Tentokráte se mi opět skvěle dařilo na misii: Nejprve jsem odjel do Rakovníka, kde jsme měli sraz se spolužáky. Minulý rok jsem to tu celkem slušně pochodil, tentokrát jsem dělal nějaké zbytky: Vietnamské bistro a nehtové studio.
Odtud jsem odejel nabrat své klienty do Žatce, který už mám prochozený celý, ale kamarádka mi hlásila, že je tu nová vietnamská restaurace, tak jsem se v ní zastavil na misii, servírka byla hodně ráda.
Moji klienti, to jsou turisté, kteří dělají v horách nějaké značení, mapují staré zaniklé turistické trasy, pořizují fotografie a pak z toho vydávají horské průvodce. Jednou za rok máme tuto akci, kdy jim dělám doprovod, tedy odvezu je na start, domluvíme nějaké místo na parkování a spaní, oni jdou pěšky lesem a dělají svojí práci, já předjedu na smluvené místo a večer na ně čekám. Přes den mám čas a dělám misii. To trvá několik dní, než turisté dorazí do svého cíle. Tentokráte se šlo z Ještědu na Milešovku, asi 100 kilometrů, a právě v tomto prostoru mezi zmíněnými dvěma horami jsem udělal spoustu práce:
Tak z Ještědu, kde jsem vysadil své lidi, jsem sjel do vesnice Křižany, kde jsem minulý rok byl. To tu nic nebylo, ale mezitím tu vznikl vietnamský obchod, tak letos „zásah“. Dále jsem pokračoval do Osečné, tady byly dva vietnamské obchody a jedna restaurace, přijali nadšeně. Ten den to stačilo, první trasa byla krátká. Druhý den jsem prochodil celou Stráž pod Ralskem (sem jsem se chystal už fakt dlouho), město bylo plné vietnamských podniků a na závěr jsem našel v kebabu Turka, který byl úplně nadšený z Evangelia: Vyprávěl mi, že žil na hranici se Sýrií ve čtvrti zvané „Svatý Petr“, kde byl kostel z prvního století a on se do něj chodil dívat, hodně ho to zasáhlo, ale protože místní křesťané mluví arabsky, tak se nemohl vyptat, ale že si chtěl sehnat a přečíst Evangelium a teď Je konečně drží v ruce! To je přesně smysl mojí misie: Posloužit hledajícím, ne někomu něco cpát. Ze Stráže jsem přejel do Mimoně, kde jsem obešel Vietnamce v jedné části města. Byli nadšení! Druhou část města si projdu příště. Dále jsem pokračoval do městečka Zákupy, kde to bylo také „nacvakané“ Vietnamci. Další den jsem prochodil náměstí a přilehlé uličky v České Lípě. Bylo tu hodně Vietnamců, jako všude, ale i hodně Mongolů: Už pár dní jsem se potřeboval ostříhat a marně hledal holičství, naštěstí: Protože tady stříhala Mongolka, a tak jsem mohl zajít k ní a popovídat si s ní a darovat jí Evangelium. Ten den byla středa a já měl půst, ale kvůli nějakému svátku se mohla jíst ryba. Našel jsem dvě rybí restaurace, kterou provozovali Mongolové, tak jsem se tu zdržel i s nimi 8-) Ještě jsem našel Thajské masáže a paní recepční ochotně přijala ode mne Evangelia v thajštině, že je rozdá masérkám. Další obec: Blíževedly. Dva vietnamské obchody a před jedním se se mnou dal do řeči nějaký místní člověk, který se mi svěřil, že bere prášky na psychiku, poradil jsem mu, ať žije s Ježíšem, že to je nejlepší na psychické zdraví. Odtud jsem odejel do kopců východního Středohoří: Lovečkovice a Verneřice, zvláště ty byly opět plné Vietnamců. Pak jsem sjel z hor k Labi a podél Labe jel do Litoměřic: Cestou další vesnice s Vietnamci, jako Libochovany, Velké Žernoseky a Žalhostice. Tuto trasu už jsem také měl dlouho naplánovanou, protože minule jsem jel po opačném břehu Labe a obsluhoval tamní vesnice. Nakonec samotné Litoměřice, kde jsem začal chodit po nějakém sídlišti, zase hodně Vietnamců. Někdy příště tady budu pokračovat, tentokráte už jsem to stočil k domovu.