Tak svojí únorovou misii jsem započal tím, že jsem cestou do Čech, ještě na Moravě, odbočil z dálnice, a prošmejdil vesničky mezi Prostějovem a Litovlí... Stálo to za to, bylo (a je 8-) tu hodně Vietnamců.
Byl poznat rozdíl mezi městem a venkovem: Kvůli koronovým opatřením jsou města napůl zavřená, něco se smí prodávat, něco nesmí, a tak polovina obchodů a restaurací je zavřená. Spíše jsou to dvě třetiny podniků, připočtěte ještě kadeřnictví, nehtová a masážní studia, atd. Vše zavřené! Takže pracovat v této době ve městě se nevyplatí: Prochodíte město, uděláte něco málo, a pak se sem musíte vrátit, až dojde k rozvolnění opatření. Musel bych tak chodit stejným terénem dvakrát 8-( Všiml jsem si toho právě v Prostějově, kde jsem chtěl zapracovat, ale když jsem to viděl, raději jsem zamířil do těch vesnic...
Zde, na venkově, tam je to jednodušší: Vietnamci tam prodávají vše potřebné pro místní, takže je nikdo nezavřel, a mohu tam tedy svobodně dělat svoji službu...
Stejně tak v Čechách: Projížděl jsem Chrudimí, kde jsem měl původně v plánu zastavit a udělat službu, ale nic: Prázdné náměstí, pozavírané podniky... Mohu to porovnat, protože jsem tudy jezdíval ještě v době, kdy vše bylo normální, tehdy tam bylo o poznání více lidí! Opět jsem tedy vsadil na venkov, a udělal si pochůzky v obcích: Ronov nad Doubravou, Žleby, Vrdy, a Dolní Bučice.
Někdo by si mohl pomyslet, co to je za názvy? A co to je za díry světa? Ale pozor! V těchto obcích bylo všude hodně Vietnamců (kteří navíc nadšeně přijímali 8-) A rozhodně v této době na venkově uděláte více práce než ve městě!
Celkově si myslím, že je venkov zanedbaný, všelijaké programy, jako zakládání sborů, apod. se zaměřují hlavně na města, nebo si představte, že přijede nějaký zahraniční tým nějaké misijní organizace, tak kam půjdou? Do Prahy, nebo do nějakého krajského města, logicky. A venkov si nechají „na někdy jindy“ – víte, jak se správně řekne „někdy“ a „jindy“? Přece „nikdy“ 8-)
Tak, vyřídil jsem si v Praze, co jsem potřeboval, a pěkně rychle odtud! Chtěl jsem ale zmáknout něco po okolí, tentokrát padla volba na městečko Slaný. Už jsem ho měl dlouho v hledáčku, ale hlavně jsem se nedávno dozvěděl z médií od nejmenovaného D.L., že husité byli protestanti, a husité přece měli jedno důležité proroctví: Že přijde konec světa a přežije jen pět měst, mezi nimi Slaný. Takže jestli někde sít do budoucna, tak snad tam, kde to přežije Apokalypsu, ne? 8-) 8-) 8-) Obešel jsem tedy polovinu města Slaný, příště bude druhá polovina (až otevřou ty obchody 8-), ještě nějaké zařizovačky, a už byl čas stáčet to k „domovu“.
Celkem mi hlodalo v mozku (to se klidně může stát, když se budete Boha upřímně ptát, kam jet 8-) město Roudnice nad Labem. Zde jsem sloužil předminulé léto, ale věděl jsem, že jsem tehdy nestihl jeden obchod (to také o něčem svědčí, když si dobře zapamatujete jedno konkrétní místo). Proto jsem zajel rovnou k tomuto obchodu, a volba byla asi opravdu ne náhodná: Paní prodavačka celá rudá na někoho křičela vietnamsky do telefonu, vůbec nevnímala lidi okolo sebe, co jí říkají, ale když jsem přišel na řadu, a předal jí Evangelium, úplně změnila výraz tváře, vše kolem se rozsvítilo, nastal pokoj, začala se usmívat a vyjadřovat mi upřímně vděčnost. No, co Vám budu povídat, však to také sami znáte, když předáváte Evangelium ztraceným, ne? 8-) A to je další důkaz toho, že Evangelium je svaté a dokonalé 8-)
Takže chodit do města nemělo cenu, to jsem věděl, tak jsem pokračoval podél řeky Labe po jejím levém břehu do Mělníka (před těmi dvěma roky jsem projel pravou stranu). Opět tu byly další vesnice a dvě městečka (Horní Počaply a Dolní Beřkovice), všude mnoho Vietnamců, práce dost!
A už jsem se jen napojil na dálnici, a hrrrrrr (D 11, znáte to 8-) domů k rodině.
Když jsem toto všechno viděl, co páchají ta korono-opatření, jsem ještě více rád za uplynulá léta služby, kdy jsme do toho „bušili hlava nehlava“ 8-) i když nám to mnoho lidí vyčítalo, že to přeháníme, že „Bůh nás bude milovat, i když už nebudeme sloužit“, a že „se snažíme z těla“ a podobná moudra, ještě, že jsem to neposlouchal: Teď se totiž vůbec neví, co bude, jestli bude vůbec možné obnovit naší službu v původním rozsahu? Nemyslím tuto naší službu, ale naší službu, Vaší službu, támhletoho službu... Vždyť každý se nějak snažíme oslavit Krista a rozšířit Jeho Království, a další a další korona opatření nám jen kříží plány. Když vzpomínám na uplynulý rok, vypadalo to tak, že pokaždé vyhlásili nějaký zákaz, řekli, že je to jen na čas, ale pak vyhlásili další zákaz. A pokud to skutečně uvolnili, tak pak zase začali hořekovat, jak uvolnění bylo chyba, že se rozjela další epidemie, a že musí opět nastat zákazy. Takže jestli Vám teď říkají, že to tehdy a tehdy uvolní, nemusí to být pravda: Opět to mohou zpřísnit.
Do těchto mých úvah mi manželka poslala zprávy (sám si je neotevřu), kde se právě psalo, jak od začátku března se omezí cestování 8-( Takže jsem to akorát stihl domů, a už nikam nemohu. Tak se mi jen potvrdily mé černé úvahy. Sice ti pachatelé těchto nařízení, zákazů, atd. slibují, že „to vydržíme tři týdny a pak se vrátíme k normálu“, ale kdo Vám zaručí, že po třech týdnech nevyhlásí další omezení?!
Proto jsem skutečně rád, kolik jsme toho stihli v uplynulých létech, a až (pokud) nastane doba, že přijde zase nějaké uvolnění poměrů, budu vědět, jak naložit s tímto získaným časem! Službou Bohu!!!