Zlom ve službě: Začal jsem pracovat v civilním zaměstnání 3.
Dnes ještě zůstaneme nakrátko u mého nového tématu, kterým je civilní zaměstnání... Pár věcí se zase „pohlo“, takže je o čem psát 8-) Minule jsem popsal, že se mi otevřely nové dveře k šíření Evangelia jak ve městě, kde bydlím, tak i na pracovišti, kam docházím... Od té doby se mi otevřely ještě jedny dveře, a to v kanceláři agentury, pro kterou pracuji: Hlavně jsem v terénu, tj. jezdím za dělníky do továrny, na hotely, ale také jim vyřizuji nějaké záležitosti ve městě, ale občas musím do kanceláře, kde se všechno „peče“, tedy kde se připravují dokumenty, vede se nějaká evidence v počítačích atd. Zde je tedy zase úplně jiný kolektiv spolupracovníků…
Minule mě oslovil jeden kolega s otázkou „Proč jsem tak v pohodě?“ Že ze mne cítí strašnou vyrovnanost a klid. Odpověděl jsem mu, že to je tím, že jsem smířený s Bohem. „Ano, tak teď už to chápu, to dělá hodně“ řekl mi na to. Slyšely nás dvě kolegyně, tak se začaly vyptávat, ale ne hned, vždycky si počkají, až tam nikdo není a zpovídají mě, mají také otázky… Druhý den přišel můj šéf, který nás předtím neslyšel a řekl mi, že má ze mne pořád pocit, jako že jsem nějaký kněz nebo tak něco… Odpověděl jsem mu, že jsem dlouho sloužil v Církvi a že jsem i jeden čas směřoval k tomu se stát duchovním, ale pak jsem raději zůstal Bohu sloužit poněkud civilněji…
To je dobře, že to ti lidé na mně sami poznali, že jsem věřící: V tom je ta pointa, že jako křesťané máme být tak proniknuti Kristem, že to na nás svět pozná, nemusíme nic říkat… O tom píše i Apoštol Pavel: 1.Kor.4:20 a 1.Tes.1:5.
Protože původně mě vzali jako překladatele pro Srby, ale nějak se zasekl nábor a nepřijelo jich tolik, kolik se očekávalo, dostal jsem k nim na starost ještě jiné dělníky: Z Ukrajiny, z Bulharska, z Polska, ze Slovenska, ale nejvíce Čechů. S těmi jsou také největší problémy: Bezdomovectví, alkoholismus, narkomanie, špatná docházka, dluhy atd. Neřeším s nimi tedy jen pracovní záležitosti, ale spoustu věcí okolo, jako bydlení, vztahy se spolubydlícími, vztahy na pracovišti s nadřízenými atd. Často musím za nimi na hotel, to když něco vznikne, tak abych tam vyzkoumal, co se děje, abych poradil, pomohl... Také jim třeba musím jít vysvětlit, jak jezdí autobusy, aby se dostali do práce, protože jak mají zmatek v hlavě, tak si často neporadí na zastávce atd. Ti lidé mají tolik problémů, že o nich často mluví, aby to nějak vyventilovali, nebo když hledají, jak ze svých patálií ven. Takže se mi začali svěřovat (zpovídat se mi 8-) a já jsem tak začal ještě více pronikat do hloubi lidské duše. Ten můj šéf, který říkal, že ze mne má pocit, že jsem nějaký kněz, tak mi řekl, že teď se mi to splnilo, že jsem skutečně kněz, že se starám o ovečky 8-) a má pravdu 8-) a to ještě neví, že se za své svěřence modlím 8-) ale i za své kolegy samozřejmě.
Nejprve mi v kanceláři říkali, jak to mám dělat, jaký mám mít přístup k těmto lidem atd., ale něco mi tam neladilo... Oni často vše řídili od stolu přes počítač a po telefonu a omezovali osobní kontakty s lidmi (ani na to neměli čas). Ale tím, jak jsem spíše v terénu mezi lidmi, než v té kanceláři, tak jsem jim blízko a vidím je více než jako čísla na papíře, tak jako skutečné lidi, takže si k knim i k práci s nimi vytvářím svůj vlastní přístup, mohu vyslechnout z kanceláře různé rady, ale udělat si to musím po svém. Určitě ještě zabere nějaký čas, než si vytvořím vlastní model, ale hodně to sleduji, naslouchám, pozoruji, dělám experimenty a věřím, že najdu ten správný způsob! Už teď je poznat, že ti lidé mě začali mít rádi a mají ke mně důvěru, tak to je dobré znamení, že jdu správným směrem.
Také se vysvětluje, proč jsem nedávno tak rychle zešedivěl: Teď na ty své svěřence působím tak otcovsky 8-) Musel jsem si vytvořit takový fond, ze kterého jim občas půjčuji peníze tak, aby, když mi to nevrátí, aby mi to nechybělo někde jinde... V agentuře byli proti tomu, ale jak jsem říkal: Oni vidí čísla na papíře, ale já vidím ty lidi zblízka... Jde o to, že když přijedou někde z daleka, dostanou ubytování a jdou do práce, nemají ale ještě nárok na zálohu, to až tak po třech dnech v práci. Ale když nemají ty tři dny co jíst a mají chodit do práce... Někdo mi to vrátí, někdo třeba zmizí a už neuvidím ani jeho ani peníze, ale beru to tak, že něco se musí obětovat a beru to i jako investici do důvěry: Oni začnou věřit v budoucnost, že nějaká přijde (často žili bez perspektivy do budoucnosti), začnou věřit v agenturu, že je nevysaje a nevyplivne, začnou věřit i mně, že je nechodím kontrolovat jako dráb, ale že za nimi chodím, abych zjistil, co potřebují, a snad časem uvěří i v Boha?! Asi jako první potřebují vůbec v něco začít věřit 8-)
Vedle těchto praktických věcí ke mně Bůh začal mluvit ohledně těchto lidí a různých situací, které nastávají, tak mám jistotu, že je to celé Jeho plán, že mě sem uvedl a nehodil mě jako neplavce do vody, ale že mě provází nějakým procesem… Nad to, že ke mně Bůh promlouvá, mi dává ještě zvláštní lásku k těmto lidem: Dříve jsem byl z lidí unavený, nebavilo mě poslouchat ty opilecké řeči, vyhledával jsem samotu a pouze jsem se individuálně setkával s cizinci, podle předem daného plánu, ale teď se to mění...
Je to škola, kterou procházím a určitě mě ty věci Bůh neučí jen tak, ale má nějaký plán do budoucna. Napřed jsem myslel, že ty zkušenosti využiji někde jinde ve službě, případně na jiné pozici, nebo v podobné agentuře na jiném místě, ale do toho jsem dostal proroctví: Když jsem poprvé nastoupil do práce a musel jsem projít v kanceláři nějakými základními školeními, neměl jsem tam ještě své místo, tak mě posadili na místo nadřízeného, který byl před nedávnem povýšen a často je tedy v jiné kanceláři... To, že mi řekli, ať si sednu na jeho židli k jeho stolu, jsem pochopil, že to nemusí být dočasné, ale že jednou tu židli doopravdy zaujmu... Za pár dní mi ten můj bezprostřední nadřízený řekl, ať sednu do jeho auta a odvezu je na Slovensko, takže jsem zasedl i jeho místo. Jednou jsem potřeboval něco od něj z počítače, tak jsem chtěl, ať mi nadiktuje nějaké údaje, ale on mi řekl, ať si sednu k jeho počítači a opíši si to, takže jsem zasedl ještě jeho stůl... To jsou taková znamení, že jednou mohu zaujmout jeho místo nastálo. Napadlo mě, jestli nepomýšlím příliš vysoko, ale hned druhý den mi řekl, že je z té práce unavený, že to dělá už 17 let a že možná odejde. To by opět ukazovalo, že to musí po něm někdo převzít 8-)
Samozřejmě otázka je, jestli to budu chtít přijmout, Bůh nikoho nenutí, ale zve nás do nových věcí: Jestli je přijmeme, záleží na nás... To, že se otevírají různé dveře, neznamená, že musím do každých hned vlézt... Uvidím, až nastane ta chvíle, jak se budu cítit silný, jaká bude situace doma, jestli nebudou lepší příležitosti na jiném místě atd. Nebo, jestli se vrátím ke službě Bohu naplno? 8-) To bych si přál samozřejmě nejvíce...
Když už jsem se rozepsal o těch znameních, jsou tu další, která ukazují na to, že tu mám být: Kdo mě znáte trochu víc, tak víte, že často mluvím o tom principu, že když prochodíte nějaké místo, tak Vám tam Bůh dává určitá práva... Jako vzor pro tento Boží princip v Bibli vidíme příběh Abrahama: 1.M. 13:17 a Káleba: Jz.14:9. Když mi v práci určili, kterou továrnu budu mít na starosti a poprvé jsem tam jel, to je taková vesnice za Pardubicemi, tak jsem si vedle cesty všiml jednoho obchodu. Chtěl jsem tam zajít za Vietnamcem, ale pak jsem se podíval do mapy, kde si dělám značky, kde už jsem byl a zjistil jsem, že jsem v tom obchodě v té vesnici už byl. To znamená, že jsem tu někdy v minulosti vystoupil z auta a chodil jsem tudy, a vidíte: Dnes tu mám „práva na užívání“ a otevírají se mi tu dveře k lidským duším 8-) Dále: Trochu jsem zkoumal okolí hotelu, kde bydlím a zjistil jsem, že asi 100 metrů odtud je církev CB. To je přesně to místo, které jsem navštívil, když jsem byl úplně poprvé v Pardubicích: Kdysi mě sem někdo přivezl autem a vystoupili jsme zde, ale nevěděl jsem, kde se necházíme, prostě jsem nezkoumal cestu, to řešil řidič, jen si pamatuji tu církev, parkoviště, park a jezírko, tady jsem to prochodil a: Dnes bydlím pár metrů odtud 8-)
Dále: Jednou jsme se vraceli s kamarádem z misie v Albánii a museli jsme se po návratu do Česka testovat na koronu. Hned za hranicí nebylo žádné testovací místo, na internetu psali, že musíme do nějaké nemocnice. Hledali jsme někde za hranicí v okolí Brna, ale všude měli zarezervované termíny, tak bylo plno. První nemocnice od Mikulova směrem do vnitrozemí, která měla volný termín na testování, jak jsme prohledávali seznam na stránkách, tak byla až v Pardubicích. V noci jsme to tedy projeli, vyspali jsme se v karavanu a ráno šli do té nemocnice na testy (jestli jsme někde mohli chytit koronu, tak tady ve frontě 8-) Dnes, když zařizuji různé věci dělníkům, o které se starám, tak jedna z věcí je vyřídit jim zdravotní prohlídky. Ty se dělají samozřejmě přesně v té nemocnici, kam jsme tehdy šli na ty testy 8-) Takže opět: Prochodil jsem tu nemocnici a dnes jsem tam pečený vařený – opět se tak potvrdila moje teorie.
Agentura mě také posílá často do Jičína, to je zase tato historie: Kdysi jsem uspořádal takový misijní putovní výjezd pro Moravany a Slezany do Čech (protože oni moc Čechy neznají 8-): Vždycky jsme někam přijeli, přespali v kempu v chatkách, ráno vyšli na místní dominantu, tedy nějaký kopec, většinou s kaplí na vrcholku, tady se pomodlili a potom jsme udělali nějakou misii ve městě, zašli na oběd, dokoupili zásoby a posunuli se opět do dalšího města... Jedna z našich zastávek byla právě v Jičíně, kde jsme se modlili na dvou kopcích: Zebín, kde stojí ekumenická kaple, odtud byl výhled na jednu z nejtěžších věznic v Česku, tady jsme se modlili za vězně (samozřejmě nějaké odtud mám dnes na starosti v továrně a na ubytovně 8-) Dále jsme se modlili na kopci jménem Veliš, což je zkomolenina jména Veles, to byl pohanský bůh, kterého tady uctívali v minulosti naši předkové... Od té doby, kdykoliv tady pod tím kopcem dělám misii (v okolních vesnicích a v samém Jičíně), opravdu se mi daří! Prostě to tu máme promodlené (prochozené 8-) Samozřejmě továrna, kam chodím, leží také pod tímto kopcem 8-)
A ještě s tím chozením jedna zajímavost: Víte, že se snažím zmobilizovat další zájemce o misii... Kvůli tomu jsem dříve prochodil různé sbory (takže i ta města, kde se nachází ty sbory 8-) Naposledy, kde jsem byl, tak to bylo v Dobrušce, která je blízko Kostelce nad Orlicí, kde stojí azylový dům pro uprchlíky. Se sborem jsme se dohodli, jakou tady budeme dělat společně misii a také jsme hned začali, uspořádali jsme vánoční posezení s prezentací Evangelia pro žadatele o azyl z různých zemí. To bylo v prosinci. V lednu se začalo mluvit o covidu, pak to propuklo naplno a lidé se nesměli shromažďovat, takže prozatím, než se to uklidní, jsme upustili od dalších akcí. Ta doba zákazů trvala asi dva roky a když to skončilo (a byl jsem připraven obnovit naší vizi a zase něco uspořádat), propukla další fáze války na Ukrajině. Azylový dům proto propustil všechny uprchlíky z Kostelce (ale nevím kam?) a uvolnil kapacitu lůžek pro uprchlíky z Ukrajiny (uprchlíci z Ruska, kteří utekli, protože nechtěli válčit, vláda neubytovala, ale vypověděla ze země, aby se nekazil mediální obraz, že všichni Rusové schvalujií válku). No, takže v uprchlickém táboře byli odteď jen Ukrajinci a přece nebudeme dělat misii mezi křesťany, to je snad jasné, víte, že Ukrajinci jsou křesťané. Nebo nevíte? Některé církve to neví, proto dělají misii mezi nimi, ale ne mezi jinými národy, které to potřebují více 8-( Takže naše plány se zhroutily... Uběhlo několik let a: Zavolal mi jeden bratr, že chce začít dělat misii, že se se mnou chce spojit. Nedávno se přestěhoval do Dobrušky, takže bydlí tady, no a asi tušíte, do jakého sboru chodí 8-)
Takže: 1. Sbor, který se otevřel misii, přestože nastaly překážky, má dnes misionáře. 2. Prochodil jsem město, abych našel nějaké makáče a dnes se mi z tohoto města hlásí dělník na Boží vinici. 3. Odstěhoval jsem se do východních Čech a mám najednou nového pomocníka z východních Čech, můžeme dělat společně akce 8-)
Takže se potvrzuje, že kam vstoupí Vaše noha, dostanete to místo od Boha (Každé místo, na něž vaše noha šlápne, bude vaše. Dt.11:24). Takže dávejte si pozor, kam chodíte 8-) Už moje babička mi říkávala: „Dávej bacha, kam šlapeš!“ 8-)
To není vše: Víte, že kvůli misii se pořád něco učím: Čtu různé knihy a články o národech, sleduji různé reportáže, cestopisy atd. I tady v práci mám příležitosti ke studiu: Za prvé se tu setkávám blíže s různými národnostmi, takže je poznávám ještě více, za druhé agentura, pro kterou pracuji, má kontrakty s různými továrnami, kde jsou další cizinci. Tak např. v jedné továrně pracovali Azerové. Jednou jsme měli volnou chvilku v kanceláři a můj šéf se rozpovídal, jaké s nimi měl zkušenosti. Takže jsem absolvoval přednášku o dalším národu 8-) příště mi zase vyprávěl o Japoncích, se kterými dělal, takže mám další nové poznatky 8-) i když z druhé ruky, ale zase někdo druhý si všimne něčeho jiného, než bych vysledoval já...
Také už jsem dostal první výplatu, takže si mohu udělat obrázek, jak to se mnou bude vypadat. No není to žádná sláva, makat na kapitalisty 8-) Nejprve musím odečíst desátek a to, co projezdím domů za rodinou, přeci jen je to docela dálka, pak nějaké obědy, protože si tady nemohu pořádně uvařit (to až budu mít zpátky karavan) a výsledek je, že mám na základní životní potřeby a na splácení dluhů, které jsem si musel udělat, abych zařídil dětem vyhovující bydlení. Až to splatím, tak mě čeká nová výzva: Za dva roky musím v karavanu ze zákona vyměnit plynové bomby a solární panely, to je prevence požáru (abych nevybouchl 8-) – tak zaplatím to a zase mi nezbyde nic. Ale to je v pořádku, už když jsem začínal s misií, věděl jsem, že budu žít z Boží Milosti a budu pořád na nule, že vždy dostanu jen to, kolik potřebuji momentálně na život a provoz, že nikdy nebudu mít něco jako důchod, úspory a takové ty věci, které mají ostatní lidé...
To ti dělníci ze zahraničí, které mám na starosti, jsou na tom lépe: Pokud si něco ušetří a pak si to doma vymění, tam to bude mít nějakou hodnotu, my tady se snažíme spojit konec měsíce se začátkem nového...
Takže mé tři důvody, proč jsem sem šel, se plní takto: 1. Sice tu moc nevydělám, ale nebudu v mínusu. 2. Péče o zdraví: Tím, jak musím prostřídat tři směny během 24 hodin (tak, abych celkem v továrně byl svých 8), tak se mi trochu rozházelo spaní, protože ty směny se mění a není to pokaždé stejné... Co se mi splnilo nejvíce, tak to jsou sociální kontakty: Jsem mezi lidmi v továrně, s dalšími jsem na hotelu, ale i ve městě se potkávám s již známými tvářemi, například když se jdu projít na sídlišti vedle hotelu, kde bydlím, tak po dvou měsících, co tu jsem, tu potkám více známých, než na sídlišti v Těšíně po čtyřech letech, které tam bydlíme...
Jak se mi tu daří, Vás budu opět průběžně informovat...
Jo: A ještě mám jedno nové misijní působiště 8-) Byli jsme něco vyřizovat na cizinecké policii, tak tady je v úřední dny plná čekárna cizinců, mohu tedy chodit i sem s Evangeliem 8-)