Tentokráte mi nevyšly úplně mé plány, ale nakonec se přeci jen zadařilo udělat misii:
Naplánoval jsem si misijní cestu do Čech, ale telefonoval mi bratr, že maminku odvezli do nemocnice, tak jsem za ní pospíchal a nestavil jsem se cestou nikde na misii tak, jak jsem zamýšlel 8-(
Pak jsem musel několik dní parkovat v Kadani u nemocnice, abych maminku navštívil každý den, tak vypadalo, že zase z toho nebude nic, ale: Tady se zjistilo, že nemocnice je plná Arabů: Jak primář oddělení, kam jsem chodil, byl Arab a také ošetřující lékařka mojí maminky je Arabka, tak jsem si s ní procvičil svojí francouzštinu 8-) Ono jich je tam více těch lékařů, potkávám je tam po chodbách...
Nejen to: Když jdu pro něco skočit do města do obchodu, tady potkávám každý den plno Indů, Filipínců a bude tu více lidí různých dalších národností, ti asi chodí do jiných obchodů, tak budu muset zajít i tam...
Na jeden víkend se za maminkou sjelo dost příbuzných, ona má vnučky a pravnoučata, tak se tu střídalo dost návštěv, takže jsem mohl od pátku do něděle jet na misii: Já dvakrát ročně vezu skupinu turistů, kteří dělají v horách nějaké mapování a značení turistických tras. Ti přes den chodí po lesích a já je občas převezu a večer jim dělám servis, jako jídlo, sprchu a spaní, když nemají mimo civiilizaci možnost ubytování. Tak tím si trochu přivydělám na naftu, zároveň přes den mám dost času, tak objíždím vesničky a hraniční přechody, kde navštěvuji Vietnamce.
Tentokráte se jelo do východního Středohoří, kde začínali nějakou trasu, v tomto bodě se minulý rok končilo. Tehdy jsem tu obešel dost vesnic, tak letos ty zbylé v tomto prostoru. Zase mám tedy jeden region „odškrtnutý“. Já se snažím postupně projet celou republiku, tak jak mi to uložil Bůh. Končilo se v Děčíně, kde jsem si tedy zaparkoval a prošel si jednu čtvrť, která byla nacvakaná vietnamskými večerkami.
V září se bude pokračovat z Děčína na Hřensko, takže zase tu budu dělat misii u hranic s NDR 8-)
V Děčíně jsem vyzvedl bývalého spolužáka a jeli jsme do Rakovníka na sraz ze školy. Po cestě jsem tedy udělal misii v nějakých vesničkách kolem Nového Strašecího a ještě jsme udělali zastávku ve Stochově, tady jsme našli Araba. V Rakovníku jsem ještě objevil další Vietnamce, o kterých jsem dříve nevěděl.
Ještě jsem pobyl pár dní v Kadani, potom maminku propustili do domácí péče, dohodl jsem se s bratrem, že se budeme střídat, aby on mohl chodit do zaměstnání a odjet na dovolenou, jen jsem musel zajet domů pro syna, aby také byl s babičkou. Cestou jsem vyšetřil ještě jeden den, tak jsem se zastavil v Prostějově a prochodil další části města, začal jsem tam, kde jsem minule skončil, oslovil jsem hodně Vietnamců a pět Turků v pizzérii a jednoho v kebabu, ten byl naprosto nadšený Evangeliem. Příště mi tu chybí projít ještě jednu část města, ale i na ulicích jsem potkával dost cizinců...
Z domácí péče o maminku sešlo, opět musela do nemocnice a je jasné, že domů už se nevrátí... Nabalil jsem syna a jeli jsme spolu do nemocnice, aby se stihl rozloučit s babičkou. Tady tedy společně trávíme čas v tyto dny, uvidíme, jestli se nám podaří někam popojet na misi? Ale upřímně: Teď mám jiné starosti, když jeden měsíc vynechám, svět se určitě nezboří...