Tentokráte se nám misie sama rozmnožila 8-) Plánoval jsem jednu misijní cestu a byly z ní dvě: Měli jsme s přáteli domluveno, že pojedeme opět sloužit do Bosny mezi uprchlíky, ale nějak se nám nedařila naplánovat doprava, tak jsem musel jet až do jižních Čech vyzvednout své parťáky. Takže se mi vlastně nabídla cesta navíc, kterou jsem využil a udělal misii na Vysočině a v jihočeském kraji: Upravil jsem si trasu tak, abych jel místy, kde jsem ještě nebyl a mohl tak oslovit opět další cizince.
Z dálnice jsem odbočil u Jihlavy, opustil hlavní tah a vzal to „zkratkou“ (definice zkratky: „je to sice dál, ale zato je to horší cesta“ 8-) Takže jsem navštívil tato místa: Kostelec u Jihlavy, Dolní Cerekev, Batelov, Horní Cerekev, Počátky, Žirovnice, vyhnul jsem se Jindřichovu Hradci, tam slouží již mí přátelé, a zakončil svojí misi v Kardašově Řečici. Vesměs všude jsem našel Vietnamce, kebaby apod. sem ještě nedorazily.
V Českých Budějovicích se nalodil můj tým: Dva bratři, se kterými jezdím již dlouhá léta, takže „secvičená dvojka“, a nový dobrovolník, misionář z Indie, který byl na návštěvě Česka, když se kvůli covidu zavřela letiště a nemohl odletět domů. Zůstal tedy zde, a hledá příležitosti k misii, proto to jel vyzkoušet i s námi.
Tento bratr zachránil celou situaci: Na hranicích s Bosnou nám chorvatská celnice řekla, že jestli vezeme oblečení pro uprchlíky, tak ho musíme buď vyložit, nebo se vrátit, a že zkontroluje náš zavazadlový prostor. Ten byl samozřejmě až po střechu plný oblečení (a Biblí samozřejmě 8-) pro uprchlíky. Naštěstí se jí dostaly do ruky indické dokumenty našeho bratra, něco podobného viděla prvně v životě, tak to začala řešit se svými kolegy, museli s tím jít do kanceláře za nějakým inspektorem, prověřovali si to přes telefon a počítač, trvalo to asi hodinu a mezitím zapomněli na kontrolu našeho auta 8-)
Takže hranici jsme úspěšně překonali, šli se po dlouhé cestě vyspat, ráno byla neděle, takže jsme zašli do církve, tam jsme se vyptali na aktuální situaci kolem migrantů, a vydali jsme se na obhlídku terénu a na modlitbu na hrad, odkud se dá přehlédnout celé okolí. Byl klidný nedělní slunný den, takže moc lidí jsme nepotkali, až qvečeru 8-) jsme potkali dva Berbery, dali si s nimi schůzku na ráno, že jim přivezeme nějaké oblečení.
Ráno jsme se tedy potkali, nejprve jsme si „u nás doma“ vypili čaj a popovídali si, pustili jsme jim i film Ježíš v berberštině, z čehož měli radost. Pak si z našich zásob, které jsme pořídili díky obětavosti českých křesťanů, vybrali co potřebovali, protože žijí v divoké přírodě, byli rádi za termosku, hrnky na čaj a teplé bundy.
Zajeli jsme na nám známá místa, kde víme, že v přírodě stanují uprchlíci, ale vše bylo opuštěné: Během zimy se zmenší počet utečenců, takže všichni se vešli do tábora, který je jinak v létě pro mnoho lidí nedosažitelný, prostě jim ochranka u brány řekne, že je plno, a jdou si hledat místo na spaní do opuštěných továren, rozestavěných domů, či mezi stromy v lese.
Zaměřili jsme se proto na uprchlický tábor, dovnitř sice nesmíme, ale před branou se prochází mnoho jeho obyvatel, jdou si koupit věci do obchodu, pekárny, apod. S nimi jsme tedy mluvili, nabízeli Evangelium a modlitbu, měli spoustu rozhovorů, vyslechli jsme hodně životních příběhů.
K večeru jsme se opět procházeli po městě, kde bylo možné potkat skupinky trousících se uprchlíků, navazovali jsme rozhovory, domlouvali, kde jim předáme oblečení. Druhý den opět schůzka, „hrabárna“, tedy výběr věcí z našeho „second handu“ 8-), popovídat si, předat Evangelium, a tak pořád dokola.
Co se týče Evangelia, abychom získali přehled, co se děje dále, když jej tito lidé obdrží, rozdělili jsme se na dvě dvojice, první šla městem a rozdávala Evangelium. Pak jsme šli my, druhá dvojice, a sledovali jsme, jak to pokračuje. Náš předvoj se neohlížel, šel dál a opět oslovil nové jdoucí, a my tak mohli vidět, jak se skupinky, které již obdržely, zastavují, listují si knihami, čtou z nich a diskutují o obsahu.
Další důkaz, že to čtou, byl, když jsme potkali jednoho Afghánce, kterému jsme nabídli Evangelium, ale řekl, že Jej již má (do oblasti jezdí ještě jeden tým, což jsou také naši přátelé a vzájemně si vyměňujeme poznatky). Citoval nám některé pasáže, které jej zaujaly, bylo vidět, že to nejen čte, ale i vyjádřil zájem o setkání s křesťany a dozvědět se více. Dali jsme mu kontakt na místního pastora.
Tohoto pastora jsme také navštívili, poslední den nám zbylo nějaké oblečení a boty, tak jsme mu to složili do auta, on si to zaveze do sboru a použije: Řekl, že k němu téměř denně chodí uprchlíci. Chtějí se ohřát, nabít si mobil, popovídat si, ptají se na oblečení... Takže vidíte, kdo chcete dělat misii a nechcete se brouzdat někde v lese bahnem v holínkách, můžete jet do této církve, sedět si v teple a sloužit uprchlíkům u čaje 8-)
My jsme potkali u obchodního centra další skupiny běženců, poseděli jsme v restauraci u kávy a měli další rozhovory... Afghánci, Pákistánci, Kurdové, Iráčané, Alžířané, Afričané...
Jako již tradičně, jeden den jsme si vyjeli do přírody, abychom se trochu oddělili od služby, ono když denně posloucháte od rána do večera příběhy uprchlíků, jejich neštěstí, tak by Vás to mohlo pohltit a začali byste mít depresi, nebo byste se museli zatvrdit, obrnit proti soucitu, a to nechceme.
Na venkově jsme si popovídali s místními jak Bosňáky, tak se Srby, kteří vesměs v období jugoslávských válek v devadesátých letech byli také uprchlíci, museli opustit své domovy, utekli buď do Srbska, do Německa, nebo do lesa... Nějací byli i v Česku. Pak se vrátili, ale jejich domy byly zničené, rodinní příslušníci se rozeběhli porůznu po Evropě, nebo zemřeli. Takže vidíte, před problémy světa jsme neutekli a opět jsme si vyslechli svoje, což je dobře, protože nás to učí o realitě, o světě a o životě, a nesedíme „slepí a hluší“ uprostřed západního blahobytu. To první nás vede k přemýšlení a k činnosti, to druhé nás vede k apatii a nečinnosti.
No a po návratu domů opět žádný odpočinek od uprchlíků, teď jich k nám míří velké množství, a tak doufáme, že se mnozí křesťané inspirují našimi zkušenostmi či našimi stránkami (nebo prostě Biblí 8-) a pokud dosud nejezdili do vzdálenějších míst sloužit uprchlíkům, nyní jim poslouží ve své vlasti, ve svých městech, ve svých církvích či domovech...
Také doufáme, že na tuto situaci církve zareagují biblicky, lidsky a křesťansky, podle zákona o lásce k bližnímu, a ne politicky, protože určitě některé skupiny ve společnosti budou chtít nastalou situaci využít politicky, v církvích bychom měli být nestranní (doufám ?!). Neskočme na lep nějakým hlasatelům „jediné správné pravdy“, abychom neplnili vůli nějakého „zadavatele“ z řad sociálních inženýrů, ale abychom stále plnili vůli našeho Boha. Amen.