Misijní výjezd na srbsko-chorvatskou hranici

Misijní výjezd na srbsko-chorvatskou hranici

   Zdravíme naše čtenáře po delší odmlce, která byla způsobena nadměrnou pracovní vytížeností v terénních podmínkách -tak to má být: křesťané mají pracovat v poli a ne sedět za počítačem 8-) ale pro tuto chvíli jste samozřejmě omluveni 8-) 8-)

   Takže jak už je naším zvykem, vyjeli jsme naproti uprchlíkům, tam, kde se zrovna nacházejí, abychom jim mohli trochu zpříjemnit putování, občerstvit je Božím slovem a zkrátka být u toho, co Bůh dělá mezi národy... Máme z naší cesty několik zajímavých postřehů, tak se je zde budeme snažit vypsat:

   Tak nejprve představím náš tým: jednalo se vlastně o dva týmy, my jako organizátoři akce jsme na místě byli o něco déle, mohli jsme jeden týden udělat misii s jedním týmem, vypravit je na cestu domů a další den přijmout druhý tým na další týden. Oba se skládaly z obyčejných věřících, kteří se rozhodli věnovat pár volných dní tomu, co má význam pro věčnost: dali svůj čas, své peníze, energii, vlastně sami sebe (Ř 12:1) a dovolili Bohu, aby je použil a vtáhl do svých záměrů... Z toho je patrné, že i Vy se můžete zúčastnit: nemusíte být pastor, nebo teologicky vzdělaný člověk -i když asi tři tací byli mezi námi 8-), stačí, když Vaše srdce říká: ,,tady mě máš, Bože, pošli mě..." Různí lidé přinesli, co mohli, pro společnou věc: někdo nějaké oblečení, druzí trochu peněz, aby se dokoupilo, co je třeba, někdo své obdarování, jako zpěv, hru na hudební nástroj, znalost arabšiny... Kdo neměl ani to, nabídl modlitbu, či prázdné ruce, aby pohlídal dítě, přenesl novorozence, pomohl posbírat a sbalit roztrženou tašku s věcmi... Mezi těmito řádky se sluší říct svůj Dík i těm, kteří nemohli jet (minula doba dovolených), ale účastnili se tím, že poslali, co mohli, či pomohli někomu vyjet. Naše služba si pak dala za cíl zajistit výtisky Evangelií, která jsou zde vysoce žádána, děkujeme tímto všem, kteří jste na ně přispěli!

   Tak pěkně popořadě: Nejprve jsme s prvním týmem zavítali do Subotice na srbsko-maďarské hranici, kde jsme již předtím byli už dvakrát sloužit... Přesně ten den, kdy jsme dorazili, maďarská strana dokončila stavbu plotu z ostnatého drátu a uzavřela hranici (viz foto dole), uprchlíci se proto odklonili směrem na chorvatskou hranici. Stačilo nám přečíst si místní "Blesk" a hned jsme znali konkrétní místo našeho budoucího působiště, kterým se mělo stát město Šid, respektive hraniční přechod Bapská... pouze jsme ztratili jeden den přesunem a hledáním ubytování, kterého se téměř nedostávalo: ubytovací kapacity již praskaly ve švech novináři, policisty přivolanými na pomoc, humanitárními pracovníky, atd. – a samozřejmě rodinných příslušníků uprchlíků, kteří již delší čas žijí na Západě a vyjeli naproti svým blízkým. Konkrétně se jednalo o rodinu íráckých křesťanů, se kterými jsme měli zajímavý rozhovor, ukazovali nám foto z Íráku, jak žili, do jakého kostela chodili a co se potom změnilo... Je to opravdu něco jiného, slyšet osobní příběh, než číst článek na internetu.

   Další den nám dal zabrat sháněním výbavy, ne, že bychom nebyli připraveni, ale překvapilo nás počasí: každoročně jezdíme v říjnu na misie, a vždy bylo teplo, letos však pršelo několik dní v kuse, sháněli jsme tedy ve městě holínky a pláštěnky. Nakonec nás „zachránilo“, že přišel mráz, nemuseli jsme se tedy brodit v rozšlapaném bahně, ale mohli jsme chodit po zmrzlém... Opět jsme zaimprovizovali, pořídili jsme narychlo 10-litrový hrnec a vařili pravý perský čaj, což v nastalém počasí byla opravdu odpověď na potřeby zmrzlých poutníků.

   Vedle čaje jsme na zem na plachtu vyložili Evangelia v příslušných jazycích: kdo se zastavil na čaj, aby se ohřál, mohl si prohlédnout vystavenou nabídku a vybrat si podle svého mateřského jazyka. K tomu potřeboval naší asistenci, protože název Evangelia je téměř identický v několika jazycích, museli jsme proto bdít nad tím, aby si neodnášeli jiné, aby Jej pak zklamaní někde neodložili. Bylo nutné též stále doplňovat, protože Evangelium opravdu mizelo, jak se říká: „šlo na dračku“.

   Abychom dokreslili celou atmosféru naší služby a podtrhli, kdo jsme a co děláme, měli jsme aparaturku na pouštění písní: agregát na výrobu elektřiny, reprobedničky a zásobu arabských, perských a kurdských chval, které jsme pouštěli podle toho, která jazyková skupina právě procházela kolem... To upoutalo pozornost dalších, zastavovali se a naslouchali...

   Předem jsme se rozhodli, že nebudeme nabízet nijakou humanitární pomoc, oproti minulým rokům, kdy ve velké bídě jsme právě na tomto stavěli svoji službu, nyní se situace značně změnila: nejdou ubozí lidé, ale většina jich je dobře zabezpečena, mají peníze na nákupy, jsou hezky oblečeni, atd. Navíc na místo dorazilo několik humanitárních organizací, kdy každá bezhlavě rozdávala „nalevo napravo“ ošacení, balíčky s jídlem, láhve vody, zubní pasty, všechno možné... Uprchlíkům se pak trhaly igelitové sáčky s věcmi, ty vypadávaly na zem, všude se válely, nebylo možné, aby to pobrali, tak to nechávali ležet podél cesty... Do toho přijížděly další organizace, stavěly si nové a nové stánky, rozdávaly další a další zbytečnosti...

   Zaměřili jsme se čistě na duchovní písně, nabídku Evangelia, pohostinství v podobě horkého nápoje, gesta dobré vůle: podaná ruka, modlitba, požehnání... Někdy v rychlosti jen úsměv, či nějaká sladkost do úst malého dítěte.

   V šesti lidech jsme sotva stíhali obsloužit tolik lidí: každou čtvrthodinu nový autobus vychrlil další padesátku cestujících (za den prošlo „naším“ úsekem 2500 –7000 lidí). Pro vysvětlenou: Srbská vláda reagovala na tisícové davy uprchlíků, kteří byli ohrožováni po cestě mafií či různými podvodníky (ale také docházelo k neštěstím na silnicích a železnicích, kde umírali lidé) a zajistila jim bezpečný průjezd svým územím. Před našima očima probíhal doslova „Exodus“. Proud lidí spěchal, aby nasedli do nově přistavených autobusů, nebo aby si stihli ustlat před příchodem tmy někde v závětří, či si postavit stan. Museli jsme zapomenout na naše zkušenosti z předchozích let, kdy jsme byli zvyklí se seznámit, posedět u čaje, dát si schůzku další den, pomalu jim předat Krista... Nyní muselo být vše za pochodu: Pozdravit, přivítat se, podat teplý čaj, nabídnout Evangelium, případně jim je zastrčit do nějaké taštičky či kapsy (měli plné ruce dětí, batohů, dek, aj.). Vše otázka 15 20 vteřin, další... Večer jsme opravdu „padali“ únavou.

   Když přišla neděle a první tým byl již na cestě do Česka (stejný den mířil opačným směrem náš druhý tým, takže se splnila naše vize, že čeští misionáři poputují "křížem krážem" zemí 8-)), využili jsme volnějších chvil a zavítali do místního slovenského evangelického sboru, kde jsme hledali kontakty, možnosti spolupráce a vyzvali jsme přítomné k účasti na misii (v úterý jsme se pak zúčastnili biblické hodiny, abychom tuto výzvu zopakovali).

   Po příjezdu druhého týmu, uvítání a nutném "proškolení" nových pracovníků jsme po následujících 5 dní opět zaujali místo na svém stanovišti, kdy jsme značně vylepšili chod služby: Za prvé nás nyní bylo 11, takže se dalo zvládnout více práce ve větší pohodě, mohlo dojít k více rozhovorům, modlitbám, ale také jsme zvládli navařit více čaje a rozdat více Evangelií. Vedle toho, protože začala opravdu zima a do toho vát silný vítr, jsme se rozhodli procházejícím nabídnout i doplňky oblečení, jako čepice, šály, rukavice a ponožky, také jsme pořídili několik pytlů bot. Tuto pomoc bylo možné pořídit díky bratrům, kteří přivezli novou finanční sbírku od dalších bratří z Čech; tu, co jsme měli my, jsme již utratili předešlý týden...

   Oproti předchozímu týdnu přišlo jedno velké vylepšení: Protože přijeli bratři a sestry, kteří uměli hrát na různé nástroje, a také pěkně zpívat, opustili jsme pouštění reprodukované hudby a náš tým začal hrát a zpívat živě: jak české a slovenské písně, které jsme znali všichni, tk si zpěváci natrénovali nějaké perské chvály... Naše "skupina" měla velký úspěch: kolemjdoucí se zastavovali, tleskali, děkovali nám, chtěli se s námi vyfotit. Bylo možné sledovat, jak jim mizí z tváře ustaraný výraz, přichází radost, smích. Často si také půjčovali hudební nástroj, aby zahráli svoje národní písně, tančili a radovali se. Vytvořila se tak dobrá atmosféra, měli zážitek, který jim bude připomínat situaci, ve které obdrželi Evangelium. 

   Vše bylo načasováno přesně: v den, kdy jsme se loučili s naším týmem, byl uzavřen hraniční přechod a tok uprchlíků se stočil opět jiným směrem (již v týdnu o tom vláda uvažovala). Pro nás, české křesťany, se však nic nemění: nadále budeme sledovat trasy uprchlíků a dělat mezi ně tyto misijní výjezdy (nejbližší plánujeme na únor). Můžete se v tom k nám přidat, nebo uspořádat vlastní výpravu!

   Náš důraz ve službě je na "obecnou misii", to znamená, že za misionáře nepovažujeme sebe a nežádáme českou církev, ať nás vyšle, ale považujeme za misionáře všechny křesťany a svojí prací se jen snažíme Vám pomoci v tom, abyste také vyjeli, nebo se jinak zapojili do díla na „Velkém poslání“.

   Pokud jsem na něco zapomněl, věřím, že další účastníci výjezdů napíší svá svědectví, která doplní celkový obraz naší práce: uveřejníme je pak také na našem webu.

   Možná bych ještě doplnil jednu zajímavost: Když jsme se na začátku výjezdu modlili, aby k nám Bůh promluvil do toho, jak máme pracovat, měl jsem vidění ne o uprchlících, ale o Češích, že zde je prostor pro to, aby mohli uvěřit a přijít k Bohu: že jsou zde ochotní lidé, kteří chtějí jsou nasazení a ochotni sloužit, ale neznají Pána a tak slouží v marnosti... Druhý den jsme zjistili, že naprostá většina dobrovolníků zde jsou Češi, více než 90% -tento trend se udržel i po následujících 14 dní. Cestou od svého stanoviště do města se zastavovali mnozí u nás, ptali se, ke komu patříme, co děláme, co je to za knihy? Mohli jsme jim říci, že patříme Kristu, že ukazujeme cestu ke Spáse a rozdáváme Boží Slovo. Mohli jsme jim svědčit, darovat Nový Zákon či film „Ježíš“, modlit se za ně. Pak přijela jedna výprava z jisté farnosti, katolický duchovní uspořádal pro české dobrovolníky bohoslužbu. O dva dny později přijel americký misionář žijící v Maďarsku, uspořádat protestantskou bohoslužbu... Také mezi dobrovolníky bylo dost křesťanů, tak věříme, že mohli účinně svědčit ostatním?!

   Co se nám nepodařilo, bylo najít další křesťany, kteří by přijali koncept šíření Evangelia, svěřili bychom jim naše výtisky a mohli by „převzít štafetu“ – všichni byli zahlceni aktivitami v oblasti humanitární pomoci (která zde byla popravdě značně předimenzovaná a v některých případech neefektivní). Nepřestáváme se za to modlit, abychom nacházeli nová působiště a další skupiny věřících, které bychom v místě jejich působiště mohli svým příkladem inspirovat... Chcete se k tomuto našemu úkolu přidat? Jste vítáni! 8-)

                                                                                                              Váš „Admin“  

Fotogalerie: Misijní výjezd na srbsko-chorvatskou hranici