Hned první akci, takovou okružní jízdu, jsme začali v Chomutově, kde jsem potřeboval vyřídit nějaké úřady. Po splnění těchto povinností jsme pokračovali v misii tam, kde jsme minule skončili, a to na sídlišti Březenecká. Už jsem si minule myslel, že jsem jej celé prochodil, ale neuvědomil jsem si, jak je rozlehlé, tak nyní jsem to „domázl“. V mládí jsem tu hodně prožil, tak teď splácím takový dluh: Kde jsem dělal nějaké zlo, tak teď tam mohu udělat něco užitečného, nebo prospěšného...
Při svých pochůzkách se vždy modlím za místa, kudy procházím, aby tam přišla změna, spasení pro lidi, kteří tam bydlí, svoboda přijímat Evangelium, nějaké Boží navštívení, a podobně... Tentokrát, tím, že jsem chodil po známých místech, jsem měl takový zvláštní pocit, že je velmi důležité, že to tu procházím s kočárkem a se svým prvorozeným dítětem: V těchto místech jsem v mládí bloudil, přemýšlel o smyslu života, chtěl spáchat sebevraždu, družil se se všelijakými lidmi (s některými se stýkám dodnes, ale jiní byli opravdu divní). Prožil jsem tu hodně neštěstí, blízkost smrti. A teď tudy kráčím jako vítěz, jdu ve vítězném průvodu Ježíše Krista – i když to očima není vidět, ale v neviditelném světě je to Pravda 8-). Před sebou jsem tlačil kočárek, nabitý Evangelii pro národy, a připadal jsem si podobně, jako když jdou např. lidé v nějakém průvodu, nesou před sebou kříž, nebo Eucharistii v nějaké nádobce (viděl jsem podobná procesí na Moravě, kde je hodně rozšířeno katolictví). Tak já místo monstrace před sebou mám svého potomka jako znak pokračování života, pro mne osobně znak Kristova vítězství nad smrtí. Jestli mě pozorovali stejní démoni, jako tehdy před dvaceti třiceti lety, museli být pěkně vytočení 8-) Dobře jim tak! A to je veliká Pravda, že naše hlásání Evangelia není jenom lidem, ale všemu padlému stvoření, tedy i duchům, kteří původně měli stát ve službě Boha. Skrze nás a naše životy jim Bůh chce ukázat Svoji vládu a Své konečné vítězství (Ef 3:10).
Tak to byl pro mne veliký zážitek. Příště, až se sem dostanu, budu pokračovat přes sídliště Kamenná, a takto postupně dojdu až do Jirkova 8-)
Odtud jsem se zastavil v Klášterci nad Ohří, který jsem již dávno prochodil, ale zkontroloval jsem pole. Vznikly tu dva nové vietnamské obchody a jeden turecký kebab, takže práci jsem tady měl 8-)
Dále jsem pokračoval do Ostrova nad Ohří (vesničky na trase mám už dávno „hotové“ 8-) S Ostrovem je to zajímavé v tom, že před nedávnem jsem prožíval určitou krizi, nějaké pochyby o svém povolání, a když jsem se ptal Boha, co a jak, odpověděl mi, že mám pokračovat a jako takový „restart“ služby, že mám začít „od začátku“. Podnikl jsem dvě věci: Zajel jsem do Prahy a prošel pár ulic, kde jsem začínal se službou... Také jsem šel úplně sám, bez týmu, bez manželky, prostě přesně tak, jako na začátku. Nyní se mi tato slova o „začátcích“ připomněla, a zeptal jsem se sám sebe, kde to vlastně celé začalo? No přece v porodnici, tam, kde jsem se narodil, a to právě v Ostrově nad Ohří 8-)
Proto jsem sem naplánoval cestu a teď k tomu byla zrovna dobrá příležitost. Při vjezdu do města jsem si říkal, kde zaparkovat? Cítil jsem, že mám zajet právě před onu porodnici, ale nemělo to moc logiku, protože je to celkem daleko od centra, kam jsem potřeboval... Poslechl jsem tento vnitřní hlas a zajel na okraj města k nemocnici (Nemocnice na kraji města 8-) Ve stejnou chvíli jako já sem přijížděl turecký kamion a parkoval vedle mne. Zrovna nedávno mi přišla poštou z německé „Kamionové církve“ Bible v turečtině 8-) Bral jsem to jako znamení a pozval řidiče na čaj. Řekl mi, že v pátek už ho nikdo nesloží, takže čeká do rána. Odpověděl jsem, že tam budu také do rána, a pozval ho na jídlo. Odpověděl, že je muslim, že nemůže naše jídla. Naštěstí v pátky nejím maso, tak jsem měl vegetariánské rizoto, to si se mnou dal. No, nakonec jsme spolu strávili večer, popovídali si (podle slovníku 8-), byla to perfektní misie! V jednu chvíli řekl, že by se díval na televizi, jestli mám? V palubce mám malou televizku, na podobnou jsou kamioňáci zvyklí se dívat. Tak jsem mu tam pustil film „Ježíš“ v turečtině 8-) pak si toto video vzal s sebou...
Ráno hledal někoho, kdo mu řekne, kde složit náklad, ale tím, že se neuměl domluvit, šel jsem to zjistit do nemocničního skladu. Tím jsem se dostal do objektu, který je položen nejvýše v celém městě. Kdo mě zná, ví, že mám zvyk chodit se modlit na návrší měst, než začnu evangelizovat 8-) Tak se mi to vlastně splnilo, pomodlil jsem se zde za město, dali jsme si s Turkem snídani, a vyrazili jsme se Světlankou na misii.
Celá ta situace mi jen potvrdila, že jdu správným směrem: To, že zrovna mi přijde objednaná kamionistická Bible v turečtině, že zrovna, kde se rozhodnu parkovat, tak přijede Turek kamiónem, že zrovna má čas, a nemá se na koho obrátit, prostě všechny ty věci. Je jasné, že se nejedná o náhodu, ale že opravdu mě Bůh vede a nějak si mě používá... I Vietnamci ve městě reagovali výborně, děkovali mi za Evangelium, např. v jednom obchodě se hádaly matka s dcerou. Když dostaly Evangelium a nahlédli do Něj, úplně se jim proměnila tvář, nastal v tom prostoru okamžitá změna, přišel tak citelný pokoj, tak vřele mi děkovaly... Zákazníci ve frontě to také viděli a pěkně se divili (mohli v ten moment vidět moc Evangelia na vlastní oči). Ta situace se nedá moc dobře popsat, to musíte zažít! Prostě tyto zkušenosti mi potvrzují, že to, co dělám, má smysl a pochybnosti se rozplývají.
Ještě uvedu jednu zajímavost: Při rozhovoru s Turkem přišlo na politiku (dva chlapi v pátek večer, jak jinak? 8-) Ptal jsem se na Erdogana, odpověděl mi, že ho nemají rádi. Zeptal jsem se, jestli proto, že je to snad diktátor? Řekl, že to ne (na diktátory jsou asi za celá staletí zvyklí 8-), ale že jim vadí, že je to kapitalista. Na otázku, koho tedy mají rádi, mi řekl, že Putina. To mě sice překvapilo, Rusko a Turecko byly v historii tradiční nepřátelé, ale na druhou stranu to vnímám jako nějakou změnu, která se ve světě odehrává (zatím to možná není vidět, tedy u nás, ale máte-li kontakty s lidmi jiných kultur, musíte to vycítit, i když na definici toho, co se děje, si ještě budeme muset počkat). Dokonce na jaře jsem podobné názory slyšel od muslimů v Bosně, kteří mi řekli, že nemají rádi Ameriku a jsou rádi, že Rusko tvoří ve světě rovnováhu, což je úplně zarážející: Tato země prodělala válku za nezávislost od Jugoslávie, Amerika jim v tom pomohla dosáhnout svého cíle, Rusko tehdy naopak podporovalo protistranu v tomto konfliktu, tedy Srbsko (resp. zbývající část Jugoslávie) – po zruba dvaceti letech se mění pohled na věc u těchto lidí... Skutečně to vidím jako nějaké změny, či náznaky změn, zatím v mentalitě, které jednou vyústí v nějakou větší, viditelnou (a citelnou) změnu. Rozhodně se můžete připravit na to, že svět, tak jak ho znáte nyní, zanikne: Nespoléhejte se na své jistoty, ale spolehněte se na Ježíše a buďte připraveni na něco nového.
Tak zpět k naší práci: V Ostrově se nám hodně dařilo, strávili jsme tu dva dny, obešli jsme dva takové okruhy po městě, všude jsme našli hodně cizinců, ale podle mého odhadu ještě budou potřeba tak dva okruhy, než prochodíme celé město a oslovíme zbytek cizinců. Tradičně v tomto kraji jich je hodně, díky blízkosti Německa, odkud přijíždějí zákazníci. Není to sice už to, co bývalo v devadesátých letech těsně po otevření hranice, ale stále jich je tady dost.
Škoda jen, že se do toho nezapojila místní církev, kterou jsem k tomu zval, ale nechtěli do toho jít, přiblížit se těmto lidem... Tragické je, že ani neřekli přímo: „nechceme“, ale vytáčeli se, pastor mě posílal za jedním klukem, ať jde on, ten mi zase řekl, že až co pastor, byla to hrozná domluva, opravdu: „Vaše ano ať je ano, ne ať je ne, co je nad to, je ze zlého“. Možnost prezentovat nebo oznámit tuto příležitost ke službě před sborem, aby se o ní dozvěděli i ostatní členové, jsem nedostal. Ale to je historie, hlavně, že misie se nezastavila, i když značně omezila ve svém záběru...
Tak dále jsme se cestou zastavili v Dolním Žďáře, kde jsou stánky podél cesty, Jáchymov jsme jen projeli, ten si necháme na příště, a zamířili jsme do Božího Daru, které je nejvýše položené město v ČR (to jsou ty mé výšiny 8-) – samozřejmě ne moje, ale Boží, a to doslova, vždyť to psali i na ceduli při vjezdu do města 8-) Tady už jsme našli jen pozavírané tržnice, Vietnamci už tu dávno skončili, tady už se přechod na Euro a EET podepsal definitivně.
Odtud jsme potřebovali zajet na pár dní „domů“, ať Světlanka vidí, jak vypadá maminka 8-) a honem zase na nějakou misii 8-)
Tak kam to bylo tentokrát? Byl jsem pozván na svatbu do Roudnice nad Labem, tak jsme tu zůstali pár dní a slušně „zamakali“. Kdysi jsme sem jeli s týmem, v době, kdy jsme ještě organizovali velké týmy, teď děláme takové malé... Tehdy se nám stalo, že jsme přijeli zrovna na státní svátek. To většinou Vietnamci nerespektují, pracují nepřetržitě, ale tehdy fakt zavřeli a našli jsme pouze jednoho... Již dlouho jsem tedy plánoval zajet sem a napravit to, tak mi to konečně vyšlo 8-) A co se stalo: Všichni měli otevřeno, jen ten, se kterým jsme mluvili tehdy, byl na dovolené 8-) Takže se prostřídali a vlastně během těchto dvou návštěv jsme oslovili všechny 8-)
Potkal jsem zde kamaráda, který vede malou skupinu věřících. Pozval mě, ať v neděli v jejich společenství pozvu přítomné k misii, takže jsem měl takovou „miniprezentaci“, ale nepřihlásil se nikdo, šli jsme tedy sami s tím kamarádem, ale oba jsme vzali svou dceru, tak jsme byli celkem čtyři 8-)
Mohu konstatovat, že v tomto městě jsem se setkal s velkým přijetím ze strany Vietnamců, kteří jsou zpravidla nepřístupní, drží se v rámci své komunity, nechtějí se „paktovat“ s Čechy, nedají Vám znát, co si myslí, schovávají své pocity za neproniknutelnou tvář, atd. Zde úplně propukali v jásot, svítily jim oči, vroucně děkovali, dávali najevo svou vděčnost, že jsme je navštívili, brali s úctou Evangelium, hned si Jej začali číst, nebo si je pečlivě uložili na potom, až budou mít práci hotovou. Nebylo jednoduché projít celé město, Vietnamci nebyli koncentrovaní na jednom místě, ale „rozházení“ po celém městě, takže trvalo tři dny, než jsme prochodili všechny uličky a našli všechny. Vedle Vietnamců jsem ještě našel a oslovil Tunisana a Ádzerbajdžánce. Armény jsem samozřejmě minul, jsou to křesťané.
Tak protože se nám ještě chtělo pracovat, zajeli jsme ještě do Štětí. Tady se nám dařilo ještě více, než v Roudnici: Odpoledne jsme se „rozcvičili“ 8-) a druhý den jsem s kočárkem prochodil celé město. Za prvé tu bylo hodně Vietnamců (a jeden Turek), za druhé opravdu to brali a byli rádi za návštěvu. Znovu: Lidé, kteří se většinou tváří jako hráči pokeru, najednou dávali najevo své pocity, dávali se se mnou do řeči, začali mi vyprávět o svých dětech, a podobně. Vietnamci jsou také zpravidla hodně zaměřeni na peníze, např. máte zaplatit 101 Kč, dáte mu do ruky dvě stovky a on Vám přesně vrátí 99 Kč, nemávne nad korunou rukou... A tady jsme dostali od dvou prodejců lízátko a od jedněch nějakou ozdůbku na holčičku, to už je opravdový projev náklonnosti! Jedni manželé mi dokonce řekli, že už něco slyšeli o Ježíši, ale že neměli všechny informace, tak mi děkují za Evangelium a jestli nevím, kam by mohli chodit do církve, aby jim to někdo vysvětlil?
Tyto zkušenosti si vysvětluji dvojím způsobem: První je, že kdysi jsem slyšel, že roční období kopírují i nějaká Boží období, např. jaro a podzim může být orba a setba, zima doba přípravy (zemědělci si opravují a chystají nářadí a stroje, Boží služebníci se v tomto čase nějak vzdělávají, modlí, připravují se na svoji orbu, setbu či žeň) – no a teď je léto, doba sklizně, žní, zralého ovoce, atd. Takže sklízíme plody toho, co jsme dělali celý rok: Ten, kdo si cvičil tělo do plavek, chodil do solária, na facebooku si dopisoval se zástupci opačného pohlaví, no tak teď, v létě, to tito lidé jen dotáhnou do konce, svléknou se do plavek, pak úplně a potom se řeší rozvody, nechtěná těhotenství, apod. No a my můžeme sklízet ovoce v podobě spasených duší do Božího Království.
Takže jestli trávíš celé léto střídavě někde u rybníka a u moře, nevím, jak chceš v České republice sklízet ovoce a přehodnoť svá slova o probuzení, růstu církve, a podobně. Čemu věřím je, že jestli někdo nedělá celý rok nic pro Pána, tak to pak v létě stvrdí jen tím ležením u vody. Zasíváš v době orby a setby vysedávání a vylehávání u nadbytečných knih nebo u počítače? Pak se nediv, že sklidíš lůžko v nemocnici, křeslo čekárny u lékaře, bolavá záda či klouby, které Ti budou bránit v pohybu, a ani Tvůj duchovní život se nemůže pohybovat směrem dopředu, ani nahoru.
Druhý pohled je, že se účastním určitých modlitebních zápasů, nějakých forem duchovního boje. Nechci se nyní o tomto rozepisovat, v minulosti jsem si tím nadělal spoustu problémů, např. když jsem dnes uvedl, že místo velkých týmů máme malé, je to způsobeno i tím, že toto téma, duchovního boje, bylo natolik trnem v oku mnoha kazatelů, že členům svých církví poradili, ať se se mnou nedávají dohromady, ale o tom mohu napsat jindy... Nicméně zatím jsem si nedal pokoj a hledám dále způsoby, jak být násilník v Božím Království a dobývat Jej (Mt 11:12 8-) Samozřejmě nemyslím násilím Jej nějak ničit, ale probourat se do Něj dovnitř, sám tam vejít a pomoci připravit do Něj i cestu ostatním 8-) Tak nedávno jsem se zúčastnil duchovního boje, nebudu psát detaily, to případně jen soukromým zájemcům, ale šlo o modlitby na řece Labi. No a vidíte, i Roudnice i Štětí leží na Labi a dnes tam mám krásné zkušenosti!
Tak opět na pár dní „domů“, ať se nerozpadne naše rodina, a opět vyrážíme, ale to už skoro začíná srpen, tak to se dozvíte příště 8-)