Zahraniční misijní výjezdy II.

   Dnes budeme pokračovat v našem vyprávění o počátcích zahraničních výjezdů, které se postupem let staly pevnou součástí naší služby…
   Ano, pořád ještě jsme v tomto tématu „v počátcích“. Minule jsem povyprávěl o úplně prvních výjezdech, které organizoval někdo jiný, a já se pouze účastnil. Později jsem se podílel na organizaci dalších výjezdů, čímž jsem nabral nějaké zkušenosti. Dnes bych popsal, jak vypadal úplně první výjezd, který jsem organizoval čistě „sám“ – nikdy to neděláte úplně sami, máte kolem sebe spoustu přátel, kteří vám v tom pomáhají 8-) – ale někdo musí být ten iniciátor, ten, kdo vytkne cíl, či vizi, jak je dnes populární říkat, rozpohybuje věci, nabalí kolem sebe další lidi, a ti společně něco dokáží. A to je cílem mých snah i cílem psaní těchto vzpomínek:
   Aby další lidé pochopili, že nemusí na nikoho čekat, ale mohou začít něco podnikat sami a přibrat k tomu pár přátel… Aby nebyli pouze konzumenti či diváci, ale aktéři a také iniciátoři drobných počinů. Holt někdo musí v něčem být první, a to budeš zrovna Ty 8-)
   Takže tento „můj“ první výjezd: Minulý díl jsem zakončil vyprávěním o Belgii (ale k té se ještě vrátím, mám k tomu ještě co říct 8-) a o tom, jak nás tento výjezd nadchnul pro toto dílo, a přemýšleli jsme tedy s přáteli, kam vyrazit příště?!
   Protože takové nejlepší zkušenosti jsme měli s Afghánci, zaměřili jsme se na tento národ, pročítali jsme vše o tématech s tím spojených, hledali trasu, kudy vlastně přicházejí do Evropy. V tu dobu kamarád, který studoval v Německu, viděl dokument německé televize o afghánských uprchlících v Řecku. V reportáži byla ukázána zoufalá situace těchto uprchlíků, kteří přežívali ve volné přírodě. Zatím jsme byli v uprchlických táborech, kde sice také byli nešťastní lidé, ale přece jen měli v táboře základní hygienu, postel, jídlo, lékařskou péči. Základní, tedy nic moc, ale aspoň něco. Jenže tito lidé z reportáže neměli nic: Přespávali pod širým nebem na nějakých kartónech z krabic, a ještě jim místní ničili tato místa, aby je odtud zahnali. Od nikoho nedostávali jídlo, buď ho hledali na stromech, co zrovna rostlo, nebo v kontejnerech, co vyhodily večer supermarkety (samozřejmě nějak znehodnocené). Hygiena: Mohli se vykoupat v moři, vyprat si zde oblečení, a na pobřeží si jej usušit. Problém byl v tom, že měli jen to oblečení, které měli na sobě, takže když zrovna měli mokré prádlo, seděli u moře někde v křoví v trenýrkách a nemohli do města, takže si nemohli najít nic k jídlu…
   Situace byla ve skutečnosti ještě horší, ale o tom reportáž nemluvila, to jsme měli zjistit až na místě: Organizované nájezdy fašistů, kteří mlátili tyto nebožáky, místní lékaři jim odmítali poskytnout jakoukoliv pomoc či péči… Slyšeli jsme o případech, kdy policie, pokud někdo žádal o azyl, tak dělala „výběrové řízení“ -tedy odvezla na člunech tyto lidi na širé moře, do nějž je vhodili a řekli, že kdo doplave na břeh, může žádat o azyl. V novinách se objevily zprávy o policejních člunech, ze kterých maskovaní muži stříleli do uprchlíků, kteří se snažili přebrodit jednu hraniční řeku, nevšimli si ale rybářů, kteří seděli v křovinách, a ti vše zdokumentovali včetně nějakých mrtvol zachycených ve větvích u břehu.
   Takže situace katastrofální, a to hned ze dvou důvodů: Za prvé humanitární katastrofa, tedy to, čemu jsou vystaveny lidské bytosti, stvořené k obrazu Božímu, a za druhé: Tito lidé ve své vlasti neviděli živého křesťana. Jsou z tradičně muslimských zemí, ale slyšeli o tom, že Evropané jsou křesťané. A sotva překročili hranici Asie a Evropy, tak dostali nakládačku, někdo po nich střílel, házel je do moře, nadával jim, odmítal je, neposkytl jídlo ani vodu atd.
   Nejen, že to dělá obrázek o křesťanství (tito lidé později zatelefonují rodině a řeknou jim, jací jsou ti křesťané), ale jestli do té doby nechtěli bojovat, šířit islám apod., nedivil bych se, kdyby nyní podlehli nějakému náboráři: „Křesťané se k tobě chovali takto, pojď jim to nyní oplatit, budeme dělat terorismus, nastolíme v Evropě vládu milosrdného Alláha a zavedeme zde chalífát!“ Takže možná, že džihád nevzniká v arabském světě, jak se často tvrdí v televizi, ale v Evropě?! Brrr.
   Cítil jsem, že se do této situace máme nějak postavit. Byla to ale velká výzva: Velká vzdálenost, horké počasí, neznámá kultura, neexistuje sem přímé dopravní spojení, nemáme žádné kontakty na místě… Zatím jsme byli pokaždé v nějaké západní zemi, kde jsme se mohli domluvit německy nebo anglicky, mohli jsme na místo zajet na otočku autem, nebo případně dojet vlakem či autobusem, mohli jsme si předem vykomunikovat věci mailem nebo telefonem, ale Řecko? Jak to tam bude s jazykem a s dopravou? Nikoho tam neznáme… A další a další úvahy, které se víceméně stavěly proti této myšlence. Ale nejen mé logické úvahy se stavěly proti, když jsem tuto myšlenku řekl nahlas před lidmi, ti byli také proti: Nejprve můj sbor, když jsem tam začal o tom mluvit: Ne, že řekli „ne“, ale víte, jak to vypadá: Vedoucí pronášeli takové ty věty typu: „někdy v budoucnu…“ „až…“ atd. znáte to. Věděl jsem, že „někdy“ znamená „nikdy“, a to nejen ze známého úsloví, ale i z mnohých předchozích zkušeností s církevním životem.
   Ale ještě jsem byl registrován v misijní organizaci, tak jsem to navrhl zde. Podivili se, vždyť přece: „Do Řecka nikdo nejezdí, na misie se přece jezdí na Ukrajinu. Je to blízko, domluvíme se tam, máme tam kontakty, už tam na nás vždy čekají, babičky ve sboru nám uvaří jídlo, ubytují nás, je to tam levné. A hlavně, když to oznámíme, lidé z českých církví jsou zvyklí tam jezdit, takže se i utvoří snadno tým…“ „Když počkáš do léta, tak tam od nás jede skupina, můžeš jet s nimi“ (to bylo vyloženě v rozporu s tím, co jsem věděl: Že už nemám s nikým jezdit, ale mám sám organizovat výjezdy).
   Takže tři proti jednomu: Sbor proti mně, organizace proti mně, a já sám proti sobě 8-) Výborně! To je něco pro mne! Věděl jsem o sobě, jakou mám povahu, jít hlavou proti zdi, rvát se se životem, přijímat výzvy, vzpírat se „autoritám“, popírat přírodní zákony, a to prostě všechno 8-) Prostě jít za Kristem, i za cenu, že bojuji sám proti sobě! Mimochodem, už jste to někdy vyzkoušeli, bojovat proti sobě? Třeba na sebe zařvat: „Drž hubu!“ „Poslouchej, co ti říkám!“ „Makej!“ nebo něco podobného? To je dobrá věc 8-) Holt, když v církvi jsou všichni kolem vás tak přátelští, milí, dobří či jemní, že to neudělají oni, tak si musíte vystačit svépomocí 8-) ale za to vás čeká odměna: Násilníci totiž dobývají Boží Království 8-)
   Takže sám sebe jsem přemohl tak, že tato Boží výzva jet ve mně narůstala, dostával jsem jistotu. Nebyl jsem si jistý sám sebou, ale tím, že mě tam Bůh volá. Musel jsem si vybrat: Buď poslechnu sebe, nebo Boha. No a také jsem si samozřejmě otevřel Bibli 8-) a hádejte, na jaký text jsem narazil: Sk 8:26 – Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Takže jelikož Boží slovo je živé (Žd 4:12), já jsem četl: „Jdi na jih, na cestu, po které nikdo nejezdí!“ No to mi přece říkali v organizaci: „Do Řecka nikdo nejezdí!“ a Řecko je na jih! A navíc (slovy dvou až tří svědků se potvrzuje 2 K 13:1): Před nedávnem mi jeden prorok řekl, že Bůh mě volá jménem Filip, ať zjistím, proč?! A toto přece Anděl říká Filipovi: „Jeď na jih, po cestě, po které nikdo nejezdí!“
   Tak to by bylo, s jedním jsem si to vyřídil, zbývá umlčet ještě dva protivníky: Sbor jsem jednoduše vyměnil za jiný, za takový, kde mi věřili mé plány, pomáhali mi v jejich realizaci, a dokonce na tento výjezd i někteří lidé z tohoto sboru jeli se mnou 8-) Ale ne, vážně: Nebylo to tak jednoduché, tato výměna sboru už uzrávala delší čas, nejednalo se pouze o tuto cestu, ale vůbec o nastavení a směřování ať už jednotlivých církevních celků, a mojí služby, samozřejmě.
   V organizaci jsem to vyřešil snadno: Řekl jsem, že plán na výjezd oznámíme (v časopise a na webových stránkách), a pokud se lidé přihlásí, výjezd bude, pokud ne, tak nebude. Organizace souhlasila, neměla co ztratit, výzvu jsme tedy uveřejnili, také jsem to osobně propagoval v některých sborech, a brzy jsme měli přihlášených 15 lidí!
   V organizaci se podivili, řekli, že na Ukrajinu, kde už je to zažité jezdit, tak se každý rok přihlásí asi 5 nebo 6 dívek, a do Řecka, kde nikdo neví, co nás tam čeká, tak 12 mužů a tři dívky?! Odpověděl jsem jim to, čemu věřím dodnes: „Právě: že do jistoty, bezpečí atd., se hlásí ženy a dívky, ale my muži potřebujeme výzvy, nebezpečí, neznámo… Chceme dobývat svět, jsme válečníci, chceme ulovit kořist, jsme lovci, chceme překonat strach, úskalí, sami sebe, jsme bojovníci! Potřebujeme k životu riziko, když nebudeme mít toto všechno, necítíme se již více muži, nebo jimi přestáváme být.“ Skutečně: Takto vypadalo, když se někdo zajímal o náš výjezd: „Kde budeme spát? Co budeme jíst? Co tam budeme dělat? Kdo všechno pojede? Kudy se jede? Je to bezpečné?“ A další otázky. Na všechny jsem odpověděl, že nevím, že jedu také poprvé, že Bůh na to místo volá českou církev, české křesťany, a že tedy jedeme, a až na místě zjistíme, co přesně od nás bude chtít. Touto odpovědí byli prostě muži nadšeni: „Tak to já jedu!“
   Opravdu: Věřím, že tady se skrývá odpověď na mnohé palčivé otázky! Proč je podle statistik v církvích až trojnásobek žen oproti mužům? Muži méně věří v Krista? Ne! Ale to církevní prostředí je ubíjí, a tak raději žijí mimo společenství, představte si: Ta církev, ta chvála, ta tohleto, ta támhleto… Většina pojmů zde má ženský rod, nebo aspoň střední: to shromáždění, to kázání, to staršovstvo...
   A chod bohoslužeb? „Hezky se posaďte…“ Ale my nechceme sedět! (a když, tak na koni 8-) nebo aspoň na motorce 8-) My chceme válčit, dát satanovi nakládačku!
   Co přijde dále? Písně: Jsou jemné, dojemné, plné citu… Ale my jsme drsňáci! My potřebujeme řev motorové pily, přes který se překřikujeme, abychom se vůbec slyšeli! Teď možná lépe pochopíte, proč chodí muži fandit na fotbalové zápasy: Na pivo a párky? Ne: Pivo je tu teplé, párky studené. No jasně: Řvát po někom, jaký je magor, koho by bylo dobré „sejmout“, nebo jiné užitečné rady. Nikdy jsem nepochopil: Všiml jsem si, že se všichni u těch chval tak nějak divně pohupují z nohy na nohu. Až když jsem hlídal svoje malé děti, když jsem chtěl, aby usnuly, také jsem se houpal, abych je ukolébal, pak jsem to pochopil: Ženy se ve sboru houpaly se svými malými dětmi, aby usnuly, ale byly ve vedení chval, chodily s tím na pódium, nebo dopředu, byly vzorem, a muži to viděli a začali se také houpat! My muži se dáváme řídit ženami?! Pamatuji si na jednoho svého přítele (ein Freund, nein mein Freund 8-): Vystupoval v gospelové skupině, a vedoucí, co je dirigovala, ho pořád upozorňovala, že se houpe v „protisměru“ pořád mu zkrátka nešlo to houpání, aby se houpal jako všichni ostatní. Nemohl se trefit, zapadnout, byl prostě svůj. Nakonec odešel z pěveckého sboru a ulevilo se mu.
   Co dál: Ve shromáždění máme poslouchat, ale my chceme světu něco říct! To je to, proč muži píší knihy, novinové články, blogy, proč všude dávají komentáře (proč vlastně vymysleli knihtisk a potom internet: aby měli kde prezentovat ty své názory 8-), nebo chodí po náměstí s vlajkou a s cedulí se vzkazy pro nějakého politika, nebo sprejují po zdech nějaká hesla (jojo: už náš prapředek maloval po stěnách jeskyně zajímavé vzkazy budoucím generacím 8-) Prostě muži chtějí světu něco sdělit, můžete provést experiment: Pozorujte tuto skupinu zástupců druhu Homo Sapiens Sapiens v hospodě u piva: Každý argumentuje, nevyslechne svého spolustolovníka, překřikují se, zvyšují hlas (úměrně tomu stoupá hluk v celém lokále), a někdy to přeroste v urážky nebo ve rvačku. Jaký je nejslavnější český obraz? No přece od Josefa Lady „Hospodská rvačka“ 8-) Proto se po roce 1989 zrušila zavírací hodina, a vznikly nonstopy, aby mohli muži pokračovat v rozdávání svých mouder až do rána 8-) Ale skutečně: Vědecký výzkum už dávno dokázal, že muži neumějí naslouchat, a jsou ukecanější, než ženské 8-) No, a tady by bylo řešení problému: Jestli chceš světu něco říct, můžeš přestat poučovat své okolí, a raději jít říci nevěřícím o Kristu! 8-)
   Obzvláště mladí muži, pro ně je to pohroma, ten sedící způsob zbožnosti! Jak ten adrenalin a testosteron udržet v židli?! Sedativa? Pak se nedivím, že kouří marihuanu, aby se zklidnili. A ti, co se nechtějí zklidnit? Drogy? Hazard? Napětí počítačových her? Risk za volantem? Adrenalinový sport? Milenka? Hlavně, ať je to něco zakázaného! Už tak sedí celé dny ve škole a pak ještě u domácích úkolů, a ještě sedět v neděli na bohoslužbě?! To se nedivím, že se v sobotu „zkárují“!
   O co více bych takovéto mladé muže přivítal na svých výjezdech, kde by mohli čelit ne umělým, ale skutečným výzvám: Postavit se před živého muslima a říct mu Evangelium o živém Kristu! Někam zajet, něco podniknout, někomu prakticky pomoci, něco vyřešit, něco překonat (ano, už tušíme: sami sebe 8-) Něco dokázat, a tím i dokázat sám sobě, že k něčemu jsem, že nejsem zbytečný (tyto pocity mladé lidi trápí). A hlavně: Lásku k Bohu a k bližnímu, dvě hlavní Boží přikázání, z té slovní roviny přenést do té praktické.
   Bohužel, mnoha těmto chlapcům, kteří slyšeli ve sborech moji výzvu, později maminka nebo pastor vysvětlili, že je to nebezpečná cesta, že by jim muslimové mohli uříznout hlavu, vždyť to ukazovali v televizi, že by se nestihli vrátit do příští neděle a nestihli by bohoslužbu, že by je ta cesta něco stála, že si raději mohou ušetřit na ajfoun, a jánevímco ještě jim nakukali? No, časem mě pro jistotu přestali zvát do těch sborů, abych jim přestal plést hlavu s nějakou misií...
   Bohužel, později slýchám špatné věci o těchto mladých lidech: Drogy, parta, nechtěná těhotenství...  a pak si všichni kladou otázku: „děti křesťanů?“ Když jsem byl v mládí v komunitě pro závislé, jezdily k nám pracovní skupiny z křesťanských komunit pro závislé z USA. Večer jsme dělávali ohníček a u toho se říkalo svědectví: Polovina těch léčených byla děti pastorů a kazatelů! Ta svědectví by se dala shrnout do jednoho, scénář byl podobný, ale to už tu nemusím rozebírat, myslím, že bych jen opakoval své předchozí výše uvedené řádky…
   Bohužel to, co jsem zde napsal, se netýká pouze dospívající mládeže, ale i otců od rodin z tzv. spořádaných křesťanských rodin: Někteří také byli se mnou na léčení, a jinde jsem ve sborech slyšel o mnohých tragédiích tohoto druhu. Tak co chybělo těm mužům, že se vrhli na toto?
   Jako nejhorší tragédii však nepovažuji všechny ty „ujeťáky“, co se možná později dostanou z drog, opustí milenku a vrátí se k rodině, nebo si vyřeší jiný svůj problém, ale lidi upadlé ve všednost, uniformitu, jsou „neslaní nemastní“ – jejich život postrádá „šťávu“, a vypadá to, jako by chtěli přečkat život do důchodu?! Splnili všechna očekávání okolí, ale minuli sami sebe? (Zj 3:16) Stejně potřebují to své „vzrůšo“, tak si ho najdou jinde: V akčních filmech, nebo podobně. Křesťanských, klidně: Proto se čtou takové knihy o jiných misionářích a o dobrodružstvích víry, a tyto příběhy se zfilmovávají: „Když to nemůžeme zažít my, tak si o tom budeme číst a dívat se na videa“. Např. se sejde skupina křesťanů v bytě a pouští si video o Bonkem, nebo potom jedou na konferenci s Yunem. Hrůza!!! Moje zpráva je, že si nemusíte nějaké bratry dávat před oči jako nějaké „modly“, ale sami můžete zažívat dobrodružství víry 8-)
   Hodně lidí mi řeklo, že takové řečníky neobdivují, ale že se jimi dávají inspirovat. Takže se dali inspirovat k evangelizaci, a teď ji dělají? Zajímavé: Že jsem v žádném městě nikoho z nich nepotkal na ulici během evangelizace, ani nevím o nikom, kdo by se pod dojmem těchto vzorů pustil do misijní práce? Každého, koho znám, že něco v tom směru dělá, nebo koho jsem kde potkal, začal se svojí službou úplně jinak. Spíše mám za to, že ti, kdo produkují zmíněné knihy a videa, to dělají s tím záměrem, z křesťanů vytáhnout peníze na nějaké projekty či služby, a toto je pro ně dobrá reklama. O tom by svědčilo, co mi hodně lidí řeklo: že pod dojmem nějaké knihy či videozáznamu napsali do kanceláří těchto projektů, že by se rádi nějak zapojili osobně, ale dostali odpověď: „lidi nepotřebujeme, pošlete peníze“. Velice zajímavé: V Bibli stojí psáno: „Žeň je mnohá a dělníků málo“ Kristus tedy říká, že dělníků je málo, a tyto organizace říkají, že dělníků je dostatek. Tady něco nehraje. Teď už tedy víte, proč do každého svého článku nebo mailu píši výzvy, abyste se přidali, abyste s námi vyjeli udělat nějakou misijní zkušenost apod. 8-) Ano, skutečně dělníků je málo, a my prosíme Pána žně, aby vyslal další na svou žeň (Lk 10:2).
   Takže tyto odstavce, to nebyla odbočka, ale důležitá součást mého plánování misijních výjezdů: Aby bylo živo, aby se účastníci mohli dotknout života. Muži, konečně můžeme zažít to své riziko! Ale ženy nejsou mezi námi na vedlejší koleji, nebojte: Třídíme oblečení ze sbírek pro uprchlíky, vaříme jim jídlo nebo děláme svačiny, dělali jsme třeba programy pro jejich děti: Divadélka, nějaké výtvarné tvoření atp. Stejně: abychom byli pravým obrazem Boha, nebo Jeho Církve, nejlepší je jet jako rodina: Když jsme v týmu muži se ženami a s dětmi, je to to nejlepší – je vidět, že jsme normální.
   Takže prosím: Zachraňte muže! Tento ohrožený druh před vyhynutím! 8-) Dovolte mužům v církvi být muži! A přestaňte jim už konečně v neděli sypat ten brom do kávy! 8-)
   Takže naše cesta do Řecka: Zbývalo překonat ještě jednoho nepřítele: Horko. Fakt jsem se děsil toho, že jedeme na jih: Na severu, když je vám zima, tak se obléknete, ale v horku? Jak se chránit? Prostě jsme náš výjezd udělali na podzim 8-) Možná se to dnes zdá tak lehké řešení, ale ne tehdy: Všeobecná mentalita, nebo očekávání byla, že misijní výjezdy se dělají v létě, když jsou prázdniny, dovolené atd. To, že nás to napadlo přesunout na podzim, vlastně vyloučilo možnost jet mnoha lidem, pro které to bylo myslitelné opravdu jen v létě, takže nakonec se počet zájemců poněkud smrskl, a jelo nás tedy pouze 15 8-)
   Takže bylo třeba zajistit tři auta, já už měl pro misijní účely osmimístné Vito, vedle toho jela ještě dvě osobní auta. Bylo třeba naložit nejen lidi, ale i množství věcí.
   Peníze: Vypočítali jsme, kolik asi bude stát výjezd, tuto částku vydělili počtem účastníků, každý si tedy měl zaplatit své náklady za sebe. K tomu ještě běžely dvě sbírky zároveň: Jedna na uprchlíky, druhá na misionáře, které jsme měli cestou navštívit: Protože už jsem cítil, že přichází éra výjezdů, a tudíž jsme s přáteli přemýšleli, kam jezdit, rozhodli jsme se cestou do Řecka zastavit se za nějakými misionáři, o kterých jsme věděli, že působí někde na Balkáně, zjistit, jestli bychom našli styčné body a nějakou možnost spolupráce do budoucna. Také jsme je chtěli zároveň podpořit. Celkem jsme nasbírali něco přes 200 000 Kč, což bylo pro nás dalším důkazem, že Bůh nám tuto cestu otevírá.
   Tak jak to vypadalo: Dvě auta jsme vyráželi ze severní Moravy, po cestě jsme nabrali nějaké lidi v Olomouci a v Brně na nádraží, kteří se sem sjeli ze svých měst. Třetí auto vyráželo z Českých Budějovic, kde ráno na nádraží nabralo ještě tři lidi, kteří sem dojeli z Prahy. My jsme jeli přes Vídeň, a naše jihočeská brigáda přes Linec, a setkali jsme se na benzínce na dálnici někde v Rakousku. Tady jsme se poprvé viděli všichni účastníci 8-), takže jsme hodili nějakou seznamovačku, představili jsme se, dali si oběd, a pokračovali v cestě.
   Z tohoto můžete vidět, že už mě Bůh začal školit v oblasti organizace: Dát dohromady auta, řidiče, peníze, svolat účastníky z různých měst v určitý čas na určité místo atd., to byly začátky, ale ještě jsem to musel „vychytat“ a děkuji všem tehdejším účastníkům, že překousli některé mé začátečnické chyby 8-), že sami pomáhali, v čem se dalo, a že mi dali „nezapomenutelný zážitek“ a pomohli získat zkušenosti, ze kterých čerpám dodnes: Děkuji 8-)
   Naše první zastávka měla být v Bosně, na místě, kde jsem byl již předešlý rok. Avšak v Chorvatsku začaly předzvěsti mých problémů s autem 8-( Takže něco se stalo ve vstřikování paliva, a auto nejelo. Štěstí v neštěstí bylo, že zrovna kolem nás jela odtahovka, a že její řidič nám zajistil opravu do druhého dne, a i penzion, kde jsme mohli přečkat do rána. Blbé bylo, že Chorvatsko je celkem drahá země (zvláště ta severní část, kde není moře, a místní si musí vydělat „jinak“). Takže z nás vyteklo dost peněz za opravu a za ubytování, ale jeli jsme dál.
   Naše první zastávka měla být ve městě Banja Luka v Bosně, ale misionář, kterého jsme zde chtěli navštívit, nás odmítl. On nebo jeho nadřízení? Původně, když nás jeho misijní stanice nechtěla přijmout, vymyslel jsem plán: V sobotu večer dojet do tohoto města, někde se ubytovat, a ráno v neděli jít na jejich bohoslužbu, a přece jen se jim nějak představit. Možná to s tím autem, že nás to zdrželo v Chorvatsku, bylo dobře, že jsme se nikomu nevnucovali, neponižovali se před někým, kdo s námi nechce spolupráci?
   Takže toto město jsme jen projeli, užili si pěkný sightseeing cestou v překrásné přírodě 8-) a tady ke mně promluvil Bůh: Vyjeli jsme z jednoho údolí řeky na místo, které se potkává s jiným údolím jiné řeky. Na soutoku je na kopci město (Jajce), které jsme pouze objížděli, nezastavovali jsme se, ale Bůh mi to město ukázal, a řekl: „Sem udělej příští výjezd!“ Poslechl jsem, naplánoval to, asi za dva roky jsme se sem vrátili s jiným týmem, ve kterém jsem poznal svoji budoucí manželku (tedy tu dnešní, mám jen jednu 8-), zde se k naší službě přidal kamarád, který je dnes mým největším pomocníkem v misii, a zároveň mým největším osobním přítelem, zažili jsme zde zázraky, přijali jsme zde mnoho proroctví pro své životy, mám tady mnoho krásných vzpomínek, takže se sem rád vracím, a od té doby těch výjezdů sem bylo už několik 8-) Ale o tom zase příště, jen jsem chtěl zdůraznit dvě věci: Že se vyplatí poslouchat Boží hlas, a že se nemáte nechat odradit problémy a neúspěchy: „Včera rozbité auto, zítra…“ „Včera ztráta, zítra zisk.“
   Pokračovali jsme po silnici druhé třídy, až jsme se někde u města Visoko napojili na jediný úsek dálnice, který v té době byl v celé zemi, a měřil něco přes 30 kilometrů (dnes je tu samozřejmě už více dálničních úseků). Ten zážitek, z děr se dostat na nový asfalt, byl zapamatováníhodný 8-) Také mě mohlo napadnout, že je tu něco důležitého, když právě sem vede úplně první úsek dálnice z hlavního města! Nevadí, vrátili jsme se sem později s jinými týmy 8-)
   Takže dojeli jsme do Sarajeva, kde jsme se měli sejít s dalšími misionáři, ale ti ustali v započaté korespondenci, a už se nám pak neozvali... Hned při vjezdu do města jsme viděli čínskou obchodní čtvrť, na kterou nebyl čas, ale už se mi v hlavě rodily plány na příští misijní cestu 8-)
   Když odpadla schůzka s jedním misijním párem, ve získaném čase jsme si prohlédli město, po setmění i noční město (to je výhoda: za jeden den můžete vidět na stejném místě dvě různá města 8-), někde jsme se ubytovali, což byl tak trochu zázrak, neměli jsme totiž představu, jak bude ubíhat cesta, a kam jsme schopni za den dorazit, takže jsme si nic neobjednávali, žádné ubytování, a hledali jsme až na místě. Takže pro 15 lidí, to bylo celkem riziko, ale pomohlo nám právě, že nebyla hlavní sezóna pro turisty, takže místo bylo.
   Ráno jsme pokračovali na hranici s Černou Horou, a k večeru jsme dojeli do Podgorice, kde jsme měli setkání s rodinou misionářů, kteří působili pod hlavičkou stejné organizace, jako já. Pro ně byla určena ta jedna část sbírky: Nedávno se jim narodilo malé dítě, a měli vážné problémy s financemi: Dlužili za nájem, neměli prostředky. Proto jsme jim část pomoci dali v naturáliích, tedy už v Česku jsme nakoupili horu plenek, dětských mýdel, pudry, oblečky, a vše, co potřebujete k malému miminku.
   Tady jsem zažil, co to je vydání se na 100 % Bohu: Misionáři si nemohli platit zdravotní pojištění, takže je nevzali do porodnice a miminko se jim narodilo doma v koupelně. Naše pomoc jim přišla velice vhod. Za několik let se narodilo první dítě do naší misionářské rodiny, a tou dobou nám také začaly finanční těžkosti, které trvaly asi dva roky, ale vždy, když už to vypadalo všelijak, odněkud přišla pomoc. Pak jsem si vzpomněl na tuto tehdejší příhodu zde v Podgorici. Opravdu Bůh nezůstane nikomu nic dlužen: Kaz 11:1.
   Po předchozích několika dnech namáhavé cesty jsme byli všichni opravdu unavení! V místní misijní stanici jsme si mohli odpočinout, vyspat se, udělat si nějaké své jídlo (jinak pouze rychlé občerstvení po cestě) uspořádat si nějaké modlitby, počíst si v Písmu (to doplňuje hodně energie) atd. Hlavně potřebujete strávit ty zážitky, urovnat si to v sobě 8-)
   Nakonec však jsme s místními služebníky nenašli nějaké styčné body, že bychom se sem začali pravidelně vracet, a to nejen já, ale ani nikdo z přítomných… Takže do budoucna z toho nic nebylo, jen jsme je podpořili svojí návštěvou, a pokračovali dále...
   Po několika letech jsem se tady ještě zastavil: Můj nevěřící bratr jel někam na Balkán na motorkách s přáteli a rozbila se mu motorka. Ještě to dal trochu dohromady, ale dojel do Podgorice a opět se to porouchalo… Volal mi o pomoc, tak jsem ho poslal právě k těmto lidem, kde přečkal, než jsem sehnal vozík a dojel pro něj. To jsou náhody 8-)
   Ale ještě k těm misionářům: Jedni nás odmítli, s druhými jsme nenašli společnou řeč, třetí nám neodpověděli na mail, cestou zpátky se jedna část našeho týmu setkala s dalšími misionáři v Makedonii, ale také z toho nebylo nic… Další roky se od těchto zkušeností vůbec nelišily: Oslovili jsme postupně další a další misionáře a církve všude možně v Bosně, v Srbsku, v Bulharsku, na Slovensku, v Polsku, v Rakousku, a kdo ví, kde ještě. Nikde jsme nenašli partnery, ani nikdo nepovažoval nás za partnery: Jedni nás odmítli, jiní nám lhali, jiní nás zase zneužili, další jen zdržovali od pořádné práce, až už jsme si řekli dost oslovování křesťanů, a přijali jsme jinou strategii: Sami jsme se vždy postavili na to místo, které nám Bůh ukázal, a tam jsme sloužili. Pokud jiná církev také přijala to stejné místo, a přijela sem sloužit, setkali jsme se na místě, a mohli se spojit přímo v terénu, ale chodit do církevních budov, klepat tam na dveře, leštit kliky, psát maily a telefonovat, to se nikdy nevyplatilo.
   Myslím, že to není jen nějaká chyba v nás, ale že je to Boží princip: Aby se křesťané nespojovali, ale rozdělovali. Podobně, jako Bůh řekl po potopě lidem, aby se rozešli do všech koutů země, aby ji naplnili. Ale oni si hned začali stavět město s věží, „aby se nerozptýlili“, jak čteme. Takže Bůh říká: „Od sebe!“ a lidská povaha říká: „K sobě!“ Takže dnes věříme, že Bůh si přeje, aby různé církevní skupiny zasáhly Evangeliem různá místa, různé skupiny lidí, a tedy se potřebují „rozejít“ do všech koutů země, a ne se sejít a „hrát si na jednom písečku“.
   Ale k tomuto přesvědčení jsme dozráli až po mnoha zkušenostech, a právě během tohoto výjezdu jsme udělali první zkušenosti tohoto druhu 8-)
   Takže jak pokračovala naše cesta: Protože jsme ztratili už hodně dní, a potřebovali jsme získat nějaký čas, jeli jsme celý den a celou noc přes Albánii: Bylo lepší, že to lidé v noci prospali v autě, jen my řidiči jsme měli oči jako balónky, jak jsme se snažili vyhýbat na silnici těm největším dírám v „asfaltě“ 8-)
   Ve 4 ráno jsme stáli na albánsko-řecké hranici a: Konec. Konec cesty, hlásili nám celníci: V zemi je stávka, probíhají masové protesty, celnice byly zabarikádované betonovými bloky.
   Byla to celkem zkouška nervů, ve které jsem kupodivu obstál: Ostatní se mě ptali, co budeme dělat? Řekl jsem, že zůstaneme v Albánii a uděláme svoji misii zde. Byl to asi nácvik improvizace, což je česká silná stránka 8-) Nakonec ještě lepší improvizaci prokázal jeden kamarád: Promluvil s celníky, a ti mu řekli, že se chvíli nebudou dívat. Odtáhli jsme ty betonové bloky (proto jsem psal, že na misii mají jezdit ti muži, ženy by to neunesly 8-), projeli bránou, zase je natáhli naštvaným Albáncům, co pojedou asi za hodinu do práce a nedostanou se tam, a pokračovali dále. To je ta naše povaha česká 8-) Třeba Němci by poslechli muže v uniformě, rozkaz je rozkaz, že? A vrátili by se zpět 8-) Už začínalo být jasné, proč na misii Bůh volá Čechy! No, abych nepřeháněl: Češi jsme tu byli jen dva 8-) Jinak většinou Moraváci, Slezané, jedna Slovenka, a tři Pražáci 8-)
   Projeli jsme kus Řecka, ještě za tmy, a za svítání mi praskl namáhaný motor. Teď je teprve konec: Kdesi v horách, v cizí zemi, nedorozumíme se, šílené ceny, oprava auta bude stát hodně peněz, co teď? Šli jsme ve třech se slovníkem do městečka, zeptat se na servis, ale nikdo nám nerozuměl. Nevěděli ani, co je to autoservis… Nikdo neuměl anglicky nebo německy, ze slovníku jsme špatně četli v řeckém písmu alfabetě, no hrůza! Neuměli jsme si ani objednat v baru kafe, pořád jsme se do toho pletli, servírka nám nerozuměla, my jí… Např. jsme udělali objednávku, a když už všechno bylo domluvené a zopakovala nám to, jestli je to tak správně? Odpověděli jsme, že jo. Roztrhala lístek a zeptala se nás, co tedy chceme? Než jsme pochopili, že jo znamená ne: v albánštině. Jezdí sem totiž hodně albánských dělníků a myslela si, že to jsme my 8-) Možná sama byla Albánka? Pak jsme to zase pletli obráceně: řecké ne znamená naše ano. No můžou za to ti mlíkaři a cukráři, kdyby si všichni dali normální kafe, tak by to bylo snadné 8-) Nebo ne? Servírka by se mě zeptala, jestli chci do kávy cukr a mléko, já bych odpověděl, že ne, a ona by mi tam dala oboje 8-)
   Když už jsme se ptali všech lidí na ulici i v baru, jeden pán nás pochopil a řekl: Automekánika! Jo! Tedy vlastně: Ne! Už jsme to měli natrénováno od kávy 8-)
   Vysvětlil nám, kde to je, šlapali jsme až na konec městečka, začalo přihořívat, tedy slunce stoupalo výš a výš, začalo pálit, a začalo jít do tuhého: Celonočním řízením a stresem jsme byli úplně vyklepaní, vysychali jsme, začali být dehydrovaní, prostě jsme se neuměli chovat se v tomto počasí. Mechanik aspoň mluvil trochu anglicky, prohlédl auto a řekl: Motor kaput. Tomu jsem rozuměl i já. Řekl, že na nový motor budeme čekat tři dny a že nás to bude stát v přepočtu 70 tisíc Korun. Za to bychom v Česku koupili jiné auto.
   Kamarád navrhl: Odepsat auto. No jo, ale jak se dostaneme domů? Nakonec, po poradě, jsem to uznal i já, že auto musíme odepsat, ale bylo to těžké přijmout, protože v Česku, když jsem neměl týmy, jsem vždy vyndal zezadu sedačky, položil na zem matraci, dal si tam spacák, a bydlel jsem tak v autě. Po návratu bych tedy neměl kam jít… Ale kapituloval jsem, šel do města na nějaký úřad udělat papíry, přijela odtahovka, vyndali jsme všechny věci z auta, a jelo se na autohřbitov. V dílně jsme dostali kafe, na policii jsme dostali kafe, zapomněli jsme jíst a pít vodu, no říkám: Neuměli jsme se chovat v horku, takže jsme se málem zhroutili fyzicky.
   Naše skupina mezitím „rozbila tábor“ v nějakých třtinách, nebo co to bylo za vysokou trávu, kde byli trochu ve stínu. Měli tam vařič, mohli si udělat jídlo...
   Z posledních sil mého přetíženého mozku jsem začal spřádat plány: Dvě auta odvezou na místo určení tolik lidí a věcí, které poberou, určitý počet lidí se však musí vzdát svého cíle, ty dvě skupiny si rozdělíme peníze, a my, nešťastníci, co zůstáváme, si jdeme do města hledat autobus do Atén nebo do Tesaloniky, odkud nám snad zase něco pojede do Česka? V nouzi poznáš přítele, teď se vidělo, kdo je ochotný v mém neštěstí zůstat se mnou a zříci se svého snu (český sen: vidět moře 8-) Ne, samozřejmě jsem myslel sen jít na misii 8-)
   Naštěstí tu byli i racionálně myslící lidé, kteří půl dne neběhali na slunci s nepokrytou hlavou, ale seděli ve stínu 8-) Takže kamarád navrhl, že do našeho cíle je to necelých 200 kilometrů, že odveze jednu skupinu a vrátí se pro nás. Ano, to bude rozumné: Z velkého přístavního města spíš pojede nějaký vlak než z tohoto malého města. Takže jsme vypravili dvě auta, sami jsme si na trávě rozendali spacáky, a připravili se na noc.
   Večer napadlo dalšího kamaráda, že jejich sbor má v Česku několikamístné auto, kterým v neděli něco vozí do sboru, ale v týdnu je nepotřebují… Zavolali jsme do organizace, jestli by jejich jeden zaměstnanec nemohl vzít toto auto a přijet pro nás? Mohl. No vidíte: když zapadne slunce, jak to působí blahodárně na lidský mozek 8-)
   Ale proč o této události píši tak podrobně: Abyste se vcítili do mé situace, uměli si představit, jak mi bylo: Dostal jsem se do stavu, kdy se mi znechutilo Řecko, a kdyby se mě někdo zeptal, jestli sem pojedu někdy znovu, asi bych mu dal pěstí. Takto jsem přemýšlel během procházky, kdy jsem se snažil si to nějak všechno urovnat v hlavě, až jsem došel na okraj obce, kde byla u vjezdu cedule s názvem tohoto městečka: Filipiáda!
   V tom mi to celé došlo! Ano: Přece ten prorok mi říkal, že Bůh mě volá jménem Filip! Je to celé nějaké znamení! Ale jaké? Co znamená? A už jsem to začal chápat: Satan mi chce znepříjemnit tuto cestu, a proč? Protože se cítí ohrožen! Protože zde má s námi Bůh skutečně plány, které se zdaří! Tady jsme dobře! Najednou se do mne nalila ohromná víra, posílil jsem se v Bohu, a rozhodl jsem se jít do protiútoku: Ještě si to s tím s……. vyřídím! Rozhodl jsem se na toto místo jezdit pravidelně.
   Příští rok, když jsem tudy jel v jiném, ještě lepším autě, jsem na tomto místě stáhl okénko, a řekl nahlas satanovi: „Minule to bylo 1:0 pro tebe, ale letos to srovnáme, a bude to 1:1! A příští rok se sem vrátím, a bude to 2:1 pro mne! A takto budu skóre zvyšovat každý rok!“ To je duchovní boj! Paráda!
   Také to nebyla slova pronesená do větru, ale naplnila se: Ještě mnohokrát jsme jeli s týmem do tohoto města (Patras). Oslovili jsme tisíce uprchlíků Evangeliem. Později se k nám přidala řecká evangelická církev. Odtud také začali sloužit další bratři. Mnoho uprchlíků se zde obrátilo, někteří se pokřtili zde, jiní nám poslali své fotky ze křtů z dalších zemí, kam se později dostali. Kdo tu zůstal, nebo právě pobýval, z těchto lidí zde vznikl takový afghánský sbor nebo skupina. Začal sem pravidelně jednou týdně jezdit persky hovořící kazatel z Athén, řecký sbor zahájil i humanitární pomoc. Viděli jsme obrácené Peršany, ať už z Íránu, nebo z Afghánistánu, kteří již sami sloužili dalším příchozím z jejich etnik... Místní pastor přijal náš koncept služby cizincům a začal navštěvovat cizince ve vězení, posílal jsem mu pro ně Bible...
   V našich českých týmech se zde vystřídaly desítky dobrovolníků, zájemců o misii, takových, kteří to třeba jen zkusili, ale časem začali sloužit v jiné oblasti, ale i takových, pro které se misie stala hlavní službou.
   Po pár letech jsem začal cítit Boží volání do dalších balkánských zemí, vždyť uprchlíci nechodí pouze přes Řecko, proto jsem z našich pravidelných účastníků začal vytipovávat svého nástupce, kdo by nadále organizoval výjezdy do Patry, a já chtěl začít stejnou misii na jiném místě.
   Takový člověk se našel, Čech s řeckými kořeny, takže sem lépe zapadl 8-) Lépe se zde domluvil, a ještě to posunul dále: Už to nebylo jednou ročně, ale třikrát za rok! Časem se uprchlická trasa pozměnila, takže místo do Patry tento bratr se svými týmy jezdí do jiného přístavního města, do Tesaloniky (aspoň to mají blíž 8-).
   Mohl jsem tedy „pustit“ Řecko, a vydat se na průzkum jinam: Vypravili jsme se v protisměru jiné větve uprchlické trasy, přes Bulharsko do Istanbulu. Našli jsme několik lokalit, kde jsou skvělé příležitosti ke službě: V Turecku, ale i po cestě: V Srbsku a v Bulharsku. Turecko je pro nás zatím hudbou budoucnosti, ale jak do Srbska, tak do Bulharska začali pravidelně jezdit a sloužit další služebníci: Z této průzkumné cesty se vyprofilovala skupina služebníků z jednoho sboru, tito lidé si opět (několikrát do roka) realizují své týmy, své výjezdy, sbírají pomoc pro potřebné, a šíří zde Evangelium.
   Takže my jsme opět přestali jezdit do těchto zemí, opět podnikáme cesty do dalších států, opět skládáme nové týmy, ze kterých zase, jak doufáme, uvidíme, že povstává nová misijní skupina, která si tuto zemi vezme na starost, a my opět najdeme novou lokalitu… 8-) No, prostě čekáme na Tebe 8-)
   Takže teď jsem ve zkratce popsal dalších několik let naší služby, k jednotlivým příběhům se ještě vrátím v dalších článcích, ale toto všechno se tehdy zrodilo u té cedule.
   Ještě dodám jednu zajímavost: Když jsme s tímto prvním týmem měli tu seznamovačku na benzínové stanici, měl jsem takovou úvodní řeč, kdy jsem prohlásil, že misie je duchovní boj, a že vítězí jen ten, kdo je v boji ochoten něco obětovat, že boj není jen vyhrávat a získávat, ale také prohrávat a ztrácet. Kdo je však ochotný něco obětovat, občas prohrát a něco ztratit, jindy vyhraje a něco získá. Když tento výjezd končil, přistoupil ke mně kamarád a řekl: „Pamatuješ na to slovo o ztrátách? Tak nejvíc z nás jsi ztratil ty.“ Ano, ztratil jsem auto, a tudíž i svůj domeček na kolečkách 8-( ale po létech vidím, kolik jsem toho získal. Teď nemyslím materiálně, ale jak mě Bůh vedl, kolik jsem zažil vítězství, nebo úspěchů, dá-li se to takto nazvat (prosperiťáci: „Ano, ano! Dá se to takto nazvat!“ 8-)
   Takže chci i Vás povzbudit: „Nebojte se obětovat!“ Nemusíte si ničit auta (stačí prochodit podrážky při rozdávání Evangelia 8-), ale obětujte nějaký čas službě Bohu, možná nějaké peníze, ale určitě něco ze svého pohodlí, možná nějaké osobní plány (?) Ať Vám Bůh ukáže a vede Vás!
   Tak jak to dopadlo s naším výjezdem? Ráno po noci v pustině pro nás přijel kamarád, naložili jsme věci, a jeli do Patry do pensionu, který večer našla naše předchozí skupina. Ubytovali jsme se, rozkoukali, našli uprchlíky, dokončili naši misii (o tom zase příště), mezitím pro nás přijelo auto z Česka, kterým jsme se pak vrátili domů, a tím byl položen základ pro naši činnost do budoucna, ještě tedy bude o čem psát 8-) 
   Dnes jsem tedy ani tak nepsal o zážitcích z misie, ty vám slibuji na příště 8-), ale o tom, jak se rodí něco nového z Boha, jak Bůh povolává, jak vypadají ty malé začátky, o kterých čteme v Písmu (Za 4:10), jak se zvětšuje naše malá víra a učíme se vstupovat do nových věcí 8-)