Syn dostal ve škole týden prázdnin, tak jsem ho vzal na misijní cestu: Ve dvou se to lépe táhne 8-)
Nejprve jsme zajeli do Kostelce nad Orlicí k azylovému centru pro uprchlíky. Tady jsem v minulosti hodně sloužil, i sám, i s různými týmy: Vždy tu bylo dost žadatelů o azyl, se kterými se šlo seznámit, pracovat s nimi nebo jim s něčím konkrétním pomoci, šlo je pozvat do nějakého společenství, k sobě domů apod. Časem, když opustili pobytové centrum a odešli žít do nějakého města, měli jsme s nimi i nadále kontakty, pomohli jsme jim v novém bydlišti zkontaktovat se s někým místním atd.
To vše rozbil nejprve covid a potom válka na Ukrajině, napřed jsme se nesměli stýkat větší skupiny lidí, nešlo uprchlíka pozvat na nějaké klidné místo, třeba do kavárny nebo pizzérie, nesměli se lidé scházet ani v církvích, nesměl jsem si ho vzít ani do auta. A oslovovat na ulici v roušce někoho dalšího v roušce, to je také blbost... Potom byli žadatelé o azyl někam přemístěni a pobytové centrum se uvolnilo pouze pro občany Ukrajiny, ale to jsou křesťané, tak mezi nimi jsem misii samozřejmě nezahajoval... Za křesťany sem dochází duchovní služba oficiálních církví.
Nyní už pobytové centrum slouží opět pro své původní účely, tak se pokouším obnovit to, co kdysi tak dobře fungovalo...
Takže tady jsme udělali průzkum, ale bylo vidět, že momentálně tu skoro nikdo není: Večer jsme prošli cestu, kudy si chodí uprchlíci nakoupit, ještě jsme chvíli sledovali vchod u obchodu a nic. Na noc jsme zaparkovali přímo u tábora a sledoval jsem zvenčí osvětlené chodby: Za několik hodin tu prošel jeden člověk... Okna od pokojů svítila asi dvě. Okno od kuchyňky se vůbec nerozsvítilo, nokdo si nešel udělat pití nebo jídlo... Pak jsem ještě oknem sledoval na vrátnici kamerový systém, který monitoruje vnitřek tábora, nic se tam nehýbalo. Ráno jsem sledoval, jestli ženy vedou děti do školy, jak to vždy bylo, ani noha.
Ono když jich je málo, tak jsou zalezlí na pokojích a já se dovnitř nedostanu. Když jich je hodně, tak si tam lezou na nervy a chodí ven, stojí před bránou, jdou do obchodu nebo do města, tam se s nimi pak snadno seznámím...
Tak to celé odložím na jaro a zatím jsme se věnovali misii po okolí: Nové Město nad Metují a Náchod. Tady jsme vedle mnoha Vietnamců oslovili ještě Turky, Kurdy a Albánce.
Dost jsme tu udělali, ale ne všechno, s dítětem se tak nedá všechno projít, tak se někdy vrátím to tu dodělat.
Dokonce se k nám jeden den přidal místní křesťan, myslel jsem, že s ním mohu počítat do budoucna, ale asi nejsme kompatibilní 8-( Tento rok jsem se snažil oslovit nové spolupracovníky, ale neměl jsem v tom úspěch, asi tedy zůstanu pracovat sám?!