Ještě závěrem července, na přelomu měsíce, jsme vyrazili opět na jeden misijní okruh po vlastech českých: Na výzvu, kterou jsem vyvěsil zde na našem webu, se přihlásil kamarád z Karlovarska, tak jsme vyrazili do tohoto kraje.
Do Karlových Varů se dá jet buď přes Prahu nebo přes Slaný. Každopádně obě tyto silnice se potkávají v Řevničově, takže rovnou tady jsme začali se svojí prací. Je to vesnice, která leží na hlavním tahu, kdo jezdíte pravidelně z Varů do Prahy, nebo naopak, a zpět, tak to znáte, jsou tu restaurace, cukrárna, motorest, obchody. Takže jsme to prozkoumali, jen jeden obchod byl vietnamský, ale pán reagoval velice dobře. Řekl, že kamarád, další Vietnamec, mu již něco říkal, že si to hned přečte. Výhodou našich letáků je, že všechny podstatné informace jsou zde tak nějak „v kostce“ – to znamená, že tito lidé někde něco slyšeli, něco z toho si pamatují, něco zase ne, prostě znáte to: „hlava děravá“ 8-) a tady si to mohou vše popořadě přečíst, srovnat si to v hlavě, vracet se k textu, který je zaujal, atd. prostě plné Evangelium, ne žádné útržkovité veršíky.
Zajímavé bylo (a už jsem si toho všiml vícekrát), že pán mi snad viděl do hlavy 8-) Hledal jsem v regálech mléko, a on od kasy volá: „Hledáte mléko? Támhle je!“ Pak jsem nemohl najít ovoce. Opět zavolal: „Chcete ovoce? Támhle!“ Věřím, že v těchto lidech jsou zaseté dary od Boha, možná dar proroctví? Proto: Stěžujete si, že je málo proroků v církvích? Musíte si nějakého objednat z Ameriky nebo z Holandska? Jděte raději na misii: Lidé, kteří mají prorocký dar, potřebují poznat Krista, aby tento dar v sobě rozvíjeli v Duchu Svatém, v Církvi, ne aby se z nich stali nějací pokoutní věštci. Víme, že v poslední době je ve světě hojně rozšířeno čarodějnictví, léčitelství, věštectví, a podobně. Křesťané to právem odsuzují, ale místo toho, aby na to nadávali, měli by si uvědomit, že to jsou pouze překroucené schopnosti, kterými tito lidé disponují a které původně měly sloužit Božímu Království (a také měly pochopitelně vypadat trochu jinak: Místo křišťálové koule či karet Bible, místo různých mastiček olej k pomazání, místo různých zaříkávání citace biblických veršů). Pokud tito lidé nepoznali Krista, a rozvíjejí své dary v jiném kontextu, než v podřízenosti Stvořiteli a v rámci Božího Království, vypadá to všelijak, ale velkou vinu na tom mají církve, které neevangelizují: Tito lidé často neměli příležitost setkat se s Evangeliem.
Tak když už jsem byl v Řevničově, řekl jsem si, že si splním jednu touhu. V tomto kraji jsem totiž v době učení jezdil na praxi po různých vesnicích na Rakovnicku (včetně Řevničova). Uvědomil jsem si, jak jsem tehdy, v době dospívání, hledal Pravdu, takže v tomto kraji jsem prožíval různé otazníky, setkal jsem se s některými věcmi poprvé v životě, to mě nějak ovlivnilo, atd. Např. jsme byli v jedné vesnici, kde, jak se říká „chcípl pes“ – nebylo tu nic, ani obchod, obyvatelé byli jen staří lidé, kteří tu dožívali svůj život. Působilo to na mne smutně a začal jsem se ptát po smyslu života, jestli jej jen prožiji naprázdno, a pak budu také někde čekat na smrt? V druhé vesnici byl kostel, který narozdíl od ostatních býval v neděli otevřený, visela tam cedulka, že tam jsou bohoslužby. Zarazilo mě, že v této době jsou ještě lidé, kteří věří v Boha a modlí se?! Co z toho mají?! Podobné zážitky ve mně probudily otázky po smyslu života, po něčem, co je věčné, co přesahuje tento krátký, pomíjivý život. Nakonec to všechno dobře dopadlo, poznal jsem Ježíše, mám smysl života, a tak jsem se chtěl vrátil do tohoto kraje poděkovat Bohu, že mě takto volal a dal se mi poznat. Samozřejmě v rámci vděčnosti nestačí jen vyjádřit Bohu dík slovy, ale chce to také nějaké praktické poděkování (díkůčinění), a to je pro mne to, že stejného Boha, který mi dal odpověď na otázky, představím dalším neznabožcům, jako jsem byl já 8-)
Projel jsem tedy vesničky, jako Srbeč a Mšec (tam žili ti staří lidé a byl zde ten kostel), dále jsem to vzal přes Krušovice, tady jsem poprvé v patnácti pil pivo, měli jsme totiž praxi v pivovaru a zaměstnanci tam měli pořád naražený sud 8-) pak jsem jen projel Rakovník, ten si musíme nechat na příště, a přes Senomaty, Pšovlky a Oráčov, kde všude jsem byl na praxi, takže jsem tu měl vzpomínky, jsem dojel do Jesenice. V asi každé druhé této vesničce byli Vietnamci, které jsem mohl navštívit.
Do Jesenice jsem se také chystal již delší čas: Tady jsme měli zajímavý zážitek: Po svatbě jsme byli pozváni na jednu sborovou dovolenou, kam jsme jeli ještě s kamarádem. Bylo to v lesích na Jesenicku. Na silnici nás stopla paní, potřebovala něco zalepit na autě. Měl jsem pásku, oblepil jsem jí to, než dojede do servisu, ale všiml jsem si rybičky na autě, tak jsme dali řeč, řekla že je katolička z Jesenice. Vždy, když jsme projížděli tímto městečkem, bylo podél silnic vidět množství vietnamských obchůdků, proto jsem se jí na to vyptal, řekla, že by jim chtěla přinést Evangelium. Vyndal jsem jí tedy ze svého auta Evangelia, a dohodli jsme se, že jim Jej předá a promluví s nimi. Řekl jsem si, že po nějaké době to zkontroluji, jestli Jej adresáti dostali, a teď k tomu byla příležitost. Bylo vidět, že všichni se s Evangeliem potkali poprvé v životě, ale to neznamená, že ona paní selhala, mohli se prodejci prostě vyměnit. Ze všech obchůdků byly dva zkrachované, to znamená, nevíme, kdy zkrachují ostatní, a proto jsem rád, že jsme tu stihli zapracovat, než se to tu zavře celé. Vypadalo to tu fakt strašidelně, všude nepořádek, tráva rostla z dlažby, ze země trčely nějaké zrezlé železné konstrukce, zašedlé popraskané fasády, neupraveno, neposekáno, restaurace, která vždy „frčela“, vždyť nedaleko je rybník, kam se jezdí spoustu lidí z okolí koupat, tak i ta byla zavřená. Všeobecný úpadek. Tady se kapitalismus asi příliš nepovedl.
Tak šupajdá, přes Blatno, opět jeden Vietnamec, zpátky na hlavní silnici, tzv. Karlovarku, další zastávka Lubenec. Tady, opět, kdo jezdíte pravidelně tuto trasu, tak víte, jak to tu kvetlo, Vietnamci měli v centru motorest, na vjezdu od Prahy i od Varů tržnici, to vše je zavřené, zbyly sotva dva nebo tři obchůdky... Škoda, že jsem s touto misií nezačal dříve, už jsem nestihl tu hlavní vlnu těch asijských tržnic, hal a podobně.
Odtud, protože jsem ještě měl poměrně dost času, tak jsem se rozhodl opět opustit hlavní silnici a přes Chyši (opět poděkování Bohu, protože odtud pochází člověk, který se mi po tom, co jsem uvěřil, hodně věnoval. Zde opět jeden Vietnamec 8-) odtud jsem zamířil do Žlutic, kam jsem hodně v teenagerských letech jezdil za kamarádem. Tady se mi hodně dařilo, sice Vietnamců tu bylo málo, je to malé město, byly tu asi tři obchůdky, ale dobře reagovali, bylo vidět, že jim to udělalo radost.
Tak teď už rychle na schůzku s kamarádem, ale ne zas tak rychle, ještě jsem ve Varech udělal zastávku a prošel část, která se jmenuje Dvory. S kamarádem jsme se rozhodli, že strávíme víkend misií, začali jsme hned v pátek odpoledne pochůzkou v Chodově. Tady to bylo opravdu nabité, našli jsme asi 15 vietnamských obchodů, jednu restauraci a jeden kebab, kde byli Egypťané. Neodmítl nikdo z nich, všichni přijali s vděčností Evangelium, hodně si jich Jej začalo rovnou číst. Když tohle vidíte, věříte, že Bůh něco dělá, a že jednou uvidíte sklizeň 8-)
V sobotu jsme se vypravili do Lokte nad Ohří, kde jsem čekal hodně obchodníků, protože sem jezdí davy turistů na hrad, je tu důležitá vodácká zastávka, konají se zde festivaly, závody motorek, apod., takže jsem měl za to, že asijští prodejci budou využívat toku kupujících a budou zde obchodovat. To se nepotvrdilo, byly tu dva obchody a jedna čínská restaurace. Město si chce asi ponechat historický středověký ráz, a víme, že ve středověku tu Vietnamci ani Číňané nežili 8-)
Měli jsme ještě tedy celé odpoledne, rozhodli jsme se tedy zajet do Staré Role, kudy občas projíždím, když jedu někam do Krušných hor, a vždy vidím podél silnice množství obchodů... Zaparkovali jsme tedy zde a prochodili tuto část. Práce tu bylo habaděj, takže jsme všechno ani do večera nestihli, museli jsme to dodělat druhý den, v neděli po shromáždění, a ještě nejsme hotovi, ještě nám zbývají dvě provozovny (které byly v neděli zavřeny). Ale i tak jsme zde navštívili tři restaurace, jednu cukrárnu a asi osm obchodů...
V neděli jsme byli ještě tak rozjetí, že jsme hned nekončili, ale ještě jsme vyrazili do Tuhnic, které byly už také dlouho v plánu. Prošli jsme je až do centra Varů, tady jsme také trochu zamakali, ale pochopitelně to hlavní nás ještě čeká, v centru jich je opravdu hodně, a cestou zpět k autu jsme „dočistili“ Tuhnice a totálně vyčerpaní, ale šťastní jsme takto zakončili víkend. Odpoledne jsme byli asi ve třech restauracích, na tržnici u dvou stánků, a kolik bylo obchodů, to si už ani nepamatuji – hodně.
V pondělí jsem to byl ještě „doladit“ v Doubí, tady byly tři obchody a jedna hospoda. Odtud jsem se vyjel pomodlit na výšiny (tedy v opačném pořadí, než jak to běžně dělávám 8-), aby naší setbu Pán Bůh zkropil a něco z toho vyrostlo. Co a kdy vyroste, to sice nevíme, ale máme zaslíbeno, že se nenavrátí Hospodinovo Slovo s prázdnou (Iz 55:11). Pomodlit jsem se byl na nejvyšším místě těchto tzv. Lázeňských lesů, to místo se jmenuje Doubská hora, a na modlitbu jsem tady nebyl sám 8-) Je tady totiž vystavěn malý klášter, ve kterém žije jeptiška, ta to vzala z gruntu, modlí se tu několikrát za den (nebo celý den 8-) už asi 18 let. Je to tu skutečně zajímavé a opravdu si sem zajeďte, můžete až nahoru autem, je tam parkoviště.
Tak za osm dní jsme oslovili asi 80 Cizinců, ale přesně to nevíme, já to moc nepočítám, to jen tak pro představu. Bylo to hlavně tím, že je to kraj, kde žije hodně cizinců, ti podle statistik jsou nejvíce právě v západních a v severních Čechách, takže se sem určitě budeme vracet, příště tedy přes Sokolov a Cheb až do Aše 8-)
Cestou zpět jsem jsem měl ještě jeden den čas, tak jsem navštívil ještě jednu oblast, je to takový trojúhelníček mezi Slaným, Kralupy nad Vltavou a Kladnem, pořád totiž jezdím po hlavních silnicích, mezi těmito městy, vždy vídávám odbočky k různým vesnicím, v některých jsem již byl, v některých ne, tak jsem to teď tak různě prokřižoval, ať je v našem prostorovém dobývání pořádek 8-)
Tak další okruh jsem udělal sám, bez Světlanky, jel jsem totiž do jedné oblasti ve východních Čechách, kde je poměrně málo cizinců. Pro malé dítě by to tedy mohlo být únavné, člověk se tu hodně nachodí, než nějaké najde, lepší je jít spolu, když se to „hýbe“, pořád se někde zastavujeme, mění se věci okolo, je to zajímavé...
Proč východní Čechy: Jel jsem v zimě jednu trasu, po které jsem obsloužil vesnice ležící na hlavní silnici, a dvě městečka. Na třetí město (Nová Paka) mi tehdy nezbýval čas, tak jsem se sem musel vrátit splatit dluh. Věci napomohlo, že tu zrovna byl můj kamarád na dovolené, tak jsme se smluvili, že si zde jeden den udělám misii a večer se setkáme. Přímá cesta vede po dálnici na Mladou Boleslav, a pak se odbočí po hlavní silnici, ale já jsem to vzal podle svého zvyku „zkratkou“ (je to sice dál, ale zato je to horší cesta 8-) takže, rozumí se, samosebou, nějakou vedlejší trasu, kde je plno zapomenutých vesnic, ležící mimo zájem misijních organizací.
Na této trase, než jsem přes různé polňačky dorazil jakž takž do civilizace, jsem udělal zastávku ve čtyřech vesnicích, kde jsem měl opravdu super misii: Normálně se totiž Vietnamci nechtějí nějak bavit. Je to dost uzavřená komunita, ale v těchto vesnicích, tím, že měli dostatek času, občas nějaký cyklista, se se mnou dávali do řeči. Obvzláště vzpomínám na jednoho prodejce: Se zájmem se začetl do Evangelia a zeptal se, jestli to není náhodou to, s čím chodí nějací lidé každý týden? Je z nich totiž už unavený. Samozřejmě svědkové Jehovovi, kdo jiný? Takže vidíme, že zase tak mimo zájem nějakých „misijních“ skupin tito lidé neleží... Pak se zeptal, jestli je to katolické? Odpověděl jsem, že ano (Evangelium je katolické, tedy obecné, obecně pro všechny lidi, nemyslím zde římskokatolické 8-) Ulevilo se mu, uspokojil se, a dal se do čtení. Po tom, co vše prodělal, s různými Strážními věžemi, apod., klobok dolů, že to nevzdal úplně 8-) Venku jsem se chtěl ještě za něj pomodlit, tak jsem šel za obchůdek, a co jsem zde uviděl: Celá vesnice v jakémsi polospánku, či v mrtvolném tichu (znáte tu atmosféru malých vesnic) a jen u jeho obchodu na stromě desítky malých ptáčků, kteří poletovali a švitořili, že oživovali toto místo. Chápal jsem to jako prorocký obraz o národech: Češi duchovně spí, možná by se dalo říci, že jsou (duchovně) mrtví, neprojevují žádný zájem, v jejich duších a kolem jejich domů je mrtvo. Vietnamec se zajímá, čte si o Bohu, vedl nějaké diskuze s lidmi (bohužel se sektou), ale nedal se odradit, a chápe se nové příležitosti. V jeho očích byl vidět život, kolem jeho domu také. Jaká je budoucnost naší země? Jedni tvrdí, že přijde probuzení, že se Češi vzpamatují, ale vedle toho je tu ještě teorie, že naší kultuře už „odzvonilo“ a nyní nás vystřídá nová civilizace. Tento jev se opakoval u mnoha kultur různě ve světě, i v Evropě, že by opět byl na obzoru podobný civilizační předěl?
Tak z vesniček jsem se vymotal a ocitl jsem se v jednom malém městě – Dolní Bousov. Zde byli na náměstí tři vietnamské obchůdky, stihl jsem to těsně před zavíračkou. Za odpoledne jsem tedy stihl sedm vietnamských rodin, to je celkem slušné.
Další den jsem šel na modlitbu do jednoho teritoria, které je známé tím, že když se v pohanské Evropě začalo šířit křesťanství, lidé, kteří se nechtěli vzdát svého starého způsobu života, čarodějové, šamani, apod., se stahovali do nepřístupných skal, tady bydleli v jeskyních, dále se tu věnovali magii a dokonce prováděli lidské oběti a také snad jedli lidské maso těchto svých obětí... Na jednom místě se dokonce zachoval obětní kámen, taková vydlabaná mísa se stružkou na odtok krve. Fuj tajbl! Dnes se tento kraj nazývá Český ráj, ale ve své době to bylo spíše peklo.
Třetí den jsem se konečně dostal do Nové Paky, kam jsem mířil. Zaparkoval jsem na nejvýše položeném bodě, nějaké sídliště, tady jsem se podle své tradice pomodlil a vyrazil prohledávat město, až jsem došel na náměstí. Tento způsob práce jsem si oblíbil: Většina Evangelistů, co znám, začíná naopak na náměstí. Já jsem našel inspiraci v podobenství z Evangelia, kde sluha měl sehnat nějaké lidi a přivést je na hostinu, kam původně pozvaní pod různými záminkami a výmluvami nedorazili (takový antisemitský verš 8-). Tento sluha začal právě na náměstí, ale sehnal málo lidí, sál se mu podařilo zaplnit až tehdy, kdy vyrazil na periférii, nějaké ohrady, mezi ploty, apod. Ano, zdá se, že zde, daleko od centra, žijí nějací lidé „na okraji“ – tito mají více potřeb, rádi naslouchají, dají se do řeči, přijmou Vaše pozvání. Na náměstí, oproti tomu, jsou lidé bohatí, soběstační, plní všeho, nechtějí už další nabídky, nechtějí ohrozit své společenské postavení... Skutečně, z našich zkušeností víme, že čím dále od centra města, tím jsou lidé pozornější, vděčnější, komunikativnější, radostnější, atd. Proto obejdu nejdříve okraje města, a teprve až nakonec jdu na náměstí.
Návštěva města se vyplatila, celkem sedm vietnamských obchodů, plus jedna restaurace. Celkem jsem byl překvapen: Tím, že je to ve východních Čechách, jsem čekal menší počet cizinců...
Tak z Nové jsem zamířil do Staré Paky, a to na počest jedné kamarádce: Nedávno jsem psal na našem webu, že naší službu podporuje jen málo Čechů, a ona je jedním z nich, takže mojí povinností bylo navštívit její městečko 8-) Zde jsem si málem vykoukal oči, jak jsem projížděl toto dlouhé město a od volantu pátral po cizincích. Nakonec jen jeden obchod, ale zato prodavačka byla opravdu nadšená, takže je vidět, že se nemíjíme cílem 8-)
Odtud jsem se vydal do Lomnice nad Popelkou, řekl jsem si, že si dám takové menší městečko, oddychovku před nastávajícím víkendem... To jsem se spletl. Cizinců tu bylo opravdu hodně, asi šest nebo sedm vietnamských obchodů a jeden kebab, kde jsem si popovídal s dvěma Araby: Jeden byl úplně nadšený z Evangelia, od druhého jsem dostal tradiční přednášku, jak nemám jíst vepřové, pít alkohol, musím donutit svojí ženu, ať nosí šátek, atd. Naštěstí ten první se tím nedal rozhodit a v klidu si tam četl Evangelium 8-) V tomto městě, kolik jsem viděl otevřených cizineckých provozoven, tolik jsem jich také viděl zavřených... Kdybych se sem tak dostal dříve...
Tak ještě mi do začátku sabatu zbyly asi dvě hodinky, tak jsem během zpáteční cesty (dělávám takové okruhy) zastavil v Železnici – jeden obchod, a v Kopidlnu – tři obchody a jeden kebab, který jsem už nezvládl, tak tu na mne čeká na příště 8-)
V sobotu večer pak při cestě v Poděbradech na křižovatce Kolín/Nymburk velké Tesco = restaurace a modeláž nehtů, dále Mochov a Přerov nad Labem, vždy po jednom, a už se končí můj okruh, v neděli bohoslužba a zase na pár dní „domů“. Během pěti dní osloveno něco přes třicet cizinců, ale musíte brát v potaz, že to jsou rodiny, ne jednotlivci, tak si to vynásobte ještě asi třemi nebo čtyřmi... Na počty však my nehrajeme, pro nás je důležité držet se toho, co nám Bůh řekl, abychom projezdili Česko křížem krážem.
Tak ještě do třetice jsme vyrazili, opět v naší dvojici, tedy tatínek a dceruška. Tak to má být: Rodiče mají trénovat děti v krocích víry, v životě s Bohem 8-) A mají nechat doma odpočinout si maminku 8-)
Tentokrát jsme zavítali opět na Liberecko, tomuto kraji chceme věnovat zvýšenou pozornost. Začali jsme přímo v centru, na největším náměstí, kde probíhal festival národů, žijících v tomto městě. Na takovéto akce jsme zvyklí, na jednom místě se sejdou desítky cizinců různých národností, dá se s nimi snadno dát do řeči, je to na jednom místě...
Akci však nepovažujeme za zdařilou: Jeden náš partner měl směnu v práci, tak na místě chyběl, vždyť o tom to hlavně je, že někdo z místních se seznámí s těmito cizinci, navštíví se, a necháváme prostor, třeba vzniknou nějaké vztahy, a z nich v budoucnu možná něco více?! Šel se mnou druhý kamarád, se kterým v tomto městě spolupracuji, ale ten už zná hodně cizinců, už dlouho slouží v této oblasti, takže se na náměstí už zdravil se svými známými a navazovat nové kontakty už nepotřeboval... Chybí tady zájem ze strany církví o tyto lidi, vždyť církve se svými budovami, zaměstnanci, apod. by mohly v této misii (nebo i v integraci těchto lidí do společnosti) sehrát značnou roli, mohly by např. vést kursy češtiny, nějaké konverzační hodiny, poradenství v oblastech, ve kterých se cizí státní příslušníci neorientují, apod. Protože toto nedělají církve z lásky k bližnímu, často se těmto činnostem věnují nějaké zájmové skupiny z úplně jiných motivů.
Na akci jsem si všiml, že se tyto národy málo prezentovaly, často prostě ve stánku byli Češi, kteří prezentovali nějaký národ. Toho už jsem si všiml na vícero festivalech: Cizinci ani moc nechtěli prezentovat svojí kulturu, ale tlačí to nějaké organizace, které si daly za úkol prosadit multikulturalitu v našem státě (týká se to samozřejmě celé Evropy, a i dalších částí světa). Tito pracovníci v tomto angažovaní, jsou většinou mladí lidé, idealisté, zaměstnanci nějakých organizací, které žijí z grantů, a když zjistíte, kdo to celé platí, porozumíte, že za tím vším stojí nějaká zájmová skupina, která sleduje své cíle. Ale o tom jindy, zpět k naší práci:
Akce mi nepřišla profesionálně připravená, na pódiu pořád říkali, kde je jaký stánek a co tam mají za jídlo, ale neřekli nic o kultuře těchto národů, vždy jen jedno přísloví, nebo charakteristiku smrsklou do dvou vět... Vůbec neřekli, proč tito lidé migrují, jaká je minulost a současnost těchto různých zemí... Málo informací, spíše více zábavy: Tanečníci, zpěvačky...
Celou akci zhoršilo, že stánky neprodávaly své kulinářské výrobky, ale nabízely je zdarma k ochutnání, takže náměstí se hemžilo bezdomovci, kteří se přišli najíst, jídlo rychle zmizelo, bylo tu husto, rámus a na to vše pražilo slunce, aby nás upeklo, takže málem jsem uvařil dítě ve vlastní šťávě, museli jsme se jít někam zchladit, do ticha...
Tak abychom se z toho trochu vyléčili, zajeli jsme si ještě na misii někam do klidu, ale nejprve pomodlit se za celý kraj, to znamená, někde z kopce, nejlépe z toho nejvyššího 8-) Takže jsme zašli na Smrk, což je nejvyšší hora Jizerských hor, ale jen v Česku, takže na nejvyšší místo jsme museli jít až do Polska 8-)
Po modlitbě přesun do Hrádku nad Nisou, kde už jsme v minulosti s Luckou pracovali, ale chybělo tu obejít nějaké Vietnamce, plus od té doby tu vznikl kebab (ty teď všude vznikají), tak jsem ještě mluvil s jedním Arabem. Prozkoumal jsem ještě pár vesnic, ale je vidět, že polské pohraničí není tak zaplněné cizinci, jako to německé nebo rakouské, takže jen večerka v Bílém Kostele nad Nisou, a pak už rychle do Čech, kde nás čekají nové úkoly...