Začátkem prázdnin jsme jeli jako rodina s dětmi k babičce. Samozřejmě jsme to spojili s misií 8-)
Nejprve jsme cestovali zvlášť, tatínek s holčičkou autem a maminka s chlapečkem vlakem, aby to pro děti nebylo moc náročné. Spojili jsme se až v Praze. Takže já jsem jako obvykle odbočil někde z dálnice a s kočárkem jsem se vydal obsloužit nějaké zapomenuté obce. Protože minule jsem pojezdil nějaká místa na Vysočině a napojil se na dálnici v Humpolci, tentokrát jsem pomyslně pokračoval z Humpolce opět dále po vedlejší silnici, navštívili jsme Želiv a nějaké vesničky v okolí, příště tu chci pokračovat v tomto regionu, ale už jsme se museli vrátit naším směrem na hlavní tah...
Protože babička bydlí blízko západních Čech, které mám poslední dobou na srdci, zavítali jsme sem alespoň na dvě místa: Kynšperk nad Ohří, což byla taková rozcvička hlavně pro moji ženu, která na mateřské se už delší dobu nedostala na pořádnou misii 8-) a Svatý kříž, což je šílená vietnamská megatržnice, takže jsme opět mohli projít jen nějaký její úsek, a zase jsme si museli nechat něco na příště 8-)
Při návratu jsem opět vysadil maminku se synem v Praze na nádraží, ať jsou rychleji doma ve stínu, a pokračovali jsme autem po dálnici na Hradec, kde jsme se zastavili na misi v Chlumci nad Cidlinou, kde jsme to již v minulosti prochodili, ale zbývalo nám tu navštívit jeden kebab. Samozřejmě když jsme do něj přišli, tak jsme v sousedství viděli další dva nové kebaby, které opravdu poslední dobou rostou rychlým tempem. V tom „našem“ jsem po delší době měl dobrý rozhovor s Turkem, což je vítaná změna do té „vietnamské rutiny“.
V druhé půlce měsíce jsem odjel na Ukrajinu. Nešlo primárně o misii, ale o průzkum, zdali by zde šla dělat misie s uprchlíky. Ti totiž hledají různé cesty do západní Evropy, balkánská trasa je přísně střežená, takže je čím dál horší jí projít, ale z Turecka se dá přes Černé moře na Ukrajinu a odtud dále přes Polsko do Německa. Tomu, že se tak asi děje, napovídá, že v Polsku u hranic s Ukrajinou jsou uprchlické tábory, a také jsem četl ve zprávách, že ve Frankfurtu nad Odrou se objevují uprchlíci, kteří zde žádají o azyl poté, co překročili hranici z Polska.
Proto jsem zajel na západní Ukrajinu, zjistit na místě více. Ale ukrajinská mafie asi pracuje dobře, nikdo o uprchlících nic neslyšel, nikdo je neviděl, o ničem se zde nemluví. Vysvětlení by bylo, že pašeráci to mají dobře zajištěné, vše provedou tajně, potichu, a tak nikdo nic neví, nepodezírá, a kšefty nejsou v ohrožení.
Ať už je to takto, nebo skutečně „vzduch je čistý“ a žádní uprchlíci tudy nechodí (o čemž pochybuji), zjistilo se, že misii zde dělat nebudeme. Ale tato možnost mi vrtala v hlavě už pár let, musel jsem ji buď potvrdit nebo vyvrátit.
Zato, co jsem zjistil od místních, je, že ve velkých městech žije čím dál více černochů, Arabů apod. Sami Ukrajinci mi řekli, že oni jezdí na práci do Polska a do Česka, takže jejich místa na Ukrajině zaujímají přistěhovalci. Mohli bychom tedy náš koncept misie nabídnout ukrajinské církvi 8-)
Druhý důvod mé cesty byl studijní pobyt: Za prvé tím, jak pracuji s cizinci, tak potkávám samozřejmě nejvíce Ukrajince, tak šlo o to více poznat jejich kulturu a mentalitu. I ten, kdo neslouží cizincům, tak je potkává všude: v obchodech, na pracovišti, ve škole, v nemocnici, na autobusové zastávce, v restauraci... A do třetice: od té doby, kdy jsem uvěřil a vstoupil do církve, snad ve všech sborech se mluvilo o Ukrajině: tábory, dětské domovy, výjezdy, humanitární projekty, sbírky, podpora pastorů, misie (což nechápu), atd. Myslím, že jsem byl už poslední křesťan, který tam ještě nebyl 8-) Tak jsem to jel napravit 8-)
Nakonec i zde jsme udělali misii: Byli jsme navštívit místo, kde žil jeden slavný poustevník, modlil se zde v jeskyni a nakonec se stal hlavním kápem v klášteře, zbudoval tiskárnu, věnoval se překladům Bible do národního jazyka, tuto Bibli tiskl a distribuoval po okolí. Viděl jsem v tom paralelu se svým životem, tedy Bible, překlady, tisky a samozřejmě rozdávání těchto Biblí 8-) proto mě to zaujalo a šel jsem se sem podívat, dokonce jsem mohl pár minut strávit o samotě v jeskyni tohoto mnicha 8-) Jmenoval se Jan Železo. Časem se tento klášter velice rozrostl, dnes se tu pohybují tisícovky lidí denně, rychle pryč! Ale než jsme zdrhli, potkali jsme jednoho Inda, youtubera, který si tu natáčel nějaká videa a dělal k tomu povídání. Nevěděl, kde je, prý jel autostopem z Moskvy a někdo ho tu vysadil... Vzali jsme jej tedy k sobě do auta a vysvětlili jakž takž, kde se ocitl, nechali jsme jej odpočinout, dali jsme mu najíst, pustili jsme mu video Ježíš, a než jsme se rozloučili, darovali jsme mu Evangelium v indickém jazyce. Celou dobu si vše nahrával a asi to dá na YouTube, kde se na to podívají další Indové 8-)
Ještě, co jsem zde zažil, byla návštěva Volyně, mezi mými přáteli je hodně tzv. „Volyňských Čechů“, od kterých slýchám nějaké příběhy jejich rodičů a prarodičů, takže jsem se podíval i do tohoto regionu, v jednom městě byl dokonce udržovaný památník na Čechy, před kterým vlála čistá, vypraná a vyžehlená česká vlajka. Také jsem viděl železniční seřadiště, kde se sjížděli reemigranti a nakládali do vagónů svůj majetek, odtud pak vlakem putovali do tehdejšího Československa.
Po návratu do Česka jsem se opět věnoval rodině, ale stejně, znáte to 8-) Takže jeden den jsme vyrazili všichni čtyři na misii, aspoň po okolí, zajeli jsme do Ostravy Vítkovic, kde to máme „rozdělané“. Navštívili jsme arabský kebab, kde Arabové pěkně přijali Evangelium. Pak jsme se prošli parkem, kde jsme potkali Indy a Íránce. Škoda, že se místní křesťané nechtěli zapojit do misie, měli by tu pěknou žeň!
Druhý den mi to nedalo, a ještě jednou jsem zajel do Ostravy. Nejprve jsem prošel Porubu, kde jsme minule chodili s kamarádem v době korony, takže byly otevřené pouze potraviny, ale obchody s oblečením byly zavřené... Takže jsem tentokrát prošel právě tyto obchody a promluvil s vietnamskými obchodníky...
Ještě jsem se stihl přesunout do Vítkovic, kde to včera bylo tak „šťavnaté“ a našel jsem tu další Vietnamce...
A poslední výborná zpráva je, že konečně mi přišlo další „matro“ z tiskárny, kde byly v červenci nějaké dovolené, tak to vázlo, ale nyní mám hotové tisky Evangelia v urdštině, to je v poslední době hodně frekventovaný jazyk, nejen mezi uprchlíky v zahraničí, ale též mezi dělníky, kteří v Česku pracují skrze nějaké agentury.