Vánoční misie

Vánoční misie

Kdo sledujete naše stránky, jistě Vám neuniklo, že jsme se v období vánočních svátků rozhodli místo tradičních oslav pro pravou oslavu Ježíše Krista: ne stromeček, ne dárečky, koledy, prskavky atd... ale misii! Pro to totiž, aby dělal misii, Ježíš přišel na svět (Lk 19:10).

   Původně, když nám přišla myšlenka ignorovat všechny zažité tradice, soustředit se jen na Krista, na službu Jemu a uspořádat misijní výjezd přes vánoce i Silvestra, jsme si mysleli, že nás bude třeba tři-čtyři lidé, ale příští rok možná o něco více a za pár let již vytvoříme novou, zdravou tradici a zvětší se i počet krátkodobých misionářů. K našemu překvapení se však již na první výzvu přihlásilo 25 lidí z různých koutů naší republiky!

   Ukázalo se, že tato výzva byla jakousi odpovědí na „poptávku“, která je mezi českými křesťany již déle, a že jsme pouze formulovali, nebo definovali to, co cítí mnoho z nás a že s těmi vánoci „něco není v pořádku a měli bychom to dělat jinak“.

   Při hledání místa, kde nás Pán chce mít, se nám vynořila 4 města: jedno je v Německu, druhé v Bulharsku, třetí v Řecku, kde jsme nedávno byli na misii, ale kde je nenaléhavější potřeba, to je Praha. Situaci jsme vyřešili tak, abychom se moc netříštili, že jsme na jaro naplánovali dvě misijní cesty do Německa a do Bulharska, do Řecka jsme vyslali dva bratry, kteří jak prozkoumali další možnosti služby v řeckých přístavech, tak navštívili známé uprchlíky z přístavu, kde jsme sloužili před dvěma měsíci a pokračovali v započaté službě i prohlubovali kontakty s místní evangelickou církví. No a náš tým zůstal sloužit v Praze. Tato volba nám také umožnila během pobytu přijímat další přijíždějící služebníky, kteří se rozhodli třeba přijet jen na pár dní…

   Celkem jsme naší misií strávili 11 dní, 10 lidí bylo po celou dobu pobytu, dalších 15 porůznu, jak se jim to hodilo, přijelo na kratší čas… Každý den jsme měli na programu tři body: nejprve jsme vytipovali některé z důležitých míst ve městě, které se v historii českého národa zapsalo do našich dějin a zde jsme se modlili za milost české církve navázat na zpřetrhanou nit české reformace a za přicházející probuzení, které má začít v Česku, ale rozlije se po celé Evropě a do dalších míst naší planety. Takto tomu věříme. Potom jsme procházeli ulicemi město a oslovovali jsme cizince. Někteří zde žijí, další sem přijeli jako turisté slavit svátky, jiní zase svátky ve své kultuře neslaví (tak jako my 8-)…) a byla to pro ně prostě návštěva Prahy. Nakonec jsme den završili společným stolováním, stejně, jako první křesťané se scházeli večer u jídla. K tomu jsme si vždy vybrali jinou restauraci určité národní kuchyně, abychom poznávali hlouběji cizí kultury, a abychom mohli hovořit s personálem o Kristu a předat jim výtisk Evangelia v jejich jazyce.

   Celkově jsme za celou dobu pobytu oslovili stovky cizinců (odhaduji, že to bylo tak tisíc lidí), kterým jsme darovali film Ježíš v jejich mateřštině, nebo i knižní výtisk Evangelia. Ti méně důvěřiví si třeba jen vzali DVD, ale hned odešli, s některými jsme však mohli mít rozhovor, nebo se za ně modlit. Někteří si dokonce okamžitě pustili film v notebooku a začali se na něj dívat i s ostatními členy rodiny. Někteří dokonce sami přišli s otázkou, co to tam rozdáváme? A že chtějí také.

   Celá misie byla také tréninkem pro naše stálé spolupracovníky, kteří se učili rozeznávat od sebe národnosti a učili se více o jednotlivých kulturách přímo v praxi.

   Také mě potěšilo, že se přihlásili lidé bez misijních zkušeností, že chtějí nějaké získat a zapojili se přímo na místě.

   To, co jsme nejvíce vnímali během této misie, bylo, že nejsme nějaká misijní skupina vyslaná církví, ale že jsme „církev v terénu“. Prostě se věřící lidé sebrali a šli dělat to, co je napsáno v Bibli, abychom šli ke všem národům. Bůh mezi námi velice jednal, když jsme se sešli k modlitbě: zažívali jsme Boží přítomnost, během které Svatý Duch rozdával své dary, mnozí měli vidění nebo proroctví do života někoho dalšího z týmu, takže nikdo „neodešel s prázdnou“. Jeden večer jsme se dostali do takového zápalu, modlitebního i duchovního boje, že jsme „jeli“ až do rána. Sám jsem klečel a ani jsem se nemohl zvednout, když jsem chtěl, jak na mně ležela Hospodinova ruka. Byla to noc bdění pro Hospodina, jak si ji vyžádal sám Pán (my jsme ji měli v plánu, ale až na jiný večer). První den našeho pobytu jsem vnímal, že nám Bůh chce dát dar výkladu jazyků. Čekali jsme několik dní, kdo z nás začne vykládat, ale nic. Už jsme na to zapomněli, ale pak náhle přijela nečekaně jedna sestra, která s námi původně ani neměla být, a svěřila se se svým trápením: přijala nedávno od Boha dar výkladu jazyků, ale tradiční sbor, který navštěvuje, tomu nepřál. Vzpomněli jsme si na zaslíbení, které nám Bůh dal, a nechali jsme naší sestru, ať vykládá naše modlitby v jazycích. Skrze tento dar nám Bůh mnoho zjevil do našich životů. Osobně mně se tímto připomněla dávná zaslíbení od Boha, která jsem dostal před více jak 10-ti lety, a že nyní je čas, kdy se toto naplní.

   Jako nejdůležitější bod v duchovním boji, který jsme vedli, a na čem jsme se plně shodli, byl útok proti působení modly zvané „pražské jezulátko“. Modlili jsme se, aby bylo zrušeno její působení, kdy uvádí českou církev do dětinskosti, tedy že se utápí ve zraněních (má bebíčko), motá se na místě, nechodí (téměř nevidíme křesťany chodit mezi nevěřící, naopak sekty ano), neroste, ráda si hraje (koncerty, zábava, atd. a to na úkor evangelizace) pořád se „vzdělává“, tedy syndrom „věčného studenta“ a celkově jaksi nemůže dospět, přičemž jako znak dospělosti považujeme schopnost mít dále děti, tedy schopnost křesťanů přivádět lidi k živé víře tak, aby se rodily děti do Božího království.

   Nakonec jsme tento náš útok završili tím, že jsme navštívili tuto modlu, abychom jí ohlásili pád její vlády. Ve vidění jsme prožili, jak praskla podlaha kostela, kde je tato soška umístěna a duchovní mocnost se propadla. Více z nás dostalo vidění, která ukazovala na pád této mocnosti. Během modliteb měla jedna sestra zjevení, že další kletba, kterou tato modla přinesla do naší země, je to, že se u nás rodí mnoho dětí s mentální retardací. Sama pracuje mezi těmito „dospělými“ dětmi a cítila, že modla ztrácí svůj vliv, což mohla vidět i na vlastní oči po návratu do zaměstnání, kdy nastaly určité změny v chování jí svěřených dětí. Víme, že jedna bitva nerozhoduje válku a chceme pokračovat v započatém boji s touto nestvůrou, která se zpoza dětské tvářičky vyhlíží tak nevinně…

   Ještě mnoho jiného jsme prožili, o čem by se dalo psát a všichni jsme byli nesmírně povzbuzeni, ale raději, místo abych se rozepisoval, Vás zvu na příští výjezd (sledujte tyto stránky, ať se včas dozvíte kdy a kam jedeme), abyste sami zblízka zažili, jaká je odměna toho, kdo slyší a bere vážně Kristovu výzvu: „Jděte ke všem národům…“

                                                                                                                                                            „Ondřej“