Zdravíme naše čtenáře, se kterými bychom se chtěli podělit o čerstvé zkušenosti z „uprchlické trasy“, kterou nyní právě sledujeme v protisměru: jedeme vstříc uprchlíkům – s autem plným Evangelia, jak jinak 8-) a hledáme vhodné místo pro přijetí týmu z ČR, se kterým bychom mohli společně zapracovat na otevřeném poli (mluvím o otevřených srdcích muslimů pro Evangelium Ježíše Krista), které nám dává Pán.
Takže naše hledání začalo tam, kde jsme v listopadu skončili, na srbsko-chorvatské hranici: Na chorvatské straně jsme našli asi tři policisty, kteří zajišťovali prostor, který byl ještě minulý měsíc tak frekventovaný. Tento přechod byl později uzavřen, celá trasa uprchlíků se čas od času změní, posune, podle kapacit, které je schopna uvolnit vláda té které země... Stejnou situaci jsme prožili v říjnu na maďarské hranici: ze dne na den ustaly do té doby stovky proudících utečenců.
Srbská strana byla plná uprchlíků, kteří měli zemi opustit skrze jiný přechod. Situace pro nás však nebyla příznivá: Tito lidé se nacházeli na pozemcích vládou zřízených sběrných táborů, kam se jako „civilové“ nedostaneme. Kvůli chladnému počasí vycházeli jen zřídkakdy, v minimálním počtu. Na tyto migrační centra se nalepily různé humanitární a vládní organizace, které si zde rozdělily pole působnosti a jako noví lidé se bez registrace mezi ně dostat bylo skoro nemožné. Na dva dny se nám to podařilo, ale z toho, co jsme zažili, jsme byli zklamaní: Bylo cítit, že „pomáhat“ se stalo dobrým byznysem: všelijaké organizace si nyní mohou vykázat činnost a čerpat finance z různých vládních a Evropských fondů. Pro obyčejného člověka jakoby tu nebylo místa, a právě tito „obyčejní“ se v celé věci na počátku zaangažovali nejvíce, nyní se na ně již nevzpomíná.
Tito různí „pomahači“ se vzájemně kontrolovali, jestli ta která organizace nepřekračuje rámec svých deklarovaných služeb, česky řečeno: „jestli si nelezou do zelí“. Nejen, že byli vůči ostatním podezíraví, ale měli již určenou i hierarchii. Potkali jsme zástupce křesťanské misijní organizace, kteří nám řekli, že neuspěli s registrací své misijní činnosti, na místě mohli zůstat pouze tak, že se stali narychlo součástí jiné organizace (museli se kvůli tomu i převléknout do označených vest), která měla povolení vařit čaj. S Biblí v ruce si nikdo z nich ani nedovolil vyrukovat. Někdo jiný to prý zkusil a tvrdě ho vyvedli...
To, co nás zamrzelo (mluvím i z dřívějších zkušeností), byly rozhovory s křesťany, kteří se zamíchali mezi dobrovolníky, či měli svojí registrovanou organizaci: Vesměs, když to shrnu, katolíci nemají už řadu století misii mezi muslimy (nevím, který papež prohlásil, že Židé a muslimové jsou spaseni z víry v jednoho Boha), chtějí se věnovat pouze charitě. Evangelíci měli evangelictví jako výraz své identity, když padlo slovo „evangelizace“, chytili se za hlavu, skočili do auta a odjeli. Zde bych si dovolil vsunout poznámku, že statistika hovoří o úbytku členů obou zmíněných církevních celků. Vnímáme, že misijní nečinnost a již zmíněný úbytek členů (a ztráta vlivu na společnost) jsou v přímé úměře. Toto je výzva pro věřící z obou táborů: „Pojďme vzít vážně Kristovu misijní výzvu a obnovit misijní charakter našich církví!“
To, co jsme vnímali, bylo působení ducha humanity, který víme, že stojí proti pravému Evangeliu (tedy, že „chléb věčného Života [vezdejší] je přednější, než chléb pozemský“).
Během svého průzkumu jsme ještě navštívili čtyři místa: hlavní město Bělehrad a tři lokality na pomezí srbsko-makedonských hranic... Výjevy se opakovaly: Byznys horem dolem: řidiči autobusů, taxíkáři, prodejci všeho možného, stánky, bistra rychlého „Halal“ občerstvení, smlouvy na velké objednávky v marketech, zákaz dovozu humanitární pomoci (ta se musí koupit na místě), nabídky ubytování, humaniťáci, banky, které čerpají peníze z EU a následně vydávají nákupní karty, atd. místní si skutečně mnou ruce. Na tom všem by nemuselo být nic špatného, zarazilo nás však, že sotva jsme chvilku někde opodál zaparkovali, už nám jeden chlapec doručil vzkaz od jedné organizace (pro křížovkáře: začínající na M, na pět písmen), ať s dodávkou zmizíme (abychom nemohli nabízet žádné služby, které již poskytuje někdo jiný). Dost tíživá atmosféra.
Na všem je jedna zvláštní věc, která vše vyvažuje a kterou bych chtěl uvést: Je zajímavé, že po celou dobu naší cesty silně vnímáme Boží hlas, zřetelně Jej slyšíme, jak k nám mluví do budoucích let služby a také téměř každou noc mám prorocký sen, což se obvykle nestává tak často... Věříme, že je to Vašimi modlitbami a také, že Bůh je Bohem cest: pokud se s Ním vydáme na cestu, On jde s námi. Proto, kdo chcete něco osobního a čerstvého zažít s Bohem, vyražte na cestu! Třeba s námi? 8-)
Momentálně se posunujeme dále na jih, z Makedonie do Řecka, abychom našli vhodné místo (jinak je jedno, kde se postavíte, jedná se o stále stejný proud lidí, připomínám, že se jedná zhruba o tři tisíce uprchlíků za den). Zde očekáváme o víkendu další pomocníky z Česka a s nimi si, věříme, pěkně „zamisiujeme“ 8-) -ještě máme nějaké místo volné, můžete se do pátka přihlásit na náš mail...
Pro zatím se loučíme a ještě v lednu přineseme další zprávu, jak vše probíhalo...