Začátkem září jsme měli nějaké vyřizování na úřadech, takže jsme museli do Chomutova. Toto město mi už dlouho leželo na srdci, prožil jsem zde totiž v mládí několik let. Proto jsem se zde v uplynulých letech snažil navázat nějaké kontakty, oslovit své známé, kteří by se k nám mohli připojit na misii. Oddaloval jsem tedy vlastní akci v naději, že se někdo najde, i protože je to velké město a už by se hodilo mít zde nějakého partnera. Po letech čekání už asi chápu, že se takový člověk neobjeví, a proto jsme se rozhodli začít s prací sami. Tím, jak už jsem zmínil, že je to velké město, nepůjde asi vše najednou, ale můžeme jej prochodit postupně, občas tudy projíždíme, tak vždy můžeme zajít do nějaké části města. Tedy již nyní jsme prochodili jednu čtvrť, příště navážeme a budeme pokračovat...
Dále tím, že se na září zmíněných úřadů nastřádalo více, trochu nás to zasekalo, ale na většinu vyřizování stačilo, abych zašel sám, tak Lucka odjela na dva týdny na Slezsko k rodině, nemusela čekat, až vše oběhám, ale mohla si užít závěr léta s blízkými lidmi, které během roku moc nevidí, abychom se později opět spojili a vyrazili do dalších akcí. Jen připomínám, že plné dva roky po svatbě jsme spolu strávili hodně času na misijních cestách, během kterých jsme bydleli v malém Volkswagenu (náš životní prostor byl 2 metry krát 1,6 metru 8-), strávili jsme spolu každý den a každou noc, nepřetržitě. To si myslím, že prožili málokteří manželé 8-) Proto si nyní čas od času dopřejeme nějaký čas sami pro sebe a pro své přátele...
Takže v říjnu jsem zajel pro Lucku, abychom mohli vyrazit opět komplet. Cestou, abych nezahálel, tak jsem se stavil navštívit cizince v Borohrádku a v Horním Jelení. Ve východních Čechách jsme už společně pracovali, ale na tato dvě malá městečka nám tehdy nezbyl čas, tak jsem si teď svůj dluh odpracoval 8-)
Kam jsme spolu vyrazili tentokrát: Nejprve, jak jsme oznamovali předem, jsme se měli sejít s jednou rodinou ve Frenštátě pod Radhoštěm, abychom to tu obešli společně. Cestou jsme se zastavili a „rozcvičili se“ 8-) ve Frýdlantě nad Ostravicí. Frenštát je město, které jsem dlouho odkládal, protože vím, že v okolí působí silná vietnamská církev, proto jsem měl dojem, že si na to zde stačí sami. To se také potvrdilo, každý Vietnamec už chodil do sboru, nebo měl aspoň nějaké povědomí, známého křesťana, nebo podobně. Ale od té doby, kdy jsem tu byl naposled, tady vznikl úplně nový kebab, tak jsme tu nebyli zbytečně: Manželé z Turecka, kteří jej vedou, měli holčičku ve věku Světlanky, takže jsme velice rychle našli spolenou řeč, bylo to velice příjemné.
Když už jsme se ocitli pod Radhoštěm, tak ať to máme pěkně kompletní 8-), přejeli jsme do Rožnova, kde jsme si také pěkně zamisiovali. Nejvíce se mi líbil rozhovor s jedním Albáncem, mohli jsme si popovídat o národech, o historii, no prostě naše téma 8-) Povede se to málokdy, většinou jsou cizinci hákliví na otázku svého původu, ale tentokráte jsme měli štěstí.
Dále jsme se nechali inspirovat naší letní návštěvou Valašského Meziříčí, a i proto, že jsme byli nadosah, rozhodli jsme se projet celé Valašsko. Už také bylo načase 8-) Na Valašsku jsme byli mnohokrát: V Bosně, v Srbsku, v Rumunsku, a oblasti s valašským osídlením jsou také v Řecku a v Makedonii, kde jsme také v minulosti projížděli. Ale v českém Valašsku jsme ještě nebyli, to nám chybělo do sbírky 8-)
Ještě jsme měli dva důvody pro naší cestu: Bůh k nám kdysi mluvil, ať objedeme celou Českou republiku po hranicích, a právě Valašsko tvoří hraniční pásmo (se Slovenskem). Druhý důvod byl, že jsme kopírovali pravděpodobnou trasu, kudy kdysi putovali Cyril s Metodějem (ale asi v opačném směru, než nyní my?). Opravdu, po cestě jsme potkávali různé upoutávky na jejich působení z doby Moravské misie. Tím, že se cítíme nějak propojeni s touto misií, mělo to pro nás osobně význam.
Toto, že jsme křižovali cesty těchto našich věrozvěstů, byť třeba nevědomky, až později jsme na to přišli, se nám stalo hodněkrát, na Balkáně, v Maďarsku a na Slovensku. To, že jsme navštívili místa jejich působení, nás více přitáhlo k tomu, zkoumat jejich život a práci. Asi to řeší hodně Čechů, učíme se o nich ve škole, vidíme dokumenty, dostane se nám do ruky nějaká brožurka, ale nám se těmi cestami ještě otevřel další pohled na věc...
Takže celkem jsme udělali návštěvu a svoji drobnou misii v těchto městech: Jablůnka a Vsetín (sem se musíme vrátit, s Vietnamci šlo vše hladce, ale s muslimy jsme nemohli hovořit, bylo vidět, že měli mnoho práce, nestíhali, byli nervózní, bylo možné tu číst cedulky, že hledají zaměstnance, ale moc se jim to nedařilo, takže byli opravdu vytížení). Dále Valašské Klobouky, Brumov-Bylnice (tady někde jsme už „vypluli“ z Valašska a ocitli se v jiném regionu 8-), Slavičín, Bojkovice a Uherský Brod, kde jsme byli již jen kvůli nějakým dodělávkám z minula, před dvěma lety jsme vezli mámu do Luhačovic, tak jsme se tu tehdy stavili a udělali většinu toho, co šlo. Protože se do tohoto regionu už sotva kdy dostaneme, zajeli jsme ještě do města Hluk a vesnice Dolní Němčí, která shodou okolností minulý měsíc byla vyhlášena za vesnici roku, takže jsme to měli jako zajímavé zpestření. Ale my jsme jako zaměstnanci měsíce vyhlášeni nebyli 8-( 8-)
Všude ve jmenovaných městech také žijí cizinci, kteří potřebují slyšet Evangelium (protože neumíme jejich jazyk, tak jim Jej musíme předat písemně 8-) Prohlédli jsme a zkontrolovali také mnoho vesnic, kterými jsme projížděli, ale je pravda, že tento region není na cizince „úrodný“ 8-) Je vidět, že venkov si zde, na jižní Moravě, zachoval svůj ráz, např. byly tu normální samoobsluhy, Jednota, apod., ne jako v Čechách, kde v každé vesnici je povinně aspoň jedna vietnamská večerka, a to většinou právě z bývalých samoobsluh, které nepřežily polistopadový nástup kapitalismu...
Tak odtud rychlý přesun do Olomouce, kde nabíráme svého kolegu a vyrážíme na nová působiště, ale o této misii zase příště 8-)
Ještě doplním: Z našich řádků by se mohlo zdát, že naše misie je fádní, ale to je tím, že se moc nerozepisuji, podávám zde jen stručné info a více potom sdílíme s vážnějšími zájemci osobně, nebo během našich přednášek či vyučování... Ve skutečnosti je naše práce dost pestrá, vždy nás něco překvapí, nebo se něčemu přiučíme, každý výjezd je pro nás inspirující a přinese nám něco nového, poznatky, zážitky, ale i nějaké setkání s Bohem. Stačí vstoupit do věcí, které má On pro Vás připravené, a věci se dají do pohybu 8-) To Vám také opravdu přeji, abyste zažívali ve své oblasti služby!