Únor – Misie v Bosně

Únor – Misie v Bosně

   Tak v tomto měsíci jsme s přáteli vyrazili na misijní výjezd do Bosny. Tato cesta si vytýčila několik cílů, o kterých zevrubně napíši v jednom z článků, ve kterých vzpomínám na všechna uběhlá léta služby, dnes se podržíme hlavního motivu našich cest, tedy i této, a to je snaha vyjít vstříc nezasaženým národům, které jsou na cestě do „křesťanské“ Evropy – přinést Evangelium těm, kteří se s Ním neměli možnost setkat ve své vlasti. 

   K naší výzvě se přihlásili tři přátelé, kteří již s námi slouží mnoho let, tedy samí zkušení lidé, kteří jsou ochotni obětovat část své dovolené, svého pohodlí a svých peněz, aby mohli sloužit na vinici Páně, a tím na šíření Božího Království.

   S těmito přáteli jsme se setkali až na místě naší služby, naše auta jela odlišnou trasou. Takže to naše jelo po dálnici přes Brno a přes jižní Moravu k hranici... Vždy, když projíždíme touto oblastí, snažíme se z dálnice odbočit a udělat misii v některém městečku, a to proto, že tato část republiky je pro nás nejméně dostupná, za jedno je to daleko a za druhé nás sem nezve žádná církev. Tedy prozatím je naše jediná možnost stavit se zde cestou na Balkán...

   Tentokrát jsme si vybrali městečko Lanžhot, o kterém jsem mnoho slýchal, něco četl, a zaujalo mě. Stavili jsme se tu večer přespat a ráno jsem s kočárkem prochodil město. Našel jsem dvě vietnamské prodejny, kde jsem pohovořil s prodejci,  daroval jim Evangelium a rozloučil se. Je to opravdu zapadlý kout země, kam by sotva dorazila nějaká z renomovaných misijních nebo církevních společností, a tak to musí udělat prostý dělník 8-)

   Odtud přímá linka na naší první společnou misijní „rozcvičku“ 8-) kde jsme se s týmem setkali a započali naši první akci. Tímto místem byla Plitvická jezera, která leží na cestě do bosenského města Bihač, které bylo naším cílem. Tato jezera jsou známa z filmu „Poklad na stříbrném jezeře“, a jsou tak populární, že se na ně jezdí dívat turisté z celého světa, proto je to dobré místo na misii, můžete tu potkat cizince všelijakých národností. A navíc Vám neutečou, jsou tu přes vodu úzké chodníčky, takže nemají kam 8-) Když se s Vámi potkají na lávce nad hluboku vodou, musí zpomalit, dáme se do řeči či do fotografování a předáme jim Evangelium. V létě je tu větší pestrost národností, to je jasné, ale i takto jsme tu potkali mnoho turistů, především z Koreje. Zajímavostí bylo, že hodně návštěvníků bylo Chorvatů (Plitvice jsou v Chorvatsku). Zjistili jsme tedy, že místní sem chodí v zimě, v létě jich tu potkáte minimum, to jsou většinou sami zaměstnaní v turismu, teď mají čas.

   Protože víme, že existuje dvojí typ lidí, tedy ti, kteří si rádi vezmou osobně dárek z Vaší ruky, a pak ti nedůvěřivější, kteří si rádi vezmou cizí věc anonymně, na jednom stolečku jsme vystavili řadu filmů „Ježíš“ tak, aby byla tato DVD volně k dispozici... Když jsme se vraceli, na stolečku už zbývalo asi jen pět filmů. Doplnili jsme stoleček a odebrali se k východu 8-)

   Samozřejmě takovouto misii může udělat každý z vás, ani nemusíte do ciziny, stačí se postavit někam k orloji, na Karlův most, či prostě někam ve Vašem okolí, kam jezdí turisté. Napište, pošlu Vám DVD, zaneste je někam k hradu, zámku, položte na nějakou zídku či do výklenku a sledujte zpovzdálí účinek 8-) 

   Tak odtud už přímo na naše hlavní působiště, bosenské příhraniční město Bihač, kde se kumulují uprchlíci, kterým se nevydařil přechod přes hranici do Chorvatska, kterým by rádi prošli do Slovinska, odkud zase směr Rakousko nebo Itálie... Pokud tyto lidi zadrží chorvatská policie kdesi v horách, vykáží je zpět do Bosny. Podél hranice je spoustu vesnic, kde je můžete potkat, jak s batohem jdou vyzkoušet jinou cestu, ale my jsme se rozhodli pracovat ve městě, kde jsou ve velkém množství pohromadě. 

   Takže jsme se ubytovali a vyrazili na procházku, abychom omrkli terén, zjistili situaci a seznámili se s naším budoucím působištěm. Pro nás s Luckou toto město nebylo nějaká novinka, v minulosti jsme zde byli již dvakrát, ale soustředili jsme se na bosenské muslimy, tehdy tudy uprchlíci ještě nebyli. Takže město už jsme znali, jen jít a zjistit, jak je to s uprchlíky...

   Moc zjišťovat jsme nemuseli, vše bylo evidentní na první pohled: Uprchlíci chodili ve skupinkách s batohy na zádech, trousili se pouze ve třech směrech: Vláda Bosny totiž musela zareagovat na potřebu a také na mezinárodní nátlak a zřídila ve městě záchytný tábor, kde byla k dostání nejnutnější pomoc v podobě provizorního ubytování a základních potravin, blížila se totiž zima, která je v této horské oblasti dosti tuhá. Uprchlíci tedy nyní odtud chodili buď do města do obchodu nebo z nákupů zpět do tábora, třetí směr pak vedl k horám na horizontu, kde se dala tušit hranice... Dále jsme při procházce našli některé domy obydlené uprchlíky, jednalo se buď o pronajaté domy od místních obyvatel u těch, kteří si to mohli finančně dovolit, nebo o opuštěné polorozpadlé domy, kterých je tu po nedávné válce dostatek, a kam se uchylovali ti, kteří neměli peníze.

   Jelikož se udělalo krásné počasí, vysvitlo slunce a bylo teplo, skupinky uprchlíků také posedávali na trávníku u řeky. To nám připadalo jako nejvhodnější způsob k seznámení, přinesli jsme si spacáky na trávu, nakoupili občerstvení, uvařili čaj (Pakistánci, Afghánci, Indové, Arabové i Kurdové, kteří dohromady tvořili skladbu skupiny, které jsme se chtěli věnovat, pijí hodně čaj, ale v Bosně se spíše nabízí káva). No a pak jsme se sami naobědvali a když byla příležitost, přizvali jsme ostatní, ať si vypijí čaj a dají nějaký zákusek, ovoce, sušenky nebo nějaké pečivo, a u toho jsme vedli rozhovory a samozřejmě jsme jim předali Evangelium.

   Druhý den jsme se prostě procházeli podél cesty, kterou se ubírali utečenci v tom nebo onom směru a jen jsme se s nimi zdravili a rovnou nabízeli Evangelium. Kdo nechtěl, slušně odmítl, kdo měl zájem, vybral si podle svého jazyka a dále se ubíral svojí cestou...

   Jindy jsme zase postávali kolem mešit, kam si třeba přišli posedět a mluvili jsme s nimi o náboženství, o tom, jak to prožívají, co pro nás znamená být křesťanem, atd. Je pravda, že s těmi, kteří si vzali z našich rukou výtisk Evangelia, se už nedalo mnoho povídat, protože se začetli a Kniha je pohltila 8-)

   Dále jsme obešli různé opuštěné, nyní tedy znovu obydlené domy, mluvili jsme s těmi nejchudšími, tedy na první pohled, dost možná, že právě v těchto domech se ukrývali ti, kteří ještě něco vlastnili a zde to chránili, protože se hodně mezi uprchlíky mluvilo o tom, jak se v táboře krade, některé skupiny v noci s kuklami na hlavě přepadávají druhé, někdy vypukne boj založený na nacionální příslušnosti...

   Zkrátka mohlo by se říci, že průběh misie vypadal stejně tak, jako na každém jiném výjezdu v minulosti... Ale pozor, s jedním rozdílem: Všude, kde jsme doposud jezdívali sloužit, ať už to bylo Řecko, Bulharsko, Srbsko, to byly země s křesťanskou většinou, uprchlíci tedy byli v menšině, nesmělí, plaší, stydliví, někdy až bojácní. Teď, v zemi s muslimskou většinou, cítili se jinak: Byly zde vidět minarety, bylo slyšet volání muezzina, ale nadto byla cítit ve vzduchu všeobecná podpora utečencům, ne jako třeba u nás... Ve skutečnosti to celé ale bylo podpora také pro místní Bosňáky: Bosna, jako zatím jediná muslimská země v Evropě, dalo by se říci muslimský ostrov obklopen křesťanským mořem, a teď návštěva z jiných muslimských zemí! Mohli jste to vypozorovat snadno: Např. Uprchlíci přišli do obchodu. Prodavačka jim s úsměvem rozdala nákupní košíky. Druhá se jich ptala na jména. Třetí zvonil telefon, zvedla hovor, mluvila anglicky, bylo slyšet, že jí volá nějaký uprchlík, se kterým si vyměnila číslo, atd. 

   Vše podtrhovala skutečnost, že v jedné z řady jugoslávských válek, které zde na Balkáně proběhly, mnoho Bosňáků bylo sami uprchlíky v Evropě: Německo, Švýcarsko, Rakousko, a jinde... Po válce se vrátili domů, mimo jiné i do Bihače, a teď jejich městem jdou lidé s podobným osudem...

   Taková zajímavost: Místní nejprve drželi s muslimy zajedno, ale pak zjistili, že mnoho Maročanů a Alžířanů, tedy vesměs „ekonomičtí“ běženci, jak se často  říkává, přepadává a okrádá ostatní uprchlíky. Proto svoji solidaritu namířili na Indy, mezi kterými bylo mnoho Sikhů. Nešlo tedy jen o vzájemnou muslimskou příbuznost či spřízněnost, ale o skutečnou pomoc člověku.

   Mně osobně vyvstal jeden problém: Před odjezdem jsem od jednoho bratra dostal nějaké šatstvo, ať jej dám někomu, kdo potřebuje: trička, bundy, svetry... Druhý bratr mi zase svěřil 5 tisíc korun, ať je použiji pro ty nejnuznější. Celkem se nedalo moc tuto pomoc uplatnit, nabízet oblečení mohlo vypadat urážlivě, navíc mladí muži se toužili obléci moderně, evropsky. Dále, nešlo moc nakoupit pro uprchlíky jídlo, protože nebylo poznat, kdo nemá a kdo jen předstírá nedostatek, aby něco získal, nebo aby zakryl, že něco má a vyhnul se tak okradení či přepadení. Nakonec jsem si všiml jednoho obchodu s potravinami, něco na způsob naší večerky. Za tímto obchodem se sdružovala každý den skupina Indů a Pakistánců. Jeden den jsem si dokonce všiml, že tam nějaká žena přinesla krabici bot a uprchlíci si je zkoušeli. Šel jsem to prozkoumat blíže, vešel jsem do obchodu, jako že si tam vypiji limonádu, a chtěl jsem zjistit více. Uprchlíci postávali i uvnitř. Vyptal jsem se prodavače, co a jak, a ten mi vysvětlil, že on a někteří obyvatelé přilehlých domů se zde podle svých možností starají o uprchlíky. Vyprávěl, že ještě než byl otevřen záchytný tábor, uprchlíci bydleli v rozestavěném objektu za rohem, tak je brali do obchodu ohřát se, uvařit si čaj, atd. Lidé ze sousedství nosili oblečení a boty. On sám jim z obchodu dával něco k jídlu. Zeptal jsem se, jestli mají čím platit. Odpověděl, že někteří ano, některým dá na dluh a když jim přijdou peníze od příbuzných, tak pak mu to zaplatí, jiní, než stihnou zaplatit, dostanou příležitost k překročení hranice, takže už peníze neuvidí, atd. Mezitím jsem vypozoroval, že všichni uprchlíci, kteří toho prodavače znali, včetně těch, kteří jen přišli nakoupit a zase šli ,,domů" jej zdraví oslovením „tati“. Pochopil jsem, jaký k němu mají vztah a důvěru, on sám je oslovoval jménem, znali se tedy dobře. Uviděl jsem příležitost a předal mu zbytek peněz, které jsem měl určeny pro uprchlíky s tím, ať smaže staré dluhy nebo zaplatí jídlo těm, kteří skutečně nemají. Rozzářil se a přinesl mi ukázat sešitek, který sloužil jako dlužní úpis. V něm mi ukazoval staré nákupy, za které by už nedostal zaplaceno, vyškrtal to a ještě mohl nějaké potraviny dát stranou pro další, co přijdou. Druhý den v té ulici mě už zdálky uctivě zdravili chudí Pakistánci, kteří už veděli, co a jak. Do obchodu jsem mohl přinést i krabice s věcmi, pro které tu bylo vyhraženo místo a potřební si mohli vybrat kus oblečení, který by se jim hodil.

   Když to vše viděli místní muslimové, kteří sem chodili popovídat si (neboť oni málo chodí do hospody), okamžitě se se mnou seznamovali, vyprávěli mi o všech těch událostech, které se tu odehrály, o svém útěku do Evropy, o staré Jugoslávii, o válce, ostřelování města (po kterém ještě stále všude byly vidět stopy). Napsali mi telefonní čísla a pozvali na léto, kdy už se bude moct grilovat venku, že půjdeme k nim na zahrádku. Seznámili jsme se, domluvili na příště a už byl čas k odjezdu.

   Na závěr kamarád vypočítal, že jsme oslovili asi tak 350 uprchlíků (on to sleduje, já moc ne). To je slušné, za týden práce. Co bude dále s těmito lidmi, to záleží na Bohu a na církvi v západní části Evropy, kam se po všech těch peripetiích dostanou. My jsme zaseli, teď je čas, aby nějaký italský nebo německý Apollos zalil (1.Kor.3:6 8-) a jednou se někdo bude radovat ze sklizně. Věříme, že konvertité z řad těchto lidí se mohou, až se vzdělají v Písmu a porostou v Pánu, vrátit do země svého původu jako misionáři, zakladatelé církví, učitelé Písma... Je to vzdálený, vysněný cíl, ale nějak se začít musí, třeba právě někde v parku v Bihači 8-) Tím, že tato lokalita je nyní velmi frekventovaná, myšleno na uprchlické trase, pojďme toho využít, pole je otevřené, můžeme se sem ještě letos vrátit, dříve, než uprchlíci zase vymyslí jinou trasu, pak to budeme hledat v jiné části Evropy.

   Zájemci napište, těšíme se na vaše e-maily 8-)