímek, takže když jej lékař dostal do ruky, prohlížel si to a řekl: „Tam nic nevidím… No tak já napíšu, že je to zlomené a budete měsíc na neschopence.“ Druhý den mě přestala bolet noha, nic zlomeného nebylo, ale měl jsem měsíc čas připravovat se na misii, učit se jazyky, číst si o národech, a odpoledne během vycházky jsem chodil každý den na misii 8-) Tady jsem poznal, jaká je to výhoda být uvolněný na konkrétní dílo, neštěpit se ani v mysli, ani létat z věci na věc, nevěnovat se dvěma věcem zároveň… Normálně bych samozřejmě zašel k doktorovi a zrušil neschopenku, ale když jsem si vzpomněl na toho mistra, a co mě s ním čeká v práci, raději jsem se tam nehrnul.
Tato celá zkušenost mi pomohla při mém rozhodování. Tak vidíte, lepší by bylo rovnou poslechnout Boha a nevykrucovat se z Jeho plánů, pak by mě nemusel mlátit přes prsty a mávat mi kolem hlavy sekerou 8-)
Tak co bylo dál? Už jsem tedy měl podanou výpověď, ale řešil jsem bydlení: Doteď jsem totiž bydlel na stavbě v maringotce, kterou jsem teď měl vyklidit, ale kam jít? Četl jsem inzeráty, ale vše bylo pro mne nedostupné…
Jednou jsem tak seděl v maringotce, už asi za dva dny jsem měl z ní odejít, a modlil jsem se, co dělat? Najednou na okno zaklepal kamarád, pustil jsem jej dovnitř, a on začal: „Odešel můj spolubydlící, hledám za něho náhradu, nechceš jít bydlet ke mně?“ Samozřejmě nevěděl o tom, co prožívám 8-) Bylo to o pár ulic dále, tak jsme jen přenesli moje věci, a bylo to. Poznal jsem, že Bůh mě konkrétně vede a vše dělá v pravý čas.
Spoléhat se na Boha je zaručený odzkoušený způsob. Horší je to spoléhat se nebo doufat v člověka (Jr 17:5), o tom jsem se přesvědčil záhy: V tom procesu přejít od zaměstnání ke službě Bohu na plný čas mě podporoval můj pastor. Radil mi, ať si najdu zatím někde práci na poloviční úvazek, a že v církvi se bude hledat cesta, jak mi zajistit druhou polovinu úvazku, takže zatím by to bylo půl na půl. No znělo to hezky, ale Bůh nechtěl polovinu, Bůh mě chtěl do služby celého…
Práci jsem si našel okamžitě, kamarád měl firmu, kde potřeboval závozníka, takového pomocníka k řidičovi, něco nakládat, vykládat, atd. Sice to bylo jako poloviční úvazek, ale tím, že to bylo v pražské dopravě (=ucpané silnice), tak spíše než čtyři, bylo to šest hodin denně.
Ale horší to bylo s pastorem: Sbor měl totiž pronajaté prostory, ke kterým náležela kavárna, a majitel si kladl podmínku, abychom ji jako podnájemci provozovali. Byla tam zaměstnaná barmanka, ale bylo nutné, aby jí někdo zaskakoval, střídal, vypomáhal, atd. A nikdo to nechtěl dělat, pár lidí se tam vystřídalo, ale všichni to položili (proč, to jsem se měl také brzy dozvědět 8-) Tak samozřejmě, že k tomu baru postavili mne, a to měla být ta „druhá polovina úvazku v církvi.“ „No co? Sbor dělá kavárnu, ta Tě zaměstnává, tak Tě vlastně zaměstnává církev.“
Tak nejen, že jsem se už vůbec nedostal mezi cizince, ale měl jsem ještě méně času, než na stavbě, kde jsem si odpracoval osm hodin a měl jsem večer čas. Teď jsem byl šest hodin autem někde po městě, a pak několik hodin v baru.
Bohužel kavárna, která byla prezentována jako křesťanská, tak tam chodilo málo lidí, a tak se musely dělat soukromé a firemní akce, takže přišel třeba klub důchodců na besedu, nebo nějaká firma na oslavu, dále narozeninové párty, atd. To bylo ještě v pohodě, ale když si tam udělala politický mítink nějaká ukrajinská fašistická strana, a šéfová jim to umožnila, protože si to zaplatili, tak to už jsem měl hodně otazníků.
Tyto akce byly nárazové, takže jsem třeba někam mířil, a najednou telefon, že mám přijít do kavárny, a musel jsem pořád měnit plány, něco rušit, byl jsem na to vázaný, něco jako pes u boudy.
Ale jak z toho ven? Několikrát jsem šéfové (manželka pastora) oznámil, že končím, ale vždy mě nějak umluvila. Opět mě Bůh vyvedl: Začalo se mi tam dělat špatně, točit se mi hlava, bušilo mi srdce, dělaly se mi mžitky před očima, nedokázal jsem spočítat pár drobných, atd. Jednou mi i chtěli volat sanitku, když mě tam viděli v tomto stavu.
Zašel jsem k lékaři, udělal mi EKG, a nějaká vyšetření a řekl rezultát: „Máte klaustrofobii.“ – No co je to za blbost? Vždyť do té doby jsem pracoval v podzemních stísněných prostorách, a nikdy mi to nevadilo?! Lékař řekl: Pracujete v nějaké uzavřené místnosti bez oken a máte pocit, že se dusíte. Odejděte odtud, nebo si před službou dejte diazepam (návyková látka).
Oznámil jsem to šéfové, že nyní už doopravdy končím, že bez toho diazepamu bych to nezvládl. A ona na to, tak ať zůstanu v té práci a jím ty diazepamy. To bylo fakt jako pěst na tvář, vždyť mě přece znala ještě jako narkomana, kdy jsem tyto tablety jedl jako chleba, kdyby mi v tom nepřekážel ten celofánek… Bylo jí jedno, kdybych se vrátil do závislosti, hlavně, aby podnik fungoval dál…
Takže toto mě vyléčilo a odešel jsem, napřed z kavárny, pak i z té druhé práce. Nakonec jsem hlavně musel odejít z Prahy: Byly tu vysoké náklady na život, pro člověka na volné noze nic moc. Pozvala mě jedna misijní organizace na Slezsko a značně se mi ulehčilo, byl tu i levnější život, i větší pochopení křesťanů pro službu, tak na ní začali přispívat, našel jsem tu i tiskárnu pro ta Evangelia, která jsem potřeboval vyrobit, atd.
Sice se mi ulehčilo existenčně, ale přitížilo psychicky: Opustit vše známé a někde začínat od znova – noví lidé, jiná mentalita, nový sbor, jiná sborová kultura, atd. Ale o tom jsem již psal v předchozích článcích…
V té době mě držely nad vodou verše z Písma, jako třeba o tom, že není prorok vítán ve svém domě, takže mi bylo jasné, že bych ve svém původním sboru nenašel pochopení pro svoji činnost, že jsem musel jít na nové místo, i když to není jednoduché, tak tu musím vydržet. Nebo když už jsem to chtěl vzdát, a vrátit se do Čech, tak se stalo, že církev, kam jsem chodil, byla na nějakém výjezdu, já to nevěděl, a když jsem tam chtěl v neděli jít, tak tam bylo zavřeno, co teď? V tom zazvonily zvony na katolickém kostele, tak jsem tam vešel (běžně nenavštěvuji katolické bohoslužby) a farář mluvil v kázání o Jonášovi, řekl: „On měl jet na východ, ale sedl na loď a jel na západ, a to bylo špatně!“ –Pochopil jsem, že je to slovo pro mne, že se nemám vracet (jet na západ).
Takže co z toho plyne? Věřit Bohu a jít za Ním, i když to vypadá bláznivě nebo neuskutečnitelně, nespoléhat na člověka (Vždy, když třeba někdo něco sliboval a já jsem čekal něj, tak jsem se zklamal. Bůh pak poslal svého člověka, a ten ty potřeby naplnil, nebo přinesl řešení, radu, apod.)
A ještě na někoho se nespoléhej: Sám na sebe (Př 3:5) Bůh opravdu vidí dál, než my, myslí to s námi dobře a ví, co dělá 8-) Tak je lepší nechat se unášet Jeho proudem, i když někdy ty Jeho cesty a způsoby nám připadají jako drastické metody 8-) Až teprvae za čas pochopíme, co tím zamýšlel, a k čemu to bylo dobré. Kam nás vedl, se dozvíte zase příště 8-)
Ještě dodám, pro případné adepty, kteří se chystají odejít ze zaměstnání a sloužit Bohu na plný čas, pár důležitých informací: Po tom, co jsem se vydal Bohu plně do ruky, ve víře, že se o mne postará, to vypadalo jinak, než jsem si představoval: Byl jsem zvyklý na pravidelný plat určité výše, to teď nebylo: Příjmy byly nepravidelné a ne tak vysoké... Nebyl někdo, kdo by mi vytvořil mzdu, takže jsem nepřešel z jednoho zaměstnání do druhého, jak jsem si napřed myslel, že to bude. Ne: Opravdu jsem přešel ze zaměstnání do pracovního režimu založeném na úplně jiné smlouvě 8-) Asi pět let jsem opravdu jen tak přežíval, měl jsem tak akorát na pojištění a na jídlo. Ale Bůh naplnil vše: Peníze na tisk Evangelií, manželku, bydlení, auto... Dodnes se nemohu cítit jako ,,pravý chlap," který si poklepává na rameno: ,,Toto jsem vše dosáhl svojí prací, svýma rukama, svojí šikovností!" 8-) Vše, co mám, je pouze z milosti Boží, a tak se opravdu mohu cítit jako sluha Boží.
Takže musel jsem nejen čekat, co bude, co a kdy dostanu od Hospodina, ale také se naučit pokoře a trpělivosti (moje silná stránka 8-), ale hlavně udělat změny ve své mentalitě, např. Když jsem měl poslední výplatu v zaměstnání, chodil jsem po obchodech a skupoval různé věci, říkal jsem si: ,,Teď mám na tuhle bundu, ale potom třeba nebudu mít, koupím si ji raději dopředu..." Nebo jsem nakoupil plnou krabici trvanlivých potravin ,,do zásoby" -to celé je blbost, protože Bůh nám dá to, co potřebujeme v pravý čas, nemusíme mít doma pytel mouky a cukru na horší časy 8-) ani sklep plný konzerv a paletu balené pitné vody 8-)
Tak Vás zdravím ze ,,Školy víry" 8-) a příště opět přinesu nějaké nové pohledy na službu.