Tento měsíc jsem se rozhodl zůstat na Slezsku, ať jsem hodně doma s dětmi, takže jsem jezdil jen po blízkém okolí...
Začal jsem v Českém Těšíně a v Třinci, kde se otevřely nějaké nové vietnamské podniky. Už jsem o nich věděl dříve, ale chyběla mi Evangelia. Ta už jsem dotiskl, takže hned jsem vyrazil na konkrétní místa.
Zajel jsem do Ostravy na dva dny do centra, našel jsem hodně Vietnamců, Albánce, Íránce a Turka, ten byl asi nejvíce vděčný: Hned si začal číst Evangelium. Chvilku jsem se snažil navázat rozhovor, ale pořád se díval do knihy a nemohl se od ní odtrhnout 8-)
Jeden den jsme šli jako rodina do bývalé Světlančiny školky, kam jsme byli pozváni na nějaký dětský odpolední program. Školka je zapojená do studentského výměného programu, tak tu pokaždé jsou nějací zahraniční studenti, vždy tu mám nějakou misii... Tentokrát tu bylo sedm Arabů.
Pak jsem se chvíli věnoval misii z domova: Ozval se mi jeden člověk z Prahy s tím, že uvažuje o vnitřní misii (slovy „vnitční“ myslím tuzemskou, ne v zahraničí), tak jsem mu trochu radil přes telefon a poslal jsem mu balík Evangelií ve vietnamštině, do začátku. Naštěstí v tomto městě mám jednoho spolupracovníka, tak ten s ním občas vyrazí, aby ho zaučil a já tak nemusím do tohoto babylóna 8-)
Dále se mi ozvala další nová misijní osoba, která má zájem o země Střední Asie, takže jsem jí opět připravil Evangelia na cestu, nějaké knihy ke studiu kultur a také jsem po dlouhé době někomu předával své poznatky a zkušenosti s lidmi tohoto regionu, které jsem nasbíral během několika let služby mezi těmito etnickými skupinami. To jsem úplně ožil 8-) toto předávání svých poznatků je důležitá část mého celoživotního povolání, ale už dlouho církve nejeví zájem o misie různým etnickým skupinám, takže si mé přednášky neobjednávají a já tak dělám jen polovinu svého poslání, vlastní misii v terénu. Jsem z toho dost zmučený, protože všechny ty znalosti využívám pouze pro sebe a ne pro lidi, kteří je potřebují, takže mi kolotají v hlavě a v srdci bez užitku, rostou a někdy si myslím, že mi ta hlava vybouchne. Tak konečně měl někdo zájem o tyto mé nasbírané poklady 8-)
Nejen, že se mi přihlásili tito dva noví lidé, ale vidím, jak i jinde povstávají noví misionáři z celého Česka, kteří jezdí do různých koutů světa a velice mě to těší: Jsou to vyslyšené modlitby, které jsme s našimi týmy po léta vysílali k Bohu, aby vyslal své dělníky na žeň. Takže se to děje, chvála Bohu! Dochází tu k jednomu úkazu: Už jsem zmínil, že církve nemají o misii zájem, a vedle toho roste počet misionářů. V této situaci se tito lidé nemohou spoléhat na své sbory a misii si povětšinou organizují samostatně, soukromě. Takto jsem to byl donucen před několika lety udělat to i já a zařídit si věci, aby fungovaly, což mi hodně křesťanů mělo za zlé. Čas ukazuje, že tento model je nuceno přijímat více a více lidí a že je to životaschopné. Bohužel, ale je to tak.
Tak opět jsem vyrazil do terénu: Zajel jsem trochu dál, než do Ostravy, a to do Hranic na Moravě, tady je to šťavnaté, ještě potrvá, než to tu celé projdu. Tentokrát jsem oslovil hodně Vietnamců, byli rádi. Pak jsem našel Uzbeky, ti moc emoce neprojevují, ale Evangelium neodmítli a popovídali si se mnou. Ještě jsem byl u Číňanů, ti byli opravdu nadšení, oni netají své emoce.
Ještě cestou domů jsem se zastavil v Novém Jičíně, tady to také postupně procházím...