Misijní výjezd mezi uprchlíky v Bosně – leden 2021

Vše začalo tím, že se mi ozval jeden bratr, že by rád vyrazil pomoci nějakým lidem… Protože dlouhodobě jezdíme mezi uprchlíky, nabídl jsem mu právě tuto možnost, kterou uvítal.

Sice jsem už také chtěl vyrazit, ale bylo pro mne důležité, že i někdo jiný má tyto myšlenky 8-) Nejen, že já naplánuji a oznámím akci, a někdo se přihlásí, ale že i někdo další hledá aktivně příležitosti ke službě, a děláme tedy něco společně. Tedy ne „já“, ale „my“ 8-)

Tak tedy jsme se dohodli, že uděláme výjezd do Bosny, kde je momentálně nejvíce uprchlíků v potřebách: Zima je v plném proudu, uprchlíci mají nedostatečné oblečení, spí někde v lese ve stanu… Nic k vysvětlování, nic k nepochopení: Vše jasné! 8-)

Vyhlásili jsme tedy v našich sborech a po mailu mezi svými známými sbírku oblečení a dek, a ta se opravdu vydařila! Mnoho lidí přineslo nějaké oblečení, boty, spací pytle, deky. A to nejen z našeho města, ale i odjinud nám přišly věci balíkem poštou… Vybralo se toho opravdu hodně, nakonec, když jsem všechno naskládal do auta, bylo to až po střechu 8-)

Nějací bratři nám přispěli i finančně, to pro případ, že by na místě byla nějaká potřeba, kterou by bylo třeba řešit akutně…

Samozřejmě také my jsme si „odlehčili“ a něco ze sebe svlékli, bylo by jednoduché rozdávat pouze cizí oblečení, chtěli jsme tedy přidat i nějaké svoje...

Mezi všechny tyto věci jsme samozřejmě zabalili Evangelia, která chceme nabídnout lidem, pocházejícím z nekřesťanského prostředí, to je naším hlavním cílem!

Touto dobou jsou samozřejmě komplikace s cestováním do zahraničí, kvůli koroně, ale pokud se Vám podaří získat potvrzení, že jste negativní, můžete cestovat.

Potíž je v tom, že toto potvrzení musí mít uvedeno čas odběru vzorků ne starší 48 hodin, tedy myšleno při přestupu hraničního přechodu, ale vydat Vám ho může laboratoř do 48 hodin od odběru, je tedy riziko, že v době, kdy jej obdržíte, už může mít platnost třeba jen hodinu nebo dvě, a za tuto dobu nestihnete ujet 800 kilometrů na hraniční přechod 8-)

Zmobilizovali jsme tedy mailem bratry a sestry, aby to zařídili „tam nahoře“ 8-) a opravdu Vám můžeme poděkovat, že to vyšlo perfektně! Testem jsme prošli, a vystavili nám potvrzení ještě ten den večer, takže jsme měli dostatek času na cestu. Navíc laboratoř na certifikát o bezinfekčnosti neuvedla čas odběru vzorků, takže jsme ještě získali prostor se někde zdržet 8-) No a samozřejmě na hranicích ani tento test nechtěli vidět 8-) 8-) 8-)

Máme takový zvyk, před nějakou větší akcí dělat „noční bdění pro Hospodina“ (Ex 12:42), a tak jsem to plánoval udělat i nyní. A zrovna jsme měli jedno takové bdění u nás v církvi, kterou navštěvuji, takže to vyšlo pěkně, a „zabil jsem dvě mouchy jednou ranou“ 8-)

Takže to jsme se pomodlili, a můžeme vyrazit! Cesta šla dobře, dokonce jsem byl vyspaný (od pěti do sedmi, to snad stačí, ne? 8-) Střídali jsme se za volantem, takže večer jsme už byli před hranicí s Bosnou. Překročit hranici jsme se rozhodli až druhý den ráno, pěkně za čerstva, a ne s očima jako balónky 8-)

Dopoledne jsme tedy vkročili do naší cílové země, a jako první jsme museli zaplatit „vstup“ do Bosny: Okamžitě, ještě než jsem stačil nacouvat na parkoviště a vypnout motor, přistoupila žebračka, a už ťukala na okénko, že ať jí něco dáme. Když říkám, že jsem ještě ani nevypnul motor, rozumí se, že jsem ještě nebyl v bankomatu 8-) Naštěstí jsem měl u sebe nějaké drobné ještě z minulé cesty, tak jsem jí to nasypal, řekla nám, že nám za to Alláh požehná. Výborně: Náš pobyt zde je tedy od samého počátku pod požehnáním Alláha! Poučil jsem se, a na závěr výjezdu si nechal opět nějaké drobné v místní měně, až sem pojedeme příště, ať jsme připraveni 8-)

Sotva jsem vystoupil z auta, ještě jsem neudělal ani krok, a už tu byl další prorok s dlouhým vousem, který nám řekl, že jako dobří muslimové máme dát peníze na jeho nemocné dítě. Opět jsme tedy odlehčili naší kapse, a abych Vás nezdržoval detaily, shrnu to do dvou vět: Takto to už pak bylo každý den, dokud jsme nepřekročili z muslimsko-katolické federace do srbské části Bosny. Tam se to pak otočilo: Každý nám něco nabízel a dával, včetně telefonních čísel, kdybychom něco potřebovali potom 8-)

Tak nejprve, co jsme udělali? Ano uhádli jste, vybrali jsme si peníze z bankomatu, když nám toto město dalo najevo, co nás tu asi bude potkávat. Jen bych asi měl uvézt věci na pravou míru: Tady to není jako v Česku, rozdíl spočívá v tom, že místní žebrák to opravdu má na jídlo, nebo na životní potřeby, a ne na alkohol. Třeba jsem i viděl ženu, která vodila své děti městem, aby jim mohla koupit oblečení… Holt ne každý má nějakého příbuzného, který vyjede do zahraničí za výdělkem, což je tu obvyklé, že někdo doma drží hospodářství, a někdo posílá peníze z Německa, Rakouska, Švýcarska, atp. Pokud jste tedy vdova s dětmi…

To jen, abyste si zasadili náš příběh do reálií, ve kterých se odehrává… Jedni chudáci (uprchlíci) mezi druhými chudáky (Bosňáci). Naštěstí, jak jsme i viděli v následujících dnech, se potvrzuje stará pravda, že nejvíce umí dávat právě chudí lidé, takže skutečně: Místní lidé pomáhali uprchlíkům, jak kdo mohl. I nám o tom vyprávěli sami uprchlíci. Ještě o tom řeknu více, teď zpět k naší strategii:

Nejprve jsme si prošli terén, prohlédli si město (Velika Kladuša), sledovali jsme, kudy se pohybují uprchlíci, atd. Pak jsme vyšli na nejvyšší místo, na kopec, kde stojí středověká pevnost. Tady jsme měli i město, i jeho okolí jako na dlani. Odtud jsme se pomodlili za jeho obyvatele – ty stálé i ty přechodné.

Cestou dolů z kopce už jsme vyhlíželi, s kým navázat první kontakt. Pozdával se mi jeden zamyšlený mladík postávající u obchodu. Oslovili jsme jej tedy. Vždy nastává tradiční rituál: Nejprve pozdravy (My: „Assalámu alejkum“ On: „Alejkum assalámu“, „Odkud jste, jakou řečí mluvíte?“ A pak už se snažíme v různých jazycích dát dohromady nějaký dialog.

Takže mladý muž pocházel z Maroka a byl příslušníkem národa Berberů. Naštěstí můj kolega umí francouzsky, takže řeč šla dobře, pozval nás k sobě do stanu, ale už se stmívalo, tak jsme si dali sraz druhý den dopoledne. Ocenil jsem zejména, že si s námi chtěl popovídat, a že z nás primárně netahal nějaké věci nebo peníze. To stejné se potvrdilo u všech Berberů, se kterými jsem zde mluvil, letos, i v minulých letech…

Ráno jsme se vydali na návštěvu, ale stan byl prázdný, řekli jsme si, že najdeme tyto lidi později, a vydali jsme se ještě na průzkumy. Na opačném konci města jsme si všimli hloučků uprchlíků, jak se trousí podél jakési strouhy. Zaparkovali jsme tedy a šli to omrknout. Nejprve jsme však zašli na autobusovou zastávku. Zde postával hlouček Afghánců. Právě se vydávali na dlouhou cestu do jiného města, měli sbalené batohy, takže jsme měli jen krátký rozhovor. Řekli, že jdou pryč, takže nic nechtějí. Nabídli jsme jim tedy Evangelium, které přijali. Pak nám ještě poradili, kde najdeme lidi z Pákistánu, kteří něco potřebují. To jsem také ocenil, že nechtěli žádné věci pro sebe, ale mysleli i ve své situaci na jiné lidi…

Podle jejich rady jsme našli v polích nějaké chatrče a stany, kde byla skutečně parta Pákistánců, z provincie Pandžáb. Zeptám se: Poslal Vás někdy někdo do Pandžábu? Tak prosím, až tam pojedete, vemte si na cestu Evangelia 8-) Na první pohled byli tito lidé špatně oblečeni, jeden řešil rozbitý telefon, že se musí spojit s rodiči… Domluvili jsme tedy, co potřebují, a že jim přineseme tyto věci. Zašli jsme do auta, kde jsme vyhrabali nějaké kalhoty, svetry a bundy a také čaj, a vrátili se do stanu. Museli jsme projít rozmáčené pole, naštěstí jsme měli gumáky. Uprchlíci si šetřili své boty, a chodili jen bosi v jakýchsi pantoflích. Přivítali tyto věci, do kterých se hned oblékli, zoufalému mladíkovi jsme darovali něco málo peněz, aby si šel dát spravit mobil, což také hned učinil, než mu zavřou ve specializované provozovně. Tím nám odešel překladatel do angličtiny, dal jsem dohromady ještě pár slov v paňdžábštině a urdštině, ale už byl čas se rozloučit. Popili jsme nabídnutou coca-colu, což byl nejméně sladký nápoj za tu dobu, co jsme dostali 8-) a vydali se hledat naše milé Berbery…

Opět jsme dorazili na domluvené místo, a mladíci zrovna vycházeli z nějakého rozestavěného domu. Vše bylo pěkně načasované 8-) Akorát, jak tu už pršelo mnoho dní, tak vše bylo rozblácené, a jak jsem sjel z cesty, propadli jsme se 8-( Ale naštěstí jsme v Bosně, nemusíte shánět nějakou odtahovku, skoro každý tu má traktor 8-) Vděčné téma k rozhovoru s místními: fabrika Zetor! 8-)

Mladíci nás tedy pozvali k sobě domů. Jeden pán, co si tu staví dům, jim dovolil používat jednu místnost, kde měli kamna, spacáky, atd. Asi ten dům i zároveň hlídali tomu pánovi, který jezdil za prací do zahraničí… Na kamínkách nám hostitelé uvařili čaj v plechovce od piva (obsahuje asi 50 % cukru, ale k hotovému se ještě podává cukr 8-), popovídali jsme si o životě, ale bylo vidět, že nezoufají. Přinesli jsme nějaké deky, a nabídli jsme jim Nový Zákon ve francouzštině, ale slíbil jsem sobě a Bohu, že hned po návratu začnu chystat do tisku Evangelium v berberštině! Shodně nám řekli, že nejsou muslimové, což bývá i důvod jejich odchodu ze země, která je většinově islámská, ale tato etnika se po staletí nenechala zarabizovat, ani zislamizovat. Proto mají méně šancí uspět ve společnosti (vzdělání, zaměstnání, atd.)

Takže jsme požádali sousedy, aby nás vytáhli svojí dodávkou z bláta (stejně jsem to udělal schválně, abychom mohli navázat rozhovor i s místními muslimy, a dát jim Evangelium 8-) , rozloučili se, a vydali na další cestu. Naše „pracovní dny“ byly krátké, dohodli jsme se, že jen do setmění, což bylo někdy mezi 16. a 17. hodinou… Důvod: Je tu obecně nebezpečno. Uprchlíci jsou zde již několik let, nedaří se jim proniknout za hranice, dojdou jim peníze, nemají jídlo a dostatečné oblečení. Mezitím přicházejí z vnitrozemí další uprchlíci… Situace stále „bobtná“, lidé propadají zoufalství, začaly se vykrádat domy, auta… I mně samotnému minulý rok vykradli auto: stačilo nechat viset mikinu, ta byla vidět okénkem, a to už byl důvod vzít kámen a rozbít okno… Nechtěli jsme tedy nechat auto bez dozoru a být s uprchlíky i večer či v noci, abychom pak našli vyloupené auto a řešili problémy… Navíc: I mezi uprchlíky vzrostlo násilí, např. jedna etnická skupina jde, a přepadne druhou skupinu kvůli mobilu, troše peněz, kvůli botám… Nedávno přímo v tomto městě někoho zabili nožem za bílého dne, uprostřed ulice… Nechceme se dostat doprostřed nějaké rvačky: po tmě, v cizím prostředí, mezi lidmi jiných zvyků…

Proto jsme pracovali jen za denního světla, ale i tak to bylo intenzivní: Seznámit se, vytřídit v autě nějakou pomoc těmto lidem, zanést jim ji, možná cestou něco koupit, podarovat Evangeliem, mít krátký rozhovor… A to stejné s další skupinkou, zhruba třikrát za den… Je to celkem intenzivní, navíc připočtěte: Zapamatovat si jejich exotická jména, vyslechnout příběhy, vžít se do jejich situace, to vás pohltí: Postupně se plní vaše emocionální kapacita, mozková, atd. Nezdá se to, ale dá to zabrat. Dělat to takto celý den, několik dní po sobě, tak to s vámi sekne. Nebo se stanete otupělí. Musíte mezitím odpočívat. Pokud si tedy chcete udržet kontakt s lidmi, vnímat je, přiblížit se jim, zanechat svůj otisk v jejich životech… Pokud nechcete přijmout model práce, které tu mají humanitární organizace: Přijede napakované auto, zatroubí, uprchlíci se seběhnou, postaví do fronty, vyskočí pracovník v nějakém sterilním oděvu s rouškou na obličeji, rozdá balíčky, zabouchne auto, a odjede zase do skladu, kde jiná četa pytlíkuje potraviny a drogerii, kde opět řidič naloží tyto balíčky a jede zase na jinou adresu… Bez tváře, beze jména, bez emocí, bez otázek, bez odpovědí, bez ODPOVĚDI.

Třetí den našeho pobytu jsme zajeli do sousední vesnice (Polje), kde uprchlíci našli větší živnou půdu: Za prvé tu vláda z nějakého objektu udělala uprchlický tábor, ale tam jsme my nešli, na to bychom potřebovali nějaké povolení. Raději jsme se vydali hledat ty běžence, kteří žijí po okolí nadivoko. Rozdíl je i v tom, že Ti v táboře jakžtakž dostanou oblečení, jídlo, sprchu a postel, ale ti v lese si musí poradit sami, mezi ně jsme tedy chtěli i rozdat českou pomoc.

Za druhé: Na venkově přece jen místní lidé mají o co se podělit: Možná vypěstovali brambory, kukuřici, podojili nějaké zvíře, vyrobili sýr, nasekali dřevo, atp. Ve městě je to vždy horší: Jsou často nezaměstnaní, nebo pracují za nízký plat, jsou rádi, když zaplatí nájem a živobytí, nemají tolik toho, o co se rozdělit.

Takže nejprve jsme prochodili starý rozbitý zkrachovalý průmyslový komplex (o které není na Balkáně po občanské válce nouze), kde jsme v jedné hale našli stany, a u ohníčku sedící uprchlíky, opět Berbery. Jeden nám byl známý již ze včerejška, ten nás i představil ostatním. Opět nám uvařili „cukr s čajem“ 8-), přidali do něj cukr, a mohli jsme si povídat. Je to jasné: Čím více cukru, tím méně jídla. Podvyživení lidé si mají tendenci hodně sladit. Při rozhovoru si k nám přisedl mladík, který už tu byl dlouho, takže uměl bosensky, tedy jsem se mohl i já zapojit do rozhovoru 8-) Naučil se to prý v nemocnici, kde strávil dva roky, kam ho převezli po nějakém požáru starého domu. Měl uhořelé prsty na rukou, uši, část hlavy… I takové jsou osudy uprchlíků: Nehody na silnicích, na železnicích, kdy jdou lidé potmě po silnici či po kolejích, a smete je kamión nebo vlak, utopení na moři, dehydrovaní na poušti (ale o tom jsou jinde televizní reportáže), přespávají v opuštěných domech, ten se někdy zřítí, nedávno spali v lese nějací uprchlíci, a došlo k sesuvu půdy, některé zabily padající kameny… Zfetovaní převaděči, kteří se vybourají s rodinou s dětmi, které vezou ve dvě ráno po dálnici v rychlosti 180 km/h, aby unikli (domnělé) policejní kontrole (Př.28:1), kdy vykrvácí lidé, než na místo dojede sanitka… Schválně: Kupte si na Balkáně noviny a začtěte se…

Jedna zajímavost: Berbeři se právě připravovali na oslavu Berberského nového roku, takže to je další nový rok do naší sbírky (už máme: občanský, čínský, kurdský či perský (shodný s astronomickým), muslimský, pravoslavný, pravoslavný církevní, někdo židovský, a teď i berberský 8-)

Takže po pěkném rozhovoru s Berbery jsme se jich zeptali, co potřebují (opět: sami se ničeho nedožadují). Řekli nějaké kalhoty, bundy, deky nebo spacáky (ten den se dost ochladilo a napadal sníh, na zítřek jsou už hlášeny teploty pod bodem mrazu a na další dny mrazy až kolem –10). Jeden muž se ptal po botách, bylo vidět, že má jen roztrhané a navíc malé tenisky, druhý se zeptal, jestli nemáme holicí strojek. Před odjezdem mě napadlo, že daruji svůj holicí strojek 8-), tak jsem ho vyštrachal z krabic, nabalil objednané věci, přidali jsme čepice, šály a rukavice, nějaké ručníky, a nechali to na hromádce, oni si to potom rozdělí… Strojek našel uplatnění 8-), bezbotý muž dostal pohory, opět jsme rozdali Evangelium ve francouzštině, dva muži si je s velkým zájmem začali prohlížet, jeden Je políbil a neuměle se pokřižoval.

Dokonce jeden z nich nám nabídl, že můžeme něco říci o Ježíši, že to přeloží ostatním, ale sám jsem nevěděl, co v takové situaci říct? „Ježíš Ti pomůže, když šlápneš do louže?“ Myslím, že to hlavní si přečtou v Písmu, které obdrželi. Možná Ty jsi víc „namakanej“ a duchovní, a víš, co kázat? Tak pojeď s námi příště a uplatni svůj dar. Tedy, pokud jim nebudeš říkat, že Bůh jim vyřídí víza, skvělý život v západní demokratické společnosti, vysoký plat za nekvalifikovanou práci, bezpečný průchod nebezpečným Chorvatskem, a podobné věci, které by se možná dobře poslouchaly, ale jsou jaksi vzdálené realitě…

Takže nezbývá, než popřát šťastnou cestu a Boží ochranu, a posunout se dále… Přejeli jsme na parkoviště k obchodnímu domu (i my musíme něco jíst 8-), a po krátké přestávce, kdy jsme stačili zapadat sněhem a splynout s okolím 8-) jsme se vydali vstříc naší největší výzvě: „Bangladesh Jungle“ – tedy Bangladéšský les. Co to je? Bangladéšany uprchlický tábor nepřijímá, takže stanují v lese. Dnes to začíná díky sněhové nadílce být zajímavé, patrně většina Bengálců uvidí dnes poprvé v životě sníh. Chtěli jsme se někoho zeptat na cestu, a vida: Mladý Berber, který dostal před hodinou pohory, se je právě rozhodl vyzkoušet v terénu! 8-) Nabídl se, že nám ukáže tuto lesní stanovou osadu. Šel s námi asi dva kilometry, už z dálky to bylo vidět, ale nedal se odbýt, že nás dovede až tam. Řekl, že tam žijí milí lidé, a potřebují hodně pomoct. Opět, ne: „dejte nám“, ale „dejte jim.“

Od silnice jsme se tedy dali ne cestou, ale „klouzačkou“ 8-) do stráně, kde bylo asi 15 stanů… Hned v prvním jsme se seznámili, přijali pozvání posedět si na matračce, někdo spal, někdo bděl, jak se střídají strážit si svůj skromný majeteček a udržovat ohníček před vchodem, na kterém si snažili něco uvařit. Asi za dvě minuty už se ptali, jestli jsme muslimové, řekli jsme, že křesťané, tak se začali ptát něco o Bibli… Je prostě vidět, že věci jsou připravené, stačí vyjít, jak se to už potvrdilo po mnohokráté 8-) Dnes se díky hustému sněžení začalo stmívat dříve, takže rychle zjistit, co je zde potřeba? Mimo dek a spacáků všechno! Rozloučit se, domluvit si setkání na ráno, ujít zase v nově napadaném sněhu a s větrem plným vloček ve tváři 2 km k autu, cestou prověřit další rozpadlou továrnu, ano, další Berbeři + Pákistánci, opět domluvit návštěvu na druhý den, a šupky dupky do tepla.

Čtvrtý den našich akcí, nejaktivnější, nejvíce jsme nachodili, nejvíce rozhovorů, rozdali jsme nejvíce pomoci, nejvíce Evangelií (skoro 100), nejvíce jsme utratili peněz:

Dopoledne podle domluvy, návštěva Bangladéšského lesa. Ale předtím dvě brigádky: 1. Vysvobodit auto z hory sněhu 8-) 2. Nabalit sbírku, tedy jsme tak nějak do pytlů roztřídili oblečení, ručníky, mýdla, čaje…

Na místě to bylo stejně jedno: „Ochotný“ mladík se nabídl, že nám poponese pytel, ale zjevně se ho už nehodlal pustit, inu dobře: Stejně ve stanu je 5–6 lidí, oni si to rozeberou, máme další pytle do dalších stanů… Ještě asi dva pytle jsme drželi v rukou, když kolem nás se seběhl celý tábor a natahovaly se zoufalé ruce (připomínám: Pro tyto lidi první noc v životě sněhu a mrazu, a to ve volné přírodě!) Zkrátím to: Les Bangladéšanů, les rukou, kusy oblečení létaly vzduchem, každý se snažil získat pro sebe nějakou košili, svetr, cokoliv… V tu chvíli jsem měl vnuknutí, zavolal na kamaráda, ať mi z batohu vyndá Evangelia (sám jsem měl plné ruce). Les rukou stále pracoval, asi za půl minuty se rozdalo zhruba 50 Evangelií, každý člověk uchopil jedno a hurá s Ním do stanu 8-) Inu: Kultury a písemnosti se zde také nedostává 8-) Takže úkol splněn: Bez dlouhého vysvětlování, bez ptaní, bez předehry, bez rozpaků…

Stále tu stáli ti, na které nezbylo nějaké oblečení, tak jsme je pozvali k autu, otevřeli dveře vedoucí k pokladům, a hezky spořádaně si rozebrali zbytek. A jsme na nule, už zbyly pouze deky a spacáky, a „omylem“ jsem doma přibalil dvě dívčí bundy, které jsem nechal v autě…

Všichni se ptali na tepláky, ty jsme neměli, ale měli jsme ještě peníze od zmíněných bratrů, tak jsme se rozhodli jít na nákup.

Ale ještě v dáli byl vidět v polích domeček, který zval k návštěvě 8-) Našli jsme v něm asi 10 Pákistánců, poptávka byla hlavně po dekách, těch jsme měli dostatek, tak jsme sem nějaké zanesli, samozřejmě Evangelia, o tom snad nemusím ani mluvit, nechtěli jsme rušit u oběda, tak jsme zajeli do obchodu ve vsi, byl tu takový krámek se vším, tak jsme nakoupili horu trenýrek, ponožek, rukavic, tepláků, a ještě zajeli k Bengálcům. Ti už nás znali, tak jen sešli k autu, vytvořili frontu, každý dostal do ruky předem připravený balíček (hra na humaniťáky 8-) a upalovali do teplého stanu.

S některými jsme se ještě zdrželi u auta, popovídali si, a to bylo dobře: Najednou se objevilo x Pákistánců, kteří šli do lesa, ptali se na deky, ty jsme ještě měli v autě, tak jsme je potěšili, rychlý rozhovor, ale pěkný, střílečka Evangelií, no problem, ještě jsme zašli do jednoho stanu na čaj, popovídali jsme si s další humaniťačkou, co se tu objevila (z Česka samozřejmě 8-), a pak jsme s pocitem dobře vykonané práce jen tak pozorovali dění:

Jedni uprchlíci opravují pobořený stan, který spadl pod tíhou sněhu, jiní berou nějaký materiál a jdou postavit nový stan… Přijíždí německá televize, dělají tu nějakou reportáž… Staví se tu na pravidelnou kontrolu státní policie, kontroluje doklady cizincům, tedy i nám… Za chvíli tu staví převaděč, nikdo ho nechce… U cesty staví dodávka, složí haldu štípaného dříví a odjede… Uprchlíci ji za pár minut rozeberou, před každým stanem přikládají do ohníčku, trochu tepla snad dojde i dovnitř? Je vidět, že občas se tu zastaví nějaké auto, a něco vyndá: jednou polystyren na podlahy do stanů, jindy jídlo, jindy… Místní mají fakt solidaritu. Naše akce tedy není ta jediná záchranná, není to tak, že bez nás by ti lidé umřeli, ale prostě jsme jedni z mnoha, každý dá, co může… Ale s Evangeliem jsme jediní, a s Ježíšem také: Ostatní dávají kvůli solidaritě mezi muslimy, jiní ve jménu humanity. My dáváme ve jménu Ježíše.

Tábor utichá, po okolí se nese: „Czech people = good people“. Ticho. Padá sníh. Stmívá se. Je čas jít.

Továrna! Stmívá se! Rychle! Akce! Takže rychlý přejezd, zaparkovat, dojít do továrny zjistit, kolik čeho, vzít dva nosiče k autu, napakovat je (deky a polštáře), požehnat jim, dát patřičný počet Evangelií, podle obyvatel, v patřičných jazycích, podle národnosti, s jedním delší rozhovor, samozřejmě Berber, ti vedou v komunikaci, ukazuje nám nějaká videa na mobilu, my jemu také, jistě víte co 8-) a přichází tma, jako tečka za tímto dnem, tečka za pobytem v této vesnici.

Fakt mrzne, musíme se dostat do města, abychom natankovali plyn, ať v noci neklekne topení a nezažijeme nezdravou solidaritu s Bengálci 8-)

Míříme tedy dále, večer je určen na přejezd do našeho dalšího působiště, tím je město Cazin. Co je zde? Prostě leží na trase uprchlíků, tak tudy jen prochází, staví se v obchodě, přespí v nějakém prázdném domě, a jdou dál… Je tady pekárna, která má poličku pro chudé, kdo si kupuje chléb, může koupit dva, jeden položí na tuto polici, a když někdo ve městě nemá jídlo (už jsme to probrali na začátku), nemusí žebrat, ale jde si něco vzít… Toho využívají samozřejmě i uprchlíci, takže jsme zaparkovali vedle pekárny, a čekali, kdo se objeví… Bylo to však zdlouhavé, je prostě zima. V létě tu chodívají celé proudy uprchlíků, to je žeň. Ale tady se nám nechtělo čekat na nějaké samotáře, jen jeden Pákistánec nás sám oslovil s tím, že si chce koupit jídlo, ale bojí se, že bude haram, tedy zakázané, ať mu jako správní muslimové poradíme, kde si koupí halal, tedy povolené?! Je vidět, že už jsme splynuli s davem 8-)

Pátý den ráno jsme si „odskočili“ na soukromou akcičku, do holičství, protože tady nejsou zavřená, v Česku ano, kvůli koroně. Také jsem potřeboval do auta ušít koberec na zem, a tady je dobré krejčovství, kde to dělají na míru. Jednou mě napadlo, že takové věci musím dělat v Bosně, to když jsem si vzpomněl z dětství na pohádku o krejčíkovi Labakanovi 8-) Tak koberec je hotov, z ústřižků mi pán ještě nadělal modlitební koberečky, ale bylo předem jasné, že se v mém vlastnictví dlouho neudrží…

Kamarád v autě neztrácel čas, a dal se do řeči s jedním procházejícím uprchlíkem, byl to nějaký Arab, ale už nevím, odkud. Měli celkem dobrý rozhovor, když dostal Evangelium, začal se ptát na otázky, které jsem ještě nikdy neslyšel, např. jaký je rozdíl mezi King James Version a tímto, a podobně 8-) Bylo vidět, že už se musel setkat s nějakými křesťany…

Tak v naší pekárně jsme nakoupili do zásoby, ať můžeme obdarovat hladové uprchlíky, to vymyslel kamarád, a je vidět, že má fakt dobré nápady, asi za půl hodiny jsme to fakt potřebovali! A už jsme nechtěli čekat, až zase někdo půjde (oni chodí spíše v noci), zkontrolovali jsme pár opuštěných objektů, ale nebyly vytápěné, takže nikdo tam nebyl, a vydali se na cestu.

Naším cílem byla Sedra, což je uprchlický tábor, kam jsme sice nechtěli dovnitř, ale víme, že někteří uprchlíci se chodí procházet ven za bránu, a jiní zase chtějí dovnitř, ale když je tábor plný, stráž je odmítne, a oni jsou pak někde po okolí v lese. Také je některé uprchlíky musí stráž odmítnout podle národnosti, některé národy prostě nepřijímají, to je dáno nějakým mezinárodním klíčem, určeným v Bruselu.

Tak hned, jak jsme zaparkovali naproti táboru, byla vidět opodál jedna bouda, ze které stoupal dým, jasně obydlená uprchlíky! Také tu posedávala jedna skupinka táborových uprchlíků, kteří skryti za nějakou zídkou popíjeli pivo. To je vždy dobré znamení: Muslimové, kteří pijí pivo, se veřejně distancují od islámu i od muslimské kultury. S těmi se většinou dá velmi dobře mluvit o Kristu. Hned se k nám vydali nás přivítat (zástupce pivní velmoci 8-), což je také dobře: Rozhovor začne přirozeně, nevnucujeme se, jde to hladce… A nemusím říkat: Salám alejkum! Stačí říkat: Alejkum salám! 8-)

Takže skupina byla z Íránu, což se dalo (podle těch piv) čekat, ti mají od islámu nejdále ze všech muslimských národů! Vždyť jsou přece ze země islámské revoluce, ne? Holt to jsou ty paradoxy.

Pravděpodobně před námi tu bylo x milión humanitárních organizací, protože hned začali mluvit o pomoci: Jakou dáváme pomoc? Řekli jsme, že žádnou, že jsme turisté a jen jsme zastavili na kávu. Tím jsme chtěli vnést mezi nás lidské teplo, a ne profesionální odstup, který vozí humaniťáci 8-) Prostě aby bylo jasné, že se bavíme jako rovnocenní lidé…

Záměr se povedl, pokecali jsme si jako chlapi, pak nám představili jednoho Afghánce, který bydlí vně tábora. Řekli, že tábor nepřijímá Afghánce, tak spí v odstaveném autobusu, a oni mu občas donesou z tábora nějaké jídlo. Byli jsme se podívat v tom autobusu, bylo tam jen pár dek na zemi, a pěkná kosa. I na oblečení byl vidět rozdíl: Ti z tábora měli nově fasované oblečení a boty, on měl zašpiněné staré…

Tak jsme z auta vyndali poslední deky, naše modlitební koberečky, aby si je mohl naskládat pod sebe, poslední rukavice, čaj, a zboží z pekárny.

Houf kolem nás se začal zvětšovat, na což jsme čekali, teď byla vhodná doba rozdat Evangelia. Rozhovor se sám příjemně přelil do druhé poloviny, tedy k závěru, protože za chvíli už uprchlíci šli zase dovnitř tábora, takže jsme se rozloučili, měl jsem opravdu dobrý pocit, že to vyšlo přesně: Každý dostal, co potřeboval, opravdu sbírka se vydařila, rozdali jsme mnoho Evangelií (ani nepočítám), jen ty dvě dívčí bundy mi tu trapně zůstaly… a najednou: „Haló!“ Vyšla jedna žena z lesa s tím, že bydlí v lese v nějaké boudě, jestli pro ni nemáme nějaké oblečení? 8-) takže i ty poslední bundy jsme darovali, + Evangelium, také byla z Íránu, rozloučili se, a mohli vyjet s pocitem v srdci i se slovy na rtech: „Misa item est!“ (Mísa: idem jest 8-)

Takže jsme jen minuli poslední město (Bihač), protože jsme věděli, že pár dní po nás sem pojede z našeho města kamarádka se svým týmem, tak ať se nedublujeme, a ještě jsme si zajeli trochu si odpočinout do hor, kde jsme si užili krásného ticha: mrazivá noc plná hvězd, bez rušivých světel civilizace, hukot blízkého vodopádu, nikde ani živáčka… romantika.

A ráno: Bim! Stánkaři, suvenýry, turisté… 8-) Samozřejmě, že přijel plný mikrobus Arabů, takže naše misie: „To be continued“ 8-) nebo, chcete-li: „И вновь продолжается бой! 8-)

Holt, abychom si skutečně odpočinuli, či odreagovali se od misie, museli jsme vyrazit mezi křesťany, takže jsme přejeli do jiné federace, s křesťanskou většinou. Tady se zrovna slavil nový rok (vždy 13 dní po katolickém kalendáři), takže další oslava, místní nás pozvali na domácí pálenku, domácí večeři, ráno domácí snídani, chtěli, ať jdeme spát k nim domů, když ne, tak ať si od nich aspoň do auta vezmeme deky (Vidíte, důkaz: „Dej, a bude Ti dáno!“ 8-) napakovali nám domácí salámy, klobásy, marmelády, sirupy... Vidíte, že se vyplatí jezdit na misie 8-)

Ve vesnici byl prastarý klášter, tak jsem ještě šel na závěr našeho pobytu poděkovat Bohu za ochranu na cestách a misiích, za Jeho vedení během naší služby, a svěřit Bohu všechny ty lidi, které jsme potkali, Jemu do ruky, aby je vedl dál, přivedl je k Sobě, a setkali jsme se znovu, již v Božím Království…

Tak mě ještě chytil diakon, požehnal nám na zpáteční cestu a nabalil nám med a nějaké včelí krémy… Vždyť to říkám celou dobu: „Jezděte na misie!“ 8-)

Takže součet: 2 dny cesta tam, 5 dní misie, 2 dny pobyt v přírodě a 2 dny cesta zpět domů. Mohli jsme oslovit něco mezi 200-300 lidí, ale to je jen odhad, my to nepočítáme (prokletí organizací: statistiky, výkazy 8-)