Opět se mi hodně moc dařilo, děkuji Vám za modlitby, které mi moc pomáhají v misii!!!
Takže původně jsem měl namířeno do Lužických hor, tedy oblast zhruba mezi Libercem a Děčínem. Cestou jsem samozřejmě dělal odbočky a také „misioval“, tak hned na začátku jsem si střelil rozcvičku, odbočil z dálnice zajel do hor: Odry a Potštát. Tady se projevilo to mé neustálé ježdění a spálily se mi brzdy, čemuž se za ta léta není co divit 8-) Měl jsem štěstí, v Olomouci mě vzali do servisu a spravili mi to, Bůh jim žehnej!!! Takže jsem měl několik hodin čas a šel jsem na misii i v hlavním moravském městě 8-)
Ještě, že mě napadlo zajet do těch hor na misii do dvou obcí. Kdybych jel dál, ty brzdy by se projevily až někde v neznámém kraji, kde bych neměl štěstí se servisy. Bylo vidět, že to byla myšlenka od Boha, který spravuje naše cesty!!!
Ještě jsem udělal jednu odbočku z dálnice, tentokrát za Hradcem Králové, kde mi chyběly dodělat nějaké podniky v Hořicích, minule jsme tu byli s kamarádem a byla sobota, nestihli jsme všechno do dvanácti a někde nám zavřeli, tak teď jsem to domákl 8-) Měl jsem zde dobrý rozhovor s Turkem. Když už jsem byl zde, zajel jsem ještě do Bělohradu, který jsem měl na srdci už dlouho, konečně mi to sem vyšlo! Proč Bělohrad? Některá města mi Bůh přímo ukazuje. Toto asi proto, že jsem byl mnohokrát na misii v Bělehradě, ale v Bělohradě ještě ne 8-) Opět jsem tu měl dobrý rozhovor s Turkem. A Vietnamci přijímali s velikou vděčností: Opravdu to město stálo za to sem jet, Bůh zná ty lidi, kteří zde žijí (a čekají na nás 8-)
Protože jsem cítil potřebu začít něco nového, tak při průjezdu městem Jičín jsem udělal zastávku a také se tu prošel, udělal misii a seznámil se s terénem pro příští misii 8-) Nebyl jsem tu úplně poprvé, před lety jsme s jedním týmem měli takový putovní misijní výjezd, z Moravy jsme dojeli až do severních Čech, cestou jsme zastavovali na vytipovaných místech, která byla důležitá v historii našeho národa. Začali jsme na Radhošti a skončili ve Stadicích, a právě jedna ze zastávek byla za Jičínem na hůrce zvané Zebín. Proč zde? Byl to důležitý vyvýšený bod kartuziánského řádu, nejpřísnějšího ze všech, postavila se tu barokní kaple (baroko sloužilo k upevnění rekatolizace), která je dnes, pro zajímavost, ekumenická, tedy ji spravuje několik církví spolu. Z kaple je dobře vidět objekt bývalého kartuziánského kláštera, dnes věznice, kde jsou ve výkonu trestu jedni z nejtěžších zločinců u nás v zemi. Oni potřebují naše modlitby, proto jsme tu byli, ale i naše země potřebuje modlitby, po tom, co tu násilná rekatolizace napáchala. Nejhorší asi je, že v této historické době vznikl ateismus v Česku, který se časem tolik rozšířil a trpíme tím dodnes. To je překvapení, že ateismus v naší zemi nerozšířili komunisté, co? 8-) Jen si to pěkně zjistěte, jak to celé bylo…
Tak jsem mohl pracovat a cítit vliv těchto modliteb: Kdysi jsme tu orali, dnes sejeme Boží Slovo, a časem přijde i sklizeň… Na své cestě se ještě ocitnu ve vícero takových místech, kde jsme se tehdy modlili…
Za Jičínem jsem obsloužil ještě nějaké vesnice v Českém ráji, opět nedodělky z minulosti, a už hurá směr Ještěd, kde má začít má plánovaná mise. Tak, na vrcholu modlitba za kraj ležící pod úpatím, a už jsem se spouštěl dolů z kopce: Přes Rynoltice, Rybniště do Chřibské, zajel jsem i do Jetřichovic a z hor opět do civilizace: Česká Kamenice. Tady bylo hodně práce, jako všude, kde je vysoký počet obyvatel romského původu. Je to totiž příležitost pro obchodníky s chudobou a i Vietnamci toho umí využít (nákupy na dluh, kšefty se stravenkami, prodej levného nekvalitního tabáku, a další záležitosti, o kterých se asi nemusím rozepisovat). Vedle Vietnamců jsem zde hovořil s Albánci.
Pokud bych měl uvěřit teorii, že má cesta je pouze kvůli jednomu člověku, jako že oslovíte mnoho lidí, ale přesně pro jednoho z nich je Vaše námaha užitečná, tak vím přesně, o koho jde 8-) Jedna prodavačka, asi ještě nedávno -náctiletá, pro ní bylo přesně Evangelium, aby Jej četla!!! Některé momenty ze služby jsou mi takovou odměnou za to co dělám 8-) Ale zpět z výšin ke všední práci:
Děčín jsem projel, ten zůstává na jindy, teď mě zajímají vesnice! Boletice: Opět obec s velkou romskou komunitou, tzn. opět hodně Vietnamců a muslimů: Jinde v tak malém městečku by byli dva nebo tři vietnamské obchody, tady jich bylo vedle sebe asi deset, nekonkurují si a existují vedle sebe. To víte: V supermarketu Vám za stravenky cigarety neprodají… Na sídlišti ve večerce si mě udiveně prohlížela jedna Vietnamka, asi zde viděla poprvé bělocha?! A proč jsem zmínil muslimy? Ti, aby získali české občanství, nejjednodušší způsob je sňatek s místní dívkou či ženou, kterou snadno najdete na romském sídlišti, navíc je tu kulturní blízkost: Romky v životě chtějí hlavně rodit děti, hodnoty jako vzdělání, profesní specializace, úspěch v pracovním životě, které se jim my, Gádžové, snažíme vštípit, jsou pro ně… řekněme abstraktní. A muslimové přesně toto požadují, aby žena měla hodně dětí, ale jestli umí číst nebo psát, to přece není důležité… Do práce ať nechodí, to určil Alláh mužům, a navíc nejsou rasisté, takže po všech směrech to jde spolu velice dobře. Všichni jsou spokojení, já také, perfektně jsme si pohovořili s jedním Arabem, byl upřímně rád, že jsme se seznámili.
Šup šup, nějaké vesnice na Labi, to jsou většinou zahrádkáři, tak je tam pokaždé jeden obchod, obejet Ústí, a rychle do další obce s vysokou koncentrací chudoby, beznaděje a všeho, co s tím souvisí: Trmice. Byli tu asi tři běloši: Šéf úklidové čety, já a řidič autobusu, co jel kolem… Opět tedy mnoho vietnamských obchůdků, už jsem je ani nepočítal, kebab, už si nepamatuji národnosti… V Trmicích je nájezd na dálnici a už hurá zpátky k rodině, po perných dvou týdnech…