Ovoce – plody služby II.

04.06.2020 13:14

Máme rozpracované téma „Ovoce služby“ – tedy zamýšlíme se, jaké jsou výsledky v misii, jak se dají tyto výsledky měřit, atd.

   Tak opravdu: Hodně lidí se nás na to ptá, kolik lidí se obrátilo, atd. Ano, to je běžně rozšířená představa křesťanů, že obracení lidí (duší) je cíl misie nebo evangelizace, ale není to úplně tak.

   Spasení duší je cíl věřících lidí, ne evangelistů: 1Pt 1:9 „...cíl víry, spasení duší…“ Ano, pracujeme na spasení své duše, a tím umožňujeme spasení duší lidí kolem sebe: Dáváme jim jasný příklad, můžeme je nakazit něčím, čeho jsme my sami plní, můžeme ze svého pokladu něco vyndat a použít to pro druhé, nebo prostě jsme tu, a když ti lidé nějak chtějí, nebo hledají, ví, na koho se obrátit, koho se zeptat, co a jak, apod. Třeba někdo přijde do shromáždění, zajímá se, někoho se zeptá, ten mu poradí, ten člověk se začne modlit, obrátí se a začne patřit Kristu, a možná nikde kolem žádný evangelista nebyl?! Nebo na někoho působí krása, umění, apod., tak vidí v kostele nějaké obrazy, lustry, ozdobená okna, a skrze to se ho dotýká Boží duch, a on uvěří? Jsou takové příklady. A zase se někdo obrátil bez evangelisty.

   Takže co je úkolem evangelisty, když ne obracet lidi? Nejde o obracení lidí, ale o zprostředkování evangelizace v církvi, budování učedníků, evangelista má zmocnit další lidi ke službě, motivovat je, pomáhat jim v tomto úkolu.  „...povolal zvěstovatele Evangelia, aby (skrze ně) své vyvolené připravil k dílu služby…“ (Ef 4:11).

   Např. já jsem v minulosti dělal nějaké akce, na které jsem organizoval týmy. Někdo z lidí, které jsme oslovili, se tam třeba obrátil, ale také někdo z přítomných křesťanů se potom stal misionářem… Mně dělá větší radost to druhé: Osobně já se více raduji, když jde někdo na misii, když povstane nový misionář, než když se někdo obrátí, a víte proč? Protože tímto způsobem se obrátí lidí ještě více 8-) já někoho „nakazím“ 8-) ten přijde do svého společenství víry, tam zase někoho nakazí, a po nějaké době více lidí zvěstuje Evangelium, více lidí se obrací, a tak dále… Někomu jsem pomohl začít jeho misii. Prostě, byl jsem nějakým článkem v procesu...

   Další, co bychom mohli říci, že je cílem misie, to je opět misie. Tedy: Cílem misie je misie 8-) My někomu řekneme evangelium, on uvěří, obrátí se, a pokud si myslíme, že to je vše, tak jsme spokojení, napíšeme si výkazy, uděláme oslavu, vyplníme statistiku a jdeme domů. Ne: Až když obrácený člověk začne svědčit dalším lidem, začne dělat svoji misii, tak můžeme říci, že jsme dosáhli nějakého cíle. Nebo: Založíte sbor z nových lidí. Kdy je tento sbor „hotový“? Až když začne mít hudební skupinu? Až začne vydávat sborový časopis? Ne: Až když založí další sbor, nebo jdou na misii, nebo něco podobného…

   I v přirozeném světě se říká, že rodiče mají větší radost, než ze svého dítěte, tak z dítěte svého dítěte, tedy ze svých vnuků. Také vnuci dědí po prarodičích, ne po rodičích, proto máme v češtině slovo dědictví, tedy „to, co pochází od dědy“. I odborníci v oblasti genetiky tvrdí, že mnoho rysů, vnějších, i povahových,  nebo sklony k určitým nemocem, se dědí spíš po dědovi a babičce, než po tatínkovi nebo mamince…

   Takže je tu zvláštní vztah k dětem svých dětí… Nebo: Někdo zasadí strom a ten vyroste. Na něm uzraje ovoce, z něho se vyndá pecka, tu zasadíte, a z ní vyroste další strom… Takto to prostě Bůh vymyslel a ustanovil.

   A skutečně: Asi těch případů bude více, ale o jednom se zmíním: Kdysi v naší službě uvěřil jeden člověk. Všichni okolo se z toho radovali, mně to přišlo normální, ale víte, kdy jsem se opravdu zaradoval?  Když se mi tento muž svěřil, že je mu líto, že jeho národ nemá Evangelium, a že mezi lidmi svého etnika chce zvěstovat Krista! To bylo pro mne odměnou, i naplněním určité práce…

   Takže toto uzavřeme veršem: „A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ (2Tm 2:1)

   A doplníme: Pro evangelisty je evangelizace jejich „hřivna“, takže máme rozmnožit tuto hřivnu, tedy to je můj cíl: ať tu po mně zůstane aspoň 10 evangelistů…

   Ale samozřejmě, tím nepopírám význam misijní práce, že by neměla také plnit účel, že se během ní obrací lidé, ale není to naše měřítko. Dám příklad: Už jsem dnes psal o sázení stromů, tak ještě jednou: Víte, že Ježíš řekl, že chce ovoce. Neřekl, že chce zeleninu 8-) Víte, jaký je v tom rozdíl: Zelenina vyroste asi za dva měsíce, ovoce za několik let 8-) A to je to: Pokud máme přinášet ovoce, může to trvat několik let. Kdyby se počítání obrácených lidí mělo stát naším měřítkem, museli bychom upadnout do deprese, a v beznaději skončit se svojí prací… Během našich cest po Balkáně jsme viděli mnoho olivových hájů. Pak nám někdo z místních řekl, že ten, kdo sází olivovníky, tak pro své vnuky (také už jsem o vnucích dnes něco psal 8-) – tak dlouho prý trvá, desítky let, než olivovníky začnou rodit a můžete z nich získat olej… Kdyby tito lidé pracovali jen s vidinou dosažených výsledků, tak by nikdo nesázel stromy. Musíme se dívat ještě trochu dál...

   Tak hodně se mě lidé ptají, jaká je asi „úspěšnost“ misie, že osloveného člověka nějak zasáhneme? Z legrace říkám, že padesát na padesát: Buď ho to osloví, nebo ne 8-) Ale to je samozřejmě legrace, ve skutečnosti my to předem vědět nemůžeme, ale ani potom: Někdo se např. dělá, jako že hurá! Ježíš! Že se obrátil, atd. Tak na to jsem vždy opatrný, to jsem hodně zažil ve službě bezdomovcům, Romům, apod. Chtěli se vetřít do nějaké skupiny, kterou pak chtěli vydírat, využívat: „Dejte nám tohle“ a „dejte nám támhleto…“ Nebo jednou mi to udělala černoška: Vyslechla zprávu o Kristu, pak začala brečet, pak se smát, pak hulákat, jak se chce vydat Ježíši, že jí usvědčil z hříchu, pak že jí odpustil a přijal, teď že bude s Ním, do toho mě pořád objímala, a jiné opičinky. No, možná chtěla občanství Evropské Unie, tak by se jí hodil sňatek s naivním misionářem 8-) Nebo má zkušenost z Afriky, že pracovníci „církví“ v Africe jsou nejbohatší lidé, jak kradou peníze, které k nim putují z Evropy na humanitární účely? No, v obou případech se u mne spletla 8-)

   Naproti tomu třeba s někým mluvíte o Kristu, on na sobě nedá nic znát, Vy nevíte, jak to přijímá, nebo jak se k tomu staví, má kamennou tvář hráče pokeru, jak se říká, ale nevíte, co se v něm děje? Možná má své důvody, proč se na veřejnosti neodhalovat. Třeba přijde domů, bude si číst Bibli a pozve Ježíše do svého života? To vše se ukáže až v nebi, to tady na zemi nemůžeme zjistit.

   Tak já si dělám legraci, že úspěch je padesát na padesát, ale co o tom říká Ježíš? Ten říká čtvrtina: „Vyšel rozsévač, všude rozházel setbu, něco sezobali ptáci, něco pošlapali lidé, něco uschlo nebo zašlo v trní… A jedna ta část padla na úrodnou půdu, vzrostlo to a vydalo výnos…“

   Takže my nemáme být „obraceči“, to ani neexistuje, jsou jen obracečky, to je taková ta věc, kterou se otáčí omelety na pánvičce, ale tak co máme být? „...ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1:8). Takže máme být svědky: Bůh něco dělá, On lidi stvořil, On si také přeje, aby všichni dosáhli spasení. Rozjel nějaký pohyb v tom ohledu, a my jsme v tom celém Jeho svědci. Kolikrát vím, že jsem se k něčemu „přichomýtl“ – to znamená, Bůh něco dělal, v životě nějakého člověka, pak mě poslal jemu do cesty, něco se potkalo, něco zaklaplo, a bylo to.

   Uvedu zkušenost, co se mi stalo, taková humorná příhoda: Cestou do církve jsem potkal Roma, který mě oslovil s tím, že půjde,me pít pivo. Já jsem mu řekl, že nepiji pivo, ale že se modlím, a že se právě jdu modlit do církve. Jeho to překvapilo, namítl, že Bůh přece neexistuje. Odpověděl jsem, že existuje. Řekl: „Tak uděláme test! Ty říkáš, že existuje, já, že neexistuje. Tak zeptáme se někoho třetího, a co on řekne, to platí, a ten nás rozsoudí." Samozřejmě šance byla asi jedna ku tisíc, v našem ateistickém státě 8-) Pak jsme šli kolem nějaké zahrádky, kde jedna paní něco okopávala. Tento pán na ní zavolal: „Paní, existuje Bůh?" A ona mu odpověděla: „Samozřejmě ano!“ Celý se překvapil, šel se domů převléci do kvádra a přišel do církve. Takže ta paní byla ten svědek.

   Takže jde o to, abychom byli připravení, použitelní pro Boha. Ne o to, že bychom měli být nějakými superhrdiny, ale jednoduše vstoupit do toho, co Bůh předem připravil…

   Když už jsme nakousli to téma svědectví, víte také, že svědci figurují u soudu. Ano, Bůh je i soudce. 2K 2:14–16 říká, že jsme vůní Kristovou, jedněm k životu, druhým ke smrti. Takže pokud Bůh chce spravedlivě rozsoudit lidi, jak by to vypadalo o soudu, kdyby Mu lidé odpověděli: „No jo, nám nikdo nic neřekl, tak jsme nic nevěděli, a neznalost hříchu nečiní…“ Ale Jeho Církev je poslána, aby s lidmi mluvila… bohužel, jak vidíme, nejen, aby lidé uvěřili, ale i aby byli spravedlivě rozsouzeni, je to taková trochu záhada, plnou pravdu se o tom dozvíme až v nebi, ale zase vidíme, že nejen obracení lidí je služba evangelistů… – Trochu smutný příklad, ale pravdivý.

   Ještě o tom svědectví, nebo o tom, jestli má cenu někomu říkat Pravdu Evangelia: Dáme si takový příklad ze života. Např. já jsem ve čtrnácti letech nastoupil na internát. Byli tam asi tři skupiny učňů: Jedni, kterým nám rodiče nedali nějaké rady do života, a pak ti, kterým „promluvili do duše“ – ti se zase dělili na ty, kteří to poslouchali, a kteří to neposlouchali. Takže když někdo vymyslel nějakou blbost, tak my, co jsme neměli zábrany, normy, hranice, šli jsme do všeho po hlavě. A ti, kterým rodiče nebo starší sourozenci mluvili nějaké rady, tak měli na výběr: Buď se předem vyvarovali nějakých věcí, nebo, i když šlápli vedle, měli v sobě to slovo od svých rodičů, a mohli se k němu vrátit, mohli těch věcí zanechat, něco napravit, někde se omluvit, atd.

   A tak i lidé, kterým sloužíme, kterým říkáme pravdy Evangelia, což je návod, co dělat, jak žít, jak vůbec myslet, tak to třeba neposlechnou, ale může přijít moment v jejich životech, kdy si na to vzpomenou, uchopí tu příležitost, a postaví se na skálu, kterou je Kristus. Je důležité mluvit to slovo.

   Nebo si koupíte nějakou věc, a u toho je návod na použití. Machrujete, nechcete se shodit před lidmi, tak to nebudete číst, zahodíte to, věříte si, a smontujete něco špatně, a pak to nefunguje 8-( Pak se pokoříte, vyhrabete z koše ten návod, a už to smontujete dobře 8-) 

   Takže my víme, že Bible je ten návod na použití tohoto světa, našeho života, duše, těla, vztahů, postojů, činů, myšlenek...

   Dále, co osobně vnímám, jako úkol evangelistů, misionářů, je, že jsme takoví průzkumníci: Církev má něco dělat, ale my jsme první „na ráně“ – pořád někam chodíme, mluvíme s lidmi, slyšíme, co říkají, vnímáme proudy ve společnosti, zaznamenáváme trendy, nálady mezi lidmi, atmosféru různých míst, atd. To potřebuje Církev slyšet, aby rozuměla době, ve které žije, aby se ve svém prostředí neodcizila společnosti, nestala se uzavřenou výlučnou skupinou a ….. (kdo luštíte křížovky, tak to slovo začíná na „s“ a je to na pět písmen 8-)

   Chce nás Církev slyšet?

   Takže pořád ta otázka s úspěšností… Dá se to nějak změřit? Já si myslím, že (budoucí) vítězství se může změřit mírou oběti, vezměte si jako příklad sport, studium, nebo třeba rodičovství) – když hodně obětujete třeba ve sportu (trénink, čas, výbava, disciplína), tak také dosáhnete výsledků…

   Proto tolik Bible mluví o utrpení, a o spojení služby Evangelia s utrpením… Tyto dvě věci patří tedy k sobě. Těch veršů, které o tom mluví, je více – řekneme si zatím namátkou dva: 2Tm 4:1–5 „...snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele Evangelia…“ Vždycky, když se něco v mém životě semele, vypadá to blbě, tak očekávám, že přijde nějaký zlom ve službě, že se stane něco dobrého. Už se mi to mnohokrát potvrdilo… Proto také, když se něco nedaří, jsou útoky, problémy, nejsem z toho moc rozhozený, protože se na věc dívám z této perspektivy: Že brzy přijde nějaký obrat. A druhý verš: Zj 1:9 „Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti…“ – vidíte: I soužení, i kralování. Takže každý by chtěl kralovat, poroučet démonům, přikazovat hoře, ať se posune, napomínat nemoci, ale kdo chce mít soužení? Nemůžete to oddělit. Něčím se namáháte, trápíte, a pak se to naplní a přijdou výsledky, chceme-li ovládat nějaké věci, musíme zaplatit cenu.

   Hodně lidí se v současnosti ptá: „Kam se poděly zázraky? Proč nevidíme uzdravení? Vzkříšené z mrtvých?“ No tak se podívejte, jak žijeme: Velice pohodlně. Nechceme trpět, a tak nevstupujeme do věcí, kde předem víme, že to nebude lehké… Nechceme sloužit, obětovat se… chceme si pěkně v neděli sednout do křesla a nechat se obskakovat. Platíme si na to kazatele a volíme si je, koho chceme poslouchat (to je jako s tím přepínáním ovladače u televize 8-)

   Nejvíc duchovních zážitků jsem s Bohem prožil na misii, ale bylo to těžké: nepohodlná cesta, nepohodlní lidé, cizí jazykové prostředí, píchnutá guma, nebo porouchané auto, riziko, výdaje, nebezpečí, zloději na benzínkách, únava, a já nevím, co všechno ještě...

   Ale mám z těch cest spoustu zážitků, přátel (manželku 8-), zkušeností, a přiblížilo mě to k Bohu!

   Takže ještě jednou, co máme dělat? Nepokukovat vedle a dělat si svoje, to, k čemu jsme povoláni. Držet se toho, co jsme přijali od Boha a vytrvat v tom: Zj 2:24–26: „Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy…“ – Tak vidíte, my bychom chtěli ovoce, výsledky, spasené lidi z národů, a Bůh nám říká, že ty národy dostaneme až nakonec 8-)

   No a ještě zbývá, pro celkový obraz, říci něco o druhém Kristově příchodu, který očekáváme. Co je podmínka Kristova návratu? Hlásání Evangelia všem národům na svědectví (Mt 24:14) Takže jestli někde vyřváváš (nebo zpíváš) „Maranata! Přijď již Pane!“ – Tak jak jsem to občas zažil v církvích, tak mám pro Tebe důležitou zprávu: Pán nepřijde, dokud Jeho Evangelium o království nebude hlásáno všem národům po celém světě! Jestli si přeješ Jeho návrat, víš teď, co máš dělat 8-)

   A ještě něco pro Izraelofily: Víte, že je psáno, že až se naplní počet pohanů, pak bude spasen i všechen Izrael (Ř 11:25–26). Jestli tedy máš srdce pro Izrael, potřebuješ rozumět důležitosti kázání Evangelia pohanům (národům).

   Tak to by dnes asi stačilo, i když o tomto tématu bych mohl psát hodně dlouho 8-) Jo vidíte, ty příběhy… 8-) No dnes už se sem nevejdou, tak příště? 8-) Já Vás napínám, co? 8-)