Duben

   Tak hned na začátku měsíce jsem musel s autem do dílny, na výměnu oleje. Nejbližší pro mne vhodná dílna je v Mladé Boleslavi. Tím, že sem budu jezdit každý rok, nemusím sem plánovat nějaké extra cesty, a podobně. Stačí, když pokaždé (v dubnu 8-) obejdu nějakou část města a udělám misii, a tímto způsobem, za několik let, toto město prokřižuji. Tentokrát jsem si je tedy prošel, abych si udělal takový obrázek, jaká jsou místní specifika. Co se týče cizinců, ti zde tvoří téměř čtvrtinu obyvatel. Je tu totiž velký průmysl a ten potřebuje dělníky, které najímá i ze zahraničí. O tom, jak to tu vypadá, si můžete udělat obrázek např. z tohoto novinového článku. Až když jsem si toto přečetl, pochopil jsem, proč jsem všude ve městě viděl policejní auta 8-) Je to opravdu pole na misii, do které, kdyby se zapojil některý sbor, mohl by leccos dokázat. V minulosti jsem oslovil dva místní sbory, ale tyto bohužel neměly vůbec zájem o cizince (jen tak na okraj: mafie nebo Jehovisté o ně zájem mají 8-).

   Jak tedy sám dělat misii v tak velkém městě? Samozřejmě moje osobní, nebo naše rodinné aktivity nebudou dostačující, ale aspoň nějak začneme... Prozatím jsem se tedy rozhlédl (celkem jsem nachodil 14 kilometrů 8-), mimo klasických večerek a pouličních občerstvení se zahraniční kuchyní, což je obvyklý jev mnoha českých měst, byla vidět např. řada Mongolů, kteří někde parkovali své auto a někam šli...

   Rozhodl jsem se začít v malém, to je nejlepší: Postupně se mohu blížit k vyšším cílům... Prošel jsem tedy na toto město dvě těsně nalepené obce, jedna vesnice, Podlázky, a malé město Kosmonosy. Před dvěma měsíci jsem totiž navštívil Vietnamce v Bakově nad Jizerou, a právě mezi Bakovem a Boleslaví leží Kosmonosy, tak ať to mám pěkně pohromadě 8-)

   Odtud jsem pokračoval do Liberce. Toto je samozřejmě velké město, kde už by chtělo mít nějaké partnery. Před časem se sem přistěhoval kamarád, se kterým jsme už spolupracovali v jiném regionu severních Čech, na Teplicku. Nechal jsem mu nějaký čas, aby se zabydlel, uchytil se v zaměstnání, zvykl si na nové prostředí 8-) a jsem rád, že jsme se opět spojili na misijním díle. Je vidět, že kamarád nelenil, ale už udělal průzkum, zjistil kde, co a jak, a už jsme mohli jít „najisto“. Pro začátek jsme tedy prošli jednu z hlavních tříd, kde jsme oslovili cizince, ale samozřejmě tato ulice je velmi frekventovaná, takže se sem ještě vrátíme. Odsud můžeme své pole postupně rozšiřovat na další části města... Postupně si budeme nejen přidávat ulice, ale doufáme, že i kontakty, mohou se k nám přidat přátelé mého kamaráda a třeba se postupně zvětší i náš minitým 8-) Jsme domluveni na další akci, chceme chodit pravidelně, vždy si domluvíme nějaký vhodný den, vyvěsím to na web, abyste také o tom věděli a mohli se přidat 8-)

   Dále mě povinnosti zavedly znovu do Chomutova, jak jsem o tom psal již dříve, že tu mám nějaké úřady... Tentokrát jsem si pro své pochůzky zvolil sídliště „Březenecká“ – kdo to znáte, víte, o co jde 8-) Byl vidět všeobecný úpadek: Našel jsem zde asi pět vietnamských obchodů, jedno téměř zavřené obchodní centrum, kde fungovaly asi dva obchody, ostatní prostory byly v nabídce pronájmu (už asi hodně dlouho). Děti šly ze školy, ale žádná velká sláva... Jaký úpadek mám na mysli? Mluvím zde o úbytku obyvatel: Před takovými dvaceti lety by tu byly živé ulice, hodně dětí kolem školy, procházely by se zde školky... Měl by kdo nakupovat, bývaly zde plné ulice, restaurace, parkoviště... Nyní poloprázdno. Samozřejmě v bytech na sídlišti ještě někdo je, ale to jsou spíše senioři, kteří jen málo vyjdou z domu... Ale i mladí lidé dnes málo vychází, dříve se setkávali spolu venku, dnes sedí u počítačů. Doba se hodně změnila, je to cítit zejména v prvních jarních dnech, které kdysi vytáhly do ulic množství lidí. Celé je to také vidět na struktuře nabízených služeb, dnes vedou psí potřeby, dříve tu byly restaurace, cukrárny, kadeřnictví (tedy přeloženo do češtiny: muži, děti, ženy). Také v pohraničí je toto asi umocněno skutečností, že hodně lidí pracuje v Praze nebo v Německu. Nákup si pak pořídí tam a dovezou domů autem. Ale stejně je to odliv obyvatel: „domů“ se pak jedou jen vyspat či na víkend. Možná jste nepochopili, proč o tom zde píši, zájemcům pošlu na vyžádání celé vysvětlení 8-)

   Odtud jsem zamířil do okresu Karlovy Vary, kde jsme s přáteli měli naplánovánu tůru na sobotu, jednou za x let nám to vyjde, že se staří (tři) kamarádi sejdeme a podnikneme výlet. Bez misie si to samozřejmě neumím představit, takže jsem zde strávil více dní, zavolal kamarádovi a ve čtvrtek jsme spolu vyrazili na misii do Potůček. To je jedna z mála maxitržnic na hraničním přechodu, která ještě funguje v Krušnohoří... Obešli jsme takové ty otevřené stánky a pár obchodů, ještě nám zbývá krytá hala, tu si necháváme na zimu 8-) Všude byla cítit uvolněná atmosféra, žádný tlak na to, abychom za každou cenu nakupovali, mohli jsme tedy předat dost Evangelií. Bylo vidět, že to zde funguje jako jeden velký organický celek, prodejci chodili od stánku ke stánku, kadou chvíli jsme našli stejné prodejce na jiném místě (nebo to byl znak toho, že všichni pracují na jednoho bosse? 8-)

   V pátek jsem se vydal sám do Božíčan a do Nové Role. Celkem jsem tu našel sedm vietnamských obchodů, všude mě dobře přijali. Jsem rád, že mi to konečně vyšlo, chystal jsem se sem už více let. 

   V sobotu v rámci zmíněné tůry jsem prošmejdil řadu vesnic vysoko v horách, ale celkem bez misijního zářezu, tyto vesnice jsou vybydlené, lidé sem jezdí spíše na chaty, pár místních obyvatel si musí jet na nákup někam do vedlejšího městečka... Ale nevadí, stejně jsem sem musel na průzkum, předem nikdy nevíte, kde jsou vietnamské obchody či tržnice, to si musíte zjistit osobně na místě 8-)

   V neděli jsem vezl své dva souputníky k autu, tak jsem měl cestu do Kraslic. Tady jsme pracovali s Luckou předminulou zimu, zbývalo nám tu pár obchodů a restaurací, tak jsem se rozhodl, že už to „domáznu“. Celkem toho bylo již jen pět obchodů, restaurace byly zavřené, snad fungují pouze v zimě pro lyžaře, nebo už zkrachovaly úplně? Opět další obec, která se potýká s masivním úbytkem obyvatelstva 8-(

   Tak ze západních Čech jsem zamířil rovnou na misii do Bosny, doma jsem se stavil jen pozdravit svojí rodinu, nabral jsem kamaráda a jeli jsme na takový minivýjezd. Víte, že v minulosti jsme pořádali velké akce, kdy jezdilo 10 až 16 účastníků, v poslední době děláme menší akcičky, nepůsobíme tak hřmotně a lépe se ve dvou či ve třech přiblížíme k uprchlíkům, více pronikneme k jejich srdci, otevřou se nám, vyslechneme jejich příběhy, zavedeme lépe rozhovor, atd.

   Předem některé z Vás zklamu, když Vám řeknu, že nebudou fotografie. Přestali jsme své akce fotit, je to zásah do soukromí uprchlíků, není jim to příjemné, těžce se hledá příležitost k focení. Už i samo nošení fotoaparátu poškodí první kontakty...

   Tak o co šlo tentokrát: Víte, že jsme byli v únoru na misii v Bosně. Seznámili jsme se tu s pár lidmi, se kterými to zkrátka chtělo ještě se vidět, pokračovat v kontaktu. Ve skutečnosti by to chtělo úplně se sem přestěhovat 8-) Tak například jsme se seznámili se skupinou Sikhů z Pandžábu. Protože v zimě by mě nenapadlo, že by zde byli lidé mluvící pandžábsky, nevzal jsem tato Evangelia. Nyní jsem Je přivezl a setkalo se to s pozitivním ohlasem. Pozval jsem tyto muže k nám domů na čaj, oni nám uvařili oběd 8-) a společně jsme diskutovali u stolu nad mnohými tématy, pak o jejich náboženství (o kterém toho moc nevěděli 8-) a také jsme jim mohli říct o naší víře.

   Dále byl u nás na návštěvě jeden Pákistánec, pak jsme u řeky navštívili dva Berbery z alžírské pouště, oslovili nějaké Afghánce před mešitou, pozvali do auta na oběd čtyři Araby. Když jsme zavedli řeč na víru v Ježíše, a oni nám tradičně začali vysvětlovat Korán a Mohameda, došlo k úsměvnému momentu, kdy každý věřil trochu jinak, tak se nakonec začali přít o víře mezi sebou (jeden byl totiž z Palestiny, druhý z Íráku a další dva ze Sýrie). Popravdě, tuto situaci zažívám dost často mezi křesťany, když se dohodnou, že půjdou spolu (konečně) evangelizovat, tak nakonec se zaseknou na věroučných otázkách, začnou se dohadovat o své víře a nikam nedojdou. Tak nyní jsme měli s kamarádem shodu (i když jsme každý z jiné církve a každý máme jinou osobní víru), krásně jsme se sladili, a fungovali. Nakonec naši hosté přijali Evangelia, že si je přečtou a vyrazili jsme mezi další skupiny. Např. jsme objevili holičství, kde stříhali tři Pákistánci pod dozorem jedné místní Bosenky, majitelky podniku. Dozor spočíval v pití kávy, kouření cigaret a vybírání plateb 8-) Takže mládencům do toho nikdo nekecal a ti předváděli své umění, ve frontě bylo asi dvacet dalších jejich krajanů. Tak jsme se dali také ostříhat a rozdali zde poslední Evangelia v urdském jazyce.

   Ještě jsme navštívili některé bosenské muslimské přátele, také jim předali film Ježíš a už jsme se museli loučit: Velice těžce, viděli jsme tu mnoho příležitostí a srdce mi zde vždy sténá, když už je čas k návratu, alespoň to vždy nějak zdržuji 8-)

   Na podzim nebo v zimě bychom sem rádi opět zavítali. Popřemýšlejte tedy, jestli byste nechtěli s námi. Ušetřete si nějakou dovolenou a něco podnikneme!

   Tak myslíte, že to je vše? Ani náhodou, jede se dál 8-) Tak po návratu do Čech jsem jen vysadil kamaráda na nádraží a pokračoval jsem na Slezsko, kde mě čekala prezentace v jednom partnerském sboru. Také jsem musel z tiskárny přebrat nové Bible 8-) Udělat nějakou inventuru ve skladu, nabalit balíky, abych uspokojil další misionáře, a samozřejmě načerpat „matro“ na další období i pro sebe, vždyť tolik jsme toho rozdali...

   Cestou domů mě čekala ještě jedna porada v Bruntále, s dalším naším partnerským sborem, takže jsem musel trochu přes hory, no a když už jsem byl tady, nemohl jsem odolat a ještě jsem si trochu zamisioval v Rýmařově, v Horním Městě a projel nějaké vesnice směrem k dálnici v okolí Uničova a Litovle, kde jsme pracovali minulé léto, tak jsem to ještě pojistil: Minule jsme jeli od východu k západu, tak tentokrát jsem to vzal od severu k jihu, aby se vytvořil takový kříž nad krajinou a nad naší setbou vloženou do lidí různých národů, žijících zde 8-)